CHAKRY SE SPOJILY, Narutův příběh I. část

Byla tma. Kdesi v dáli zavyl pes a na parapet zabušily kapky deště. Na posteli vedle okna se kdosi převaloval. Už asi 2 hodiny zkoušel usnout, ale stále se mu to nedařilo. Potemnělou oblohu rozčísl první blesk a světlo ozářilo celou místnost.

„Sakra! Já se vážně nevyspim!“ zanadával chlapec a odkopnul peřinu. Převalil se na druhý bok a znovu zavřel oči. Pokoj opět ozářilo světlo a ozvala se rána hromu. Kluk už to vzdal. Vylezl z postele a postavil se k oknu. Zadíval se na oblohu. Nebyla vidět jediná hvězda a ani měsíc nebylo skrz zataženou oblohu vidět. Všude vládla naprostá temnota... až na slabé světlo vyzařující někde v daleko až za bránou vesnice Ukryté v Listí. Tohle světlo bylo namodralé a zářilo skoro jako něčí čakra. Chlapec se na to světlo zaměřil a čím víc se na něj díval, tím zářivější a silnější mu připadalo. Pak se najednou ozvala rána a zem se zachvěla.
„Co to kruci je? Tohle určitě nebyl hrom! Co se to tam k čertu děje!“
Záře najednou zesílila tak, že ozářila celou Konohu jako za denního světla a konečně bylo vidět chlapci do tváře. Měl delší světlé vlasy, modré oči a jemné rysy. Mohlo mu být tak osmnáct. Na sobě měl černé tričko a jakési světlé trenky. Jmenoval se Uzumaki Naruto.
Náhle se zem znovu zachvěla a záře ještě zesílila.
„Tak a teď toho mám tak akorát dost!“ řekl Naruto naštvaně a hodil na sebe nějaké oblečení. Nechtěl chodit dveřmi a tak si otevřel okno. Ještě tolik nepršelo a proto střechy nebyli mokré tak, aby se po nich nedalo skákat. Když se po chvíli dostal k bráně, uvědomil si, že za celou svou cestu neuviděl ani živáčka. Nikde nesvítilo ani světýlko a teď, když sem dorazil, zjistil, že brána je poničená a křídla vrat jsou vytrhána s pantů. Rozeběhl se za světlem.

Po pár metrech se přiblížil tak, že stačil zahlédnout pár osob, které postávali v kruhu okolo nějakého zářícího předmětu. Do tváří jim moc nevyděl, ale v jednom člověku stačil někoho poznat.
„Co ten tady dělá?“ pomyslel si Naruto při pohledu na známou bílou tvář, kterou téměř úplně zakrývaly černé vlasy. Byl to Orochimaru.. Naruto chtěl nějak zasáhnout. Něco udělat, varovat Tsunade-sama nebo alespoň běžet a někomu to říct, ale Orochimaru mu nedal příležitost.
„Tak tě tady vítám Kyuubi!“ řekl a usmál se na něj
„Promiň, ale tenhle večírek není pro tebe.“ dodal ještě a hrozivě se zachechtal. Naruto najednou ztuhl a nemohl se vůbec hýbat.
„Sakra, co je to? Nějaká svazovací technika!“
„Promiň Naruto, ale překážíš tu.“ řekl někdo za Narutem. Byl to známý hlas.
„Sasuke...“ uvědomil si Naruto. Sasuke před něj předstoupil a podíval se mu do obličeje
„Odpusť.“ řekl jen a bodl do Naruta svůj meč. Naruto zachraptěl a z úst mu vytekl pramínek krve
„Z-z-rád-č-če...“ vykoktal a padl na kolena, protože svazovací technika už přestala fungovat. Sasuke uvolnil svůj meč a nechal Naruta klesnout na zem. Teprve teď se pořádně rozpršelo.
„Výborně.“ pochválil Orochimaru Sasukeho. Znovu se zablesklo, ale to už se skutečně ohlašovala bouřka. Najednou se však ozval zvláštní zvuk. Jako by.... zvonil budík?

„Aaa!“Vykřikl Naruto a zvedl se z postele tak prudce, že se mu zatočila hlava a musel si zase lehnout
„To byl jen sen!“ oddechl si a zavřel oči. Chtěl ještě chvíli spát, ale věděl, že už by stejně neusnul. Znovu otevřel oči a podivil se, kde to vlastně leží. Tenhle pokoj vůbec neznal. Rozhodně nebyl u sebe doma. Když v tom si najednou uvědomil, že je ve městě. Spí v hotelu a právě dnes se má po třech letech znovu vrátit do Konohy.

