Densetsu no Kunoichi - 1. Kapitola
KAPITOLA 1 - ZASE SPOLU
Visela jsem na stromě a tiše jsem meditovala. Mysl jsem měla čistou. Nevnímala jsem nic a přitom jsem vnímala všechno. Věděla jsem o všem, co se na mém malém ostrově dělo. Asi před hodinou zde zakotvila loď. Také jsem naprosto přesně věděla, kdo na té lodi je, a vůbec jsem z toho neměla radost.
„No to jsem si mohla myslet,“ pronesl jemný ženský hlas asi pět metrů pode mnou.
„Akira-sama měla vždycky slabost pro opice,“ řekla druhá žena provokativně.
„Nevzpomínám si, že bych vás sem zvala,“ povzdechla jsem si.
„Prosím tě,“ řekla Hiromi pobaveně. „Trucuješ tady už dvacet let. Sama musíš vědět, že něco není v pořádku.“
Obě věděly, že na mě podobné přesvědčování neplatí. Také ale dobře věděly, co na mě platí.
„Jak myslíš, že by na tvoje trucování reagoval Sogekihei-sensei, Akira-sama?“ řekla Ayame konverzačním tónem. Při zmínce o našem sensei jsem se na stromě málem neudržela. „Víš, jak nám vždycky kladl na srdce, abychom se o naše summony staraly,“ dodala a škodolibost z ní přímo sálala.
„Nekrm mě těmihle hloupostmi. Sama dobře víš, že Sogekihei-sensei žije poustevnickým životem v lesích celý svůj život,“ zamračila jsem se na ni.
Ladným saltem jsem se snesla ze stromu na zem. Obě ženy jsem probodávala pohledem. „Náš sensei také chtěl, abychom se staraly o naše duševní zdraví, a vaše přítomnost mému duševnímu zdraví neprospívá.“
Celých dvacet let mě všichni nechali na pokoji. Tajně jsem doufala, že na mě všichni zapomenou. Že se vrátím do legend, a také že tam zůstanu.
„A co po mně vlastně chcete?“ zeptala jsem se nepříjemně. Rudovlasá Ayame se mi vyzývavě podívala do očí.
Ach jo, pomyslela jsem si a ztěžka jsem vzdechla. Mým klidným dnům je zase na dlouhou dobu konec.
„Tak co tedy plánujete?“ zeptala jsem se po chvíli rezignovaně.
„No, vzhledem k tomu, že si náklonnost Tsunade-hime nezískáme tím, že do Konohy přivedeme tebe,“ pronesla Ayame a potměšile si mě prohlížela od hlavy k patě, „budeme muset přivést někoho jiného.“
„A to?“ obrátila jsem se na Hiromi.
„Jeden ze ztracených ninjů… Uchiha Sasuke,“ odpověděla věcně.
„Samozřejmě ani to není nutnost,“ skočila jí do řeči Ayame. „Přinejhorším použijeme násilí,“ usmála se na mě mile.
Proč zrovna já, napadlo mě zoufale.
„Tsunade-sama, už byste měla jít. Čeká se jenom na vás,“ řekla Shizune a donutila mě tak, abych vstala a vydala se přivítat zájemce o členství v elitních jednotkách ANBU. Jde vlastně jen o formální přivítání a zahájení výběru. Později už budou všichni vystupovat pod tajným jménem a s maskou, takže kdo se doopravdy členem stal, se dozvím až po úplném skončení.
Bez jakýchkoliv zbytečných řečí jsme došly do přijímací haly. Jediným pohledem jsem mohla konstatovat, že se zde sešla celá elita Konohy. Tohle bude opravdu zajímavý výběr… půjde-li všechno dobře, mohlo by jich projít i pět.
