Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 08.

„No? A co bys jako potřeboval vědět?“
Naruto se opět v klidu usadil ke stolku, který Sadako vrátila do původní pozice a poškrábal se ve vlasech.
„Fajn. Budeme hrát narovinu. Víš, kde jsme?“
Spíš budeme hrát narutovinu, než narovinu, jak ho znám... Pomyslila si Sadako a pousmála se, tak aby ji nikdo neviděl.
„Jak bych to mohl dopr... eh, jak bych to mohl vědět?“
Naruto se zvedl a procházel se po sále, ukazujíc rukou okolo sebe.
„Tohle místo byla vaše hlavní základna, kdysi. Já ji objevil... a trochu předělal podle svých představ.“
„Co? Cože? Chceš mi snad říct, že todle je ten vlhkej kutloch, který Pein zbudoval pro naše blaho?“ ušklíbl se Hidan ironicky. „ Pak musím uznat, že se Ti to kur..., eh, hodně povedlo.“
„Hm, stálo to spoustu času a práce. Až budeš mít tělo, ukážu Ti to. Teď jsme v hlavní budově nové vesnice. Váš kutloch, jak tomu říkáš, je dole v jeskyních. Budeš čučet, -totedajó.“
Sadako se trochu nervózně zavrtěla, vůbec se jí nelíbilo takové bratříčkování s chlapem, který ho chtěl původně zabít...
„Sensei, myslíte, že bychom to mohli zkrátit? Potřebuju tu informaci ať můžu vyrazit.“
„Ano. Jistě... Hidane?“ Naruto se otočil k hlavě na stolku.
„Co víš tedy o Genryuu Kyuu Fuujin?“
„Hmmm... řek bych že ne víc než Ty. To byl Peinův job...“
„Dobře, no, ono stejně už vím dost i tak, ale... co prsten, kde ho máš? Je stále v jámě?“
Hidan si ho měřil podezřívavým zrakem.
„Ne. Asi tě neohromím, když Ti řeknu, že nejsi první, kdo mě vykopal...“

Naruto se zarazil...
Sadako se na něj podívala, Ranmaru taktéž...
„Co teď? Myslíš, že je pozdě?“
„Hmmm, kdy a kdo?“
Hidan nahodil znechucený výraz a kousl se do spodního rtu. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí.
„Mno, nebylo to moc dlouho po tom, co mě ten malej zmr... , eh, co mě ten malej skrček přechytračil. A byl to někdo z Konohy, tím jsem si jistej.“
Naruto se podíval na Sadako a pokynul ji hlavou:
„Víš co máš dělat, připrav se. Než vyrazíš, přijď ke mně do pracovny.“
„Rozumím!“ Sadako vyskočila z posedu na zemi a neslyšně zmizela v zadní části haly, do dalších z mnoha posuvných dveří.
„Hidane. Socha Pekelného Pána je zde, hluboko v jeskyních. O tom víš...“
Ten se ušklíbl na důkaz souhlasu. Pomalu mu začínalo docházet, kam to vše směřuje.
„No to mě pos... to mě podrž...“
„Klidně mluv, jak jsi zvyklý, nikomu to tu nevadí.“
„No ku*va to je řeč! Aaah, hned se cítím líp...“
Naruto se pousmál.
„Asi tušíš, co chci vědět, viď?“
„Si piš, s*áči.“
„Našel jsem ji zde, z Peinových poznámek jsem si odvodil, jak funguje. Byl to summon, který použil kdykoliv potřeboval extrahovat Bijuu, no ale originál byl zde, připraven k okamžitému vyvolání.“
„Jo. Tak nějak.“
„Extrahovali jste je vždy s prsteny na rukou, co?“
„No jasně ku*va. Každý ten symbol byl částí hlavní ruční pečetě k vyvolání, proč?“
„Mám své plány. Osm Bijuu je stále v té soše...“
„Hehe. Ha ha. Ha ha haaaaa! To mě po*er! Takže to nakonec klapne, He he!“
„Hm?“
„No, co jsme začali a chtěli udělat. Peinovu šílenou vizi.“
„Ale ne. Tak to není.“
„Takže? Co cheš dělat? Nám se to skoro povedlo...“
„Skoro. Práci jste nedokončili. Já Vám chyběl.“
„Jo, tak nějak. Vlastně ještě Osmiocasej zm*d chyběl, pokud vím.“
„Ne, nechyběl, Madara ho ulovil poté, co Sasuke Uchiha zklamal.“
„Co? Jakej Madara? Jakej Sasuke?“
„A-ha... Povím Ti jeden příběh.“

***************************************************************************

„Takže je v pořádku,“ Hinata s ulehčením vydechla.
