Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 06.

Hinata pomalu procházela ulicemi Listové, její kroky stále podvědomě směřovaly dokola, stejnými ulicemi, stejnou trasou. Potřebovala si utřídit myšlenky a pocity, takto jí to šlo nejlépe. Mimo to stejně chtěla pro jistotu nakoupit. Nevěděla, jestli se Naruto vráti ještě dnes. Ráno odešel zase na jednu z těch svých supertajných misí, které doslova nesnášela. To se pak i několik dní neukáže doma, má divnou náladu, nemluví, pořád spí...
Ona sama přestala plnit mise po svatbě, jak si to Naruto přál.
„Nene, nic takovýho. Nechci, aby mi Tě někdy donesli na nosítkách s kunaii v zádech...“
A co má říkat ona???
Ale slíbil, že se vše brzy změní... Včera večer to sliboval, a ona zná velmi dobře jeho nin-do.

„Hinato-sama, prosím, Hokage-sama s Vámi chce mluvit. Doprovodíte nás?“ Vedle Hinaty se objevili z ničeho nic dva příslušníci jednotek ANBU a jemně, přesto důrazně, ji stiskli paži.
„Prosím, pojďte s námi, máme Vám vyřídit, že to neodkladně spěchá...“
„Co po mně chcete? To nemůže přijít sám, nebo poslat někoho z administrativy? ANBU? Co se děje?“
„Prosím, pojďte s námi.“
„No... dobře, dobře... jdeme tedy.“ Hinatě se sevřelo hrdlo nejistotou, strachem...
Bože snad ne, snad ne...
Tušila, že se to týká jejího muže.
Spěchala do schodů, potřebovala se zbavit té nejistoty a strachu...

***********************************************************************

Plnou rychlostí uháněla vpřed. Slunce se už dostávalo nebezpečně vysoko na nebe a ona slíbila, že do poledne bude zpět. Nechtěla mistra zklamat, i když nic hrozného by se nestalo. Sensei ji má rád, je přísný, někdy drsný, ale má ji rád. A když něco doopravdy nezmastí, nikdy bezdůvodně nekárá nebo ještě hůř nenadává a netrestá.
„Kdyby byli všichni lidé, které jsem předtím slepě následovala, stejní, byl by život lepší, hm...“ ráda mluvila sama se sebou, od malička, asi proto, že nebylo moc jiných lidí, kteří by se s ní nějak vybavovali. Vždy byla sama...
Ale teď je to jiné. On ji našel, on ji vše naučil, on ji pomohl stát se tím, čím je. Cíl měla vždy jasný, být tou nejlepší kunoichi, ale hlavně... hlavně se jednou vrátit domů, a vzít si, co jí právem patří. Koukla spíš instinktivně přes rameno na meče, které měla na zádech. Je krásné mít dva Kusanagi v osobním vlastnictví, ale jí patří mnohem víc.
Až příjde čas, vrátí se, a pak ti pokrytci poznají, co je pravé dědictví jejího jména....
Zatnula zuby, její vztek, když si vzpomněla na Travnatou, jí dodával na obzvláštní rychlosti, nicméně měla pocit, že cesta neubývá a navíc si už hodnou dobu byla vědoma, že ji sleduje celkem dost lidí. S tím počítala, ale nemyslela, že se dostanou tak blízko, tak brzy. Jakoby jim někdo řekl, kterým směrem asi bude ustupovat.

To není dobrý, mohla bych je dovést příliš blízko... Holt, tak přece jen si zabojuju...

