Poslední mise Bílého Tesáka 8.část

„Pěkný. Opravdu pěkný.“ Ichigo si sedl na zem a zatleskal Sakumovi.
Sakika nechápala, co se přesně stalo.
„Co... co to bylo, jak to, že jsou mrtví?“ zeptala se.
„Ichigo, ošetři ji!“ řekl Sakumo téměř bez povšimnutí otázky, kterou mu Sakika položila.
Otočil se a spustil: „Během doby, kdy Ichigo použil své genjutsu, vytvořil jsem pár klonů, kteří se schovali v korunách stromů, aby hlídaly ty, kteří genjutsu nepodlehnou. Ty výbuchy byly nastražené výbušné lístky, které jsem nastražil kolem hlavní budovy, když jsem ji pozoroval. Pár jsem jich ještě dal po cestě z tábora. A ty sloužily k odpoutání pozornosti těch ninjů, aby mohly mé klony zaujmout ideální pozici k útoku. Pak už jen hodily jehly přímo do míchy nepřátel.“ dopověděl Sakumo.
Ichigo dokončil ošetření mírně ohromené Sakiky.
„Tak jo, vezmu si tě na záda a půjdem.“
„Ne tak rychle frajere!" ozvalo se.
"Doton: Shinjuu zanhshu no jutsu!“
Ze země pod Hatakem se najednou vynořila ruka, chytla ho za nohu a stáhla ho až po krk do hlíny. Poslední ninja se objevil na scéně. Vynořil se celý přímo před Ichigem, který nestihl nic udělat a už měl jeden kunai u krku. Druhým kunaiem mířil na Sakumovu hlavu.
„Tak dobrá. Všichni v klidu…“
„Šestá brána otevřena... argh... Asa kujaku!“
Nemohoucí Sakika, o které si ninja myslel, že nejspíš nebude dělat problémy, se s neuvěřitelnou hbitostí zvedla ze země s bolestivou grimasou v obličeji a uštědřila nepříteli nespočet úderů takovou rychlostí a silou, že z jejích rukou létal oheň. Nepřítel po takovém útoku odletěl nejméně dvacet metrů od místa, kde Sakumo, Ichigo a Sakika byli. I Sakika se po takovém útoku složila na zem. Její chakra byla téměř nulová.

„Sakiko…“
„Sakiko, sakra!“ volali za ní Ichigo a Sakumo. Sakika těžce oddychovala a snažila se něco říct.
„Teď musíte vy dva do Konohy...“ snažila se mezi kašláním říct Sakika, „a varovat ji... mě tady nechte...“
Ichigo nevěděl co dělat.
„Ne, nikdy,“ okřikl ji Sakumo, „berem tě sebou!“ přišel k Sakice a požádal Ichiga, aby mu pomohl ji vysadit na záda. Ten udělal, co po něm Sakumo žádal.
„Teď vyrážíme!“
„Rozkaz, Sakumo!“ odpověděl Ichigo.

