Splněné přání - 17

Doufám že se bude líbit (od Barush-Miyi)

Všude kolem mě je tma. Zřejmě bude noc. Každým krokem se vzdaluji víc a víc od Konohy. Už jsem tak daleko, že příběh, který prožila v Konoze byl snem. Zapomínám na všechny. Na Kakashiho, Sakuru, Naruta a Tsunade-sama. Na všechny, kteří mi byli posledními dny nejbližšími. Rozmazávají se mi jejich rysy a vymazávají se mi z paměti. Jen dvě osoby. Dvě osoby. Ty nejbližší dvě osoby. Ještě vidím jejich rysy, ale naše pouto slábne. Vím co mám udělat. Je mi to souzeno. Je to můj osud. Doběhnu na malý palouček. Celá udýchaná se zastavím. Po chvíli se kolem sebe rozhlédnu. Přede mnou stojí obrovský strom. Něco tajemného a záhadného mě k němu přitahuje. Udělám krok. Mé pocity se změní ve strach. Zastavím se. Najednou se uprostřed stromu objeví černý otvor. Zvědavost mě přemohla. Pokračuji v chůzi k tomu tajemnému stromu. Zpozoruji, že uvnitř stromu se něco třpytí. Zrychlím krok a už natahuji ruku. Sáhnu rukou do prohlubně. Vytánu stříbrný diadém. Pečlivě si ho prohlédnu. Začne mě obklopovat pocit nasadit si ho na hlavu. Neubráním se tomu pocitu a nasadím si na hlavu diadém. Pasuje mi na míru, jako by byl vyrobený pro mě. Je mi to snad osudem? Jak jsem si ho nasadila na hlavu tak v ten okamžik i ustoupila tma a zem ozářily prudké paprsky. Vztyčím hlavu. Pohlédnu vzhůru a ...

,,Vize!" celá udýchaná vykřiknu a zároveň se posadím. Rozhlídnu se kolem sebe a ujistím se, že jsem v bezpečí. Vedle mě sedí můj sensei, kterým spí hlubokým spánkem. Naštěstí jsem neprobudila. Vstanu. Mám pocit, že je teprve něco po čtvrté ráno. Zemi začínají ozařovat první sluneční paprsky. Už nemůžu spát a tak se jdu projít. Dojdu až k malému jezírku. Kleknu si a nahnu se k němu, abych si mola opláchnout obličej. V jezírku vidím svůj odraz. Mé vlasy mi sahají po lopatky. Mají světlou blond barvu, skoro až bílou. Na slunečních paprscích se lesknou do zelena. Uši mám malé, lehce špičaté. Mé oči jsou zelené, velké a zvláštní. Miluji zeleň a světlo. Naberu vodu do dlaní a opláchnu si obličej. Zároveň si vzpomenu na svou vizi.

,,Co když se to stane?" zeptala jsem se sama sebe.

,,Ale to není možné! Risin kekei genkai je, že vidí do budoucnosti. Zapomenu na vizi a rozhodnu se, že si ji nechám pro sebe. Po chvilce se vydám zpět ke Kakashimu. Co kdybys dělal starosti.

Když jsem přišla, tak Kakashi-sensei už dělal snídani. Míchaný vajíčka!

,,Dobré ráno Kakashi-sensei."pozdravím a snažím se alespoň náznakem pohnout koutky úst. Kakashi taky pozdraví a přidělí mi můj příděl jídla.

,,Hadakimasu!" popřeji.

,,Hadakimasu!" popřeje Kakashi a pustíme se do jídla.

Ihned jak dojíme objeví se u mě moje přirozená hiperaktivita. ,,Holky určitě mají ještě půlnoc." pomyslím si.

,,Kakashi-sensei? Pustíme se do tréninku??" navrhnu svůj návrh a postavím se do bojové pozice. Než stačí kakashi odpovědět objeví se tu neočekávaná únava a upadnu do bezvědomí. Můj sensei se mě okamžitě opřel o strom a začal mi mávat kapesníčkem před obličejem. Po chvíli procitnu a otevřu oči. Jelikož se mi do očí dostalo hodně světla. Rychle je zavřu. Odpočinu si a začnu se uzdravovat tak, jak mě to naučila Tsunade-sama. Můj sensei mě neustále sleduje.

,,Kakashi-sensei? Co je s vámi?" zeptám se ho a zeptám se ho a střetnem se pohledem. Kakashi neodpovídá.

,,Kakashi-sensei? Co je na mě tak čučíte?! Zařvu na něj.

,,Tvoje oči!" promluví tiše Kakashi.

,,Co je s mými oči?!" zeptám se.

,,Hej! Kakashi-sensei!? Slyšíte mě!?" zařvu na něj. Vstane tak rychle, že se až leknu a odvede mě k onému jezírku. U toho jezírku jsem už byla.

,,No Miyo! Podívej se!" vyzve mě sensei. Kouknu se, ale nevidím nic zvláštního.

,,A teď soustřeď svoji chakru." udělám co mi řekl a podívám se znova. Nemohu tomu uvěřit. Pohlednu zpět na sensee a čučím jak nevěřící Tomáš!

,,Objevili jsme tvůj kekei genkai!" oznámil mi Kakashi. Celý šťastný!

,,Ty máš Sharingan! To je super!" oznamuje mi sensei, který z toho má evidentně Vánoce. Já neschopná slova jenom čučím.

,,Tak na co čekáš? Jdeme trénovat! Co ty na to?" vyskočím a dívím se sama sobě.

*****

Po tréninku jsem šla domů. Přišla jsem domů něco po 23 hodině. Risa je v kuchyni a umývá nádobí.

,,Ahoj Riso! Měli bychom si poříd umělohmotné nádobí. Ušetří to čas." pozdravím.

,,Ahojky Miyo!" pozdraví Risa a zasměje se.

,,Kde je Katsumi?" ptám se.

,,Spí nahoře. Před chvilkou přišla a byla strašně unavená a tak si šla lehnou." odpoví Risa.

,,Aha. .. Riso ! Riso! Objevila jsem svůj Kekkei genkai! Já myslela, že už ho nikdy neobjevím." pochlubila jsem se.

"To je super Miyo! Zítra můžeme začít trénovat společně! A co máš za kekkei genkai?" ptá se Risa.

,,Nebudeš věřit. Představ si že Sharingan! Tak jo. Ale teď jsi jdu lehnout. Jsem nějaká utahaná. Dobrou noc!" a vydávám se do svého pokoje. Když si ulehnu vzpomenu si na vizi. Hned se napomenu, že jsem na to nezapomněla. Na určité věci se asi nedá zapomenout. Doufám, že já nezradím.