Chránit 18

Část sedmnáctá - Tady

Část osmnáctá - Padělek

„Je to tady pěkné,“ rozhlédl se Aikoku, zatímco váhavě překročil práh dveří. Jako poslední. Kushina se už dávno rozvalila na pohodlné posteli a Sueko mrzutě pozorovala nově poznaného člověka. Jiraiyu. Nejdřív ji napadlo, že je celkem dobrý, když se kunaiem zvládl ubránit … To jí ještě přišel, jak se říká, v pohodě. Ale když je pozval dál, po tom, co mu všichni tři vysvětlili podstatu problému, který se před nimi objevil … Zjistila, že je to, prostě a jednoduše, zvrhlík. Vevnitř totiž seděly dvě sestry, které byly po celé vesnici nechvalně známé svou ‚pohostinností‘ hostům. A on, ten koho měla za váženého shinobi z Konohy, silného a úžasného muže, on byl normální děvkař.
Otráveně sjela pohledem obsazený gauč a sedla si na roh postele, kterou okamžitě obsadila Kushina. Dívka se zabořila do polštářů, kterých na posteli bylo snad dvacet a unaveně zvedla ruku.
„Kdybych usnula, vzbuďte mě,“ zamumlala zastřeným hlasem, ale Sueko zakývala hlavou.
„Nesmíš spát.“
„Ale tady to nejde … Nespat …“ zavírala oči, když v tom jí kunoichi vytrhla polštář přímo zpod hlavy.
„Říkám, že nesmíš spát. Jsi v týmu? Jsi. Tak nespi.“
„Já se do žádného týmu nehlá- … No dobře, tak nebudu spát,“ pomalu se posadila na posteli a rozhlédla se okolo.
„Proč jsou tu ty znaky?“
Teď si jich všiml i Aikoku, stále stojící u dveří a Sueko se přemýšlivě nadechla.
„Síla, zdraví, štěstí a vír. Co by to tak mohlo …“
„Když je člověk silnej, je zdravej. A když je zdravej, je šťastnej,“ usmál se Jiraiya, který byl očividně potěšený, že něco ví, a svoji předešlou návštěvu zatím nenápadně vyháněl ze dveří. „Je to něco jako manipulace s lidma, zřejmě předpokládají, že se návštěvníci pozorováním těch znaků budou cítit líp, nebo co …“
„A co ten vír?“ pokrčila obočí Kushina.
„Znak státu,“ mávla nad tím rukou Sueko.
Dívky u východu vztekle prskaly. Nejspíš jim uniklo pěkných pár peněz. Vypustily nějaké nadávky a třískly za sebou dveřmi.
Jiraiya se hned na to s oddychem posadil na pohovku.
„Tak jsem si to myslel taky.“
Ale Aikoku se jenom opřel o svoji katanu a zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Co ne?“
„Ten vír znamená něco zcela jiného. Když člověk pozoruje víry, které jsou v každé říčce naší vlasti, pohledem na tu nádheru je naplněn nějakým zvláštním druhem štěstí,“
Kushina o kousek dál zatím nadšeně přikyvovala. Přesně tenhle pocit znala.
„a to štěstí, ten nový pocit, způsobí duchovní sílu, ta zdraví … A kruh se znovu uzavře.“
„Hmm … Tohle by mě nenapadlo. Měli by k tomu dávat návod,“ zamyslel se Jiraiya najednou. „Ale … Teď jsme tu kvůli vážnějším věcem. Říkáte, že je Minato ve vězení a že ho brzo bude chtít využít ten feudál Hakari, aby mohl odstranit shinobi a zmocnit se Ohňové, je to tak?“
„Ano,“ přikývl Aikoku.
„Tak to mu musíme pomoct.“
„Kdybychom mu pomohli, narušili bychom další kruh, který nejde porušit. Minato musí odejít za feudálním pánem a stanout před ním, aby se mu do ruky dostal náhrdelník. A potom, potom už mu pomoct můžeme …“
„A to ho nemůžeme vytáhnout předtím ven a ten náhrdelník najít sami?“ zamračila se Kushina.
„Ne.“
Dívka zvedla obočí.
„Proč?“
„Je to tak souzeno.“
„Aha.“
Radši už se na nic ptát nebude.
„A jak mu teda můžeme pomoct, až bude u toho feudála?“ podepřela si Sueko přemýšlivě bradu. Z okna sem do pokoje pronikaly hlasy z ulice. Nějaký křik, výskot … Hádka? Smích … Tahle vesnice byla doopravdy různorodá. A hlavně, dalo se v ní zažít hodně věcí. Oni toho byli důkazem … Kdyby tak ti vlastenci venku věděli, že se tihle čtyři, jeden dokonce ani nepatřil do jejich státu, chystají bojovat proti jejich feudálnímu pánovi … Tomu, který tak nádherně vylepšuje jejich vesnici … Ale zase, na druhou stranu, kdyby viděli, jak je zbytek Uzu no Kuni zanedbaný a kdyby znali cíle jejich zbožňovaného vládce … Co by vůbec dělali?
