Ask Anyone! 02

Ask Anyone!
aneb Zeptejte se koho chcete...

„LANTIA-SAMA!!!“ ozývalo se chodbami redakce už dobrou hodinku a půl. Dotyčná osoba však byla bezpečně zalezlá v archivu, kde stohy starých novin poskytují skvělý úkryt. Nedělala nic jiného, než sledovala na přenosné mini televizi další díl svého oblíbeného seriálu. To je konec konců v pracovní době její oblíbená činnost.
„LANTIA-SAMA!!!“
Nejsem doma.
„Kde jste!!! Lantia-sama!!!“ Tohle vyřvávání se ale déle jak hodinu vydržet nedá, i když máte ocelové nervy novináře.
„Nevylezete už za nima? To řvaní mi de na mozek,“ přihopsal Brepta, zacpávajíc si uši.
Tobě to už neublíží.
„TADY jste!“
A krucinál...
„To jste neslyšela, že vás volám?!“ Konohamaru má vskutku zajímavé tiky v obličeji když má zrovna chuť někoho zabít.
Vlastně ani ne.
„Hm...“ Asi mi nevěří. „Shání vás Hokage-sama. Už skoro dvě hodiny,“ ušklíbl se.
TOS NEMOHL ŘÍCT DŘÍV PRCKU?!!!!

R.I.P. Lantia-sama, jo to bude na pamětním šutru vypadat pěkně, možná ještě stihnu vymyslet nějaký chytlavý epitaf.
„Co třeba ´Umlácena flaškou saké, slavné Hokage Tsunadé´. To zní pěkně, rýmuje se to.“
Dík, Brepto, bylo mi potěšením s tebou celé ty roky šmírovat. Dej si za mě hrnek kafe.
„No jasný, tož tě péro!“ řekl rychle (jinak to ani neuměl) a ještě rychleji se vypařil, když zastavili u vchodu do pracovny Páté Hokage.

ŤUKY ŤUK (čti ´slabé ťuk co by neslyšel ani meditující mnich ve stavu plného soustředění´)
„Du...Duáááááále!“
Tak jsem tady. (No jo, nic lepšího z tebe vypadnout nemohlo, super. Jsem kaput. Na odvrácení dobře mířené rány babči Tsunade je krátkej i medžik šíld levl najn.)
„A...kterápak ty seš?“ Zeptala se Tsunade po chvilce těžkého přemýšlení (pokud se to tak dá nazvat).
Co to? No...přece Lantia, šéfredaktorka Shinobi no Sekkai magazínu. Před...chvilkou jste mě nechala zavolat. *zaregistrovala dvě prázdné flašky saké a třetí načatou v ruce*
„No...no jó vlastně. Tož...si sedni,“ zagestikulovala pravou rukou směrem dolů k protější židli, čímž se jí podařilo vylít část obsahu flašky na papíry na stole. „Sákra, to je škody,“ šeptla a se smutným výrazem (něco jako když štěněti vezmete oblíbenou kost) pleskla hlavou o stůl.
Ehm...Tsunade-sama?
„Hm?“ zvedla hlavu, na čele připlesklé tři jistě důležité dokumenty. „Jo, šéfka novin. Hele po...po...poslouchej hele, tak sem si čue...čuetla ty...no ty viny, noviny teda jó?“ Samo sebou, minulé vydání četla polovina Konohy, nemluvě o několika kusech zamluvených v Suně. Zvláště oblíbený byl kousek „S Peinem na nákupech“ a taky plakát Breptou nazvaný „Shikamaru bez...“. To upoutalo pozornost jen co je pravda.
Anó?
„No...to si jako nemůžeš takhle, že...šmírovat lidi na nákupu a stra....stra...strašit lidi u jídla no a tak vůbec, že.“
A kudla...
„To buch...bych mjela, jako Hokágé, zatrhnout. Páč si z těch nudnejch novin u...udělala úplnej...bulvááár.“
Teď přijde část, kdy zařve ´Shine!´ a mrskne po mě tu flašku...
„He he...skue...skvue...skvělá práce!“
Huh?!
„Konečně nějáká suvanda! Mjela bych vám zvý...no zvýšit...rozpočet!“

Když opomenu fakt, že v těch dvou hodinách, kdy na mě Tsunade čekala, úplně sama ve své kanceláři plné skrýší s alkoholem, se zpila bez pardónu jako prase (to tam ostatně leželo na mol pod stolem taky), bylo to velice pozitivní odpoledne. Milý opilecký rozhovor a následné podepsání prémií a nového rozpočtu pro redakci, to beru jako pozitivní věc.

Redakce měla taky radost. Kdo by neměl po dvojnásobném navýšení platu.

Zatímco ostatní šli oslavovat, já šla pracovat. No jo no, tak chytla mě vlna no. Drapla sem Breptu a šli sme ´sbírat informace´.