„No konečně,“ uslyšela jsem výkřik největšího šaška v celé Ohnivé zemi – Naruta Uzumakiho. Jeho poznámky už mě ale dost dlouho nechávaly docela chladnou. Od té doby, co se Naruto stal jouninem, bylo jeho chování čím dál méně snesitelné. Nepřekvapilo by mě, kdybych ho brzy našla ve své pracovně za stolem. Drzý je na to dost.
Vpředu, čelem k zájemcům o přijetí, stáli jouninové v čele s Kakashim Hatake, kteří celý výběr povedou.
Došla jsem k vyvýšenému stupínku, abych mohla pronést uvítací projev, který jsem samozřejmě vůbec neměla připravený, i když mi to Shizune několikrát připomínala. Nebo možná právě proto.
„Vítejte,“ začala jsem a horečně jsem přemýšlela, co dalšího říci. „Přijetí do jednotek ANBU je jedna z největších ctí, jaké se vám může jako ninjovi dostat. Znamená to, že jste elita elity…“
Co to říkám za pitomosti, napadlo mě. Tohle samozřejmě všichni vědí…
Dalšího moje nesmyslné blekotání zastavily dveře do haly, které se náhle otevřely. Pohledy všech se otočily.
Na prahu se objevily tři ženské postavy. Dvě ženy v pozadí byly o pár čísel větší než jejich samozvaná vůdkyně. Jen já jsem věděla, že je to zapřičiněno jejich obuví. Žena v popředí se jmenovala Akira a měla stříbřitě bílé vlasy v uličnickém rozcuchu, který jí na ramena urovnávalo pár korálků. Vlasy ale nebyly to nejimpozantnější. Tuto úlohu přebíraly oči. Žluto oranžově žíhané panenky bez černého středu – její kekkei genkai umožňující čtení myšlenek. Oblečena byla do černého kimonového vršku odhalujícího břicho a volných kožených kalhot po kolena. To vše ještě halily rukávy z kůže a sukně ze stejného materiálu jako kimonový vršek.
Žena po její levici měla bohaté hnědé vlasy a teplé oříškové oči. U této ženy vzhled klamal asi nejvíce, jen velice senzitivní lidé mohli vycítit ohromnou sílu její pulzující chakry, která jí obklopovala jako svatozář. Vše podtrhovala její jemná dlouhá róba, kde se střídala stříbrná s tmavě a světle modrými odstíny. A samozřejmě její obuv! Tradiční japonské boty na deseticentimetrové platformě. To byla Hiromi.
Třetí žena, jejíž vzhled jsem vždy považovala za nejvíce fascinující, se jmenovala Ayame. Zahalená od hlavy k patám a přitom polonahá. Síťovinu měla po celém těle a jen nejnutnější partie měla zakryté černou kůží v kombinaci s fialovou látkou. Celý efekt doplňovaly kozačky do půli stehen na vysokém podpatku a rukavice k ramenům. Ayame si vždy zakládala na tom, jak vypadá. Není se co divit, vždy jsem ji považovala za tu nejkrásnější bytost na světě. Její dlouhé ohnivé vlasy zapletené do dvou copů a zafixované množstvím korálků jí sloužily nejen jako ozdoba, ale hlavně jako velice účinná zbraň. U boků se jí houpaly dvě dlouhé katany. V kombinaci s jejím kekkei genkai, což byla nadlidská ohebnost, byla velice smrtonosná.
To není možné, napadlo mě. Bohužel jsem ale věděla, že možné to je. Vysoce nepravděpodobné, ale přesto možné. Sestoupila jsem ze svého místa a vyšla jim naproti. Zastavily jsme se na patnáct metrů od sebe.
„Akira-sensei,“ řekla jsem bezhlesně s výrazem, který ostatním lidem působí slabost v kolenou a nutí je se otočit a utéct.
„Tsunade-hime,“ odpověděla mi na pozdrav možná ještě o něco chladněji, než jsem ji přivítala já sama. Jen jsme na sebe zíraly vzájemně se měřily. Tuhle ženu jsem už nikdy v životě nechtěla vidět. Pravděpodobně na tom ona byla stejně.
