Pain of love - 01.

„Dveřmi by to šlo mnohem lépe, Kaii,“ ozval se z tmavého kouta zahrady silný mužský hlas a zarazil na místě mladého muže, který právě lezl přes vysokánský plot. Neji sledoval svého staršího syna, jak balancuje vysoko na plotě s pravou nohou přehozenou již do ulice, zatímco stál na špičce té levé. Když se ani po pár minutách nedočkal žádné odpovědi, povzdechl si, mírně přivřel oči a znovu promluvil. „Polez už přece dolů. Pokud chceš jít pryč anebo musíš, použij laskavě dveře a nepliž se domem jako nějaký zloděj.“
„Beztak to bylo zbytečné, když o mě víš,“ bručel mladík nakvašeně. „Fakt by mě zajímalo, jak je možné, že se mi tě nepodaří nikdy obelstít. Copak ty nikdy nespíš, otče?“ dodal trochu rozhořčeně.
„To je ta největší blbost, cos poslední dobou vypustil z úst, Kaii,“ řekl Neji a konečně se odlepil od paty dřevěného schodiště. „Samozřejmě že musím také spát, jsem jen člověk, ale…“
„Tak o tom někdy dost pochybuju,“ zavrčel si spíš pro sebe tmavovlasý mladík.“

Neji se zastavil přímo proti svému synovi a chvíli si ho zamyšlené prohlížel. Dumal o tom, jak moc se za ty poslední roky změnil. Doposud si jasně vybavoval ty momenty, kdy ho uviděl poprvé v tréninkové hale Hinatina domu. Přesně jak se tehdy domníval, se hoch ještě vytáhl, takže si nyní koukali zpříma do očí. Také trochu zmohutněl, ale pořád ještě byl štíhlý a pružný, což bylo jen dobře. Dokonale tím mohl oklamat protivníka, neboť tak budil zdání mírné neohrabanosti. Záměrně! Každý druhý na jeho místě by to nepřipustil kvůli pochybné mužské hrdosti, ale Kaiten z toho udělal jednu ze svých hlavních výhod. Neji moc dobře věděl, že jeho syn přímo zbožňoval, když ho soupeři díky jeho výšce a fyzické konzistenci podceňovali. Dokázal si pak daleko lépe vychutnat svůj triumf, ale i to že s nimi pořádně vymetl podlahu. O tom se ostatně Neji mnohokrát přesvědčil na vlastní oči. Sjel pohledem od synových očí, přes špičku nosu až ke rtům, které se právě nervózně mírně v koutcích zacukaly.

Kai neměl zrovna v oblibě tento otcův hodnotící a vševidoucí pohled. Moc dobře si uvědomoval, že jeho bystrému oku nic neunikne. Když byl mladší, přímo to nenáviděl, protože díky tomu před ním nikdy nic nedokázal ukrýt. Bylo těžké zapadnout sem, protože se tu nenarodil, přestože jeho kořeny odtud vzešly. Příliš dlouho žil jiným stylem a podle jiných pravidel. Matka ho se sestrou vychovávala s plným nasazením a vždy se starala o to, aby nestrádali, ale on sám jasně cítil, jak ona trpí odloučením od vesnice. Pokaždé, když se jí na to zeptal, odpověděla mu, že je moc brzy na to, aby mluvila o minulosti a svých kořenech.

Neji sledoval, jak syn odvrací tvář bokem. Vlasy se mihly v odlesku temnoty, aby se vzápětí zastavily na místě. Stále je nosil upravené stejně jako před lety, jen mu o poznání víc odrostly. Přestože byla tma, Neji bezpečně věděl, že jeho vlasy mají sytou tmavě hnědou barvu. Stejný odstín měla totiž Tenten. Automaticky natáhl ruku a chtěl vzít pramen mezi prsty, ale nakonec se na poslední chvílí zarazil. Místo toho si založil paže na prsou. „Kampak máš tak pozdě namířeno?“ zeptal se pak prostě.

Do Kaie však jako by uhodilo. Přestože mlčel, byl skálopevně přesvědčen o tom, že otec moc dobře ví, kam chtěl jít a proč. Čert aby ho vzal, proletělo mu myslí. Zatvrzele zatínal pěsti a silně stiskl čelisti k sobě.