Když vyšel z města, dal se na známou hlavní cestu, vedoucí do Skryté Listové. Za pár chvil dorazil před bránu a za další okamžik už vstoupil do vesnice. Byl rád, že už je konečně doma a pocítil zvláštní hřejivý pocit u srdce. Za ty roky, co studoval různá jutsu a další umění si na Konohu zavzpomínal každý den. Těšil se, až zase uvidí Hinatu, Sakuru, Shikamaru, Kibu a další. Nechtěl si to přiznat, ale stýskalo se mu i po Bábi Tsunade a po Konohamaru.
„Tak kam půjdu jako první? K sobě domů nebo za Tsunade?“ přemýšlel nahlas
„No, nejdřív by jsi měl jít za Tsunade, Naruto-kun.“ ozvalo se za ním. Když se otočil, uviděl zářivý úsměv, růžové vlasy a oči plné slz štěstí.
„Sakuro-chan!“ vykřikl Naruto a padli si do náruče
„Jestlipak mi za tohle dá pěstí?“ zhrozil se najednou, ale Sakura vypadala tak šťastně, že tohle hned zamítl.
„Jsem tak ráda, že tě vidím! Moc jsi mi chyběl.“ přiznala Sakura a samou radostí ho znovu objala
„Ale nebudeme se tu zdržovat. Honem, musíš se jít ohlásit u Hokage-sama!“ chytila ho za ruku a táhla ho k Tsunade. Před kanceláří se zastavili.

„Počkej tady, já zatím půjdu dovnitř a ty tam za chvilku přijdeš.“ domluvili se a Sakura zaklepala.
„Dále.“ ozvalo se a Sakura vstoupila.
„Tsunade-sama, mám pro vás úžasnou zprávu.“
„A jakou.“ zeptala se rychle Tsunade.
„Někdo se k nám po letech opět vrátil.“ řekla Sakura a usmála se. Do dveří náhle vstoupil Naruto.
„Naruto!“ vykřikla Tsunade „Tak jsi zpátky.“
„Ano, jsem doma.“ přisvědčil Naruto. Sakura se vytratila, aby ty dva nerušila. Tsunade se posadila a vybídla Naruta, aby si také vzal židli. Pak jí Naruto vyprávěl o všem, co na cestách zažil a Tsunade mu naopak řekla, co se dělo ve vesnici.
„A málem bych zapomněla. Za pár dní se nám vdává Hyuga Hinata.“ řekla Tsunade radostně. Pak se ale zarazila. Naruto rázem zesmutněl a u srdce ho zvláštně bodlo. Tak dlouho se těšil, že Hinatu opět uvidí, že jí řekne to, na co už dávnou v jiných vesnicích a městech přišel. Řekne jí, že jí MILUJE! A ona se vdává...
„Děje se něco?“ zeptala se zaraženě Tsunade
„Nene, to je v pořádku, jen jsem po cestě trochu unavený. Asi si půjdu lehnout.“ Vstal, rozloučil se a vstoupil zpátky do chodby. Sakura tu už nebyla, tak šel rovnou domů. Vybalil si a vyndal pár balení Ramenu, který si koupil po cestě.
„Moc dobře to tedy nezačíná.“ řekl si sám pro sebe.

Ten den se mu ani nechtělo jít ven, ale přece jen se potom překonal a zašel na cvičiště.
„Hele, kdo se sem valí!“ upozornil všechny Kiba, který viděl Naruta už z dálky
„No jo, Naruto! Co tady děláš? Kdy si se vrátil?“ zasypal ho hromadou otázek Shikamaru.
Tak začal zase Naruto vyprávět svůj malý příběh a ani si nevšiml, že mimo Kibi, Shikamaru, Shino, Nejiho a Leeho vzadu postává ještě nějaká dívka. Měla dlouhé tmavé vlasy a světlé oči. Byla to Hinata. Jako první si jí všimnul Neji.
„Ahoj Hinato!“ pozdravil ji a Naruto se náhle otočil
„Ahoj Naruto-kun.“ pozdravila Hinata, Nejiho si nevšímajíc. Naruto jen kývl. Nebyl schopen slova. Zármutek mu svíral duši.

Když skončilo dlouhé vypravování, otázky byly zodpovězeny a všichni se chystali domů, zastavila Naruta Hinata. Podívala se mu do očí a objala ho.
„Tak hrozně se mi stýskalo.“ zašeptala
„Mě taky, Hinato-chan.“řekl Naruto. Vzápětí mu ale na tváři přistála facka
„Vážně? Tak cos tam tak dlouho dělal? Proč si se sem nevrátil!“ vykřikla Hinata a do očí se jí začali hrnou slzy.
„Proč pláčeš,Hinato? Zeptal se Naruto.
„Ty se ještě ptáš? Ty se mě ptáš proč? Řeknu ti to! Od první doby, kdy jsem tě uviděla, jsem se do tebe zamilovala! Od první doby! Chtěla jsem s tebou žít, chtěla jsem s tebou mít rodinu. Ještě před tím, než jsem ti to stačila říct, ty si zmizel a nechal si mě tu samotnou! Dva roky jsem na tebe čekala, ale ty ses nevracel. A teď sem příjdeš a říkáš, že se ti stýskalo?“ plakala dál Hinata a bušila do Naruta pěstmi
„Hinato-chan. Já tě také miluji.“ řekl potichu Naruto
Hinata se uklidnila a podívala se na něj svýma bledýma očima. Nadechla se a odpověděla: