Tichá hrozba - 11.díl

Tichá hrozba - 11.díl

Svit měsíce pomalu dopadá na malou louku, posetou květinami. Paprsky se zastavili i na hladině malého jezírka a vlnky líně plynuly od břehu ke břehu. Jedna dvojice, která však nevnímá nic jiného než toho druhého, stojí uprostřed toho dění. Jejich rty se k sobě pomalu přibližují...
,,Carmen! Vstávej!" Vykřikne někdo, kdo mě nedbale probudí z mých snů. Né měsíční, ale ostré sluneční paprsky mě lechtají na tváři a donutímě otevřít očka. Mlhavě zahlídnu nějakou postavu u mé postele.
,,Ještě pět minut..." Zamumlám a z hlouby duše doufám, že to bylo aspoň trochu srozumitelné. Otočím se na druhou stranu a snažim se vrátit do kouzelného světa snů.
,,Ani omylem!" Řekne. Takže to bylo srozumitelné. Dotyčný ze mě prudce strhne peřinu a dovnímá se, že mě probudí ranní chladno. Byla to snad vůle Jashinova nebo co, ale ač to bylo nad moje síly, prudce jsem se otočila ve směru zmizelé peřiny a ...tvrdě dopadla na podlahu. Zkřehlými prsty jsem poslepu, takže jem si ještě víc uškodila, nahmatala můj polštář. Strhla jsem ho sebou a dala si ho pod hlavu.
,,Carmen! Vstávej!" Křikne znova můj rušitel. Mlhavě kouknu nahoru a spatřím krátké, červené vlasy, které kontrastují s postavou.
Párkárt zamrkám a moje oči najednou vidí jasně. Upřu zrak na Sasoriho a odychnu si, že ta zrzavá nebyl Pein. Pak mi ale pohled padne na moje pyžámko.
,,Ty jeden čumile! Vystřel!" Vyletím ze země jako divá. Sasori polekaně ustoupí a pohlédne na boha pomsty v ženském provedení.
,,Ale...ale...zakrývá ti to všechno co má..." Zakoktá Sasori a hledá dveře úniku. Nebezpečně prokřupnu prsty a pomalu se k Sasorimu přibližuji.
Ten nasadil profesionální výraz, který se nezdařil, takže koukal jako pako.
,,Carmen! Ber to jako rozumná osoba...já nic neviděl."Začne diskutovat. Ale tu už mu z jedné strany přilítne taková facka, že druhou shhytal o stěnu a tu třetí o zem.
,,Já o sobě nikdy netvrdila, že jsem rozumná osoba."
*********************
Pein všechny přítomné přelétl pohledem.
,,Myslím, že můžeme vyrazit."Prohlásil a kouknul na Sasoriho, jak si mne tvář a na mě, jaký mám spokojený výraz.
,,A to si říká kamarádka..." Zamumla Sasori vedle mě. Pein si povzdychnul a otočil se k hlavnímu vchodu.
,,No tak jdeme." Řekl a vyrazil. Všichni by ho následovali, kdyby se Kakuzu nestřetl v bráně s Hidanem a nedohadovali se, kdo má přednost. Itachi jim velmi rád pomohl kopanci do zadků, že oba proletěli a měli po problému. Všichni ostatní se také vydali na cestu.
*********************
,,Tady se utáboříme. do Listové to pak máme už jen půl dne cesty." Zavelel Pein po náročné cestě, kdy jsme bez přestávky běželi několik dní. Všichni s radostí přikývli a začali rozbalovat stany.
Každý si postavil svůj malý stan a nebudu zde uvádět, s jakými komplikacemi to šlo. Spokojeně jsem se podívala na svůj stan a položila jsem si dovnitř svojí kabelu s léčením a se zbraněmi. Jeden z důvodu, proč mě Pein přijal je, že umím dobře léčit.
Podívala jsem se na ostatní, ale všichni už ulehli ke spánku. Co bych se divila, je taky noc. Pomalu jsem přešla všechny stany, při čemž jsem nechtě šplápla na jednu větvičku. Nakonec jsem zmizela v lese.
Nevšimla jsem si ale, že ta větvička někoho probudila.
V jednom ze stanu se probudil další člen Akatsuki, vzal do ruky kunai a pomalu vyšel na vzduch. Rozhlídl se kolem sebe a uviděl, že můj stan je otevřený. Přešel k němu a nahlídl dovnitř.
,,Zdá se, že tu ani nespala."Zašeptal a vydal se do lesa mým směrem.
Mezitím jsem došla na tu mýtinku, kde bylo malé jezírko. Trochu se zvedl vítr a voda narážela do břehů. Koukla jsem nahoru, kde se vyjímal úplněk.
,, Jako ten můj sen." Zašeptám a sednu si na kraj břehu za jeden velký kámen. Nechala jsem vítr, aby si pohrával s mými vlasy. Aby malinko rozbouřil vodu, jejiž kapičky mi dopadaly na tvář.
Zahleděla jsem se do měsíční záře a pomalu se v ní nechla utápět.
,,Tak tady jsi." Ozvalo se z nenadání za mnou. Polekaně jsem vykřikla a bleskově se otočila. Při tomto jsem omylem spadla do vody. Hleděla jsem ze spoda na hladinu a uvědomila si, jak je ta voda ledová. Vynořila jsem se a doplavala na břeh.
,,Deidaro?" Zašeptala jsem a pohlédla na rozesmátého rušitele.
Deidara se za chvíli přestal smát, ale na tváři měl pořád ten úsměv. Vylezla jsem z vody a chtě nechtě jsem začala drkotat zuby.
,,Promiň, nechtěl jsem, aby jsi spadla."Omluvil se stále dobře naladěný Deidara.
,,To je dobrý." Uklidnila jsem ho a postavila jsem se. Po celé těle mi přeběhla husina a já mohla odhadnou, že mi fialový rty. Deidara ke mě přešel a...
,,Je to takhle lepší?" Zeptal se a objal mě. Vykulila jsem oči a pomalu mi docházel situace. Objetí jsem mu pětovala.
,,Mnohem lepší." Zašeptala jsem a nebral ajsem ohled na zimu. Hřálo mě u srdce a já se nechala unášet větříkem, který nám radostně vískal do uší.