Poslední mise Bílého Tesáka 6.část

„Tady máš, Sakiko, obleč si to.“
Sakika si vzala oblečení a zmizela za strom, přece jen se nebude převlékat před chlapama.
„Už jsem hotová, můžeme jít.“
Sakika vyšla zpoza stromu převlečená za kunoichi ze Skryté Oblačné.
„Sekne ti to, Sakiko.“ komentoval Ichigo.
Sakika se trošku začervenala.
„Díky.“
Sakumo si ji prohlédl od paty k hlavě, jestli všechno sedí tak, jak má. Chvíli přemýšlel a když usoudil, že je vše v pořádku, zavelel opět k návratu do tábora.

Byla stále hluboká noc, když se konečně všichni tři, převlečení nebo za použití henge, dostali do tábora. Většina nepřátel již spala.
Společně zašli kousek stranou, aby nebyli rušeni a Sakumo spustil tichým tónem.
„Dobrá, zatím jde vše jako po másle, ale tohle byla ta lehčí část naší mise. Teď ta těžší. Tady, na tomhle místě se vždy budeme scházet, vždy po čtyřech hodinách.“
Sakumo přestal a podíval se pro jistotu, jestli oba dávají pozor na to co říká. Pak zase pokračoval.
„Zhodnotíme situaci a pak se uvidí, co dál.“
„Rozumím.“ Odpověděl Ichigo. Sakika jen přikývla.
„Ještě něco...“ řekl Sakumo a zadíval se do nebe „...a ne, že vás chytí…“ Sakika se na něj podívala a zpozorovala strach v jeho očích, než však stihl cokoli říct, vložil se do toho Ichigo.
„Heh, neboj, kdo by se tu chtěl nechat zajmout.“ a ichigo se pro změnu podíval na zem, otočil se a se Sakikou vyšli vstříc novým informacím.

Sakumo se také dlouho nezdržel na shromažďovacím místě a vydal se pátrat. Chvíli bloudil po táboře, než se zorientoval, co kde je. Přece jen Tábor byl rozlehlý. Jakmile obhlédl terén, usoudil, že nejlepší místo pro získání informací bude hlavní budova uprostřed tábora. Vydal se směrem k ní.
Cestou se snažil všímat všech důležitých i nepodstatných věcí. V jakém stavu jsou bojovníci, jak staří jsou, jejich výbavy a podobně. Všechny tyto maličkosti tvořily jeden celek, jak silný nepřítel může být. Při tomto zjišťování mu cesta uběhla celkem rychle, i když ve skutečnosti to byla hodinka. Musel se po táboře pohybovat velmi pomalu, aby nevzbudil nějaké podezření, navíc proplétání se mezi všemi těmi stany taky nepřidávalo na rychlosti.
Když byl konečně u svého cíle, zjistil, že u vchodu stojí dva strážní ninjové. Byla to jediná cesta do stavení, tedy jediná cesta, která by v táboře nevzbudila rozruch, pokud by se ní Sakumo vydal, přece jen, vlézt tam oknem by bylo nápadné. Rozhodl se tedy, že počká, jestli nepůjde někdo dovnitř, aby zjistil jak to tu funguje.
Sedl si tedy k blízkému ohni a čekal. Čas se začal táhnout, nejdřív uplynulo pár minut, pak dalších pár, nakonec se čekání natáhlo na hodinu a tři čtvrtě, co se taky dalo čekat, kdo by taky někam chodil okolo páté ráno. Sakuma celkem uspávalo takové čekání, jediné, co ho udrželo v bdělosti byl něčí rozhovor o tom, jak se těší na to, až bude konečně moc rozdrtit Listovou. Ze začátku napínavé, ale když to opakoval už po třetí, začínalo to být nudné.
Sakuma se ale najednou probral. Konečně někdo šel dovnitř. Ninja došel ke strážím, kterého okamžitě zastavili, něco mu řekli, načež jim ninja ukázal své zbraně, pak ještě sáhl do kapse co měl na své vestě a ukázal jim nějakou kartičku. Stráže se na ni podívaly, pokývly a pustili návštěvníka dál. Sakumo zapřemýšlel, co by to mohlo být za kartičku. Jediné co ho napadlo bylo, že to byla buď pozvánka nebo nějaký průkaz.
Co teď, říkal si. Při henge nepřemýšlel nad nějakou identifikací, takže žádnou nemá, navíc ani neví, jak vypadá. Přemýšlel,jak se dostat dovnitř, až ho napadla dost velká šílenost, ale říkal si, že nemá na výběr. Popadl láhev saké, kterou tam už dávno pohodil jeden z opilců, dal si hlt, pořádně si s tím propláchl ústa. Další kapku si dal na ruce a potřel si tím svůj oděv, aby vypadal, že flámoval celou noc. Pak vytáhl jednu ze svých ampulí, vlil ji do zbytku saké a vydal se houpavou chůzí směrem ke strážím.
„Stát!“ ozval se jeden ze strážných, když se k nim přiblížil.
„Co tady chceš?“ zeptal se druhý z nich.
„Ale no ták...“ škyt, „pánové, co tak škaredě na mě...“ škyt, „šak vím, že tu nějakou tu dobu stojíte a děláte si svou práci...“ škyt, „a tak mě napadlo, jestli si nedáte něco na osvěžení...“ škyt. A Sakuma se ladně opřel o stěnu budovy.
„Víš, že ve službě nemůžeme pít.“ odpověděl ten větší na Sakumovu nabídku.
„Ale... a kdo by se to tak mohl dozvědět, dyť všecí spí...“ škyt, „a já to nikomu neřeknu...“ škyt.
Strážní se na sebe podívali, pak se rozhlédli kolem.
„Tak dobrá, ale jen hlt na zkrocení té velké žízně, co mám.“ vzal si hlídač láhev a napil se.
„Aghhhh, tak to je síla.“ a podal láhev svému kolegovi. Ten reagoval úplně stejně.
Sakuma si v duchu říkal, to bych řekl, že to má náboj, a tajuplně se usmál. Ještě pak chvíli snažil udržet konverzaci se strážnými, aby jim byl nejblíže, až se to stane... a už se to začalo dít. Jeden ze strážných se začal kroutit bolestí.
„Já už to nevydržím, musím na záchod!“ a odběhl.
Druhý se držel jen o minutu déle a taky se začal kroutit bolestí.
„Sakra, já to taky nevydržím… Ach jo, hej ty, pojď sem.“ zavolal na Sakumu.
„Musím si na chvíli odskočit, vím že se to nesmí, ale pohlídej to tady, já budu za chvilku zpět.“
Jeho slova jen vzdáleně doléhala k Sakumovi, jak strážný pospíchal na záchod.
„Ach, sladké projímadlo...“ zamumlal si sám pro sebe, a k tomu ještě „KAGE BUSHIN NO JUTSU.“
Vytvořil klon, který ho zastoupí, až se strážní vrátí, aby se on sám mohl v klidu rozhlédnout po budově.

