Poslední mise Bílého Tesáka 10.část

Konečně byl doma. Jeho dům zůstal téměř neporušený. Děsivý i šťastný pohled, jediný pocit co měl byl takový smíšený. Otevřel dveře a hned se k němu vyřítil jeho syn Kakashi.
„Konečně jsi doma, tati.“ brečel a smál se zaráz.
Jediné, co Sakumo udělal bylo, že položil Kakashimu ruku na hlavu a řekl: „Díky bohu.“
Sundal z něj ruku a pokračoval dál do své pracovny, kde se zamknul. Kakashi jeho chování nechápal, ale věděl, že není něco v pořádku, věděl, že pokud se jeho otec zavírá sám v pracovně, je něco špatně.

Sakumo ze sebe shodil mokré a špinavé věci, hodil je do kouta a sesunul se na zem, jakoby právě zemřel. Upadl do hlubokého spánku.
Najednou se objevil na kopci nad monumentem Hokage. Bylo poledne, svítilo slunce, paprsky, které mu dopadaly na tvář ho příjemně hřály. Život v Konoze plynul tak, jako vždycky. Nikde nebylo vidět žádný spěch. Jen sem tam poklidnou atmosféru narušily děti, které si hrály na honěnou. Sakumo to všechno pozoroval a bylo mu dobře. Z ničeho nic se však zatáhlo a spustil se hustý déšť. Všichni, co byli venku se snažili někam schovat, aby nezmokli. Sakumo chtěl taky, ale nějak to nešlo, jakoby byl srostlý se zemí.
„Bum!... Prásk!“ ozvaly se najednou dvě ohlušující rány.
Sakumo se podíval směrem odkud přišly, ale nic neviděl, déšť byl příliš hustý.
Slyšel jen nějaké hlasy.
Hodně hlasů.
Pak zas vše utichlo.
A najednou se začaly ozývat výkřiky. Výkřiky nepředstavitelné bolesti. Sakumovi se zatočila hlava, vše zčernalo a padl na zem.
Když se probudil, nebyl už na monumentu, ale u jedné školky. Stále pršelo, země byla celá rozblácená. Sakumo vstal, že se půjde podívat, co se stalo. Udělal tři kroky a uslyšel křik dětí z domu, rozběhl se proto dovnitř. Jakmile vešel, naskytl se mu otřesný pohled.
Všude byla krev.
Na stěnách.
Na zemi.
Na stropě.
Uprostřed velké místnosti byla hromada těl. Těl malých dětí a jejich učitelky.
Chtěl utéct, nemohl se na něco takového dívat. Otočil se, už se rozbíhal, když se před ním objevilo dítě. Jako jediné bylo živé. Nebylo mu vidět do obličeje.
„Pomoc... Prosím, pomozte mi... Oni nás přišli zabít...“ začalo přes pláč prosit.
„Neboj, všechno je v pořádku...“ odpověděl.
„Ne, není...“ řeklo zase dítě a pozvedlo k němu hlavu a jemu se naskytl ještě horší pohled, než na ta mrtvá těla. Dítě mělo spálenou půlku obličeje od nějakého jutsu. Jeho ruce byly celé od krve a v hrudi mělo zabodnutý kunai.
„Proč jste nepřišel dřív... proč jste nás nevaroval, pane?!“ ptalo se.
Nevěděl co říct, když se už chtěl omluvit, do budovy skočilo několik nepřátelských shinobi a toho chlapce bez jakýchkoliv výčitek svědomí zabili a hnali se dál.
A to se již Sakumo objevil zpátky na monumentu, díval se na vesnici... ta byla v plamenech a všude probíhaly boje. Byla tam silná převaha bojovníků z Kamenné a Oblačné vesnice. Všude se nesla ozvěna výkřiků a explozí. Sakumo to už nemohl vydržet začal křičet jako smyslů zbavený...
„Nee, už dost... prosím, už dost! Áchc prosím, odpusťte mi!“
Všechno kolem zčernalo a pak krvavě zrudlo. Sakumo jako by znovu upadl do spánku.

Když se probral, ležel ve své pracovně. Noční můra, byla to jen noční můra, říkal si, ale moc to nepomáhalo. Stále se cítil strašně.
Rozhlédl se a viděl, že má před dveřmi od Kakashiho něco k jídlu. Neměl hlad, proto vzal talíř a dal ho na stolek vedle křesla, do kterého si sedl. Pane Bože, co jsem to jen udělal...
Jak se to stalo...
Proč...
Jak jsem to mohl dopustit...
Sakumo schoval obličej do dlaní a začal plakat. Plakal dlouho.

Uběhlo několik dní a on byl stále zavřený ve své pracovně. Za celou dobu nevyšel ven, nešel nikam, stále jen seděl v křesle a o všem přemýšlel.
Mohl jsem tomu zabránit? Mohl, ale za jakou cenu, smrt mého společníka, smrt jich obou...
Ne, nemohl jsem tomu zabránit...
Ale smrt dvou lidí proti smrti několika tisícům lidí...
Panebože... smrt tolika lidí.
Co bys udělal ty, Thome?
Co byste udělal vy, Sandaime?
Co byste udělali vy Sakiko, Ichigo?
A co mám teď dělat já? Všichni si o mně myslí to nejhorší, jsem pro ně skoro stejný, jako ti zabijáci, protože jsem je nevaroval včas.
Mají pravdu..., ne! Nemají!
Většina z nich vůbec netuší, čím jsem já a ostatní prošli.
Já ale neztratil své příbuzné, nebo celé rodiny.
Jsem zrůda.
Doufám, že mi jednou všichni odpustíte... hlavně ty, Kakashi.
Je jediná správná věc, kterou mohu udělat.

Sakumo zvedl hlavu. Opřel se o opěradla křesla, vrávoravě vstal.
Šel ke skříňce, otevřel ji a začal se v ní přehrabovat.
Pak vytáhl zbytek svitku, štětec a barvu. Vzdal se zpět ke křeslu, sedl si, přitáhl si stolek, položil svitek, vzal štětec do ruky, namočil a začal psát.
Chvíli psal, chvíli přemýšlel, pak kus svitku odtrhl a začal psát znovu. Svitek nebyl moc popsaný, když končil.
Až byl se svým dílem spokojený, odložil štětec vedle svitku, odsunul stolek a pohodlně se naposled uvelebil ve svém křesle.

Už zbývá jen poslední věc. Doufám, že mi odpustíte. Promluvy k duši jsou u konce.
Sakumo, jistý si sám sebou víc, než kdy předtím, znovu vstal ze svého křesla a vykročil směrem ke stěně.
Ke stojanu, kde měl vystavené své katany.
Vzal jednu z nich.
Vytáhl ji z pochvy, krásně se leskla ve světle zapadajícího slunce.
Sakumo ji obrátil proti sobě a se slzami v očích bodl.
Stejně jako končil den, nastal i konec Sakumova života.

Konoha se dokázala vzpamatovat z těžkých materiálních ztrát i ze ztráty tolika lidí a nakonec válku i vyhrála.
Stala se největší a nejsilnější vesnicí ze všech hlavních zemí.
Jak se říká: „Konec dobrý, všechno dobré.“

Ale ne pro každého všechno skončilo dobře.