Neji si moc dobře všiml, jak mu zacukalo ve tváři. Nepočítal s tím, že tu na něho narazí a rozhodně nepočítal s tím, že by se ho mohl zeptat na směr jeho cesty. Zahradou se rozhostilo téměř nábožné ticho a jediný zvuk, který byl slyšet, patřil ševelení listí stromů, jejichž větve se zachvívaly pod náporem slabého větříku. Přešlápl z jedné nohy na druhou a rozhodl se vrátit v jejich chudém rozhovoru k předchozímu, neboť mu bylo nad slunce jasnější, že na jeho poslední otázku mu syn neodpoví. „Kaii, poslouchej mě chvíli a bez přerušování, prosím. Moc dlouho jsem byl sám a po pravdě jsem už nevěřil, že kdy ještě uvidím vaší matku. Když jsem navíc zjistil, že mám dvě děti, byl to pro mě zprvu šok, jemuž jsem nemohl uvěřit…“
„Už je to šest let, otče,“ zamumlal ponuře mladík naproti němu.
Neji pouze zakroutil rezignovaně hlavou zprava doleva. Pak se rychlostí blesku natáhl a uchopil syna za bradu. Zblízka se mu podíval do jeho oříškových očí a pokračoval, jako by ho před chvílí ani nepřerušil. „Je úplně jedno jak je to dlouho, Kaii. Pořád se budím hrůzou, že to všechno byl jenom sen a já sem stále sám. Není dne, abych se v duchu neujišťoval o tom, že je matka tady. Můžeš se jí klidně zeptat sám, kolikrát se v noci budím zpocený hrůzou. Pořád se dokola ujišťuji o tom, že jsi ty a Juuken tady a v pořádku. Byl jsem bez vás moc dlouho a moc dlouho sem o vás neměl ani ponětí. Tohle se nikdy nezmění. Já to nikdy nezměním. Až budeš mít sám jednou rodinu, tak to pochopíš,“ s těmito slovy pustil synovu bradu a obrátil se k němu zády. Na odchodu si ale neodpustil posledních pár slov. „Běž si teď, kam chceš, ale buď tak laskav a použij dveře i tak nás matka zítra všechny sedře z kůže, až objeví ty poničené rostliny.“

Kai stál ohromeně na místě a sledoval otcovu vzdalující se postavu. Neměl ponětí o tom, jak ho stále trápí minulost, protože o tom až do dneška prakticky nemluvil. Přestože se domníval, že šest let je už dost dlouhá doba, aby se s tím vyrovnal, jak vidno – nestačilo to. Vždycky si myslel, že je vše trochu jinak, protože otec ukazoval vlídnost pouze v přítomnosti mladšího bratra. Ryuutaro také jako jediný ze všech tří potomků Nejiho Hyuugy zosobňoval všechny typické vlastnosti tohoto klanu a to i když mu byly pouze čtyři roky. Měl tmavé rovné a delší vlasy a světlé oči, stejně jako otec. Sílu byakuganu zatím plně neprobudil, ale dřímala v něm a to bylo podstatné. Jeho sestra-dvojče Juuken měla také světlé oči po otci, ale tmavé vlasy po matce. Její talent se jasně vymezil barvou jejích očí. Dokonale sice zvládala techniky klanu s využitím byakuganu, ale byla slabší v taijutsu a taky nebyla moc průbojná. Naproti tomu Kaiten byl v taijutsu mistrem a sebevědomí mu rozhodně nechybělo. Trochu ho zlobilo, že mu byakugan se všemi svými možnostmi zřejmě zůstane zapovězen, neboť zdědil matčiny oči, ale o to usilovněji piloval ostatní dovednosti tak dlouho, až dosáhl nebývalých možností. S trochou falešné skromnosti mohl říci, že v současnosti ve vesnici existují pouze dva nebo tři lidé, kteří mají podobnou úroveň taijutsu dovedností jako on. A to nebylo rozhodně málo, bereme-li v úvahu, že je Kaiovi pouhopouhých osmnáct let. Sice nebyl jouninem, jako jeho otec, ale všichni kolem něho si uvědomovali, že je to proto, že to tak sám chce. Jen Bůh věděl, proč se tomu vyhýbá, protože zkušenosti z misí a znalosti by na to rozhodně měl.

„Jo, a ještě něco, Kaii,“ vytrhnul ho z uvažování otcův hlas. „Na tvém místě bych si dával pozor, kde mne uvidí. Hirameki je možná okouzlující, ale ne každý ve vesnici jejímu otci odpustil. V jejích žilách koluje odkaz dědictví mocné síly, to víš stejně jako já.“

Kai střelil očima do tmy před sebou, protože už podruhé toho večera se otci podařilo dokonale ho překvapit. Nikdy se nikomu nezmínil ani slůvkem, kam jeho kroky směřují poslední dobou, a přesto to jeho otec věděl. Přesně věděl, kam měl dnes namířeno. „Sakra otče, jak?“ procedil pouze skrz zuby. Jedinou odpovědí mu však byl vzdalující se smích, který rozbouřil Kaiův vztek na novou úroveň. „Čert tě vem, otče!“ zasyčel. Na to se obrátil na podpatku a vypochodoval přímo ze dveří do noci.

