manga_preview
Boruto TBV 07

Žádost 13-Podraz

„Takže jen tak odešel?“ nevěřil Naruto.
„Jo. Nikdo a nic o nemohlo zastavit. Prostě teď máme problém, že Orocháč má moc Znaku Energie. Doufám, že nezískal další,“ odkýval Kiba.
„Tak do práce. Lady Tsunade nám řekla, že přesto máte trénovat,“ popoháněl do práce Kakashi.
Všichni se rozešli na svá stanoviště trénovat a každý myslel na to, jak Sasana převálcují.

„Tak jsme tady,“ oddychl si Neji a rozhlížel se po městě.
Sakura, Ino a Hinata házely úlevné úsměvy do všech světových stran
„Co kdybychom se ubytovali v tamtom hotelu?“ navrhla Sakura.
Ostatní neváhali ani minutu a rozeběhli se tím směrem. Hotel byl nevelký. Ale když náš pátrací oddíl vešel, uviděli velkou prostornou halu s recepcí. Dřevěný nábytek ve světlých barvách a ztlumené světlo dodávaly hale útulnější ráz. Neji popadl tašky a přešel s holkami k recepci.
„Co si přejete?“ dotázala se žena v modro-červené uniformě za recepcí.
„Jeden čtyřlůžkový pokoj,“ začal vyřizovat ubytování Neji.
„Čtyřlůžkový pokoj? Vydržte chvíli, podívám se, jestli je nějaký volný,“ poprosila je, sklonila se k databázi pokojů a hledala. „Máte štěstí! Před hodinou byla zrušená rezervace posledního čtyřlůžkového pokoje s plným vybavením.“
Sakura, Hinata a Ino si vyměnily vítězoslavné pohledy.
„Na jak dlouho si přejete rezervovat tento pokoj?“
„Na měsíc,“ odpověděl Neji.
„Dobře. Tak to bude stát 5 650,“ řekla žena cenu ubytování.
„Cože?“ zhrozil se Neji a začal hledat po kapsách peníze.
Jeho tři společnice udělaly to samé. Nakonec se jim podařilo cenu zaplatit, ale na další cestu už peníze nevystačí. Když se ubytovali, sedli si kolem stolu a začali debatovat o své finanční situaci.
„Tak už vím, proč tu rezervaci odřekli. To je taková částka, že by to i Naruto nevzal,“ hudroval Neji.
„Počkej, chceš nám nakukat, že sme horší než ten mamlas Naruto?“ zeptala se pohoršeně Ino.
„To odvoláš!“ zařvala bojovně Hinata a hodila po Ino květináč (kytku radši dala stranou).
„Ne, neodvolám!“ odporovala Ino a hodila po Hinatě bačkoru.
„Nechte toho,“ brzdila je Sakura. „Naše finance nám nevystačí ani na nákup potravin na další cestu, takže by měl někdo přijít s nápadem.
Všichni se snažili přijít na nějaký nápad. Sakura nervozitou okousávala tužku, Hinata ťukala svými gelovými nehty po stole, Ino se pokoušela chopit mysli Sakury (bezvýsledně) a Neji byakuganem zkoumal spodní prádlo holek a všech dam na patře.
„Už to mám!“ zařvala vítězoslavně Sakura, až si Hinata zlomila nehty, Ino omylem ovládla mysl ženy ve vedlejším pokoji a Nejimu se deaktivoval byakugan.
„Tak co máš?“ zeptala se Hinata a snažila se najít v tašce nové gelové nehty a lepidlo.
„Nápad, co asi,“ zavrčela Sakura.
„Škoda… Nebyl můj osud prozkoumat podprsenku mé sestřenky,“ posmutněl Neji.
„A jaký nápad?“ dotázala se Ino, která už uvolnila mysl té nebohé ženy.
„Vyřešíme to tak, že polovina z nás bude pracovat a druhá polovina bude hledat ty střepy. Odpoledne se to prohodí. Vyřešíme tím naší finanční situaci a zároveň budeme hledat střepy.“
„To je geniální!“ zavýskla Ino.
Hinata a Neji horlivě přikyvovali.
„Bezva! Já a Hinata půjdem hledat práci a vy zatím vybalte sobě i nám,“ zajásala Sakura a táhla Hinatu pryč.
„Tak tohle je náš osud? Pěkně trapnej osud!“ zařičel Neji a kopl do dřevěné postele, která se ani nehla, takže si náš Nejínek ukopl palec.