Napětí v místnosti by se dalo krájet.
Jedna z jejích společnic – Hiromi – si napětí ani trochu nevšímala a všechny si se zájmem prohlížela. Rudovlasá Ayame naproti tomu konsternovaně zírala kamsi za mé rameno.
Nemusela jsem se ani moc dohadovat, co ji tak překvapilo. Ona sama mi to stejně velice brzy potvrdila, když velmi tiše a velmi nevěřícně hlesla: „Sakumo?“
„Ne,“ opravila jsem ji příkře. Mnohem příkřeji, než jsem měla v úmyslu. „Tohle je Kakashi Hatake. Jeho syn.“
Šlehla po mě ostrým pohledem. Překvapení, které se jí před pár okamžiky zračilo v očích, bylo pryč.
„Ayame-sama,“ zaslechla jsem za sebou známý hlas. Otočila jsem se a uviděla jsem Naruta, jehož tvář naznačovala směsici emocí. Viděla jsem vztek a úctu… nejvýraznější bylo ale asi překvapení. Naruto Uzumaki byl překvapený stejně jako já. Jak může vědět, kdo jsou? Nemůže, zněla mi v hlavě jediná možná odpověď. Nemůže, ale ví, oponovala jsem sama sobě. To, že se mi to jen nezdálo, potvrzovaly konsternované pohledy všech, co stáli v jeho blízkosti. A také jemná úklona hlavy, jakoby na přivítání, kterou Naruta počastovala Ayame. V jejích očích se vědoucně zablesklo, dál ale nic nedělala. Vypadalo to, že všichni v místnosti včetně Naruta se rozhodli předstírat, že se vlastně nic nestalo.
Už v tu chvíli mi nebylo dobře z toho, že se tyhle tři ženy znovu objevily. Jejich přítomnost nikdy nevěstila nic dobrého. A když už to nebylo nic zlého, tak to bylo přinejmenším zlomové. To poslední, co Konoha momentálně potřebovala, byly zlomové události. Poslední dvě události, které byly časově blízko tomu, kdy se opět vynořily pověsti o Densetsu no Kunoichi, bylo objevení Kyuubi, smrt Yondaimeho a vyvraždění klanu Uchiha.
„Ale no tak…“ zavrtěla hlavou Hiromi. „Přišli jsme sem přeci s maličkou žádostí, že?“ řekla a usmála se. Dalo by se říct, že tak zlomila to strašlivé napětí, které celou místnost svázalo.
„To je samozřejmě pravda,“ přikývla Akira. „Ale nic nechceme zadarmo.“
Dost jsem se snažila, abych se netvářila kysele, ale moc se mi to nepovedlo. To, že nikdo ještě neklečel a neklaněl se jim, bylo jenom proto, že nikdo v místnosti kromě mě netušil, koho má před sebou. Jinak by bylo splněno každé jejich přání, které by jen bylo v lidských silách.
„Čeho se vaše žádost týká?“ zeptala jsem se a snažila jsem se, aby to znělo uctivě.
„I po třiceti letech jsi stále stejně netrpělivá,“ konstatovala Akira. „O naší žádosti bychom si promluvily raději v soukromí, pokud by to bylo možné, Tsunade-hime.“
Jak jinak, pomyslela jsem si kysele.
„A co mi můžete nabídnout na oplátku za to, že vás vyslechnu?“
Hloupá otázka. Jen pro jejich přízeň by lidé zabíjeli. A já jen chtěla, aby mě nechaly na pokoji.
„Přivádíme někoho, koho Konohagakure no Sato už nějakou dobu postrádá?“ řekla Ayame s jemným úsměvem. Jen její oči napovídaly, jak moc se celou situací baví.