..:::::ASK ANYONE! 02:::::....:::::ASK ANYONE! 02:::::..

V dnešním vydání ASK ANYONE jsem měla hned několik těžkých úkolů. A když v mém slovníku lehké znamená porazit Shikamarua v Shogi, dokážete si představit význam slova ´těžký´

Jako první jsem si vybrala přání jedné fanynky v minulém čísle zmíněné sběratelské organizace Akatsuki. K jejich ´sídlu´ je to totiž největší štreka, takže jsme měli co dělat. Naštěstí byl Brepta nadopovanej kafem a já si u babči Tsunade naordinovala pár štamprdlí.
V rekordním čase jsme tudíž dorazily k onomu sídlu (pro představu: velká černá jeskyně s červenými fleky, na ní vysázená skalka, okolo spousta rudých růží, na okně – ano na okně, někdo tam má skutečně do skály vykutané okno – vylepené velikonoční ozdoby – růžový králíček chappi, vchod – vtipně označen nápisem ´VCHOD´, ozdoben vánočním věncem, po pravé straně zvonek se štítkem ´Akatsuki lair´, dovedete si udělat obrázek, výzdoba se celoročně nemění, ty fleky co se tváří jako krev je pouhá barva – koluje drb, že je to Peinova barva na vlasy, růže sou všecky umělý a zvonek nefunguje, prostě taková malá nenápadná organizace co má vkus x))

Přáním zmíněné fanynky je vyzpovídat jejího ´oblíbence´, samotnou ´tvář´ Akatsuki, Deidaru.
Abychom s Breptou našli sympatického blonďáka, nepotřebovali jsme bušit na ´VCHOD´ ani se opravovat se zvonkem. Stačilo pár rafinovaně umístěných ťuk ťuk na vyzdobené okénko.
Ve chvíli, kdy se okno otevřelo, měli jsme odpověď na jeden z dotazů, a to – co poslouchá Deidara za hudbu. K naším uším v tu chvíli přivála Britney Spears, to mluví za vše. Zatímco Brepta horečně zapisoval poznámky k hudebnímu stylu, z okna sa vyhópnul Deidara.
„Cvo tvo?!“ pronesl stylově, s kartáčkem na zuby v puse.
Tě pic Deidaro.
„Ťve puvic,“ odpověděl slušně na oplátku, vyndal kartáček a flusnul cosi růžového stranou z okna ven. (to cosi se rozplesklo Breptovi na obličej, pozitivní věc ale byla, že se nám podařilo analyzovat onu zubní pastu jako Perličku, oblíbenou dětskou pastu se žvýkačkovou příchutí ) „Co vy ste zač!“ Nezeptal se zrovna přívětivě a bylo vidět, že v případě nebezpečí je ochoten vzdát se kartáčku, zežvýkat ho do podoby nějaké výbušné umělecké věcičky a vyhodit nás do luftu.
Novináři.
„Huh? Cože to?“ zamračil se a ohlédl se do pokoje.
„Novináři, ty hlupáku.“ Hlas, který se ozval z kouta pokoje, nepatřil nikomu jinému, než mistru Sasorimu. „To sou takový vlezlý potvory, co mají moc dotěrných otázek a žádný smysl pro umění.“ Tohle ovšem nevypadalo dobře.
„Jo ták, podej mi tam kus toho jílu, já jim ukážu ohňostroj, to se budou divit.“
Klídek, hned bys taky všecky pěkné věci házel do povětří.
„Tohle mu říkám pořád,“ řekl s klidem v hlase Sasori a přešel k oknu, aby na nás hezky viděl. „Kterápak ty seš.“
Lantia, Shinobi Sekkai magazín.
„Á, no jó, tam minule ztrapnili šéfa když nakupoval pro svou star...HEJ AU NECH MĚ!“ Sasori mu majznul jeden výchovný pohlavek.
„O šéfovi takhle nemluv. A ty,“ ukázal na mě, „máš jediný štěstí, že tu není šéf, jinak by z tebe byl ve vteřině umělecký mastný flek.“
Tak to je mi jasný. Jsem tady, protože čtenáři dychtí po rozhovoru s nejoblíbenější dvojkou Akatsuki. (Musí se trochu improvizovat...)
„Aha. A jakou?“ zamračil se nechápavě Deidara.
„Tím myslela nás, troubo,“ uštědřil mu Sasori další pohlavek.
„Přestaň mě už konečně mlátit nebo...“
„Nebo co.“ Pohledy sice zabijí většinou jen z očí Uchiha Itachiho, ale Sasori k tomu taky nemá daleko. Deidara se v tu chvíli proměnil v batole a poslušně zamumlal jen ponížené „Nic“. „To jsem si myslel. Tak pojďte dovnitř vy dva, když čtenáři tak dychtí, tak vás možná nezabiju a něco vám i řeknu.“

