Minulost si nevybírá - 9. kapitola - Jen dvě známé tváře

„Shenai?“ zopakoval Vůdce ninjova slova.
„Vysvětlíme to později…,“ začal Hidan, ale byl okamžitě přerušen.
„Nic se vysvětlovat nebude! Dal jsem příkaz, tak ho splňte!“
Deidara se zatvářil rozmrzele a potají začal tvarovat další jíl. Dívka ležela v bezvědomí na trávě. Blonďáček provedl několik pečetí a vyvolal obrovského jílového opeřence. Pak přešel k ostatním a zvedl mladou ženu ze země. „Kisame.“ Pokynul rukou žralokovi. Ten se nervózně uchechtl a se Samehadou v ruce k němu vykročil.
Uchiha mu zastoupil cestu. „Zůstaneš tady!“ sykl. „Já půjdu.“
Deidara pokrčil rameny. „Fajn. Tak si teda nastup.“
Vůdce nevěřil vlastním očím. Sledoval ty dva, jak nasedají opeřenci na hřbet a dívku berou s sebou. „Deidaro, nezahrávej si!“ varoval blonďáka.
„Pozdě!“ prohlásil blonďatý ninja a vzlétl do vzduchu.
„Co mají v plánu?“
„Vrací se do sídla,“ vysvětloval mu Hidan.
„Cože?“
Pak se uklidnil, a když promluvil, všechny zarazil jeho ledový tón. „Vyrážíme zpátky. Hned!“ Bez řečí ho následovali.

Černovlasý mladík si vzal děvče na klín a hledal něco po kapsách. Jílový dravec plul vzduchem a snažil se moc nekymácet. Deidara ho po očku pozoroval. „Co to děláš?“
„Pokud sis všiml, tak na nás zaútočila a chtěla nás zabít. Musíme být opatrní.“
„To máš pravdu.“ Posmutněl. Pak se k němu opět obrátil. „Chceš mi dělat chůvu, že letíš se mnou?“
„Ne. Ale tu holku je třeba mít pod kontrolou. Neschvaluju tvoje jednání, to moc dobře víš, ale rád bych věděl, co s ní Orochimaru provedl.“
„A já už myslel, že tě přepadla lítost,“ vzdychl Deidara, ale chápal ho. Nevytvořil si k ní takové pouto jako ostatní.
„Šéf bude pěkně zuřit,“ poznamenal Uchiha.
„To je mi jedno. A vím, že ostatní mě podpoří.“ Úkosem pohlédl na bezvládnou dívku, které černovlasý připoutal ruce k tělu. „Jak jsem mohl tušit, že skončí u Orochimara? Co se stalo? Tak strašně moc bych to chtěl vědět!“
„Jelikož zdrhnul, zřejmě nám to už neřekne.“ Díval se na Shenai a v hlavě si přehrával ten boj. „Podařilo se jí zvládnout mou techniku. Je rozhodně jiná než předtím.“
„A štve tě to hodně, Itachi?“ opáčil Deidara.
„Ne, spíš překvapuje. I když… Hidan to předpovídal.“

Už měli za sebou pořádný kus cesty. „Jak si užíváš let?“
„Dá se to přežít.“
Blonďatý ninja se uchechtl. „Sasori tenhle druh cestování z hloubi duše nesnášel. Vzpomínám si, jak jednou se vší rozhodností prohlásil, že se mnou už víckrát neletí,“ zasmál se.
Ještě nějakou dobu letěli mlčky. Pak zjistili, že se Shenai probírá. Chvíli jí trvalo, než zjistila, že na něčem pluje vzduchem ve společnosti dvou mužů. „Lež klidně,“ sykl Uchiha.
Blonďáček se na ni usmál. Mezitím se setmělo. Neviděla jim do tváří. Věděla jen to, že s nimi není dobrovolně. „Kdo jste? Co zamýšlíte?“ Začínaly se jí vracet emoce.
„Neboj se. Nic se ti nestane,“ uklidňoval ji Deidara.
Měsíční světlo dopadlo na obličej muže, který ji držel v náručí. Vytřeštila oči, vzpomněla si. „Itachi Uchiha.“ Podíval se na ni nesmlouvavým pohledem. „Zdá se, že paměť má dobrou,“ sykl.
„A mě poznáváš?“
Pohlédla do tváře druhého ninji. „Ne,“ zašeptala.
„Děje se tu něco divnýho,“ zamumlal.
„Hrozně se třese. Docela rád bych věděl, co se jí honí hlavou.“
„Jestli jsem to pochopil správně, tak má z tebe strach, Itachi.“
Uchiha vzdychl. „Pak to tedy nechápu. Už je to dost dlouho, co jsem ji doopravdy vyděsil.“ Zamyslel se. „Jedině… Že by jí provedl něco s pamětí? Tebe by přece poznala, byl jsi s ní prakticky pořád.“
„Máš pravdu. Jen počkej, Orochimaru! Dostaneme tě, i kdyby ses zahrabal hluboko pod zem!“ sevřel blonďáček pěsti.
„Radši se soustřeď na řízení!“ napomenul ho černovlasý. „Co s ní mám dělat? Pořád ještě se třese.“
„Však ty už na něco přijdeš,“ pousmál se jeho společník. Shenai vypískla, když ucítila Itachiho ruku na svých vlasech.
„Ještě chvíli a budeme doma. Vydrž to,“ utěšoval ji blonďáček. Zjistila, že jí nechtějí ublížit, alespoň zatím ještě ne. Uklidnila se a jen čekala.

Přistáli v blízkosti sídla. Odvolali opeřence a vzali dívku mezi sebe.
„Kde jste tak dlouho?“ vítal je Hidan.
„Jé, to je přece Shenai!“ rozzářil se mužíček v masce.
„Nech toho, Tobi!“ zarazil ho Deidara. „Ona si nás nepamatuje.“
„Cos to řekl?“ vyděsil se Zetsu.
„Má něco s pamětí. Vzpomíná si jen na Itachiho a podle všeho z něj má hrozný strach,“ vysvětlil mu blonďáček.
„Aha. Orochimaru je pěknej haj…“
„Kam ji dáme?“ zeptal se Uchiha.
„Napadá mě jen jediný místo.“
„Ty jsi tu šéf, Deidaro.“
Vedli ji chodbou. Shenai sledovala ty nové tváře, ale nikoho nepoznávala. Itachi ji podržel, zatímco blonďáček otvíral dveře pokoje, který dřív obýval se Sasorim.
„Nech mě tu s ní chvíli.“
„Jak chceš.“ Uchiha ji odnesl dovnitř a položil na postel.
V následujících minutách musel vysvětlovat ostatním, co s Deidarou zjistili. Vůdce trucoval v pracovně a Konan tam byla s ním.
„Zatím bychom ji neměli pouštět. Nevíme, co by ji mohlo napadnout.“
„Souhlasím. Teď jsou v ohrožení životy nás všech,“ přitakal Kakuzu.
„Jak se vůbec ocitla u Orochimara?“
„To se můžeme jenom dohadovat.“

Deidara se na děvče díval a náhle ho něco napadlo. „Pojď! Rád bych ti něco ukázal.“ Odvedl ji do jídelny, na stěně visely dva obrázky. „Tohle jsi kreslila ty, Shenai.“
„Shenai? Ano, to je mé jméno.“ Prohlížela si kresby. „Už vím. Ty jsi přece… Deidara!“
„Poznala mě! Stal se zázrak!“ jásal blonďáček, přitiskl ji k sobě a pak opět zavedl do pokoje, kde bude dočasně bydlet.