Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 07.

Pomalým krokem přešel přes rozlehlou, velmi potemnělou halu, zastavil se a sundal plášť i klobouk.
„Těžké k nošení?“ ozval se jemný, trochu mladický hlas.
„Jsou netrpěliví.“ odpověděl a usadil se na podušku do lotosového sedu. Kolem něj byla spousta rozsvícených malých svíček. Vytvářely nespočet podivných stínů, dodávaly místu na tajemnu. „Někteří tolik, že už i pochybují. Slyšel jsem některé mluvit o tom, k čemu všechno to úsilí, když ani neví, co bude dál. Jsou nervózní, nevědí, jestli to nakonec dobře dopadne.“
„Ano, já to slyšel taky.“
„Hmm? Neleze Ti to někdy na mozek? Slyšet, proti své vůli, tolik hlasů, vidět tolik obrazů cizím zrakem... To je únavné, ne? Asi by mi to vadilo, -totedajó.“
„To je o zvyku. Vím, které obrazy patří jiným, které mně. Jen ty hlasy jsou únavné... ale taky jsem si zvykl. Co mi taky zbývá...“
„Doufal jsem, že se trochu uklidní, když mezi ně zajdu v úboru Kageho.“ ukázal palcem za sebe na svršky, které před chvílí odložil.
„Nevěříš jim? Sám si je přece vybíral... z těch, co jsi poznal a kteří za Tebou přišli sami...“
„Mám snad důvod?“
„Ne. Nic se neděje, jak jsi jen řekl, jsou nervózní.“
„Hm.“
„Slíbil jsi jim příslušnost, domov, postavení ve společnosti i v celém světě. Nesmíš se divit, protahuje se to, a oni nemají zatím nic z toho, co jim chceš dát...“
„Už brzy.“
„Až se vrátí? Opravdu to chceš spustit hned, co ho přinese?“
„Ne úplně. Nějaké akce provedeme, ale dokud nebudou práce hotové, nemůžeme se pustit do ničeho většího.“
„Klony by to už mohly dodělat, ne?“
„Snad, ale už teď jsem na tom dost bídně. Celé ty měsíce... ubírá mi to čakru... víc než jsem myslel, dokonce rychleji než ji mohu regenerovat. Ještě týden a budu je muset uvolnit. A pak kdoví kolik dnů potrvá, než jich budu moci tolik zase vytvořit.“
„Ale to jsi věděl... Udržet tolik stovek klonů v takovém pracovním zatížení... To je hodně i na Tebe...“
„ Hmm –totedajó...“
„Je blízko, je tu, překročila bariéru...“
„Skvělé, věděl jsem, že to zvládne. Má ho?“
„Cítím i druhou čakru, je velmi, velmi slabá, ale ano, má ho... a co je hlavní, opravdu žije...“
„Říkal jsem Ti, že je nesmrtelný.“
„Všechno je pomíjivé, Naruto. Pár let navíc, a ztratil by i tu trošku čakry co má, a to by byl konec, smrtelný nesmrtelný.“
„Pak jsme to načasovali dobře, ne?“
„Ano... Je tu.“

Na druhém konci haly se otevřely posuvné dveře, vstoupila silueta dívčí postavy a po chvíli váhání vyrazila jistým krokem k svému cíli. Průvan, který přišel zároveň s ní, málem zhasil i to poslední světlo v hale. Plameny svíček kolem Naruta bojovaly o život, užuž se zdálo, že prohrají. Muž sedící oproti Narutovi pomalým pohybem mávl rukou... plameny se najedou utišily, ba přidaly na intenzitě.
„Ty a Tvoje kouzla, jak Ty to děláš...“
„Není těžké ovlivnit vlastní čakrou tu okolní, změnit prostředí... podmínky... To je něco, čemu se, Naruto, nikdy nenaučíš. Jedna z mála věcí... Upřímně... kdyby jsi jen trochu své trpělivosti někdy věnoval i tomu, co se Tě občas snažím naučit...“
„Nejsem ten typ, vždyť to víš.“
„No... stejně by to byl pěkný pocit, učit něco Tebe.“ zazubil se. „I mistr se může učit od svého studenta, ne?“
„Hmm –totedajó.“ Vzpomněl si na Ero-sennina a opět po dlouhém dni bylo možné vidět úsměv na jeho tváři...
Sadako k nim uctivě přistoupila, poklekla se sklopenou hlavou na jednu nohu, batoh s Hidanovou hlavou držela před sebou...
„Naruto-sensei, Ranmaru-senpai... Jsem zpět.“