Na dveře někdo zlehka zaklepal a Jiraiya se začervenal. Viditelně polkl a omluvně zamával rukou.
„Nebojte, vím kdo to je,“ zvedl se a vyběhl ke dveřím. Sueko ho otráveně pozorovala, jak přes malou škvírku přemlouvá nějakou ženu, aby odešla pryč … No jasně. A to jí předtím byl tolik sympatický! Tohle je ta třetí sestra …
„Mám jeden plán,“ ozval se Aikoku nepřítomně a Sueko pokrčila čelo. Věděla, že ten plán, ať už je jakýkoli, musí vyjít.

Minato překvapeně seděl, opřený o zeď. Nemohl se moc hýbat, stejně to ale neměl v plánu … Teď byl zkoprnělý tím, co slyšel. Ano, no jasně, tenhle chlapík byl možná blázen, jenomže … Věděl toho až moc. A všechno tak krásně zapadalo! Bláznovi se nedá důvěřovat. Jenomže, to ani rozumnému ne …
Lehce pohnul rukou a už zaznamenal, jak se zvoneček na jeho pravém boku pohnul. Okamžitě ztuhl a zatajil dech. V pořádku … Nezacinkal. Proč je vůbec dostal? Aby nehledal další cestu k útěku?
„Hej mladej, nemáš nějakej chlast?“ ozvalo se drsným hlasem z cely vedle blázna. Nějaký vězeň se právě probudil a zaregistroval, že přibyl nový ‚kamarád‘.
Nebo aby … Věděli o každém jeho pohybu? Je to vůbec možné, aby existovaly takové zvonky? Jenomže … Pomocí jutsu by možná šly ovlivnit, aby vydávaly tak vysoký tón. Nějak by se navázaly na nositelovu chakru a …
„Nemám … Pokaždé ho nosím, ale teď jsem ho nechal doma.“
„A kolik ti vůbec je?“ Vězeň se chtěl seznamovat?
„Třináct …“
„Jenom? A co takovej prcek dělá v base, člověče?“
„Teda,“ Minato najednou trhnul hlavou. Procitl z přemýšlení. „Já jsem řekl třináct? Myslel jsem šestnáct. Jasně, šestnáct.“
Nestál o to, aby se mu tady smáli jeho věku. Navíc, oni nikdy nepochopí, že on přece není malé dítě …
„Tak to jó … A co tu děláš?!“ nevzdával se muž své otázky.
„Zabil jsem pět chlapů v hospodský rvačce,“ protočil Minato oči v sloup. Aby si moc nedovolovali.
„Drsně, mladej …“
A už byl zticha. No konečně. Minato si potřeboval srovnat v hlavě to, co mu řekl ten blázen tam … Chlapec pohlédl do cely naproti a viděl staříka ležícího na kamenné podlaze, jak spokojeně oddychuje. Muž se vůbec nepozastavil nad tím, že mu právě řekl něco tak … Úžasného! Měl by si tedy myslet, že to nebyla pravda? Ale ne … Zřejmě to už vyprávěl mockrát. Přece jenom, je tu asi hodně let. Jak sám říkal, tohle ‚tajemství‘ se z něho vrchnost snaží dostat už od jeho mládí … Ale on jim to neprozradí.
Chlapec seděl na zemi, pokoušel se nehýbat, a zavřel oči. V uších znovu slyšel to vyprávění …
„Když jsem byl mladý, našlo se zachovalé tělo Prvního císaře. Prý … Málokdo tomu věřil, ale my ano. My, mnichové. Věděli jsme, že měl První císař chránit nějaký tajemný předmět, který byl dokonce strašně dávno vyroben v našem chrámu, nikdo ale nevěděl, co to bylo. Jenom kmet, který ale už půl století nevyšel z pokoje, ve kterém bydlel … No, to je jedno. Stejně uděláš frr a ztratíš se a potom jim to řekneš, co?“
„Ne, neřeknu,“ oponoval tehdy Minato. Tohle vypadalo zajímavěji, než jak mu to předtím přišlo.
Stařík tedy pokračoval.
