Chránit 21 - Konec

Část dvacátá - Tady

Část dvacátá první - Duha; Závěr

„Hmm … Sueko? Nebudeš někdy chtít přijet do Konohy?“ usmál se Jiraiya a očima přitom sledoval všechno, jenom ne oslovenou ženu.
„Už mi tykáš, jo?“ ušklíbla se pobaveně. „Možná někdy přijedu. Ale nic neslibuju.“
„To by bylo fajn.“
Pořád se díval někam jinam. Sueko se zamračila.
„A ty se někdy vrátíš do Uzu no sato?“
„Hmm … Asi ne. Ale je to škoda.“
„Aha …“
„Ale možná jednou budu cestovat, tak třeba se potkáme …“
„Copak si myslíš, že o to nějak stojím?“ uchechtla se Sueko.
Možná, že trochu … Ale chybět mi nebudete! Ani jeden!
No … Možná že vážně budete …Ale že by … Že bych se mu líbila?
„Můžu ti říct vtip?“
„Vtip?“ Proč zrovna vtip? Teď, když se mají rozloučit? „Pro mě za mě …“
„Šel medvěd po poušti a potkal veverku. A odskákali spolu.“
Nastala chvíle ticha. Jiraiya přemýšlel o tom, co mu právě řekla.
Ono to vážně není moc vtipný, napadlo Sueko, ale muž naproti ní se najednou začal smát. I když ten smích byl takový divný, neupřímný … Smál se.
Líbím se mu …

