Poslední mise Bílého Tesáka 7.část

„POPLACH. POPLACH. POPLACH…“ neslo se celým táborem. Všichni se na sebe podívali a okamžitě vyběhli ven, aby zjistili, co se děje. V tom spěchu se zapomnělo i na Sakumův výslech. Poté, co se Sakuma dostal ven, mohl vidět následek toho ohromujícího výbuchu. Velká část tábora byla v plamenech. Sakumovi bylo jasné, že to byla práce Sakiky nebo Ichiga. Rozhodl se proto nepozorovaně vzdálit směrem k jejich shromaždišti. Naštěstí si toho nikdo nevšiml a Sakumo mohl pokračovat prázdnou částí tábora, všichni byli u požáru a snažili se jej uhasit. Sakuma byl už skoro na místě, když slyšel, jak někdo volá jeho jméno.
„Sakumo, Sakumo! Tady jsme!“ byl to Ichigo, který byl schovaný se Sakikou v jednom prázdném stanu.
„Rychle pojď sem!“ mával na něj.
Sakumo změnil svůj směr a okamžitě zapadl do stanu.

Teď, když seděl kousek od Ichiga, tak si všiml jeho zranění, bylo od nějaké katany, táhla se přes celá záda z levé strany až nad pravou lopatku. Levou ruku měl popálenou, nejspíš od toho výbuchu.
„Co se ti sakra stalo?“ zeptal se ho Sakumo s notnou dávkou nervozity a obav.
„Co, tohle?“ usmál se Ichigo, ale od smíchu ho do zabolelo, až mu vyhrkly slzy.
„To je v poho, Sakumo, taková drobná nehoda. To na zádech mám od maníka, co mě napadl ze zadu, když jsem to nečekal... a to na ruce, to jsem krapánek přehnal s těmi výbušnými lístky.“
To se už Ichigo nesmál, protože byl ošetřován Sakikou.
„Co ty, Sakiko, jsi v pořádku?“
„Jo, měla jsem klidnější pátrání než tady pan bombař.“
A Sakika Ichigovi polila spálenou ruku desinfekcí, až to zasyčelo.
„Tak jo, začnu já. Jediné, co jsem se dozvěděla je, že okolo hranic uvnitř Ohňové země mají své špehy ve tři až pěti členných týmech, ty získávají informace pro tyhle venku. Většina ninjů z tábora je zaměřena na vodní jutsu, všichni byly speciálně vybráni právě pro zaměření s touto podstatou. Uznávám, že je to dobrý výběr. Většina shinobi z Konohy se zaměřuje na ohnivé jutsu. Jak víme, voda hasí oheň. Víc toho nemám.“
Sakika skončila svůj proslov, oddechla si a pokračovala v ošetřování Ichigových ran.
„Dobrá, teď jsem na řadě já...“ začal Ichigo vyprávět o tom, co se dozvěděl. Nebylo toho moc a většina byla k ničemu, kromě jedné věci.
„...a ještě je tu jeden problém. Tohle není jediný tábor, který chce na Konohu zaútočit.“
„Cože?!“ vyprskla Sakika, div že jí oči nevypadly.
„Jsou ještě další dva. Stejný počet ninjů a stejný úkol: zničit Konohu. Ale nevím, kdy chtějí zaútočit.“
„Dnes v noci.“ odpověděl Sakumo, jakoby se nic nedělo.
„Už dnes v noci?!“ ozvali se svorně oba.
„Ano, už dnes. Nemáme moc času, proto si musíme pohnout. Takže vyjdeme pomaličku z tábora a pak běžíme, co to jde, musíme to stihnout. Jdeme.“ Všichni tři se zvedli a vyšli ze stanu, byli stále sami, vydali se směrem ven z tábora, k hranicím.