***********************************************************************

Mezi stromy se míhal jeden stín za druhým. Nejrychlejší z nich doskočil překvapeně na zem.
„Udon-san, co to tu proboha vyvádíš?“
„Konohamaru...“
Konohamaru sundal masku ANBU a sklonil se k uvězněnému Udonovi.
„Co se tu stalo? Kde jsou Tví muži? Sledují dál podezřelého?“
„Konohamaru-san...“ Udon odvrátil tvář, bylo možné vyčíst z jeho výrazu směsici pocitů jako vztek, ponížení, zoufalost... „Jsou mrtví, Konohamaru, všichni.“
„Cože?!! To udělal on?“
„Jo. Ona. Je to mladá holka... Odrovnala nás během mžiku, včetně mně...“ popotáhl Udon, tentokrát opravdu z chuti plakat, ne z jeho věčné alergie... „Všichni jsou mrtví... Seběhlo se to tak rychle... Sledovali jsme ji a najednou bylo po nás...“ sklopil hlavu. „Prosím, pomoz mi ven, musím jít za ní, musím ji najít, já... Já... “
Konohamaru se rozhlížel po okolí... K čertu, pět dobrých chlapů...a skoro žádné známky boje...Co to bylo za souboj?
Pomohl Udonovi spolu s dalšími ANBU členy z jeho nezáviděníhodné pozice, ve které uvízl v předchozí bitvě.
„Víš kudy pokračovala? Kterým směrem? Kam?“
„Ne. Nevím. Řekla mi, že se bude těšit na náš další střet spolu s Vámi, ANBU, a pak prostě jednoduše zmizela...“
Konohamaru se díval po okolí, přemýšlel, kterým směrem se vydat... Kam. Kam kam kam? Tohle je špatné, Shikamaru mě přizabije.
Otočil se na své muže.
„Ostatní jednotky jsou kde?“
„Moment, zjistím to, kapitáne,“ řekl jeden z ANBU a s těmi slovy zmizel v korunách stromů.
K čertu. To je kooperace jak polib mi šos. Kdyby aspoň fungovaly vysílačky. Zatracené skály...
„Udone, půjdeš zpět do Listové a podáš Shikamarovi hlášení. My tu zůstanem a budeme pátrat dál. Do země se propadnout nemohla.“
„Nech mě jít s Vámi! Já vím jak vypadá, vím jak bojuje!“
„Promiň, ale.. tohle je práce pro nás, vypadá to, že Vás všech šest vyřídila příliš snadno. Nezlob se, že to říkám, ale byl bys jen na obtíž.“
Udon vzteky sevřel pěsti, až mu zbělely klouby, a zaskřípal zuby: „Já ji chci, Konohamaru.“
„Už jsem ře...“ náhle před nimi přistál shinobi, kterého vyslal navázat spojení.
„Kapitáne Konohamaru-san, podařilo se mi najít vysokou skálu, odtud se mi povedlo navázat spojení. Osm jednotek ANBU hledá po okolí podezřelého, tedy podezřelou, spousta dalších Jouninů je vzadu, s těmi se mi spojit nepodařilo. Většina z nich vyrazila až s rozbřeskem, ale do hodiny mohou být tu, jak mi sdělily zadní jistící jednotky.“
„Vrať se zpět, udej naši polohu a svolej naprosto všechny ANBU a zdravotníky sem. Ostatní shinobi, včetně Jouninů, zpět do vesnice. Nemůžeme na ně čekat a vesnice bez jednotek taky zůstat nemůže. Sděl jim, že jsme ztratili stopu, a že to beru na svou odpovědnost. Pokud bude Hogake-sama vyvádět, ať mu vyřídí, že jsem si vědom jeho rozkazu, který dal jen mně, a že ho splním, to by ho mělo uklidnit. Pohni!“
„Rozumím!“
„Udon-san, to platí i pro Tebe.“
„Doton.“
„Cože?“
„Byla strašně rychlá a dobrá v zemských jutsu. A shunshin, myslím, že zmizela díky shunshin jutsu...“
„Cože??? Jsi si jistý? Opravdu to bylo problesknutí?“ Konohamaru se začal škrábat na čele.
To není možné... Shunshin no jutsu...
„Udon-san, tohle musíš říct Hokagemu. Slyšíš? Půjdeš hned, jak dorazíš zpět, k Hokagemu a vše mu přesně popíšeš. Udone, věř mi, tímhle pomůžeš mnohem víc. Jestli máš pravdu, je nutné, abys mu to řekl...“
Udon vzdechl, rezignovaně rozhodil rameny a podíval na Konohamara. „Dostaň ji, kámo, aspoň Ty, když nemůžu já... Za moje chlapy.“
Ten mu položil ruku na rameno a zašeptal: „Slibuji.“
Udon neznatelně přikývl a zmizel v korunách stromů.