Schválně nenápadně zpomalovala, chtěla, aby ji co nejdříve dohnali. Každou vteřinou se blížili. Zjevně nechtěli bojovat, jinak by ji už dávno dohnali.
Mapovala situaci, hledala vhodné místo pro boj s přesilou, snažila se je všechny spočítat. Jistě už poznali, že o nich ví.
Byla to hra. Navzájem se pozorovali, dovolila jim přiblížit se na velmi krátkou vzdálenost.
Pokračovali vpřed stejným tempem, šestice Listových shinobi ji upřeně pozorovala, bylo ale jasné, že dál za nimi jich bude mnohem víc. Sensei ji upozorňoval, že pokud nechá někoho aby ji během kopání uviděl, pravděpodobně po ní půjde hodně lidí.
Ten sprostej paličák, co mám jeho hlavu, byl asi dost velký zvíře...
Potichu zaklela. Musel ji někdo tedy vidět, někoho v té tmě přehlédla. Nu což, ona má ráda výzvy. Pořád to říkala, není nad trénink v boji... A tito floutci za ní jsou spíše jen otravný hmyz, nežli důstojní soupeři.
Rázně zastavila doskočením na nejvyšší větev. Stoupla si do své oblíbené, lascivní, trochu provokativní pózy, kterou vždy zaujala před bojem. Listoví shinobi ji během mžiku dohnali a obstoupili, byli poněkud níže než ona, což ji naprosto vyhovovalo. Shinobi si ji pozorně měřili pohledem, zdáli se být poněkud zaskočeni její pózou. To držení těla...
Netušili doposud, že před nimi stojí žena.
Prohlíželi si její znak na chrániči. Nikdo nebyl schopný říci, ke komu přísluší. Symbol slunce, který měla okolo svého pasu, je všechny trochu mátl... Kdo to je? Odkud je?
„Kunoichi! Vzdej se bez boje. Řekni své jméno a ke komu patříš. Kdo Tě poslal do lesů klanu Nara? Co jsi tam dělala? Proč před námi utíkáš?“ očividně kapitán týmu byl první, kdo se vzpamatoval a položil ji otázky.
„Kdo jsem? Kdo jsem já? Copak to není jasný? Pokaždý je to tak. Kamkoliv příjdu, všichni se otáčejí, šeptají si něco do těch svých přiblblých uší a jen se ptají: Kdo - je – ta - holka? A já jim všem musím říkat, pořád dokola, zas a znova... Mé jméno je: Sadako!“
„Sadako a dál? A odkud jsi? Odpověz.“
„Hmmmm, a dál? Vy to nechcete vědět, že ne? Nemůžete....protožéééé“ dala ruce za záda a špičkou pravé nohy začala koketně houpavým pohybem šoupat o větev, „protožéééé, není slušné se mladé dívky ptát na její jméno, dokud se sám nepředstavíš, no nééé?“ Sadako se narovnala a založila ruce v bok. Hlavu naklonila na bok a nevinným hlasem se zeptala:
„Takže, pane, kdo jste vy, a proč mně zdržujete od mé návštěvy chudáka staré, nemohoucí babičky?“
Kapitán skupiny na okamžik znejistěl, ale rychle ten pocit omylu zahnal. Blbost, co to tu holka zkoušíš...
„Děláš si z nás legraci, viď. Sundej si tu masku a ukaž tvář... a odpověz na předchozí otázky!“
„Ale pane, já Vám říkám, nechtějte znát celé mé jméno a co mám v plánu, protože, to by se Vám, pane, vůbec nelíbilo.“ Hotovo. Získala dostatek potřebného času, aby analyzovala situaci, prohlédla si soupeře a zhodnotila svou pozici. Utvrdila se v tom, že tohle nejsou žádní pořádní protivníci.
„Ahá. A copak by se mi nelíbilo? Uvědomuješ si, v jaké jsi situaci? Nemáš nejmenší důvod být tak sebejistá. Ať už nám odpovíš, nebo ne, půjdeš s námi, a pak... nám odpovíš, to Tě můžu ujistit.“
„Jít s Vámi? Hehe.“ Sadako se upřímně zasmála a pokynula prstem kapitánovi, aby šel blíž...
„Zkuste to!“
V tom okamžiku seskočila na nižší větve a rozběhla se pryč, směrem od Listových, s posměškem na rtech... tak pojďte, hlupáčci...
Míjela jeden strom za druhým, hledala vhodný okamžik. Teď.
Přesně jak předpokládala, tak čitelní...
Dva nalevo, dva napravo, dva za ní...
Bleskově vytáhla dva čakra kunaie, nechala svou čakru prostoupit do ostří a v mžiku se odrazila z větve, na kterou právě doskočila, v protisměr – vstříc těm dvěma, co byli za ní.
Byli to dobří bojovníci, zkušení a dobře vytrénovaní, ovšem Sadako provedla svůj výpad s takovou intenzitou a rychlostí, že byli naprosto neschopni jakékoliv reakce.
„Pamatuj, nechci masakr. Nechci mrtvé. Ještě ne.“

Pozdě,sensei...