„Opravdu?“ zeptala jsem se konverzačním tónem. „A kdo to je?“
„Neřekla bych, že je více žijících elitních ninjů, které Konoha může postrádat,“ poznamenala Akira. Významně se na mě podívala. Samozřejmě, že žijících elitních ninjů, které Konoha postrádá, není více. Je jenom jeden a za jeho přivedení nabízíme vysokou odměnu. Není bezpečné mít venku elitního ninju, který by mohl prozradit některá naše dobře skrývaná tajemství.
Přesto mě překvapilo, že by měly na mysli právě tuto jednu osobu.
„Musí být strašně silný. Pověsti o jeho sharinganu… prý zvládl Amaterasu…“ šeptala jsem více méně sama pro sebe.
„Ano, je velice silný a ještě mnohem silnější, než když jsme ho našly,“ informovala mě Hiromi.
Bohové nám pomáhejte, napadlo mě. Ony ho trénovaly!
Muselo to na mě být znát, protože Ayame i Akira se potměšile usmívaly. Samozřejmě, že v situaci, v jaké moje vesnice je, si nemůžu dovolit přijít o ninju, kterého trénovaly Densetsu no Kunoichi.
„Kde je?“ zeptala jsem se.
„Sasuke-san,“ zavolala Ayame místo odpovědi a všichni zalapali po dechu. „Pojď se přivítat se svými přáteli. Dlouho jste se neviděli, nemám pravdu?“
„Ano, Ayame-sensei,“ přikývl Sasuke Uchiha a pokorně vystoupil z jejich stínu.
„Sasuke!!“ zavolal Naruto a vyběhl svému příteli naproti. Ten jen stál a zjevně netušil, co má dělat.
V celé místnosti zavládlo rozpačité ticho. Nejsem nejlepší člověk na řešení trapných situací. Jsem z těch, kteří buď dají ránu, nebo zbaběle utečou. Nerada to říkám, ale je to tak.
„Hokage-sama,“ oslovila mě Shizune. „Mám hosty ubytovat?“
Rozhodně jsem přikývla a doufala, že Shizune všechno zařídí, ostatně jako vždycky, pokud dojde na podobně trapné situace.
Legendární Kunoichi se otočily a vydaly se ven ze sálu hned poté, co je o to Shizune požádala.
„Nemysli si, Akira-sensei, že to, že jste přivedly jednoho ze ztracených ninjů, mezi námi něco mění,“ varovala jsem ji, ještě než vyšly ze dveří. Hned, jakmile mi tahle věta vyšla z pusy, jsem ji chtěla vzít zpět. Jistě, jednou to bude muset vyřešit, ale tohle není ani správné místo ani správný čas. Zdálo se ale, že je pozdě.
Všechny tři se zastavily a pomalu se otočily zpět čelem ke mně.
„To samozřejmě nic nemění,“ suše souhlasila. „Jsou věci, které neodpouštím.“
Řekla jsem si o to sama. Trefila se přesně tam, kam chtěla, a moje sebeovládání nevydrželo. Rozběhla jsem se s touhou ji udeřit. Během vteřiny se ozvalo hlasité prásknutí a Ayaminy dlouhé ryšavé copy vytvořily mezi Akirou a mnou lehce fialový štít z chakry. Ayame se přitom ani nepohnula.
Všichni přítomní užasle zalapali po dechu a já se zastavila, jako kdybych narazila do cihlové zdi. Okamžitě mi začala téct krev z nosu, kterou jsem rychle setřela a prudkým pohybem ji mrštila k zemi.
„Máme to vyřídit?“ zeptal se tiše Kakashi, který byl během okamžiku připraven jít do boje.
„Ne,“ zarazila jsem ho. „Myslím, že tyhle tři by nezvládli ani Shodaime a Nidaime dohromady.“ Kakashi ustoupil zpět.
Mé varování bohužel neslyšeli všichni, ale myslím, že Naruta by nezastavilo ani to.