Hirameki právě ležela natažená v trávě a pozorovala noční oblohu. Její černo-červené oči zářily do tmy jasně rudým odstínem. Před chvílí ukončila svůj trénink a nebylo to déle než pár minut, co odešel Sensei Kakashi. Učil ji zdokonalovat odkaz, kterým jí otec obdařil. Nebylo toho mnoho, co jí po něm zůstalo, ale Sharingan byla jedna z nich. To a pak ještě nápadná podoba s mužem, který stále děsil neskutečnou silou, ale i svými skutky. Hirameki Uchiha bylo sedmnáct let a jediným přeživším členem klanu. Nepočítáme-li jejího strýce a nejhledanějšího nukenina – Sasukeho. Ten ostatně zasáhl do jejího života víc, než bylo zdrávo už jen tím, že zabil jejího otce a svého bratra. Ano, jejím otcem nebyl nikdo menší než sám Itachi Uchiha.

Hirameki se převrátila na pravý bok, zavřela oči a stočila se do klubíčka. Byla unavená a vysílená. Sensei Kakashi byl neúprosný v jejich tréninku a s každým cvičením ji hnal dál. Čím dál více posunoval hranice jejích možností. Kromě strýce byl jediným žijícím uživatelem Sharinganu a tak bylo jen logické, že ji učil. Jen kdyby nebyl tak nemilosrdný, napadlo Hirameki jen tak mimochodem. Náhrdelník na krku se jí svezl ke klíční kosti a tři kůží spojená kovová oka se sesunula bokem. To bylo jediné hmatatelné dědictví po jejím otci, které jí zbylo. Podvědomě sáhla na prostřední kruh, ale hned ucukla. Pořád měla dojem, že tam cítí otcovu krev, byť to nebylo možné. Když si přívěsek kdysi našel cestu k ní, viděla ji tam. Zaschlá karmínová tekutina, která obalovala celou prostřední část přívěsku, pořád vypadala a působila lepkavě. Bylo jí nějakých deset let a z nepochopitelných důvodů jej tehdy sevřela v dlani, aby se vzápětí sehnula a se zavřenýma očima zhluboka nasála nosem otcovu krev. Vyděsilo ji, když v ní onen závan vůně vyvolal hluboký a upřímný hlad ochutnat ten biologický pozůstatek jejího rodu. Zavrtěla se a nakrčila obočí.

„Otče, proč?“ zašeptala napůl úst, ale vzápětí se definitivně propadla do hlubokého spánku aniž by vnímala přibližující se kroky anebo ruce, které jí zvedli do vzduchu.

Kai zíral na postavu choulící se v jeho náručí. Teď, když ji zvedl ze země, se její tělo zachvělo chladem a instinktivně hledalo každičký možný zdroj tepla ve svém okolí. Mladík se pousmál a ze rtů mu splynul spíš závan slov než cokoli jiného. „Jestli tu budeš spát, tak nastydneš, hlupáčku.“

Dívka se mírně zavrtěla a něco nesrozumitelně zamumlala nazpátek. Kai zaklonil hlavu a zahleděl se k nebi. Začínalo pršet a tak se radši vypravil spolu se svým nákladem v náručí do nejbližší budovy dříve, než budou oba dva promočení na kost. Nechápal sice, jak mohla spát, když se kolem ní začínali ženit všichni čerti, ale vzhledem k tomu, co měl možnost zahlédnout s jejího tréninku s Hatakem Kakashim, ani v nejmenším nepochyboval o tom, že byla vysílená k smrti.

„Hm, tak se o tebe postaráme Hirameki, abys nám zazářila i zítra až se probereš.“

Opatrně ji odnesl dovnitř a uložil ji na nejbližší možné místo. Natáhl se pro jednu z bavlněných dek, které v pokoji zahlédl, a opatrně ji přikryl. Pak si k ní na chvíli přidřepl na bobek. Rukama si podepřel bradu a soustředěně pozoroval ten uvolněný obličej sotva pár centimetrů od svého nosu. Zvedl se teprve až tehdy, když mu jeho nohy velmi bolestivě připomněli, v jak nepřirozené pozici se nachází. Protáhl se, až mu v těle na několika místech zakřupalo a vzápětí se odšoural k verandě. Opatrně se jimi protáhl a opatrně je za sebou zaklapl. Pak prostě zmizel do noci dříve, než se pořádně rozpršelo.