Lehce sekla kunaii ve správné výšce, prolétla mezi dvěma shinobi, kteří letěli dál, na další větev, ještě se jednou odrazili, aby se jejich mrtvá těla v posledním skoku obloukem zřítila dolů, hluboko k zemi, mezi křoví...a jejich hlavy za nimi.
Neuvěřitelně hbitě přeskákala ze stromu na strom, níže, více k zemi, aby se kryla za mohutným kmenem.
„Čtyři.“
Odrazila se, v letu zasunula kunaie zpět do pouzder a hbitě z mošny na levém stehně vytáhla šest shurikenů, mezi prsty každé ruky po třech. Vpustila do nich svou čakru a na každý z shurikenů upoutala čakra vlákno, jako loutkaři. To vše během mžiku, než doskočila na další velkou větev, ihned se odrazila a všech šest shurikenů vrhla na dva shinobi, kteří se z pravé strany stihli přesunout více do středu a zaujmout tak pozici dvou padlých spolubojovníků. Doslova. První tři shurikeny zázrakem vykryli, nicméně, přišli o své kunaie, shurikeny projely jejich čepelemi jako máslem, jen zázrakem se svezly z trajektorie a jen lehce poranily jednoho z Listových na rameni. To stačilo k tomu, aby zůstali na chvíli nepozorní, a aby tři další, lehce zpomalené shurikeny umně ovládané Sadako -díky čakra vláknům-, našly svůj cíl. Jeden prolétl hrudníkem bojovníka, který stál v popředí a další dva zasáhly již poraněného shinobi do krku.
„Dva.“
Sadako seskočila až na zem, ukryla se za veliký balvan a pomocí čakra vláken si přivolala shurikeny zpět. Díky čakře, která v nich před chvílí byla, zůstaly čisté, bez krve.
Nahlédla zpoza kamene do míst, odkud slyšela pohyb a předpokládala, že tam budou zbývající dva shinobi.
„Já to říkala, že se vám nebudou líbit mý plány.“ zavolala směrem k nim.

„Musíš jít pro další, spěchej, vím o celé jednotce ANBU, měla by být pár minut za námi. Další jsou východně odsud, hergot, je tu v okolí doslova celá armáda, musíš je sehnat.Já ji zatím zkusím zdržet. Pohni! A až budeš dost daleko, vypal výstražnou světlici, snad ji ostatní ve dne uvidí. Ta ženská je moc velký sousto. Viděls to? Během mžiku jsme jen dva. Pohni si, doveď posily, slyšíš?!“
„Rozumím!“
Shinobi se přikrčený rozběhl směrem zpět pro posily.
Kapitán se z úkrytu opatrně rozhlédl.K čertu co je ta ženská zač...
„Zdá se, že jsem Tě podcenil!“
„Jó-jó, to mi říkaj taky často, většinou jsou to jejich poslední slova.“
„Zdá se, že já jsem výjimka, co?“
„Vážně, brouku?“ zašeptala Sadako naprosto šokovanému a konsternovanému kapitánovi do ucha.
„Ku*va.“ uskočil stranou a nevěřícně zíral v letu do velmi hezké tváře s ještě hezčím úsměvem.Kdy? Jak? Vždyť před vteřinou byla za tím balvanem. Vždyť ji jasně slyšel, tak kdy...
„No... teda... takhle mi teda neříkaj.“
Bleskově se schoval za kmen k zemi. Aspoň ví, kde je. Začal bleskově tvořit ruční pečetě.
„Doton: Retsudo Tenshou!!!“
„Dop*dele!“ Sadako jen taktak uskočila před rozevírající se zemí. Tak ninjutsu. No faaaajn.
„Pán má rád Doton, hmmm...“ z bezpečné výšky na větvi se ušklíbla, „tak co třeba tohle, znáš? Doton: Ari Jigoku!“