Ichigo běžel s malým náskokem, následovaný Sakumem se Sakikou na zádech. Tempo bylo vražedné. Ani jeden z nich se téměř nestíhal vyhýbat stromům. Občas to bylo opravdu o těsné.
„Kap, kap, kap...“
Déšť začal smáčet Ichigův obličej.
„Sakumo, musíme na zem. Pokud zmoknou větve, bude to klouzat!“
„Dobře jdeme na zem.“
Jakmile se oba dotli země, jejich tempo se zpomalilo. Naštěstí byli již na konci lesa a před nimi se otevřela ona známá stráň, která končila hranicemi Ohňové země. Běželi, co to dalo.
„Otevřete!“ křičel Sakumo na stráže, které obsluhovaly obrovská vrata.
„Kdo je tam?“ ptali se strážní.
„Tady Sakumo a jeho tým, vracíme z nepřátelského tábora a máme důležité informace a jednoho raněného, tak to kruci otevřete!“ řval Sakumo, co mu plíce stačily.
Velká vrata se začala pozvolna otevírat. Jen tak, tak, že se do té malé škvíry Ichigo se Sakumou vlezli. Hned jak byli za branou, začali se shánět po veliteli Wanatabim. Wanatabi byl naštěstí na obchůzce tábora, takže slyšel rozruch, který Sakumo udělal.
„Sakumo-sama! Co se stalo?“
„Problém, velký problém! Musíte okamžitě zvýšit stavy jednotek na hranicích tady i všude jinde. Dnes se chystají na útok a nebude to jen jeden tábor, jejich víc. Nevíme, kde jsou, proto se musí zvýšit ostraha všude... a ještě, kde máte ošetřovnu, máme zraněnou!“
„Útok... ošetřovnu... ehm, to je zlé.“
„No to si pište!“ odpověděl Ichigo.
„My ošetřovnu nemáme.“ odpověděl Wanatabi.
„Jak to?“
„Jsme byli pověření vytvořením tohoto tábora nedávno, nestihli jsme ještě vytvořit ošetřovnu. Nebyl na to čas.“
„Do háje...“ zakřičel Ichigo.
„Sakumo, nezbývá nám nic jiného, než ji vzít do Konohy.“
„Sakra.“
Sakumo se zadíval do země a začal přemýšlet.
„Nedá se nic dělat. Potřebné informace jsem vám dal, Wanatabi-sama. Tak to zařiďte a my pokračujeme zpět do Konohy.“
Sakumo to sotva dořekl a už se zas vydal na cestu s Ichigem v závěsu. Wanatabi nestihl nic udělat, jen skromně říct děkuji, a začal dávat rozkazy.

Hustě pršelo, nebylo vidět dál, než pár kroků před sebe. Z ničeho nic se z keře vyřítil Sakumo s Ichigem. Bylo už něco po poledni. Cesta ubíhala pomalu, za to čas běžel neuvěřitelně rychle.
„Musíme ještě zrychlit. Jsme teprve tak na půli cesty.“ zavolal Sakumo na Ichiga.
„Snažím se, ale už víc nemůžu...“
Plesk. Ichigo zakopl a zabořil se obličejem přímo do bahna.
„Promiň Sakumo, ale už nemůžu..., jsem příliš vyčerpaný.“
„Nemel blbosti a vstávej.“
„Už to nejde. Neudržím se na nohách. Promiň. Musíš jít beze mě. Asi si tu dám šlofíka.“
Cože?! Děláš si srandu. Tohle je trasa, kterou nejspíš půdjou nepřátelé, pokud se dostanou přes hranice. Nemůžeš tu zůstat!“ křičel na Ichiga Sakumo.
„Tak jim aspoň nakopu p***l,“ začal se smát, „ale před tím si fakt dám toho šlofíka.“
„Tak na to zapomeň.“
„Nech mě tu taky...“ ozvala se Sakika, která se probudila.
„Cože?! I ty s tím začínáš?!“
„Co se dá dělat musím s tím začít. Musíš nás tu nechat. Jsme jen přítěž. Já nemůžu chodit vůbec a Ichigo ztratil už tolik krve, že taky není schopný pohybu.“
„Sakika má pravdu,“ tiše promluvil Ichigo a pokračoval: „Znáš všechny informace ode mě i od Sakiky. Musíš jít sám.“
Sakika jen přikývla a pustila se Sakuma, aby sjela na zem.
„Běž!“ řekla jen a opět usnula.
Sakumo se na ni podíval. Pak na Ichiga. Ten už byl v bezvědomí, důsledkem ztráty krve.
Do háje s válkou, do háje s nepřáteli, do háje s vámi a do hajzlu s tímhle počasím.
Sakumo chvíli přemýšlel, co dělat. Chvíli nadával a pak se rozhodl.
To si myslíte, že vás tady nechám zemřít?
Sakumo sáhl do jedné ze svých brašen a vytáhl bandáž. Vysadil si Ichiga na záda. Nebylo to snadné, nebyl žádné pírko a déšť taky na jednoduchosti nepřidával. Přivázal si Ichiga ke svým zádům nejsilněji, jak to šlo. Ruce kolem krku taky přivázal, aby nespadl. Sakiku popadl do náruče a rozběhl se blátem.
Snad to zvládnu a oni vydrží...