Densetsu no Kunoichi - 13. Kapitola

KAPITOLA 13 - SLIB

Poslední týden byl velmi poklidný. Naše mise skončila jednoznačným úspěchem. Akatsuki byli zničeni. Jediným, ale o to větším neúspěchem, byla smrt Tsunade. Celá vesnice truchlila nad smrtí své milované vůdkyně, a také poslední členky proslulé skupiny Densetsu no Sannin.
Já jsem právě mířila setkání s radními z Konohy.
„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř poté, co jsem lehce zaklepala. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a uposlechla jsem výzvy.
Kame a Masahiro seděli za malým stolem a klidně popíjeli čaj.
„Kde máte své společnice, Ayame-sama?“ přeskočila jakékoliv vítání Kame.
„Akira-sama se věnuje zraněným v nemocnici a Hiromi-sama připravuje spolu se Suna no Kazekage a s Kumo no Raikage plány na obnovu Kirigakure a Amegakure.“
Při vysvětlování jsem se zachmuřila. Akira i Hiromi na mě tuhle společenskou návštěvu u Rady jednomyslně hodily hned potom, co nás o ní Shizune informovala.
„Netvrď mi, že nezvládneš ty dva staré otravy,“ ušklíbla se Akira, když jsem něco namítala.
„Do večera očekáváme podrobné zprávy o průběhu jednotlivých operací,“ řekla Kame.
„Prosím?!“ vyvalila jsem oči. Masahiro jen souhlasně přikyvoval, když jsem se na něj nevěřcně podívala. „Na to zapomeňte. Nejsme žádné úřednice.“ odmítla jsem.
Masahiro nechápavě zamrkal. „Doufali jsme, že se poté, co Konoha přišla o svou vůdkyni, vy a vaše společně ujmete alespoň dočasně úřadu Hokage,“ navrhl nejistě.
„Ani omylem,“ ujistila jsem ho.
„Byly byste ty nejvhodnější,“ snažila se vlichotit Kame.
„V žádném případě,“ zopakovala jsem svůj rezolutní nesouhlas tónem, který nepřipouštěl odpor. „Jsme tu jen z naší dobré vůle. Ani omylem nebudeme tancovat, jak vy pískáte.“
Pomalu jsem začínala hodně zuřit. Tihle dva nehnuli pro úspěch celé operace ani prstem a teď budou chtít podrobné zprávy o průběhu akce?! A ještě se mi snaží vnutit úřad Hokage?! Kam to všechno dospělo…
„Váš úkol je vybrat nového Hokage. Všichni se tu snaží pomáhat zatím co vy,“ zlobně jsem švihla copy tak, že skončily namířené na nosy obou radních z takové blízkosti, že jak Kame tak Masahiro lehce zašilhali. „Vy byste měli mluvit s rodinami padlých. Vy byste měli vyjadřovat účast jménem Hokage. Vy byste se měli angažovat v příravách pohřbu Godaime Hokage.“
Otočila jsem se a prudce jsem vyrazila pryč. Cestou jsem ještě pěstí rozbila jednu poličku. A vzhledem k tomu, jak moc jsem zuřila, polička skončila na prach.
Zavřela jsem za sebou dveře a prudce jsem dýchala. Hned naproti dveřím stála Hiromi a ležérně se opírala o zeď. Na tváři měla pobavený úsměv a v očích jí plály veselé jiskřičky.
„Chceš pomoct odklidit mrvoly?“ zeptala se.
„Moc vtipné,“ zavrčela jsem. „Kde je Kakashi a Shikamaru?“
„Mladý Nara je v nemocnici u Choujiho a Kakashi je tamtéž,“ odpověděla.
Pomalým krokem jsem se vydala směrem k nemocnici. Dlouhou oklikou jsem dorazila k nemocniční budově. U vchodu jsem se setkala s Yuuhi Kurenai a Yamanaka Inou. Obě šly navštívit Choujiho. Po smrti Sarutobiho Asumy se Kurenai s jeho týmem velmi sblížila. Také její tým spolu s triem Ino-Shika-Cho často plnil náročnější mise, na které bylo potřeba více zkušených ninjů.
„Kde je Kakashi, Akira-sama?“ zeptala jsem se, když jsem ji spatřila, jak bloumá chodbou. Jen na moment jsem se stihla nad jejím chováním zarazit. Tohle nebylo normální.
Místo odpovědi jen kývla hlavou a naznačila mi tak směr. To už vůbec nebylo normální…
„Stalo se něco?“ zajímala jsem se.
Akira mlčky a se sklopeným pohledem zavrtěla hlavou. Že měli lidé problém dívat se do jejích očí, jsem docela chápala, ale naopak?
„Co se stalo?“ naléhala jsem. Zvedla ke mně smutný pohled, který jí ale hned, jakmile se podívala na mě, ztvrdl.
„Nic,“ řekla jednoduše. Znovu sklopila pohled a šla pomalu dál. Zavrtěla jsem nad tím nechápavě hlavou a vydala jsem se směrem, který mi Akira naznačila.
Byla to chodba, kterou osvětlovala umělá záře světel. Sem tam z některého pokoje vyšel ošetřovatel nebo návštěvník. Všude bylo ticho. Byl slyšet maximálně šepot. Smích se do nemocnice nehodil. Vlastně se nehodil ani do téhle doby. Bez svého vůdce je vesnice velmi zranitelná a všichni si to moc dobře uvědomují. Proto jsme také zůstaly. Byl to hlavně Kakashi, kdo naléhal.
Bylo jasné, že v případě napadení my tři dokážeme Konohu ubránit. Také jsme měly potřebnou autoritu k tomu, aby naše rozkazy všichni poslechli a aby si Rada nezačala dělat, co se jí zachce.
Dorazila jsem na konec dlouhé chodby. Velký nápis na dveřích hlásal: „Márnice.“
Co by Kakashi dělal v márnici, podivila jsem se. Opatrně jsem otevřela dveře.
Kakashi ležel bez hnutí na zemi u jednoho z lůžek, na kterých byly uloženy oběti boje.
„Pomoc!“ zařvala jsem do chodby a rozeběhla jsem se k ležícímu ninjovi. Snažila jsem se zjistit, jestli dýchá a bije mu srdce.
Najednou ale někdo zasténal. Strašně jsem se lekla, protože tenhle zvuk prostě do márnice nepatří. Ozvalo se to z lůžka, na kterém leželo Sasukeho tělo. Rychle jsem vstala, abych se přesvědčila. Sasuke měl zavřené oči, ale přerývavě dýchal. Nemusela jsem být lékařský ninja na to, abych zkonstatovala, že nemá v márnici co dělat.
Kakashi na zemi na tom byl podstatně hůř. Nedýchal a ani jsem mu nedokázala nahmatat pulz. Do dveří vběhli dva lékařští ninjové.
„Co se děje?“ zeptal se jeden z nich a rychle přiklekl vedle mě.
„Nedýchá a nemůžu nahmatat pulz,“ řekla jsem. „A Uchiha Sasuke žije.“ Druhý ninja na mě překvapeně vyvalil oči a vrhl se k posteli, aby začal mladého Uchihu vyšetřovat.
„Co se stalo?“ zeptala se tiše Akira, která vešla o chvilku později. Překvapilo mě, jak moc vyděšeně se tváří. Takovou jsem ji ještě nikdy nezažila.
„Nemůžu najít žádné rozumné vysvětlení,“ řekl ten, co vyšetřoval Kakashiho, „ale Hatake Kakashi je mrtvý.“
Díval se na mě tak, jako by to byla moje vina.
Akira se při jeho slovech malátně sesunula podél zdi k zemi. Ze žlutých očí jí tekly slzy.
Zavrávorala jsem, když mi to došlo. Četla jsem o tom a stejně mě to napadlo až teď!
Kakashi použil jutsu, kterým Chiyo zachránila Sabaku no Gaaru! Kakashi tuto techniku tehdy zkopíroval! A Akira to věděla.
Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna zuřivosti. Bylo to stejné, jako když jsme se tehdy s Akirou pohádaly. Věděla jsem, kam to spěje… celou dobu jsem tušila, že tohle prostě nemá šanci dopadnout dobře.
Vztek mi začal zahalovat mysl do rudého oblaku, skrz který jsem viděla zhroucenou Akiru, jak hypnotizovaně zírá na Kakashiho mrtvé tělo. Pomalu jsem šla k ní. Jediným tahem jsem ji vytáhla na nohy a rozzuřeně jsem se k ní naklonila. Mokré řasy se jí chvěly.
„Tys to věděla,“ zasyčela jsem jí zblízka do obličeje. „Tys to věděla a nic jsi neudělala. To tys ho zabila!“
Bylo to, jako by mi někdo vyrval srdce z těla. Smrt člověka, kterého jsem ani neznala, mě zasáhla stejně, jako smrt toho, koho jsem tak milovala. Najednou ve mně něco explodovalo a tak, jak jsem Akiru držela, tak jsem ji zvedla na špičky a mrštila jsem ji do rohu místnosti.
Akira na mou agresi nijak nereagovala. Jak dopadla, tak zůstala ležet. Její ochota přijímat moje rány mě ještě víc vytočila.
Přistoupila jsem k ní a z výšky jsem se na ni podívala. Vypadala jako troska.
„Pamatuješ, co jsem ti slíbila?“ zavrčela jsem. Zvedla ke mně nešťastný pohled.
„Nemohla jsem tomu zabránit,“ ozvala se šeptem.
Stejným pohybem, který jsem použila ani ne před minutou, jsem ji zvedla. Vztek mi dodával nadlidskou sílu. Mrštila jsem bezvládnou Akirou do otevřeného okna. Zmizela mi z pohledu. Byl slyšet jen tupý náraz těla na trávník.
Přistoupila jsem k oknu a podívala jsem se dolů. Akira se nehýbala.
„Mohla!“ zařvala jsem na ni. „Kdybys ho doopravdy milovala, tak bys to udělala!“
Vyskočila jsem z okna a snesla jsem se na zem vedle ležící Akiry.
„Ty ani nevíš, proč to chtěl udělat,“ vzlykla tiše do trávy.
„Předpokládám, že to byl podobně hloupý důvod jako dát Uchihům ještě jednu šanci…“ odtušila jsem zuřivě.
„A co když si ji zaslouží?“ namítla stále jen šeptem.
„Uchihové?“ namítla jsem posměšně. „Ani jeden špinavý Uchiha nestojí za život někoho, jako byl Kakashi… a ty tu teď ležíš jako prašivý pes.“ Abych svoje slova podpořila a abych ji vyprovokovala k nějaké reakci, kopla jsem do jejího nehybného těla. Chtěla jsem, aby se mi postavila čelem.
Zdálo se, že kopanec byl správnou motivací, protože se začala zvedat. Roztřeseně si pravou rukou utírala koutek, ze kterého jí stékal pramínek krve, a upírala na mě zlý pohled.
„Tys taky nezachránila Sakuma,“ řekla tvrdě a pomalu se napřímila.
Zaťala ruku v pěst, rozmáchla se a vší silou udeřila do země. Lehce jsem zavrávorala a nohy se mi propadly po kolena do hlíny. Položila jsem ruce před sebe na zem a ladným saltem jsem se osvobodila ze svého vězení.
„Copak,“ ušklíbla jsem se. „Nezatančíme si?“
„Neprovokuj mě,“ odpověděla. „Sama dobře víš, že tvoje smrt by mi nic dobrého nepřinesla.“
Tvrdě jsem si ji měřila a jen matně přes závoj silných emocí jsem vnímala, jak se kolem nás začínají sbíhat zvědavci.
„Ty mě zabít nechceš, ale já tebe ano. A teď k tomu mám dokonce i publikum.“
Akira se zmateně rozhlédla kolem sebe. Už tu stálo skoro dvacet lidí, kteří na nás zírali s posvátnou hrůzou v očích. V první řadě stál Naruto spolu se Sakurou, které jsem viděla poprvé od té doby, co jsme přinesly Sasukeho tělo.
„Jen se všichni podívejte,“ řekla jsem hlasitě tak, aby mě všichni dobře slyšeli. Akiru jsem propalovala pohledem. „Pohleďte, jak zabiju tu, která vás připravila o vašeho legendárního ninju!“