Kapitán se snažil uskočit, téměř by se mu to povedlo, jenže vír byl mnohem silnější, než se zdálo, stahoval vše okolo do sebe včetně jeho samotného...
„To jsou v Listové všichni tak ubozí a čitelní s*áči?“ uvolnila jutsu a nechala jej na půl uvízlého v zemi.
"To bylo moc krátké, já chtěla bojovat, a zatím sem se nezapotila víc, než na běžným tréninku... Doton: Gansetsukon!!!“ chytila kamenné kopí, které se vytvořilo po vyřčení jutsu.
„Ne! To přece nemusíš! Prohrál jsem! Nemůžu bojovat!“
„To je mi pohled... Proč nemůžeš bojovat? Ruce máš volné, můžeš dělat tolik jutsu kolik Tě napadne.“
„Ne. Poznám, kdy mám bojovat a kdy ne. Musím se Ti omluvit. Podcenil jsem Tě a znevažoval. Omlouvám se. Vidím, že jsi pro mne silná, nemá cenu, abych se v této situaci o něco pokoušel...“
„Měli jste mne nechat být, dokud jste mohli.“
„Ne, máme rozkazy, to snad chápeš, nemohli jsme...“
„Mluv a budeš žít, kolik vás po mně jde? Jak jsou daleko?“ Sadako stále třímala v rukou kamenné kopí, namířené přímo na srdce Listového shinobi.
„Hodně. Prosím, i když mne zabiješ, nemůžeš uniknout. Všude tady v lese jsou ANBU jednotky a spousta Jouninů. Bude lepší, když mě pustíš, jen by sis přitížila, už tak máš na svědomí čtyři moje muže. Navíc...“
„Hm?“
„Jestli jsi si nevšimla, jeden z nás tu chybí...šel pro pomoc, co nevidět budou tu.“
„Ale všimla, dobře jsem si všimla, mluvíš o tamtom chlápkovi?“ ukázala prstem ve směru, kam utíkal pátý shinobi.
Kapitán se podíval do míst, kam ukazovala Sadako a tlumeně zaklel... Asi padesát metrů od nich byl ke stromu doslova přišpendlený shinobi, kterého poslal pro pomoc. Měl v zádech tři kunaie, čouhaly jen zbytky rukojeti...
„To už je pět... Víš, co se stane? Půjdou po Tobě oinini, lovci, v Bingo knize budeš na předních stránkách...“
„Kde je Tvůj ufňukaný výraz?“
„Pche, nevíš, neznáš, nás z Listové na kolena nesrazíš, snažil jsem se Tě jen zdržet.“
„Hmmmm...Povedlo se.“
„Zjevně k ničemu“
„Tak, tak. Zjevně k ničemu...No, ale nejsem vrah. Zabíjím, to ano, ale v boji, a když Tě tak sleduju, a podle toho, co jsi tu předvedl... ty seš spíš hrozba sám pro sebe, než pro mně.“ Zahodila kopí a dřepla si před něj.
„Je mi vážně líto Tvých lidí, ale jak říkáš, já měla taky svý rozkazy,a kvůli tady té srandě jsem se zase zdržela.“
„Stejně neutečeš.“
„Kdo říká, že chci... kdybych opravdu nespěchala, mohli jsme pokecat. Aj s těma ANBU sucharama, no, žel bohu, není času nazbyt.“
„Jsi příliš pyšná. Schopná, to ano, ale já jsem jen průměrný chuunin. Nemáš právo si myslet, že ANBU jsou suchaři. Já jsem nic. Pro Tebe. Oni Tě dostanou.“
„Fajn... tak jim řekni, až Tě tady najdou, že se budu těšit. Už brzy.“ Vytvořila dvouma prstama velmi jednoduchou ruční pečeť...
"Shunshin no Jutsu!"
Zmizela.
Ponížený a naštvaný kapitán se snažil uvolnit a pokračovat ve sledování, ale země kolem něj byla přiliš pevně stlačená , než aby se jen tak dostal ven, i když měl volné ruce...
„Najdu si Tě, za moje kamarády...“