Poslední mise Bílého Tesáka 9.část

Déšť neustával a Sakumo stále běžel. Odlehčený o celou svou výzbroj kunaíů, shurikenů a podobných zbytečností, kromě chakrového meče, který měl jako svou jedinou obranu, ale ověšený svými přáteli běžel a běžel...
Snažil se běžet co mohl, moc rychle to ale nešlo. Víc než metráková zátěž polomrtvé hmoty není zrovna ideální na sprint. Bahno, do kterého zapadal téměř po kotníky, taky nepřidávalo na rychlosti. I tak Sakumo věřil, že běží nejrychleji ze všech jemu známých lidí.
Déšť začal zesilovat a pohyb se ještě ztížil. Byl celý zmáčený, nejen od dopadajících kapek, ale i od potu. Snažil se určit, kolik je asi hodin, jestli je ještě odpoledne nebo se už blíží večer, jestli má hodinu nebo jen pět minut času. Pod hustými černými mraky vládlo šero. Přes provazy deště nebylo vidět na cestu. S přibývajícím časem Sakumo ztrácel naději, že všechno stihne. Začal myslet na ten nejhorší možný scénář, že Konoha padne, že budou zabiti nevinní lidé, jeho přátelé... A že zemře i jeho syn.
Kakashi..., ne to nedovolím… Při myšlence na smrt svého syna, při pomyšlení, že by měl ztratit i to nejcennější, co mu jako poslední zbylo, se mu do očí nahrnuly slzy.
To nikdy nedopustím... opakoval si v duchu. To posílilo jeho víru, zocelilo svaly. Věřil, musel věřit, že to zvládne včas. Začal přidávat na rychlosti, věřil, že je už blízko svého cíle. Ještě víc zrychlil. Jeho krok se opravdu blížil rychlosti sprintera, kterou jen tak někdo nepřekoná.
Musím, já to dokážu... Déšť stále sílil. Už nebylo vidět ani na špičku nosu, Sakumo se stromům vyhýbal jen tím, že předpokládal kde jsou a občas i náhodou. Cítil, že je už opravdu blízko.

Najednou se před ním objevila jemu tak známá stará zeď, která ochraňovala obyvatele Konohy. Byla celá. Sakumo chvíli přemýšlel, kde přesně je a kterým směrem by se měl vydat, aby se dostal k nejbližší vstupní bráně. Rozhodl se, že se dá doprava. Znovu se rozběhl, ale po pár krocích zpomalil. Najednou se mu zdálo, že je mu moc teplo na to, že je bičovaný chladným deštěm. Měl divný pocit a tak zase zrychlil.
Po pár krocích musel zastavit, aby viděl to, co doufal, že neuvidí. Obří zeď kolem Konohy byla zbořená od místa, kam právě dorazil. Zbytek trosek byl v plamenech. Po okolí byla mrtvá těla, většinou shinobi s čelenkou se znakem Skryté Listové. Nevěřil svým očím. Vylezl na hromadu sutin, aby se porozhlédl po okolí. Byl to ještě hroší pohled, než ten co se mu naskytl před chvílí.
Domy doutnaly, plameny uhasínaly od prudkého deště, těla ninjů i civilistů bylo vidět všude. Některá byla ohořelá, jiná rozsekaná. Nad hlavou mu kroužili supi, kteří měli z takového masakru hostinu. Sakumovi chvíli trvalo než se zorientoval, ve které části vesnice právě je. Nebylo to jednoduché, nic nebylo tak, jak mělo být. Když se mu konečně podařilo zjistit kde je, vydal se nejkratší cestou k hlavní budově Hokageho. Cestou téměř nepotkal živou duši, jzahlédl en pár lidí, kteří zachraňovali to, co se ještě zachránit dalo. Byla to úplná zkáza.