Slunce, které ještě před chvílí tak jasně svítilo, bylo pod hustými, černými mračny. Sakumo běžel lesem a v závěsu se ho drželi Sakika a Ichigo.
„Tímhle tempem nebudeme mít potíže to stihnout včas.“ řekl Ichigo.
„Měli bychom to stihnout!“ odpověděl Sakumo, a v duchu si říkal, že musí. Počasí jim vyhovovalo, bylo šero a v lese nebyli téměř vidět, když najednou se ozval lehký výkřik Sakiky.
„Áááh...“
„Co se děje?!“ vyděsil se Ichigo a s hrůzou v obličeji se zastavil, aby zjistil co se stalo. Sakika měla v zádech zapíchnuté hned tři kunaie.
„Heh, asi jsem se nechala nachytat.“ usmála se Sakika, i když byl vidět bolestivý výraz jejího obličeje.
„To je v pohodě, tohle mě nemůže jen tak zastavit. Můžeme v klidu pokračovat.“ dodala a vyrazila ihned vpřed.
Sakumo i Ichigo měli námitky, ale v téhle situaci, kdy byla každá vteřina dobrá nic neřekli a jen Sakiku sledovali a běželi za ní. Ne však dlouho. Sakice se na jedné z větví podlomila kolena a spadla na zem.
„Sakiko, Sakiko, jsi v pořádku?“ zeptal se vystrašeně Ichigo.
„Jo, to je v pořádku. Promiňte. Můžeme...“ tuhle větu už nestihla doříct a jeden šíp proletěl přímo kolem hlavy Ichiga a zabodl se Sakkice přímo do kolena.
„Áááuuu!“ Sakika zařvala takovou bolestí, jakou nikdy Ichigo a samotný Sakumo neslyšeli. Nebyl to křik bojovníka, který byl zasažen, ale křik ženy, ženy, která nikdy necítila bolest a najednou dostala tak krutou ránu.
Šíp prošel kolenem skrz a celé ho ho rozdrtil. Krev se rozstříkla všude kolem.
„Do háje!“ zaklel Sakumo.
„Co to bylo? Odkud?“
Sakumo s Ichigem zaujali bojový postoj, zády k sobě, přičemž měli Sakiku mezi sebou, aby ji chránili. Hledali nepřítele, který mohl zjistit jejich totožnost, i když byli stále v přestrojení. Náhle se okolo nich objevilo patnáct ninjů, kteří je obklíčili. Byl mezi nimi jeden lučištník, ten, který zranil Sakiku.
„Sakumo,“ začal Ichigo, když kontroloval situaci kolem sebe, „tohle je hodně špatný.“
„Já vím, já vím.“ odpověděl Sakumo s ledovým klidem.
„Jedna neschopná boje a druhý zraněný,...“ zašeptal Ichigo tak, aby ho slyšel pouze Sakumo.
„Já vím.“ odpověděl znovu ledově Sakumo. „Nedá se nic dělat, budeš muset použít tu techniku.“
„Cože?! Ale ta není ještě hotová!“ odvětil Ichigo dosti nervózně.
„Nedá se nic dělat. Máš jen pár vteřin, musíš to zvládnout.“
Sakumo domluvil a dal se okamžitě do útoku.

„KAI!“ zakřičel, změnil se na svou podobu, okamžitě vytáhl chakrový meč a sejmul prvního ze svých nepřátel dřív, než stihl cokoliv udělat. Hlava lučištníka se odkutálela daleko od těla. Všichni ninjové se okamžitě na Sakumu podívali a dva z nich se na něj vrhli. On se jim vyhnul a jako střela se vydal do útoku na druhou stranu, přímo před Ichiga, na jeho ochranu. V mžiku složil lehkou kombinaci ručních pečeří: “RAITON: KOBUSHI NO KAMI!“ Kolem Sakumovych pěstí se naráz objevilo silné elektrické pole, kterým zasáhl další dva nepřátelské shinobi do stehen. V jejich obličejích se objevila silná bolest, když energie projela jejich nohama. Sesunuli se k zemi, bez možnosti pohybu. Tato technika způsobovala nepříteli díky elektrickému napětí umrtvení zasaženého místa na dlouhou dobu. Mezitím Ichigo stále pečetil, a když se Sakumo chystal k obranému zákroku proti jednomu z příchozích ninjů, zakřičel: „SHOUJA NO JUTSU!“
Všude kolem se začala z nebe snášet bílá pírka. Všichni protivníci se tomu začali divit, když najednou ninja, který útočil na Sakumu, upadl na zem do hlubokého spánku. Hned ho následovalo dalších osm nepřátel.
„Konečně, Ichigo,“ řekl mírně a snad trošku nevděčně, ale i děkovně Sakumo. Teď zbývali jen dva útočící shinobi. Ti, kteří si všimli pasti, kterou Sakumo s Ichigem nachystali.
„Pěkný pokus, ale na nás nestačí.“ řekl s úsměvem na rtech jeden ze zbylých shinobi.
„Možná...“ odpověděl ledabyle Sakumo a vztyčil ruku zaťatou v pěst před svůj obličej, natáhl ukazovák a prostředník nahoru, chystal se něco říct, ale to v obou shinobi ze Skrytý Oblačné vzbudilo obavy a udělali krok směrem na Sakumovu pravou a levou stranu tak, aby ho obklíčili. Sakuma si je jen zkontroloval letmým pohledem a v klidu řekl to, co chtěl.
„K-A-I!!“
Ninjové ho stále sledovali. Jejich čela se orosila potem v očekávání toho, co se stane. Nic se nedělo, ale jen chvíli.
„Bum, bum, bum. Bum, bum, bum, bum.“
Hlasité výbuchy se nesly z tábora. Ninjové se jen na chvíli otočili, aby zjistili co se stalo. Mračna prachu se zvedala z tábora po explozích výbušných lístků.
„Ou, pěkný, ale na nás neúčinný.“ zasmál se opět ten samý ninja.
„Možná.“ odpověděl opět suše Sakumo.
Chvíle napětí. Ichigo stál nehnutě. Sakika i přes bolest nedutala. Oba shinobi připraveni k útoku, oba nakročili...
Sakumo se najednou napřímil, jakoby chtěl odejít.
„Co...“
Najednou jeden z ninjů padl k zemi. Druhý se na něj podíval a okamžitě ho následoval.