Na hlavu se jim snášely drobné mrholivé kapky deště. Bylo krátce popoledni, jeden den po neslavném pohřbu Hakariho. Sjela se celá vesnice, aby se podívali na toho zrádce. Sice už toho moc vidět nemohli, protože jeho tělo bylo uzavřené ve tmavé rakvi, ale byla to jeho porážka. Feudálního pána, který chtěl napadnout cizí zemi jenom kvůli penězům a vraždě. Feudálního pána, který chtěl zabít tolik lidí … A už jich určitě několik zabil. Za hradbami Uzu no sato prý umírali od hladu … Ale už se to nikdy nebude opakovat. Nikdy. Celá země bude krásná … Ne jenom hlavní vesnice.
Sedmý feudální pán se měl volit právě zítra. Ale Minato, Jiraiya a Aki ho už zřejmě nepoznají. Musí se vrátit do Konohy, přece jenom, odjeli z ní celkem narychlo a každý shinobi se v těhle chvílích vesnici hodil … Podle Minatových odhadů to bude právě týden před začátkem chuuninské zkoušky. Třeba, možná že … Že by se mu rasengan vyplatil? Bylo by přece jenom fajn, stát se chuuninem. A potom jouninem … A nakonec … No. To je asi moc vzdálené. Ale, slíbil svojí matce, že se bude snažit stát co nejlepším shinobi. A to se také stane. Bude bojovat za svoji vesnici .. A otec ho zřejmě nepozná, až se vrátí. Třeba ho potěší. Určitě ho potěší …
Minato se podíval na zatažené nebe, na ty černé mraky nahoře. A usmál se. Asi to objevil. Tu cestu, na které všechno pochopil … Stejně jak mu otec řekl před nástupem do akademie. ‚Hledej cestu, na níž pochopíš.‘ Už ví. Už všechno ví … Je to zázrak? Všechno, co se stalo? Nebo jenom … Osud? Co se ještě stane? Zemře. Ale každý někdy zemře. A on, když bude chránit někoho, koho bude mít rád … Tohle je krásné. Tohle za to stojí.
To teda jo …
A najednou ho něco udeřilo do ramene.
„Těšíš se domů?“ zazubila se Kushina.
„Hmm … Na kámoše a tak,“ přikývl. „A taky na chuuninský zkoušky.“
A dívka uraženě zvedla nos.
„Tse … Možná se staneš chuuninem … Ale já někdy taky, víš?“
„Zatím pracuj na geninovi. A vůbec … Sueko-san?“ zavolal na ženu, která se opodál bavila s Jiraiyou. Teď se na chlapce překvapeně podívala a pokrčila čelo.
„No?“
„Vy jste to myslela vážně, že budete tohle,“ kývnul hlavou na Kushinu, „učit ninjou?“
„Hmm … Asi jo. Má celkem odvahu. A bylo by škoda to promarnit. Tak jsem si řekla … Že ji budu učit.“
Kushina do Minata dloubla loktem.
„Blbečku,“ usmála se. No jo … Tuhle přezdívku už asi nezapomene.
„A jednou se stanu vrchní velitelkou, víš? A budu jounin!“
„To já beztak taky,“ zamračil se. Ale tak zvláštně … Pobaveně. Jde to vůbec? Mračit se s pobavením? Asi ano … „Nebo víš co? Já budu rovnou Hokage!“
„Haha! To chci vidět!“ pokrčila nos. Taky s úsměvem.
„Však uvidíš! Až mě budou jmenovat pěkně přijedeš,“ dal si chlapec ruce za hlavu a zazubil se.
Dívka se zamyslela.
„Třeba přijedu dřív.“
„Vážně?“ nadšením skoro vyletěl Minato, ale potom se vzpamatoval. „Teda … Možná by to bylo fajn.“
„Možná že jo. A celou dobu ti budu vytýkat, žes mi nevěřil to s Prvním císařem. A že ten chlápek je- “