Konohamaru založil ruce na prsou.
„Co na to říkáš, Hanabi?“
Ze stromu za ním seskočil další ANBU, sundal(a) si masku a pokrčila rameny.
„Myslím, že můj švagr bude mít co vysvětlovat. Nebo myslíš, že Shunshin jutsu uměl ještě někdo?“
„Ne.“

*************************************************************************

„Ku*vááááá! Vytáhněte mě ven!“
Naruto se podíval směrem odkud vycházel přátelský pozdrav.
Sadako sklonila hlavu a polohlasem pronesla: „Sensei, omlouvám se za něj, je to... mluví trochu jinak.“
Naruto se zasmál. „Ale, Sadako, proč se za něj omlouváš, za to přece nemůžeš. Haha. Tak to je mi teda věc. Zdá se, že je panu Hidanovi poněkud těsno, no, nechceme mu přeci bránit v rozletu, že. Vytáhni jej, prosím.“
Sadako otevírala batoh, ale neodpustila si poněkud tvrdší zacházení s přezkami, tedy doslova s batohem téměř třepala. „Ty hulváte, budeš před mistrem mluvit slušně, nebo dostaneš další žihadlo!“
„Na to Ti ku*va se*u, ty kozo, mě je uplně u p*dele, kdo je Tvůj mistr. Prostě mě vytáhni ven. A radím Ti, dej si bacha na prsty, fuchtle jedna!!“
Ranmaru i Naruto s úsměvem pozorovali Sadako, kterak veleopatrně vytahuje Hidanovu hlavu a krčí u toho prsty, aby náhodou jeden nezapomněla poblíž jeho zubů.
„Polož ho zde, na stolek.“ s těmi slovy Naruto odsunul šálky s čajem i konvici.
„Ty seš teda hnusnej, -totedajó.“ pronesl znechuceně Naruto, když se podíval na zbídačenou, ochmýřenou hlavu.
„Cos čekal, zm*de, páva z Lešné?* Zkus bejt takovou dobu v hlině, debile. Kde je ten zm*d s culikem, ku*va, mám s ním kšefty.“
„Hm?“
„Asi má na mysli Naru.“ odpověděl opatrně Ranmaru. Věděl, co s jeho přítelem děla jen vyslovení Hokageho jména.
Narutův výraz náhle ztvrdl, zhluboka se nadech a vydechl, aby se uklidnil.
„Jistě, náš Hokage.“
„Co, ku*va? Co jaký Hokage? To snad ne?“ Hidan poulel očima do všech stran, když tu náhle přestal a pozoroval upřeně Naruta. „Hej! Hej hej hej hej!!! Ty s*áči, Tebe znám, Ty seš ten Jinchuuriki, že jo? To mě po*er... to znamená... no nekecej!!! Kde je Kakuzu? Kde je ten mam*d? Tys ho sejmul? U Jashina, se*e se to všecko, to Ti teda povim.“
„Áááá, Kakuzu, Tvůj bývalý parťák? Yush, ten je pod drnem, -totedajó.“
Hidan chvíli zmlkl. Usilovně přemýšlel.
„Ty, hele, poslouchej, jak dlouho sem tam byl? V zemi?“
Sadako povytáhla obočí: „No teda, žádný sprostý slovo...“
„Krávo!!! Megero!!! S Tebou nemluvim, tak vy*er!!!“
„Mhm, tak ne...“
„Sadako...“ Naruto pokynul rukou, aby mlčela.
„Deset let, Hidan-san. Je to deset let, téměř na den přesně.“