Když se dostal konečně do centra Konohy, bylo vidět, že útok musel být drtivý a vedený s takovou prudkostí, které se odolávalo jen těžce i v plné síle vesnice. Konečně se dostal před budovu, kde sídlila hlava vesnice. Budova byla poničená, stejně jako celá vesnice. Kolem ní pobíhalo pár ninjů a zachraňovali všechny zraněné. Sakumo stačil zastavit jednoho z nich a zeptal se, kde je Hokage.
Odpověď byla: „V nemocnici, pomáhá tam zraněným…“
Vydal se k nemocnici, která byla jen kousek odtud. U nemocnice to nebylo o nic lepší, než kdekoli jinde. Zranění leželi i venku před nemocnicí. Někteří v provizorních stanech, jiní přímo na dešti. Vešel dovnitř. U příjmu složil své společníky a vydal se hledat Hokageho. Našel ho hned.
„Hokage-sama!“ zakřičel.
„Sakumo-san?!“
„Co... co se tady stalo?“ zeptal se nevěřícně Sakumo.
„Byli jsme napadeni. To je jediné, co ti teď mohu říct. Máme pohotovost a všichni pracují na záchraně zraněných. Sice jsi přišell z náročné mise...“
„Rozumím, hned se dám do práce!“
„Až se to tu uklidní, budeme si muset promluvit. Zatím běž!“ a Sarutobi ihned zmizel za rohem chodby.
Sakumo neztrácel čas, i když byl hodně unavený z celodenního běhu, a dal se taky do práce. Hledal na ulicích všechny živé a snažil se je dostat do nemocnice. Poskytoval první pomoc, hasil hořící domy a pomáhal s odklízením sutin. Celá akce na první obnově Konohy trvala víc než pět dní. Než byli všichni nalezeni a ošetřeni, než uhasli i poslední ohně, celou tu dobu Sakumo nespal a pomáhalc jak to jen šlo. Celou tu dobu nevěděl, co se stalo s Kakashim. V nemocnici ho neviděl a nikdo a o něm nic nevěděl. Konečně ten chaos skončil.

Sakumo již šel domů, když se k němu připojil jeden shinobi.
„Hokage-sama se po vás shání.“ řekl mu.
„Hned tam jdu.“ odpověděl, už hodně ospale.
Vydal se tedy k hlavní budově. Byla jen provozorně opravená, díry zatlučeny prkny a podepřená byla vším možným, aby nespadla.
Vyšel po rozbořeném schodišti, cestou potkal pár ninjů, kteří se na něj ani nepodívali. Šel halou ke dveřím Sarutobiho kanceláře a zaklepal na ně.
„Vstupte, Sakumo.“
„Dobrý den, Hokage-sama.“ řekl hned po tom, co vstoupil do pracovny. Ani tahle místnost nevypadala stejně, jako když odcházel na misi, byla prázdná, mokrá a polorozpadlá.
„Nechci to zdržovat, Sakumo. Tedy, byli jsme napadeni nepřáteli ze Skryté Kamenné a Skryté Oblačné, stalo se to navečer, pár hodin před tím, než jsi dorazil ty. Byly to dvě velké skupiny. Jedna z jihu a druhá z východu. Byl to nečekaný útok. Síla byla drtivá.“
Sarutobi se zadíval do země, chystal se říct tu nejhorší informaci.
„Zemřela téměř polovina obyvatel.“
Těmto slovům nechtěl Sakumo ani uvěřit, nedokázal ze sebe ani vydat jedinou hlásku. Sarutobi pokračoval.
„Mluvil jsem s Ichigem a Sakikou, tvými společníky. Řekli mi o všem, co se stalo a já jim přiblížil naši současnou situaci. Jejich závěr byl stejný jako ten můj a rady starších. Listová nemusela padnout.“
Sarutobi se podíval na Sakumu. Ten zůstal stát jako opařený. Nevěděl, co dělat. Sarutobi znovu zahájil řeč.
„Pro tuto chvíli jsi zbaven své hodnosti a postaven mimo službu, než se rozhodne, co dál.“
Otočil se k vytlučenému oknu a jenom dodal: „Běž domů za svým synem a buď rád, že přežil. Zatím Sakumo.“
„S bohem.“
To bylo jediné, co ze sebe dokázal Sakumo dostat. Otočil se a šel směrem domů, za svým synem. Cesta domů byla neuvěřitelně dlouhá. Potkal pár lidí. Někteří ho pozdravili, jiní se na něj dívali jen skrz prsty a něco si šeptali.
Sakuma si toho snažil nevšímat.
Ale nešlo to.