„No dobře … Našlo se tedy to tělo, a potom, jednoho dne, kmet vystoupil ze svého pokoje. Já se tedy nejdřív divil, kdo to je, přece jenom jsem ho nikdy neviděl, všichni se mu ale klaněli, tak já taky, hehe. Řekl, že to tělo musíme oživit podle jednoho kouzla, která znal jenom náš chrám. Nebylo nás moc … Byl to spíš kostelík, tajemný a zapadlý v lesích … Ale to je fuk. Pro nás to byl chrám. Prý, První podle nějaké legendy musí žít, aby něco vykonal, co se bude týkat dávné budoucnosti … Tedy, daleké. Nebo dávné? Blízké?“
„To je jedno,“ přerušil ho Minato netrpělivě.
„Hmm, jasně … Tak budoucnosti. Neznámé budoucnosti. To slovo jsem hledal,“ zaskřehotal stařík podivně, „Museli jsme ho oživit. To bylo světýlka! A potom … Potom žil.“
Nastala chvíle ticha …
„Víc o tom nevíš?“
„Ne, ne … Bylo to dávno … Ale Císař sám ti to řekne. On to určitě ví. Ale musíš ho potkat, že jo … Víš co je vtipný? Že se mu říká První císař, když to v podstatě byl jenom první feudál … Hrdina, který zachránil naši zemi tolikrát … Dokonce Uzu no Kuni vytrhl z válek, založil Uzu no sato … No, strašně se zasloužil. Jako císař, měl stejné zásluhy jako to ‚Dítě boha‘. Tak se mu tak říká … Už od doby, kdy sedl na trůn. Pak, když najednou zemřel, stal se největším hrdinou naší historie … Na to se taky vztahovala nějaká legenda … Ale já už nevím jaká …“
A potom, najednou si lehl na zem a začal spát. Víc se Minato nedozvěděl … Akorát to, že Kushina nejspíš měla pravdu. Je to v podstatě nějaký ‚duch‘ … Musí se ho zeptat, až ho potká! Jenomže … Jestli ho vůbec ještě někdy potká.
Najednou ho ale něco znovu vytrhlo z přemýšlení. Nějaké hlasy tam nahoře … Zvedl hlavu a …
„Kushino!“
„Minato! Hej, máš se?“ zubila se v zamřížovaném okně.
Chlapec pokrčil obočí.
„Strašně dobře. Jak jinak.“
Najednou k ní strčil hlavu i Jiraiya.
„Hej, no konečně tě vidím! Seš tam dobře zalígrovanej … Vězněm v cizí zemi. Dobrodružný, co?“
„Jiraiyo-san! A … Sueko-san! Aikoku-san!“
Aikoku … Nepřivolal ho teď tak trošku? Tomuhle se říká náhoda …
„Jdeme tě osvobodit!“ zazářila Kushina, ale Aikoku vedle ní zavrtěl hlavou.
„Ne. Jdeme ti jenom pomoct.“
Není to to samý? pomyslel si Minato, ale radši se neptal.
„Za chvíli asi přijde feudálův poskok,“ Hej, to je dobrý slovo! Poskok jsem mu snad ještě neřekl … „A ty s ním musíš jít za Hakarim.“ pokračoval samuraj.
„Mám tam jít dobrovolně?“
„Jo. Ale, vezmi si tohle,“ natáhla Kushina ruku mřížemi a něco se v ní zablesklo.
„Co to je?“
„Kopie náhrdelníku.“
Modré světlo dopadlo chlapci na tvář a on si přikryl oči.
„Ale … Tenhle je modrej! Ten můj byl zelenej …“
„To je na to, abys je od sebe rozeznal. Pamatuj na to, že před Hakarim musíš tvrdit, že u sebe máš ten pravý a že ten zelený je falešný. Říkej, že bys originál nedal tak lehko,“ přikývl Aikoku vedle Kushiny.
„Proč to mám říkat?“
„Zmateme ho … A tu chvíli zmatení využijeme my čtyři a proniknem za tebou,“ zasvítil Jiraiya s přívalem energie.
Ale Kushinina ruka pořád visela skrz mříže.
„Vezmeš si to už?“
Minato už chtěl vstát, když v tom …
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Ten sluha si odepnul od pasu nějaký zvonečky a dal mi je, že prej když zacinkaj, tak ohluchnu.“
„Aha …“
Další ticho. Teď to byl problém … Kdyby Kushina náhrdelník hodila na zem, rozbil by se. Kdyby se pokusila trefit do postele, existuje riziko, že mine … A to nemohli dopustit, ani sebemenší risk. Ale najednou, dívka se usmála.
„On je předtím měl u pasu?“
Minato přikývl a Kushina se rozzářila ještě víc.