„Tak kam půjdem?“ zeptala se Hinata Sakury.
„Támhle,“ táhla jí Sakura do jednoho obchodu.
„Konnichiwa. Mohli bychom prosím mluvit s vedoucím?“ zeptala se Sakura.
„Ale samozřejmě,“ přikývla prodavačka a odešla pro vedoucího.
Hinata si mezitím prohlížela zboží a Sakura jen tak stála.
„Co chcete?!“ zařval na ubohé kunoichi vedoucí, až obě nadskočily.
„Chtěly jsme se zeptat…. Nepotřebujete nějaké pomocníky?“ zkusila se zeptat Hinata.
„NE! A POKUD SI NĚCO NECHCETE KOUPIT, TAK VYPADNĚTE!“
Sakura s Hinatou radši rychle odešly.
„Tak tohle bylo dost hnusný,“ otřásla se Sakura a snažila se dát svůj sluch zase do normálu.
„Kde to zkusíme teď?“ zeptala se Hinata.
„Nevím. Prostě obejdeme obchody, restaurace a všechny podniky ve městě. Třeba budem mít štěstí.“
„A co když ne?“
„Tak začnu věřit na podlej osud a založíme s Nejim fanclub Věřících osudem, zavrčela Sakura.
Vyptávaly se všude možně. Někdy to vypadalo, že práci najdou, ale naděje okamžitě pohasla.
„Já to vzdávám,“ vzdychla Sakura a vytíženě si sedla na lavičku v parku.
„Přestaň fňukat. Nikdy se nevzdávej,“ napomenula ji Hinata a táhla jí do restaurace, ve které ještě nebyly.
„Mohli bychom prosím mluvit s vedoucím?“ zeptala se Hinata jedné servírky.
Ta jen kývla a rychle spěchala do kuchyně.
Za chvíli k dívkám přistoupila asi pětadvacetiletá žena.
„Konnichiwa. Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se ta žena a prohlížela si Hinatu od hlavy až k patě.
„Ano. Chtěly sme šéfa této restaurace a ne jeho manželku,“ rozčílila se Sakura.
Mladá žena se začala smát.
„Promiňte, ale co je tu k smíchu?“ zeptala se nesměle Hinata.
„Jestli…ha ha ha…jestli chcete mluvit s vedoucím této res…ha ha ha…restaurace, trak se nemusíte…ha ha ha…obávat, protože JÁ jsem ten vedoucí…ha ha ha.“
Sakura zrudla. „Omlouvám se.“
„Nemusíš se omlouvat. Tohle si lidé myslí často. Nepromluvíme si nad šálkem kávy?“
Sakura a Hinata vděčně přikývly a šly si sednout k jednomu stolu. Ihned k nim přišla servírka a vedoucí objednala tři kapučína.
„Jmenuji se Luchia,“ představila se vedoucí restaurace.“A vy jste..?“
„Já jsem Hinata Hyuuga a tohle je má kamarádka Sakura Haruno,“ ujala se představování Hinata.
„Ráda vás poznávám. Co jste po mně chtěly?“
„Chtěly jsme se zeptat, jestli nemáte dvě volná místa,“ začala opatrně Sakura.
„Vy máte štěstí, protože právě sháním pomocný personál.“
„Tak to se nám hodí, ale je tu malý háček,“ upozornila Hinata.
„Jaký?“
„Nemůžeme pracovat celý den. Jsme kunoichi z Listové a máme misi, ale naše finance se můžou považovat za nulté. S námi tady jsou ještě dva naši přátelé a oni zase nemůžou provádět misi celý měsíc sami,“ vysvětlovala Hinata.
„No a co tedy chcete navrhnout?“
„Já a Sakura bychom pracovaly dopoledne a druhá polovina by pracovala odpoledne.“
„Tak to není problém. Ale musím znát popis dalších pracovníků, to je zbytek vaší výpravy.“
„No, odpoledne by přicházela taková culíkatá bloncka, která je navlečená do fialových hadrů. Jmenuje se Ino Yamanaka a pak sem ještě přijde můj bratránek Neji Hyuuga. Má dlouhý hnědý vlasy a šedý oči jako já. Určitě je poznáte,“ popsala je Hinata.
Luchia se usmála. „Výborně. Zítra přijďte ráno v šest. Budu vás očekávat. Můžete jít.“
Sakura a Hinata poděkovaly za kapučíno a vydaly se do hotelu.