„Ku*va...“ vydechl Hidan, „to je ku*va dlouho...“
Naruto pokývl na souhlas... „To tedy, ku*va je.“
Sadako se opět zasmála.
„No,a co teda? To Ti mám, sakra, děkovat teď, ne? Nebo co? Dej mi tělo, poděkuju Ti aj za Kakuza, sekyrou do hlavy...“ pronesl Hidan vzletným tónem.
Sadako se přestala smát.
„Nebo co po mně, ku*va do p*dele, chceš?“
Výraz Sadako velmi ztvrdl. Hidanovi to samozřejmě neušlo...
„Vypal, čúzo...“
Sadako se prosebně podívala na svého senseie, který ovšem zamítavě zavrtěl hlavou.
„Poslouchej, Hidan-san. To že Tě má studentka vysvobodila, nebylo ze soucitu. Nebudu Ti lhát. Potřebuji od Tebe malou službu...“
Ranmaru se podíval na Naruta, a tomu se v mysli ozval neodbytný hlas:
„Je to moudré, hned mu říci, že ho potřebuješ? Bude si diktovat...“
„Klidně. On mi pomůže, bude muset-totedajó“ odvětil.
Ranmaru pokrčil rameny, Hidan mrkal o stošest, nějak nepochopil sled dialogu.
„Co Ty pako, Ty si mluvíš sám pro sebe?“
Ranmaru se podíval na Hidana...
„Zmlkni, nemáš nejmenší tušení, koho máš před sebou... Hodně se toho změnilo, za těch deset let... Jsi jen štěnice, kterou rozdrtí patou ve spánku, pokud bude chtít...“
„He, ha, no ku*va, to mě po*er... Vypadni z mý hlavy, to je to jediný co ještě mám, buzno!!!“
„Přesně tak...“ pronesl Naruto už o poznání chladnějším hlasem, „to je to jediné, co máš. A není toho moc. Ale...“
„Ale? Ale co? Dáš mi nový tělo? Jak bys to chtěl udělat? Kakuzu je tuhej, on jedinej mě mohl dát do kupy, nemluvě o tom, že tady ta nána vyhrabala jen hlavu...!“
„Idiote! Zmlkni už, když mluví sensei!“
„Vy*er si oko, Ty šlapko!“
„Dám Ti tělo, mám tu moc, a pokud chápu, co jsem vyčetl z knih Tvého náboženství, pokud si pak provedeš nějaký svůj rituál, stane se Tvou součástí a bude také nesmrtelné.“
„Víš, jak je to složitý rituál? Jashine, stůj při mně, nebo toho podržtašku zabiju!!“
„TAK DOST!!!!!“
Naruto vybuchl v zuřivém vzteku, svíce okamžitě zhasly,okolím se prohnala tlaková vlna, která Sadako, Ranmarua, i Hidanovu hlavu spolu se stolkem - na kterém si doposud v klidu lebedil - odhodila pár metrů nazad.
Sadako i Ranmaru se kvapně usadili zpět, Naruto se zvedl a pomalu se blížil k Hidanově hlavě, která se pořád ještě kutálela v kruhu. Ani nedutal.
Naruto ho zvedl za zbytky vlasů, a podržel si ho těsně před svou tváří.
„Dám Ti tělo, a Ty mi řekneš, co potřebuju vědět, a řekneš mi to jasně a bez debat...“ Měl neuvěřitelně hrozivý výraz, vzduch se kolem něj doslova ohříval a rotoval kolem jeho těla.
„A...A...Ano. Ano. Co bys rád?“
„Fuuin Jutsu: Genryuu Kyuu Fuujin.“