„Možná jste přivedli Sasukeho zpět, ale Hokage ohrožovat nebudete!“ vykřikl a rozeběhl se. V běhu ještě vytvořil své klony a společně běželi vstříc jisté smrti.
„Naruto Uzumaki!“ zaječela jsem na něj. „Vrať se na své místo.“
Zastavil se a převapeně se na mě podíval. Pravda je, že takhle jsem ho ještě nikdy zastavit nemusela. Ale to proti sobě neměl Legendární Kunoichi.
„Hned,“ řekla jsem ostře. Poslušně zastavil, ale na místo se nevrátil. Jen nasupeně zíral na tři ženy před sebou.
„To bylo správné rozhodnutí, Hime-sama,“ řekla Akira a jemně zavlnila rukama. Tenhle pohyb jsem znala. Na vlastní oči jsem viděla jen jeho začátek. „Nemyslím, že je dobrý nápad rozpoutávat boj,“ pokračovala. V jejím hlase ale byla jasně slyšet výzva.
„A už je to tady zase,“ prohlásila Ayame. Tím, že promluvila, na sebe strhla mou pozornost. Ayame a stejně tak i Hiromi odvrátily od Akiry pohled. Já díky Ayame taky.
„Já se tě nebojím, Akira-sensei,“ upozornila jsem ji a pohlédla jí do očí. Jak jsem to dořekla, všichni v doslechu hlasitě zalapali po dechu.
„To já samozřejmě vím,“ řekla a lehce se otočila na špičce a ladným pohybem posouvala ruce nad hlavu. „Nejsi to ale ty, o koho by ses měla bát.“ Gesto jemně klesající ruky jako by vybízelo k rozhledu.
V ten moment mi to došlo – genjutsu! Samozřejmě! Její tanec… skládá se z mnoha složitých pohybů a jeho účinky mohou zabíjet nebo v lepším případě uvést do hypnózy. Mě náhodou (byla to náhoda?) zachránila Ayame tím, že promluvila. Všichni elitní ninjové, kteří v místnosti byli, ale už měla pod plnou kontrolou. Stačilo by pár speciálních pohybů a všichni by mohli zemřít.
„Já myslím, že to by stačilo,“ řekla Hiromi a obrátila tak na sebe mou pozornost.
„Naprosto souhlasím,“ přitakala Ayame. „Jistě si pamatuješ, proč jsme sem přišly, že, Akira-sama? Neměla by ses nechat unášet svým hněvem. Potřebujeme pomoc Konohy a k tomu potřebujeme Tsunade a její shinobi živé,“ dodala kousavě.
Cítila jsem, jak se atmosféra v místnosti změnila. Akira spustila ruce. Její jasně zářivé, hluboké oči se zakously do mých. V hlavě se mi ozval její ostrý hlas: „Protentokrát vyvázneš, ale nenajdu pokoje, dokud tě nezničím!“
Prozatím se ale zdálo, že Akira mou smrt odložila na neurčito.
Beze slova se otočila a opustila halu. Její dvě společnice a Sasuke ji beze slova následovali.
a takhle vypadají Densetsu no Kunoichi
Akira-sama
Ayame-sama
Hiromi-sama
Hm, hm, hm...![Smiling Smiling](/modules/smileys/packs/example/smile.png)
Vravíš prvé dielko, prvá spoločná prácička??? Neverím
však píšete ako profesionálky!!!!!!!!!!!! Dattebayo!
Nádherný príbeh, pútavý dej, krásne myšlienky...
Watch out for this crazy shinobi!!!
Sooo sooo... Saiki no saika-tachi nante ii nee xD
jestli budete mít zájem o ilustrace k této povídce stačí mi napsat...hodim vám to na mail
My soul is painted like the wings of butterflies.
I can fly - my friends!
To vypadá velmi dobře![Eye-wink Eye-wink](/modules/smileys/packs/example/wink.png)