„Když jsem vás sledovala do paláce, normálně mu cinkaly a vůbec to nevypadalo na nějakej tón, po kterým ohluchneš. Takže to musí být past,“ mrkla a vzpomenula si mezitím na myšlenku o ‚zvoncích jak na krávu‘. „Prostě se zvedni a vezmi si to … Už mě bolí ruka.“
Má se zvednout? Nemá? Co když …
Ale jeho tělo se automaticky postavilo, zvonky silně cinkly a …
„Mělas pravdu,“ uznal zamračeně. Pořád slyšel. Takže ten … Poskok! … ho takhle obalamutil … A ještě tak průhledně … Minato udělal pár kroků a do dlaně chytnul studivé krystaly.
„Kde jste je vzali?“
Kushina kývla hlavou vedle sebe.
„Měl je. Jenom tak je vytáhl.“
„Věděl jsem, že to budeme potřebovat,“ zahuhlal samuraj aniž by se jenom trošku usmál. Bral to jako samozřejmost.
Má se ho Minato teď zeptat? Vážně … Je vhodná chvíle ptát se ho, kdo doopravdy je? Tady hrají o čas … Chiri přece může přijít každým okamžikem …
Střelil po něm podezřívavý pohled a trochu od okna ustoupil, neptal se ale. Na tohle bude čas někdy jindy …
„Jo, a promiň, že jsme tě v tom lese nechali,“ omluvně se zašklebila Kushina. „Kdyby nás vzali taky, nemohli bychom fakt nic dělat …“
„Jo, jasně.“
Tak takhle to bylo … Logika, kterou nechápal … Nemohli mě odvíst taky?
„Musíme jít,“ zvedla se najednou Sueko a krátce se usmála. „Zvládneš to.“
„Hlavně se drž,“ přikývnul i Jiraiya a poodstoupil. Aikoku se beze slova zvednul, ale potom přece jenom něco zamumlal.
„Osud naší země je na tobě.“
No jasně. Všechno je jenom na něm … Měl by si pomalu zvykat.
Ale, dřív než se zvedla i Kushina, Minato cítil, že se musí zeptat ještě na jednu otázku.
„Jak jsi věděla, že zrovna tamto byly ty zvonečky, který cinkaly normálně? Mohl mít nějaký úplně jiný …“ zamračil se.
Kushina zčervenala …
„Eh … Já …“
Věděl to! Klidně si tady mohl zemřít, nebo přinejmenším ohluchnout … Už jí nikdy nesmí věřit!
„Už jdu. Ale ještě příjdem a pomůžem ti,“ přešla jeho otázku a mrkla. Potom se rychle zvedla a Minato ještě zaslechl pár kroků, jak se klusem vzdalují …
Fajn … A co teď?
Za doprovodu cinkání zvonků si sedl na zem, tam, kde seděl předtím
Ten náhrdelník … Je možná ještě hezčí, než ten první …
Prohlížel si ho a poslouchal chrápání z okolních cel. Ti čtyři přišli zrovna včas …
Dám si ho na krk … uvázal pevný uzel na tenké hnědé kůži. A budu čekat …
Ale nemusel moc dlouho. Dveře totiž znovu bouchly a za chvíli uslyšel Chiriho hlas.
„Teď půjdeš s námi,“ oznámil mu, ale Minato jenom vzdechl.
„Chce to poskok, nebo jeho pán?“
To slovo ho namíchlo, přesně jak předpokládal.
„Sakra hni se!“ zakřičel nepřítomně Chiri.
„Nemůžu. Mám zvonky,“ zašklíbl se Minato. Přece jenom by bylo trochu nápadné, kdyby se bez řečí zvedl …
„Na ně kašli a pojď! Hakari-sama už čeká! A ty … Ty možná konečně chcípneš!“
Jaký optimismus …

***
Ták, jsem doma xD Těšila sem se na to, až zase budu moct psát ... Jenomže, na papír mi to nějak nejde .. Ruka začne bolet, Minata začne být otrávená ... Prostě, musela sem čekat, až zase uvidim tu svoji milovanou klávesnici xDD
A víte co? Tahle povídka má už 180 tisíc znaků ... Jak nad tím tak přemýšlím, je to 180 tisíc bouchnutí do klávesnice ... Tak nějak začínám pomýšlet o tom, že ve stáří nebudu moct sevřít vidličku ... Ale co, že jo xDD
No, k příběhu: Už definitivně nastane závěr. Já sama úplně nevím, jak dlouhej bude, ani co v něm přesně bude (mám jenom pár představ), ale přece jenom ... Končíme. A tak se musím zeptat (už teď, však to sami potom pochopíte), mám napsat pokračovací sérii? Stáli byste o to?
A nebojte. Jiraiya nebude žádnej nehrdina, nemám to v úmyslu Když on je prostě zvrhlík, nemůžu ho najednou udělat doktorem práv, ne? xDD
Pokračování: Ochránit?