Rozhovor ale prozatím považoval za skončený a odporoučel se opět do temného kouta místnosti, kde měl své houpací křeslo, skutečně umělecky vzhlížející. Deidara narychlo přikývnul a uvolnil okno, což jme s Breptou pochopili jako výzvu. A tak jsme vstoupili dovnitř. Deidara se usadil na malý futonek naproti Sasorimu a očividně vyčkával, co že jako přijde na řadu teď. Zakroutila sem hlavou a usadila se na parapet, hned vedle Brepty a plyšového Chappiho.
Čtenáře by tedy zajímalo, jaké to je, být v nejznámější organizaci současnosti, navíc pro někoho tak mladého jako jsi ty.
Deidara chvíli nejspíš přemýšlel, jestli je tato otázka mířena na něj. Pak asi pochopil a dal se do řeči. „Je to celkem vopruz práca,“ mávnul rukou, Sasori na oplátku mávnul ocáskem a Deidara byl opět o bouli na hlavě bohatší. „No co?!! Je to pravda. Pořád abychom se honili za nějakýma démonama, žádnej pořádnej plat z toho není, jenom samý komandování. Nemám čas se ani učesat,“ řekl naštvaně a mít po ruce trochu jílu, něco by už explodovalo. „Navíc je tu kolektiv naprostých magorů,“ zakroutil hlavou, čímž se úspěšně vyhnul další Sasoriho ráně ocasem.
Můžeš to trochu...rozvést?
„Dyť si to vem, můj parťák je na půl loutka a vůbec neví co je umění.“ Kdyby se Sasorimu nezasekl ocas do podlahy, víte jakým směrem by letěl. „Šéf, ten jenom obskakuje Konan, no a taky musí vyměňovat toaletní papír na záchodech. Když tam vlítne Konan, občas se nudí a dělá si z nich lítající zvířátka, nemluvě o tom, že s nima pak ucpe záchod. Dva šílenci ve vedení, typické. A ten piercing...fuj.“ S tímto Sasori vyjímečně souhlasil. „Pak je tu nějakej mořskej žralok, s tím se moc neznám, jenom vím, že dost smrdí. Nechápu, jak to může Itachi vydržet. I když ten je taky nějakej divnej. Chvilku se zdá, že je to pěknej zloduch a pak ho vidíte jak přenáší želvičky přes cestu do vody.“
Brepto píšeš to?
„Píšu šéfko!“
„Pak tu máme pokojovou kytičku a drzýho týpka s hypnotickou maskou, s nima se jako taky nedá mluvit. No a šílenec s kosou a jeden s děsným hárem. Prostě úděs.“
Aha...a proč tu teda zůstáváš, když tu nemáš žádnou spřízněnou dušičku?
„Hele, dybych věděl, že mě zaměstnají někde jinde, hned bych do teho šel.“ Povzdechl si. „V dnešní době se ale pěkní mladí blonďáci nikde neuplatní.“ Slzičky smutku.
Pravda, doba je zlá. Ale co ty víš.
„No jo, co ty víš, třeba by sis mohl udělat výstavu výbušných modelů, v kavárně nebo tak.“
Brepto mlč a radši di něco nafotit.
„Není to zase tak špatný nápad,“ zamyslel se Deidara, zatímco se Brepta nenápadně vydal nafotit kompromitující materiály.
Další otázka. K čemu ti slouží to cosi, co máš přes oko. To je dalekohled?
„Něco na ten způsob.“ Zářivě se usmál (Perlička umí divy). „Je to takové všecko v jednom. Dalekohled s 200x optickým zoomem, stabilizátor obrazu, ostření a rozmazávání, focení, pohledy do jiné dimenze, najtvižn, zaměřovač typu Predátor 1 a pak přídavné moduly pro čtení: Rychlé čtení, Hledat a Lupa. Je to super věcička!“
Taky by se mi líbila. Kdepak jsi k ní přišel?
„Letos sem byl v Brně na veletrhu jemné elektroniky a tam jsem to Čmajz...zrekvíroval.“
To má někdo štěstí, já všecky veletrhy prospím. Brepto! Nástup!
„Jsem zde! Co potřebujete?“
Je čas na rychlý kvíz.
„Kvíz?!“ zhrozil se Deidara.
Jednoduchá záležitost, my se zeptáme, ty odpovíš.
„Takže vy mě tu už pět minut kvízujete a nic neřeknete,“ řekl uraženě.
Tak trochu, jenom teď to bude rychleji
„Hm...ok.“
„Tož Dejdy, můžu ti tak říkat, že.“ I kdyby nemohl, Dejdy neměl čas na protesty. „Co to tu máme...,“ prohrabával se poznámkami o otázkách Brepta. „Jo, tady. Tož oblíbená barva?“
„Bílá.“
„Oblíbené jídlo?“
„Vanilková zmrzlina.“
„Oblíbený literární hrdina?“
„Xena.“
„Proč vypadáš jako holka?“
„Huh?“
„Papají ručičky jenom jíl, nebo je musíš normálně krmit?“
„Mají rády vanilkovou zmrzlinu.“
„Rozměry okolo krku?“
„Na co to chcete vědět?!“
„Nějaká ´fanynka´ ti chce poslat oprátku. No nic, poslední otázka. Oblek od Armaniho nebo ze seknd hendu?“
„Od Peina ze seknd hendu.“
„Tož šéfko, rozhovor hotov.“
Super, takže teď už nám zbývá jen závěrečné foto. Dejdy, stoupni si k mistrovi a nějak zapózujte.
„Asi tak?“ Stoupl si za Sasoriho, který se stále pokoušel uvolnit ocas z podlahy (velice kompromitující pohled) a udělal nad ním vítěznou pózu s prsty do V.
Úžasný. Brepto blejskni to.
„SÝR!“
„Kde?“
CVAK ... BLIK ... BLESK
Tož pánové, děkuju za rozhovor. Někdy příště.“