My o vlku a Aikoku za Kushinou.
„- mrtvej,“ dořekla s vyděšeným obličejem, protože netušila, že za ní stojí. Teď už se ho zase bála. Když se dozvěděla, co je vůbec zač … A že měla pravdu. To na tom bylo to nejlepší. Nebo nejhorší?
„Jak je to možný, že žijete? Já vím, že už mi to Minato vyprávěl, ale stejně … Nejde tomu uvěřit!“
Aikoku se usmál. Zase. To už je podruhé, co ho Minato viděl, za ty tři dny, se usmívat … Nejdřív to sice bylo v té ‚vzpomínce‘ náhrdelníku, ale teď to bylo naživo … A chlapec se z toho otřásl. Bylo to … Divné.
„V životě člověka jsou jisté okamžiky, které běžný rozum nepochopí. Ale to ještě neznamená, že jsou to výmysly …“ prohlásil a zpoza svého brnění vytáhl nějakou … čutoru?
„Tohle vám dlužím, Sueko-san,“ přikývl a přešel k ní. Žena lahev překvapeně stiskla v ruce a zadívala se na ni.
„Ta vypadá jako ta, kterou jsem ztratila v tom jezírku tehdy,“ zazářily jí oči. Nejspíš na ni měla nějaké zvláštní vzpomínky…
„Slíbil jsem vám nějakou. Tady ji máte.“
„Dě-děkuju, pane …“
Také ona z něj měla větší respekt. Byl to přece jenom Aikoku, legenda.
„I já se musím rozloučit,“ pokračoval dál Aioku a natáhl Jiraiyovi svou ruku. Muž se chvíli zdráhal, přece jenom … Ten člověk před ním měl ležet dávno …
… pod kytičkama, otřásl se. Ale ruku stisknul. Hrdinovi se ruka nikdy neodmítá.
Zakývl na Minata, Kushinu i Aki, která právě dorazila s několika taškami instantního ramenu na cestu a zamířil ven z brány, před kterou, ale pořád ve vesnici, všichni stáli.
„Počkejte!“ zakřičel najednou Minato. „Na něco se vás ještě chci zeptat!“
Aikoku se pomalu otočil a pokývnul hlavou.
„Kde jste se tehdy vzal na té skále tam? Vždyť jste tam nemohl jenom tak vylézt nebo …“
Aikoku se zamyslel.
„To ti teď není –,“
„Ale ne, už toho nechejte. Vždyť je to naposledy co se vidíme, ne?“
„Možná ano a možná ne. No dobře … Tehdy na té hoře … Zapomínáš, že První císař do Chrámu, který se vám ale skryl, může kdykoliv vstoupit.“
„Takže jste byl tam … A jak jste potom slezl z té skály, když nejste shinobi ani –,“
„Jak by. Po cestě,“ řekl jakoby nic.
Minato i Kushina vytřeštili oči.
„Vždyť tam žádná nebyla?“ pozvedla obočí Kushina, ale Aioku se zamyslel.
„Tam úplně na konci, tam, kde už jste se nedívali. Malá stezka, obepisující kus skály. Sice nebezpečná, já jsem na ni už zvyklý.“
Kdyby Minatovi mohla spadnout čelist až na zem, spadla by.
Aioku znovu pokývnul rukou.
„Počkejte chvíli,“ ozvala se tentokrát Sueko, „Uvidíme se ještě někdy se samotným První císařem?“
„Možná … Ještě se jednou vrátím, abych změnil budoucnost. A třeba u toho budete i vy. A potom … Budu moct konečně odejít do země klidu, odkud mě vyrušili.“
„Pa-pardon,“ zamumlala žena.
„Ne vy … Ale už doopravdy půjdu.“
Bylo to fantastické … Šel, šel, pořád dál od brány, a najednou, jako kdyby se ztratil. Ani nezabočil, ani se nepropadl do země … Prostě se ztratil. Už to nebrali za nic zvláštního. Možná dokonce bylo zvláštnější, že pomalu přestávalo pršet a zase vysvitlo slunce.