„Jak se to vezme.“
„Co?“
Shikamaru vzdechl, pohodil rameny a poněkud shrbeně přecházel okolo stolu u kterého Hinata seděla.
„Hinato... Těžko se mi to říká, ale... „
Pozorovala ho s napětím i rozpaky, nevěděla, co si myslet. Poposedla si nervózně na židli a polkla. Měla sucho v ústech...
„Zase nějaký průšvih...Co zase zmastil?. .. Ale... žije, to je hlavní.“ V duchu byla vděčná, reflexivně si položila dlaň na bříško, které bylo den ode dne větší.
Shikamaru si toho všiml... Podíval se do země...
„Sakra Naruto, co blbneš. Proč Ty? Proč zrovna teď, když čekáte s Hinatou dítě...“ zaplašil myšlenky a soustředil se opět na téma rozhovoru.
„Hinato, kde je Naruto teď?“
„No kde by byl, je na misi. Jako pořád... Měl by se co nevidět vrátit, snad, doufám...“
„Je mi líto, že Ti to musím říct,“ Shikamaru si vrazil ruce do kapes a podíval se zpříma na ni, „ ale Naruto už asi dva měsíce nepřijal žádnou misi pro Listovou...“
Hinata na něj chvíli nechápavě hleděla.
„Ha, haha, Shikamaru, prosím Tě, nech si to od cesty, tyhle fórky. Vlastně, chtěla jsem s Tebou taky mluvit.“
„Ano?“
„Nemyslíš, že je toho už moc? Chci říct, já vím, že je nejlepší, ale copak nejsou jiní Jounini, kteří by mohli dělat jeho mise? Víš, teď nás bude víc... A já... bych chtěla, aby byl u toho... Chci být s ním.“
„Hinato. On ŽÁDNÉ mise neplní...“ Shikamaru se posadil naproti ní...
„Hinato, musíme si promluvit... Je tu možnost, že ho dám zatknout...“
„Cože!!!???? Nepřeháníš už to trochu?“ Hinatě se nahrnula krev do tváře. Vzteky se postavila a zaujala poněkud instinktivně obranou pozici.
„Eeech, sakra, to je pruda, s ní nebude řeč...“
Hinata na něj stále vrhala naštvaný pohled.
„Měl pravdu...“
„Hm? Cože?“
„Říkal, že se to stane.“
„Co přesně?“
„Že jste banda nevděčných úředníků, kteří ho budou chtít dřív či později potopit, dřív, než Vám vyroste z obojku...“
Shikamaru se zamračil, měl toho právě dost.
„Hinato!!!! Ty mi musíš říct, kde je, a kdy příjde a jak často mizí! Umírají mi tu chlapi, protože tu pobíhá střelená kunoichi, která zná jutsu, které používá jen Tvůj muž!“ doslova na ní řval.
Hinata ucouvla trochu dozadu, s rukama v pozici Shugohakke a přikrčila se.
„Ani omylem, i kdybych věděla, nikdy Ti nedovolím, aby jsi se ho takto zbavil...“
Shikamaru vytřeštil oči.
„O čem to skara mluvíš? Jak zbavil? Co blbneš?“
„Měl pravdu. I Neji a otec to říkali. Kdo je silný, stane se časem nepohodlný...“
„Hinato, nevím, co si myslíš, ale tak to není, já...“
„Zmlkni...“ zasyčela, „ po tom všem, kolikrát Vám zachránil zadek, co vše udělal pro vesnici...a Ty ho chceš zatknout... ale to se Ti nikdy nepovede, musel bys zatknout i mě, a ubezpečuji Tě, jsem následník hlavy Hyuugů, jestli se mi zkřiví jen vlásek, končíš... Zabije Tě, a má rodina si to s Vámi všemi vyřídí.“
Shikamaru vykulil oči.
„Hinato, Ty jsi se zbláznila...“
„Myslíš? Nebo naopak otevřela oči? Teď odsud odejdu a jestli někoho uvidím, že mne sleduje...“
S těmi slovy zmizela.
Shikamaru ještě chvíli třeštil zrak, poté polkl a pokynul rukou.
Otevřely se boční dveře a do místnosti vstoupili tři píseční sourozenci.
„Ona ho vážně miluje...“ rozplývala se Temari, „to je tak krásné...“
Shikamaru na ni pohlédl s pološíleným výrazem.
„Temari... Doufám, že tak nebudeš jančit, kdyby něco...“
Ta se zazubila na celé kolo.
„Myslíš?“
„Co s ní, Shikamaru...“ Kankurou vytahoval vyvolávací svitek, „mám perfektní loutku pro takové případy, nevšimne si jí a já ji vubec nemusím ovládat, stačí když ji dostatečně napustím chakrou...“
Shikamaru přikývl na souhlas.
„Ale ujisti se, že ji opravdu neuvidí...Mluvíme o mistryni Byakuganu...“
„E-e, nemá šanci...“

**************************************************************************

Sadako pospíchala vesnicí k budově úřadu Kageho, byla připravená a sbalená na cestu.
„Páni, na tohle jsem čekala. Tohle bude ta pravá zkouška... když to zvládnu...jééé, sensei bude hrdý!“
Proběhla kolem strážných a o překot se vhrnula do pracovny, ve které už seděl Naruto.
„Sensei? Jsem připravená.“
Usmál se na ni svým krásným úsměvem a zašklebil se.
„Jako vždy, Sadako. To mě těší...“
Uculila se a s vděkem přijala nabízenou židli.
„Víš, o čem jsem se kdysi bavili, když jsi se mně ptala, jestli existuje někdo, kdo nás může ohrozit, vzpomínáš?“
„Ano, řekl jste mi, že si o tom promluvíme později, až nadejde ten správný čas.“
„Přesně tak, a přestaň s tím vykáním, jsme tu sami.“
Usmála se. Tyhle chvilky zbožňovala. Jen ona. A on...
„Víš proč to všechno děláme, Sadako, viď?“
„Ano. Je prostě čas na změnu. Vytvořit si vlastní pravidla, život, nenechat se tupě posílat do válek. A... „
„A?“
„Promiň.“
„Jen to řekni. Jde o mou pomstu, že?
„Tak jsem to nemyslela...“
„Ale ano. Máš pravdu. Je v tom trocha ješitnosti, ale mám pro to důležitější důvody.“
Napjatě ho pozorovala
„Jde mi o pomstu. Ale ne proto, že jsem se nestal Hokagem, jak víš, ale pro to, co mi chtěli udělat a taky udělali.“
„Nechápu.“
„Je to spojené přímo s Tvou nadcházející misí.“
„Jak?“
„Sadako, já vlastně nemám nic proti Listové jako takové, jenže ta vesnice už není co dříve....“
„Kvůli Narovi?“
„Pche, ten neví o ničem,-totedajó. Kdepak, Konoze vládnou Starší, různé zájmové skupiny, dokonce Feudální Pán má svou kliku přímo ve vedení Listové...“
„To je ale přece přirozené, všude kde je příležitost k moci, najdou se různí dobrodruzi, kteří zkoušejí jak si taky přihrát něco pro sebe...“
„A s tím právě zatočím. Oni jsou mnohem nebezpečnější, než se zdá.“
„Chceš říct, že chceš ehm, vyčistit, Konohu?“
„To taky, ale to co mě žene vpřed a kvůli čemu bažím po pomstě, je to, co jedna z těch zájmových skupin provedla, a v tomto případě v tom má i prsty Nara.“
„Co to bylo?“
„Povím Ti to. Ani má žena o tom neví, vlastně z nás to vím jen já a Ranmaru, a pak... ten, koho se musím i já obávat...“
Sadako se neznatelně zamračila, když slyšela o Hinatě. To ji rozhodilo jako vždy, víc, než zmínka o někom, kdo by mohl ohrozit i Naruta.
„Když skončilo nebezpečí zvané Akatsuki, někteří chytráci toho chtěli využít. Prý pro dobro Vesnice. Tajilo se to, téměř nikdo o tom nevěděl, ani Šestý Hokage, tedy do chvíle, než musel přidat svůj podpis pod dokument, který tu, s prominutím prasárnu, schvaloval. A on ho podepsal, a nezajímal ho můj názor...“
Naruto sevřel pěsti a zaskřípal zubama...