„Ne, ne a ne! Já tý koze vybalovat nebudu!“ rozčilovala se asi po x-té Ino.
Neji už přesvědčování vzdal a šel vybalit Hinatě tašku. Ino nakonec křičení vzdala, pokrčila rameny a začala Sakuře vybalovat.
„To je hadrů,“ oddychl si Neji, když vytáhl všechny věci na postel. V ruce držel černou podprsenku s růžovými mašličkami. Pak ji znechuceně odhodil na postel.
„To víš. Holky si pokaždý balí hodně věcí,“ mrkla na Nejiho Ino.
Pohnula se klika u dveří a vstoupily Sakura s Hinatou.
„Jé. Vy ste nám opravdu vybalili,“ žasla Sakura.
„Tak sehnaly ste nějakou práci?“ zeptal se Neji.
„Jasně! Zítra nastupujem do jedné restaurace jako pomocnej personál,“ halasně odpověděla Hinata a šla si skládat věci do skříně.
„A jak se ta restaurace jmenuje?“ zeptala se Ino.
„Tak to sem si nepoznamenala,“ svěsila hlavu Hinata.
„Ale já jo. Jmenuje se SaHiNaSa nebo tak nějak,“ vytasila eso z rukavic Sakura (rukávy nemá).
„To je blbej název,“ zašklebil se Neji.
„Možná. Ale každopádně máte až odpolední směnu, tedy od 12:30 místního času. Dopoledne budete hledat střepy. Odpoledne se to prohodí.“
„To snad ne! Proč zrovna já musím být s tou blonďatou nestvůrou. Ale taky to mohlo bejt horší. Být s růžovovlasou hysterickou vykopávkou a s mojí sestřenkou by to nešlo vůbec. Takže osude, tentokrát si mě podrazil!“ pomyslel si Neji.Při tom si nevšiml, že jeho společnice chystají polštářovou bitvu.
„Chytej!“ zavýskla Ino a hodila po Nejim polštář. Tím se celá polštářová bitva odstartovala. Když je už hrátky pro malé děti omrzely, šli si lehnout.

„Uááá,“ zívla zeširoka Sakura. „Tohle vstávání mě zabije. Proč musíme vstávat tak brzo?“
„Abychom se tam dostaly včas,“ odpověděla jí Hinata.
„Hmm. Tak jo no.“
Aby stihly svůj první nástup do práce, musely vyjít o 30 minut dříve. Do práce dorazily s předstihem.
„Vy jste si přivstaly?“ přivítala je rozesmátá Luchia. „Zítra bude vstávat vaše druhá polovina výpravy. Bude se to střídat.“
„Luchio, co budeme dělat?“zeptala se Hinata.
„Jedna servírka mi odešla a potřebuji pomocníka v kuchyni, takže ty, Hinato, budeš servírka a Sakura bude pomáhat v kuchyni.
„Proč já?“ vyjela na Luchiu Sakura.
„Protože budeš líp vařit, než obsluhovat zákazníky,“ odsekla Luchia a podala jim odpovídající oblečení. „Dejte se do práce.“

Zatímco Sakura a Hinata začaly pracovat, Ino a Neji si chrupkali do devíti. Sluníčko je probudilo a Neji se okamžitě podíval na hodiny.
„To už je tolik?“ zděsil se a vyskočil rovnýma nohama na studenou podlahu, což způsobilo, že se zase rychle vrátil do vyhřáté postele.
„Nevyšiluj,“ brzdila ho Ino a odplula do koupelny.
„No to snad ne,“ plácnul se do čela Neji a šel přichystat výbavu archeologů.
Ino vyšla z koupelny a zamířila za Nejim.
„Tak jdeme?“
„Ty už si se z tý koupelny vyhrabala?“ podivil se Neji a vzal velkou tašku s různými nástroji, jako je např. lopata.
Za hodinu došli k místu, kde by pravděpodobně mohl být střep. Začali kopat a do té práce se tak ponořili, že zapomněli na čas.

„Co to bude?“ zeptala se zákazníků u stolu č. 5 Hinata.
„Dvě saké, jednou masové knedlíčky a kuře ve sladkokyselé omáčce,“ objednala mladá žena.
„Hned to bude.“
Hinata spěchala do kuchyně vyřídit objednávku. Pak nalila do sklenek saké, odnesla ho ke stolu č. 5 a spěchala pro objednávku ke stolu č. 10. Pak odnesla ze zří stolů špinavé nádobí a letěla do kuchyně, aby vyřídila další objednávky a odnesla hotová jídla zákazníkům.
Sakura se zase učila vařit jednotlivá jídla. Obě měly takové práce, že si nevšimly, jak čas letí.
„Pauza!“ křikla ze své kanceláře Luchia a šla zamknout.
„Páni, já vám mám takovej hlad, že bych snědla hřebíky i se šroubovákem,“ stěžovala si Sakura a okamžitě se pustila do jídla.
„Ostatní taky začali jíst.
„Dala bych si ještě něco,“ chtěla další dávku Luchia.
„Neslyšeli jste něco?“ zeptala se Hinata. „Mám takový dojem, že někdo klepal.“
„Půjdu otevřít,“ zvedla se Luchia vytáhla z kapsy klíč.
„To je Ino s Nejim! Můžem jít hledat střepy my a tu makačku nechat na nich!“ zajásala Sakura a popadla tašku.
„Střepy?!“ zarazila se Luchia.
„Děje se něco?“ zeptala se Hinata, která zpozorovala změnu Luchiiny nálady.
„Ne, nic se neděje. Můžete jít.“
Sakura a Hinata se ještě zeptaly Nejiho, kde hledali a vydaly se kopat další jámu.

„Konečně doma,“ oddychla si Luchia a odhodila kabelku na postel. Přešla ke stolku se zrcadlem a ze šuplíku vytáhla kožený váček. Rozvázala uzel a dlaň si vysypala dva vzácné kameny.
Kameny? Dalo by se spíš říci dva střepy.
Sevřela je v dlani a podívala se z okna do pusté, tmou zahalené ulice.
„Nikomu je nedám!“ zašeptala a dala střepy zpět do váčku, uvázala uzel, váček položila do truhlice, truhlici zamkla na zámek a dala ho do šuplíku.

„To je pech! Hledáme už týdny a nějakej střep ne a ne najít,“ stěžovala si Ino.
„Taky toho mám dost,“ zavrčel Neji a odhodil nářadíčko na hledání do skříně.
„Napadlo mě, že bychom se mohli zeptat Luchie,“ dostala nápad Sakura.
„Tak se jí půjdem zítra zeptat, stejně máme volno,“ navrhla Hinata a všichni si konečně po namáhavé práci lehli.

„Luchio, potřebujeme se tě na něco zeptat,“ začala opatrně Sakura.
„Tak se ptejte,“ zkřížila prsty Luchia a podívala se na čtyřku pohledem alá naštvaná Tsunade.
„Víš, co jsou střepy Času, Lásky, Naděje, Života a Smrti?“ zeptal se jí bez obalu Neji.
„Samozřejmě, že vím. To jsou kousky vzácných kamenů s nadpřirozenou silou, že?“
„Ano. Potřebujeme ještě dva střepy. Právě ten Lásky a Naděje. Nevíš kde jsou?“ dotázala se Hinata.
„Ne.“
„Zvláštní. Uhýbá nám pohledem, kouká na nás jako vraždící Tsunade, už týden je k nám nepřátelská a teď by určitě byla nejradši, kdybychom vypadli,“ uvažoval Neji.
„To, že jsem vás nechala vydělávat si peníze a byste se střídali, jste najednou trochu přidrzlí, ne?“ vyjela na ně Luchia.
„Právě že ne,“ odporoval Neji.
„Naopak,“ tvrdila něco jiného Luchia.
„Mám takový pocit, že nám něco tajíš, je to tak?“ zaútočil Neji.
„Ne, nic vám netajím.“
„Chováš se k nám chladně, nepřátelsky, dokonce to vypadá, že chceš abychom vypadli. Ty máš ty střepy,“ dál mluvil Neji.
„Nemám,“ odporovala Luchia.
„To nebyla otázka, ale fakt,“ řekl chladně Neji a probodával Luchiu vražedným pohledem.
Luchia a čtyři kunoichi z Listové ztuhly. Přestaly tikat nástěnné hodiny, tekoucí voda přestala šumět a vrčení počítače ustalo.
„Takže je máš,“ vyložil si mlčení Neji.
„Ano,“ odpověděla zdrceně Luchia.
„Dáš nám je?“
„Ne!“ zakřičela Luchia. „Běžte odsud, ať vás už nevidím! Máte padáka.“
„Pojďmě,“ otočil se Neji.
Sakura, Hinata a Ino se za chůze musely vzpamatovávat z šoku.
„Ale co teď budem dělat?“ zeptala se Sakura.
„Počkáme, než přijde posel, což by mohl podle mých odhadů být Kiba. Pak půjdeme. Peníze už máme,“ odpověděl Neji a začal balit nářadí to tašek.

4.9
Průměr: 4.9 (20 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, Po, 2016-08-01 19:16 | Ninja už: 5302 dní, Příspěvků: 2061 | Autor je: Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Mise L:
Byla jsem hodně zvědavá, jak přijdou na to, že ten střep má majitelka restaurace. Nicméně Nejiho dedukce ála Colombo hadr na mě byla přece jen trochu moc. Dokonce odhalil, že má oba, i když pátrají momentálně jen po jednom. Ale možná, že alespoň on už jounin je Laughing out loud

Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF