Cesta odpuštění 10

MINULOST, PŘÍTOMNOST A BUDOUCTNOST

Jak to sakra ta ženská myslí, ta podoba, ta podoba, přemýšlel, je fakt divná, už abychom byli v té zemi vírů.
Všichni šli a opět bylo to známé ticho jako včera, jen byla slyšet příroda kolem, jinak nic. Sakura se už celkem nudila. Koukala kolem sebe na přírodu. Všechno jí ale připadalo celkem stejné, samé stromy a občas nějaká planina a to se stále střídalo. Koukla se na Naruta trochu se usmála, vypadal strašně srandovně jak přemýšlel. Po chvilce to nevydržela a hlasitě se rozesmála. Všichni se na ní podívali.

„Co se děle Sakura - chan?“ zeptal se nechápavě Naruto. Ona se ale stále smála a nic nemohla odpovědět. Vidět Naruta přemýšlet je opravdová sranda a vzácnost, řekla si v duchu a znova se rozchechtala.
„Čemu se směješ Sakura - chan?“ zeptal se znovu netrpělivě Naruto.
„Ale ničemu,“ dokázala konečně něco říct a pomalu se přestávala smát.

Najednou ze křoví vyletělo několik kunaiu a jen těsně se jim všichni stačili vyhnout. Dokonce i babča Fuzuki se jim celkem s lehkostí vyhla. Na což Naruto a Sakura zírali. Neměli ale moc času nad tím teď přemýšlet, neboť z křoví opět vyletěla další prška kunaiu.

„Kage Bunshin no Jutsu!“ křikl Naruto a několik klonů se rozeběhlo k Sakuře a Fuzuki. Na to jak vypadala Fuzuki staře se s kunaiem v ruce velmi slušně bránila. Naruto poslal pár klonů do křoví. Najednou přestali kunaie lítat a bylo divné ticho. Klony se vrátili zpět na cestu, ale nic tam nenašli.

„To je divné,“ řekl Yamato.
„Myslíte, že to byli nijové z jiné vesnice?“ zeptala se Sakura.
„To nevím, ale měli bychom odtud co nejdřív odejít a dál pokračovat v cestě,“ řekl Yamato a nepřestával sledovat okolí.
„Jo to bysme měli, vůbec se mi to tady nelíbí,“ konstatoval Naruto, „takhle divný ticho jsem ještě snad neslyšel.“
Všichni ještě jednou prohledali okolí, ale nenašli ani žádné stopy. Naruto odvolal klony a opět se vydali na cestu. Nikdo nic neříkal, všichni byli ve střehu a všímali si každé podivné věci nebo zvuku, ale nic. Jako by kolem nich vymřel život.

Začalo se stmívat, když dorazili do malé vesničky. Všude bylo ticho a tma sem tam narazili na nějakého vesničana, ale jinak jako by tam nikdo nebyl. Z dálky uslyšeli mluvit nějaké lidi a viděli světlo. Po chvilce došli zřejmě na náměstí, kde bylo najednou plno lidí, bylo osvětlené a zřejmě se konali trhy. Pomalu procházeli kolem stánků, všude se ozývala slova prodejců, aby si to lidé koupili. Došli asi doprostřed náměstí a Yamato najednou zastavil.

„Tady se někde ubytujeme a přespíme,“ řekl všichni přikývli a rozešli se hledat nějaké ubytování.
„Promiňte, je tady ve vesnici nějaké ubytování?“ zeptal se Yamato jedné kolemjdoucí dámy.
„No jistě že je,“ odpověděla, „jděte pořád rovně a potom zahněte doprava a tam uvidíte velký dům a to je ono.“
„Moc vám dějeme,“ řekl zdvořile Yamato.
„Není zač,“ řekla ještě dáma a dál pokračovala ve své cestě.

Vydali se přesně jak popisovala a opravdu to našli. Bylo to kousek od rušného náměstí. Byl to celkem velký dům. Šli ke dveřím a zaklepali. Otevřela jim stará paní s holí.
„Vítám vás chcete se ubytovat?“ řekla a usmála se na ně.
„Ano, jen ta tuto noc,“ dodal Yamato.
„Tak pojďte dál,“ řekla a uhnula ze dveří.
Uvnitř to bylo krásné, vše bylo sice asi dost staré, ale velmi dobře udržované.
Yamato si všiml, že ta stará paní prohlíží a hlavně jejich ochranné čelenky.

„Stačili by nám dva pokoje,“ řekl Yamato. Pohled staré dámy sklouzl z čelenky na oči.
„Vy jste z Konohy, viďte?“ zeptala se dáma.
„Ano,“ odpověděl stručně Yamato. Dáma se tajemně usmála a sjela pohledem ostatní.
„A ty pokoje, pojďte za mnou,“ řekla a ukázala na shody nahoru a rozešla se k nim. Všichni jí následovali. Došli až na konec horní chodby.

„Tak tady jsou a kdyby jste něco potřebovali tak budu dole,“ řekla, usmála se a odešla.
Sai a Yamato vešli do jednoho pokoje a Sakura a Fuzuki do druhého. Naruto tam chvilku stál a nevěděl kam má jít a tak se rozhodl jít tam co Sakura. To Sakura málem nepřežila a vykopla doslova Naruta do pokoje naproti, kde málem srazil Saie a zavřela dveře. Fuzuki se jen potichu zasmála a odložila si věci na stolek. Sakura si toho všimla a byla trochu z ní nervózní.
Naruto měl pravdu je fakt divná, pomyslela si a také si odložila svoje věci. Fuzuki si sedla na postel, koukala se okna a zase si něco pro sebe mumlala. Sakura nevěděla co má dělat, ještě se jí nechtělo spát a tak vyšla z pokoje, zavřela za sebou dveře a už se chystala, že zaklepe na ty před sebou. Ale do někoho narazila. Byl to Naruto. Svoje obličeje měli těsně u sebe a jen na sebe beze slova zírali. Pak se ale Sakura vzpamatovala.

„Promiň,“ řekla a rozběhla se ke schodům. Naruto jen zíral jak zmizela na schodech. Nevěděl co dělat a tak se rozhodl, že se projde venku.
„To není možný to je snad nějakej blbej osud nebo co,“ řekla potichu Sakura.
„Řekl tady někdo osud?“ ozvalo se pod shody. Sakura se lekla.
„Pojď semnou na chvilku,“ řekla stará dáma. Sakura byla trochu vyvedená z míry, ale starou paní následovala. Zašli do jednoho z pokojů, očividně kde žila dáma.

„Posaď se,“ řekla Sakuře a ukázala ji na židli. Sama si sedla naproti k menšímu oválnému stolu.
„Říkala jsi něco o osudu, viď?“ zeptala se tajemně dáma.
„A.. Ano,“ vykoktala se sebe Sakura.
„A chtěla by si znát svůj osud?“ zeptala se znovu. Sakura nevěděla co říct.
„Ano,“ rozhodla se.
„A vy to opravdu umíte?“ zeptala se váhavě Sakura.
„No jistě,“ odpověděla dáma.
„Jak se jmenuješ,“ zeptala se.
„Haruno Sakura,“ odpověděla hned.
„Hmm hezké jméno,“ řekla dáma.
„Já se jmenuji Ochi,“ řekla opět dáma.
„Nevykládám každému, jen určitým lidem, jako si třeba ty,“ mluvila dál.
„A co na mě vidíte?“ zeptala se Sakura.
„Cítím že máš velmi zajímavý osud,“ dopověděla.
„Opravdu?“ zeptala se Sakura.
„Ano, tak začneme,“ řekla a vytáhla ze stolku podivné velké karty. Vypadali velmi staře a působili zvláštním dojmem. Sakura netrpěli a zároveň nervózně seděla a koukala jak zhypnotizovaná na karty.

„Sejmi,“ řekla Ochi. Sakura opatrně sejmula přibližně polovinu karet. Ochi vzala jednu z hromádek a začala na stole z karet vytvářet velký obrazec. Po dokončení obrazce dala zbylé karty nastranu.

„Takže Sakuro toto je tvá minulost,“ ukázala na levou stranu obrazce, „a toto je tvá přítomnost,“ a ukázala na druhou stranu. Otáčela jednu kartu po druhé až do poloviny.
„Hmm v minulosti si si toho celkem hodně prožila,“ řekla Ochi a zamyšleně koukala do karet.
„Nikdo se s tebou nebavil a tys z toho byla nešťastná. Všichni se ti posmívali za tvé velké čelo, pak ale přišla na pomoc blonďatá dívka a pomohla ti se vzchopit. Měla si ráda jednoho kluka z akademie a poté tvého týmového partnera. On ale odešel a ty si byla velmi nešťastná. Myslela si že ho miluješ, ale nebyla opravdová láska. Pomalu si na něho přestávala myslet. Začala si uvažovat nad jinou osobou, nad nejhlučnějším ninjovi z Listové. Tak tohle byla tvoje stručná minulost,“ dopověděla a začala otáčet druhou polovinu obrazce.
„Hmm zajímavé,“ řekla Ochi, když otočila poslední kartu.
„Co?“ řekla netrpělivě Sakura.
„No tvoje přítomnost,“ usmála se.
„Bojuješ sama se sebou a hlavně se svými city. Nechceš si něco připustit. Myslíš si, že to dokážeš skrývat, ale všichni si toho začali všímat, ať chceš nebo ne,“ domluvila Ochi.
Sakura se zamyslela a při pomyšlení na Naruta a na to jak to perfektně asi sedí se trochu začervenala.
„Tak,“ řekla Ochi a otočené karty dala na jednu hromádku a před sebe si přisunula druhou hromádku neotočených karet. A opět začala vytvářet z karet krásný obrazec, který byl složitější něž ten předtím. Když ho dokončila, začala opět otáčet karty. Sakura ji celou tu dobu velmi bedlivě pozorovala. Potom co je Ochi otočila všechny, zahleděla se do nich a vypadala velmi zamyšleně. Najednou vypadala velmi smutně což Sakuru znepokojilo.
„Co se děje,“ nevydržela to.
„Tvoje budoucnost, jak bych to řekla… není zrovna růžová a asi ani dlouhá,“ řekla Ochi a podívala se na Sakuru.
„Tak mi to prosím vysvětlete,“ řekla Sakura.
„Víš někdy je lepší budoucnost nevědět, věř mi,“ řekla vážně.
„Ale když už jste mi část řekla tak mi to dopovězte, prosím,“ prosila Sakura.
„Myslím, že to není dobrý nápad, ale když na tom trváš řeknu ti to,“ odpověděla Ochi.
Sakura snad v životě tak nervózní a napjatá jako teď. Nervózně lehce drtila opěrky židle a koukala na Ochi. Ta se opět zahleděla do karet.
„Sama pořád nebudeš vědět jestli máš své city otevřít někomu druhému, který se o to už velmi dlouho snaží. Budeš váhat co udělat. A…,“ odmlčela se Ochi.
„A co?“ zeptala se nervózně Sakura.
„A… zemřeš rukou svého přítele,“ řekla potichu Ochi a přitom zvedla hlavu a pohlédla Sakuře do očí. Ta jenom koukala, nebyla v tu chvíli schopná nic říct. Ochi sklopila oči a dala karty na jednu hromádku, kterou uklidila zpět do šuplíku ve stole.
„A kdo to je?“ vyhrkala najednou ze sebe Sakura.
„To nevím na to přijdeš sama,“ řekla Ochi.
Sakura se zvedla a odešla. V hlavě se jí honilo tolik myšlenek. Nevěděla co dělat. Najednou si vzpomněla na ten velmi živý sen. Naruto… to ne to by neudělal, ale Kyuubi ano, pomyslela si smutně. Rozhodně teď nemohla jít spát a tak se vydala projít se ven a zkusit si vyčistit hlavu.