Sueko se pořád dívala na tu čutoru.
„To je divný … Vždyť jsou na ní dokonce i moje iniciály, který jsem si tam kdysi vyryla …“
Jiraiya vyvalil oči.
„Eh? Ty si podepisuješ svoje věci?“
„No jasně, zlodějové jsou všude. Vy si to snad neoznačujete?“ rozhlédla se okolo. „Já jenom, že na mě zíráte jako tučňák na vysílačku…“
Ne. Nikdo si to vážně nepodepisoval. Třeba taková představa podepsané ninjovské pásky … Ehm, bylo by to neobvyklé.
„Sakra,“ vydechl Minato najednou.
„Co je zase?“ zamračila se Kushina.
„Já se ho zapomněl zeptat, jak to dělá, že tak rychle mizí …“
„Taky bys to chtěl umět, co?“ přikývl Jiraiya. „Já teda taky …“
„Ale to je jedno. Však já si vymyslím vlastní způsob … A nazvu ho … Teleportace!“
„To slovo už existuje,“ obrátila Kushina oči v sloup.
„Fakt? To je jedno. Prostě ho tak nazvu. A až někdy uslyšíš o člověku, který se někam teleportoval, budu to já.“
Dívka si položila ruce za hlavu a zazubila se.
„A až někdy uslyšíš o člověku, který se stal jouninem za jeden jediný rok od doby, kdy se začal učit, budu to zase já.“
Hmm … Možná oba přeháněli. Možná jenom jeden. A možná taky nikdo … To vůbec žádný člověk netušil. Teď se ale museli rozloučit. Definitivně … A to zase věděli všichni.
„Tak my-,“ začal Jiraiya, ale vyrušil ho Kushinin výkřik.
„Jé, duha!“ ozvala se a dívala se na ten zázrak přírody. Šest barev se do sebe dokonale vpilo a vznášelo se jako opar nad celou vesnicí …
„Prý že je na jednom z jejích konců někdo, na kterého nikdy nezapomeneš,“ zamračila se Sueko a snažila se dohlédnout tam, kde měla duha končit. Nešlo to … Našel někdo vůbec konec duhy? Kdysi v celé minulosti? Asi ne …Ale Kushina musela být zase první.
„Jdu hledat!“ zakřičela a se smíchem se rozběhla.
„Ale …“ Minato cítil, že jí musí na rozloučení ještě něco říct. Ona totiž odběhne a až se vrátí, oni už budou dávno pryč … „Co když ten člověk stál celou dobu vedle tebe?“
Teď se mu vysměje. Teď se mu určitě vysměje …
„Tak v tom případě mám dva,“ otočila se. Nevysmála …
„Půjdeme?“ ozvala se najednou Aki. No jasně. Už byl čas … Všechno je tak, jak to má být. Budoucnost Uzu no Kuni je v rukou lepších lidí. A co v ní bude? To nikdo nevěděl. Možná dobrý závěr. Tam kdesi daleko … A možná i ten bude na konci duhy, která začala záhadně mizet. Kushina zřejmě nestihne najít svůj konec … Nebo na jednom předtím stála? Proč se Minatovi zdálo, že ty barvy najednou vycházejí ze vzduchu nad jejich hlavami? No, to teď bylo jedno. Otočili se a vykročili ven. Anpan, Manuke a Aki … Tedy, promiňte. Jiraiya, Minato a Aki. A začal se psát další příběh. Možná. Vlastně, každý život je nějakým příběhem. Zajímavějším víc nebo míň, kdyby ho někdo sepsal, byla by to zajímavá knížka … Taková, lidská. A každý by v ní byl hrdina. Hlavní hrdina … Ale, tím může být stejně. Stačí jenom chránit. Lidi, které má rád. Chránit … To jedno důležité, veledůležité slovo …