„Jediný, kdo za něco stál, byl můj otec...“
„Yondaime Hokage...“ Sadako sklonila hlavu, tyhle chvilky, kdy její sensei vzpomínal na otce, se téměř rovnaly rituálu a Naruto jen nelibě nesl, když ho někdo vyrušoval v jeho vzpomínkách a úvahách, a ona, steně jako každý, kdo ho zde následoval, to akceptovala.
Naruto se vrátil zpět.
„Velmi to zkrátím, nemá cenu uvádět pohnutky všech, kdo byli zainteresováni, stejně je to pryč... Po smrti Madary Uchihy mu byly odebrány jeho oči.“
„Věčný kaleidoskopický Sharingan...“
„A byly implementovány, chirurgicky, jedinému člověku, který zbyl se schopnostmi Uchihů a který už měl zkušenosti s užíváním Sharinganu, i když jen jaksi napůl.“
„Proč to?“
„Hm... musíš pochopit, že Sharingan je mocná zbraň, výhoda pro každého, kdo jej vlastní či s ním může počítat na své straně...“
„Ano.“
„Víš, co je ve mně, že?“
„Kyuubi.“
„Pak tedy víš, že Madarovy oči, jeho Sharingan, byl tak mocný, že mohl zkrotit i Lišku, tedy mě...“
„Hm?“
„To se kupa moudrých staříků rozhodla, že jsem příliš silný, a je tedy potřeba mít nějakou pojistku.“
„Začínám chápat.“
„Podařilo se jim přesvědčit jednu osobu, velmi mně blízkou, aby se tohoto úkolu ujala. Samozřejmě pro dobro vesnice. Protože co kdybych se utrhl z vodítka? Potřebovali řetěz, něco, jak si pojistit mu poslušnost, případně něco, co by měli jak trumf, kdybych se jim postavil. A oni věděli, že mi nejsou jejich praktiky po chuti. Proto jsem nebyl zvolen, potřebovali někoho, kdo jim nebude příliš odporovat a kdo jim půjde na ruku. A to bych já určitě nešel.“
„Takže tak to tedy bylo...“
„Jistě. On s tím souhlasil, vím že to myslel dobře, protože viděl, čeho jsem schopný, když se naštvu, a já uznávám, že jsem pak nebezpečný všem okolo i sobě.“
„Takže...“
„Neviním ho, viním ty nahoře... Tvá nadcházející mise je to nejnebezpečnější, co jsi zatím podstoupila. Musíš přinést ty dva zbývající prsteny, které nám chybí... Kakuzův a Hidanův. Zbylé se mi podařilo získat. Hlupáci, nevěděli, jak jsou důležité...naštěstí.“
„Bez obav, sensei, já je donesu.“
„Ne bez obav, Sadako, jsi skvělá, ale on je lepší, možná lepší než já. Pokud na něj narazíš, slib mi, že utečeš.“
Sadako se zamračila, tohle se jí nelíbilo...
„Sensei, já utíkat z boje neumím... Není to to první, co jsi mě učil? Neustupuj, nevzdávej se...“
Usmál se.
„To ano... kdybys měla na starost jen ty prsteny, jsem bez obav, není nikdo lepší než ty, na takovýto úkol, ale já po Tobě chci ještě něco... a to Tě zdrží a asi i odhalí, musíš počítat se vším.“
„Sensei?“
„Prvně se ujisti, že získáš prsteny a pak...“
Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha svůj plán. Škodolibě se u toho tvářil. Jakmile ho vyslechla, zašklebila se i ona... tohle se jí líbilo...
„Musíme nejdřív nalomit jejich morálku, pořádně. Já mezitím odvedu svou ženu pryč.“
„Vrátíš se tam, sensei?“
„Jistě, blázni, nemají ani potuchy, co se chystá.“
„Jistě.“ Jistá si nebyla, použila Shunshin tehdy... ale mávla nad tím v duchu rukou.
„A ještě něco. Můžeš už začít oficiálně používat všechna jutsu i kinjutsu, která jsem Tě naučil.
Sadako se zablýskala kukadla, usmála se od ucha k uchu...
„A jak jsem řekl, dej si pozor. Na něj. Na Kakashiho... a oblékni si uniformu, včetně znaku.“
„Ano, konečně poznají, kdo jsme...“
Naruto zaujal pózu s rukama založenýma na prsou, napřímil se a pronesl:
„Kagegakure no Sato. Vesnice ukrytá ve Stínu....v Taijó no Kuni, Zemi Slunce...“
„HAI! Wakarimashta, SHODAIME DAIKAGE!“