Sluneční paprsky začaly vykukovat zpoza horizontu, když se Sakumo dostal do hlavní budovy. Zevnitř už nevypadala tak mohutně, jako zvenčí. Úzká chodba, lemovaná sem tam nějakými dveřmi. Žádná okna, jen pár svícnů, které mírně osvětlovaly tmavou chodbu. Na Sakumu to působilo stísněně. Pokoušel o odposlech u téměř všech dveří, ale v žádných nikdo nebyl. Už si pomaličku říkal, že je to divné, aby v hlavní budově nikdo nebyl, a že za takovou dobu toho moc nezjistil. Najednou se však za Sakumem objevil jeden ninja, o co byl menší, o to byl šisrší. Hned jak uviděl Sakumu, vychrlil na něj.
„Uff, to jsem rád, že nejsem sám.“
„Ehm, prosím?“ yeptal se trochu nechápavě Sakuma.
„Vidím, že jste taky zaspal na tu schůzi. Tak pospěšme, ať na nás už nečekají.“
Chytl Sakumu za ruku a zatáhl ho do jedné z místností. Když se otevřely dveře, Sakuma nevěřil svým očím. Před ním se objevil velký prostor s vysokým kulatým stropem. Na stěnách byly všude nějaké mapy okolí, které se střídaly s okny. Místnost byla hodně osvětlená, ne jako chodba, ve které ještě před chvílí byl. Uprostřed místnosti stál mohutný dubový stůl, na kterém bylo po obvodu několik sklenic s pitím a další mapou. Okolo stolu stálo asi třicet nebo čtyřicet dalších ninjů. Všichni vypadali na siláky. Byli to zdatní muži, s mnoha jizvami ve tvářích a na rukou či nohou, evidentně prošli mnohými boji.
„Konečně jsme všichni...“ začal ten, co stál nejdál od nich, a hned taky pokračoval.
“Dostal jsem zprávy od našich jednotek z Ohňové země, že se začíná něco dít, ta zatracená Konoha začíná něco tušit. Proto nám nezbývá nic jiného, než zaútočit už dnes večer…“
Už dnes večer, dnes večer... znělo Sakumovi v hlavě. Tohle je špatné, to budu muset říct Sakice a Ichigovi a hned odtud vypadnout, abychom varovali hranice Ohňové země a Konohu.
Sakumo začal znovu poslouchat, aby se dozvěděl co nejvíce z chystaného útoku. Po pár minutách mu bylo všechno jasné, celá strategie útoku, měl to dokonce nakreslené i na mapě, která tam byla přichystána. Sakumo se tak moc zažral do plánu, že si ani nevšiml, že se ho jeden z přítomných ptal na jméno a hodnost.
„Hej, na něco jsem se vás ptal, slyšíte mě?“
„Cože?“ zeptal se Sakuma trošku poplašeně.
„Ptal jsem se, kdo jste a která je vaše jednotka?“
„Ehm... no...“
„Jste mi totiž nějak povědomý!“ a ninja začal mírně zvyšovat hlas.
„No tak, která je vaše jednotka?!“
Sakuma se už připravoval k tomu nejhoršímu scénáři, když v tom se najednou ozvala ohlušující rána.
„Buuum...“