KONEC

***
Věnováno všem lidem, kteří nemysleli na sebe, ale obětovali se pro ostatní ... Věnováno všem, o kterých srdce říká, že jsou hrdinové. Ne jejich vyznamenání, odznaky nebo pýcha. Srdce ...
***
Začalo to jako pocit
Který vyrostl do naděje
Která byla přeměněná do tiché myšlenky
Která byla přeměněná do tichého slova

Vyber si hvězdu na dalekém horizontu
A následuj její světlo

Regina Spektor, The Call
***
A jedna zpráva Chránit pokračuje sérií Být chráněn :)
***
Dřív, než začnu mluvit o nesmrtelnosti chrousta, chtěla bych vás o něco poprosit ... Když jste došli až sem ... Zanecháte mi, prosím, nějakej komentář? Byla bych moc ráda, protože tahle série pro mě znamené hodně ... A moc bych si přála vědět, co si o ní myslíte ... Děkuju vám. Moc.

A_na_zaver

Takže. Chrousti jsou nesmrtelní. Vážně. Jednoho zabijete, ale on přežije ... A potom se vám bude do konce života mstít a - Dobře, radši k věci
Tak jako Minatovu povinnost, Minatův odkaz, nebo pár jednorázovek, jsem věnovala určitým postavám, i tuhle povídku musím někomu věnovat. A protože Jiraiyu a Minata už jsem jmenovala, o Kushině stále věřím, že žije, vybrala jsem tuhle cestu ...
Naše rodina je zvláštní a občas bylo těžký při tom všem, co se tu děje, psát. Jeden příklad za všechny: Táta teď oknem vylezl na lešení (opravujou nám barák), podíval se zvenčí na naše okno, zacákaný šikovnejma pánama od malty a prohlásil, že by to bylo potřeba umýt (teď zmizel někde za rohem ... Já se na tenhle veledůležitej závěr vážně nemůžu soustředit xDDD)
Ale tak nějak jsem se snažila psát. Vždycky, když jsem měla dobrou náladu ... Já ji mívám dost často, jak si tak všímám. Kvůli vám? Kvůli všem, kteří mi napsali tak krásný slova do komentářů? Určitě taky.
Jsem strašná optimistka. A proto jsem si nemohla odpustit dobrej konec ... Asi až moc přeslazenej, asi až moc idealistickej, ale omlouvám se. Miluju dobrý konce.
A po tomhle konci možná bude následovat další začátek? Další série? A kdo ví, jestli i tahle skončí dobře. Jsem moc průhledná, přiznávám Ale někdy se můžu zbláznit a všechny zabít Na to bacha
Tahle povídka ... Chránit ... Začala, jenom tak. Jednoho dne, když jsem si řekla: Něco napíšu. Něco, kam vložím jednu myšlenku, za který vděčím Ayashiki. Je krásné někoho ochránit. A já jsem cítila, že je to doopravdy jedna z nejkrásnějších chvílí života ... Mohla by být. Takže napíšu jednorázovku? A koho do ní dám? Zatím nějakýho kluka .. Pojmenuju ho až na konci. A co kdyby to byl Minato? No jasně! Začátky Minata! A bude to mít víc dílů! Nápad vznikl. Ale boužel jsem neměla víc než ten. Žádnej příběh, nic. Jenom mírnou vidinu ... Potom, bavila jsem si s Dantulí o těch úžasnejch katanách a kimonech a řekla jsem si: Napíšu na to jednorázovku. Psala jsem a psala ... O nějakém Manatem ... A řekla jsem si, že by ten Manate mohl být otcem Kushiny a mohla bych všechno napojit na Chránit. Ano! A byl tu další díl. naprosto neočekávanej ... A třetí byl zlomovej. V ten den jsem se cítila vážně skvěle. A všechno vložila do svých slov ... Tenhle díl jsem se snažila napodobovat celou dobu. Protože se mi líbilo, že je alespoň trošku úsměvnej. Byla jsem vlastně ráda, že jsem tuhle sérii mohla nakonec dát do humorných ... Protože chci lidi těšit. Ne je zraňovat
Postavami byli zvoleni jednoznačně Minato, Kushina a Jiraiya. A ti, kteří vznikli ... Těch se mi vůbec nějak nechce vzdávat No, ale, kdo měl vědět, jak se tehdy chovali ... Když se skoro ani neví, jak se chovali v přítomnosti (kromě Jiraiyi ) ... Minato, ten byl chvílema takovej ... Jinej a zase jinej Ale nakonec se mi jeho postava líbí. (Jak jinak ... Stačí to jméno a bude se mi líbit všecko xD) A Kushina? V ní je něco ze mě ... Bláznivá, nerozhodná, taková jaká je. Od začátku jsem do ní chtěla vložit kousek mě.
Tak postupně vznikalo Chránit ... S prvníma kapitolama jsem cítila, že nikdy nebude oblibenější než Povinnost a hodně mě to mrzelo. Protože já Chránit měla radši ... Ale, nedávno jsem se podívala ... Pátý díl má hvězdiček, že se to vyrovná počtu hvězdičkám na posledním dílu Odkazu. Děkuju vám ... Moc.
A teď se dostávám k poděkování. A cítím, že si ho zaslouží hned několik lidí ...
Ayashiki, protože i když nekomentovala (což chápu, neboj ), vždycky mě držela nad vodou, všema slovama, který mi o Chránit napsala. A protože to psala autorka, kterou strašně obdivuju, moc mě to těšilo. Děkuju ti, Ayenka.
Ailen, která mi taky o Chránit napsala spousty skvělých slov ... Moc děkuju.
Rice, která si Chránit vložila do podpisu a vždycky mi u každýho dílu napsala úžasnej komentář ... Arigató
Ramengirl, která ... Mi fandila tak úžasně moc, až jsem z toho byla vždycky neuvěřitelně nadšená Ještě jednou ti děkuju ^^
Děkuju všem, kteří se mnou byli, když jsem psala, kteří si četli moje slova ... A to děkuju moc. Bez vás by nikdy žádný Chránit nevzniklo, tomu věřte ...
A po tomhle poděkování ... Cítím, že už je vážně konec. A je mi to celkem líto ... Hodně líto
Ale teď už je na čase držet tlamu a krok Mějte se všichni krásně ... A snad se ještě u nějaký povídky sejdeme

ARIGATÓ ZA PŘEČTENÍ!