Zamávali sme jim s Breptou na rozloučenou a proskočili oknem. Z bezpečné vzdálenosti jsme už slyšeli pouze Sasoriho, který s podezřením v hlase povidá: „Zdá se mi to, nebo mě z celého rozhovoru úplně vynechali.“

Cesta zpět do Konohy byla úmorně dlouhá (doping vyprchal). Není tedy divu, že jsme cestou narazili na pár problémů. Kromě toho, že došla zásoba balené vody a já již notnou chvíli potřebovala na záchod, potkalo nás něco mnohem, mnohem horšího. A když říkám potkalo, tak to myslím doslova.

Potkali jsme takové to slizké cosi, co se stále udržuje na předních příčkách žebříčků oblíbenosti a těší se velkého zájmu nejen čtenářů. To je pro novináře sice taková zlatá ryba, ale ne pokud je ta zlatá ryba jeden z nejsilnějších ninjů na světě. Orochimaru.

„Copak to tu máme,“ řekl svým obvyklým příjemným (v jeho případě to ale vypadá spíše jako ´úchylným´) hlasem a mlsně se oblíznul. Né že bych taky neměla hlad, ale mezi pojídáním své večeře a být pojídán jako večeře, tam je takový nepatrný rozdíl.
Naštěstí jsme s Breptou vyzbrojeni na všecky příležitosti, takže zatímco on vytasil z kufříčku profesionální kameru s logem novin a začal nastalou situaci zapáleně natáčet, já vytáhla takový ten typický reportérský mikrofon (řídíme se heslem: vždy připraven!) a přiklusala jako kobylka na deset centimetrů (to by si netroufla dobrá polovina ninjů) k Orochimaruovi.
Jsme reportéři světového televizního zpravodaje Shinobi no Sekkai a dostali jsme echo, že se do Země Ohně po dlouhé době opět přijel podívat známý zloduch a postrach celé Konohy, samotný Orochimaru-sama. (lhát se nemá, já vím)

Zatímco Brepta měl co dělat, aby zadržel smích, Orochimaru vypadal vcelku potěšen zprávou, že je tak známý a obávaný, ale nepotěšen tím, že o jeho příjezdu někdo ví, nebo spíš, že to někdo vykecal.

„Zatracenej Kabuto, však já mu srovnám brejličky jen co se vrátím,“ zavrčel vskutku děsivě Oro a vrátil svoji pozornost ke mně. „Takže teď přijde ta část s rozhovorem, popřáním pěkného dne divákům a případný autogram? Tak šup šup, nemám na to celej den, Akatsuki mají párty, jdu jim tam udělat trochu dusno.“ Popravdě řečeno, žádný novinář se nikdy neodvážil coby se jen přiblížit k Orovi, natož aby s ním udělal rozhovor. No ale kdo mohl tušit, že je to hvězda takových kvalit, že rozhovor poskytne rád, dobrovolně a bez použití násilí...z jeho strany samozřejmě.
Brepto, foť to, toč to, tohle bude trhák, jukla sem tiše na Breptu, který se dal okamžitě do akce.
Copak vás po tak dlouhé době přivádí do Země Ohně a vůbec, do blízkosti Konohy?
„Dyť jsem to před chvilkou řikal ženská hluchá. Akatsuki, organizace, které jsem ještě nedávno šéfoval já, než se proti mně všici spikli a byl jsem nucen odejít, pořádají párty a já , protože jsem zrovinka vyměnil tělo , potřebuju vyzkoušet pár pěkných prskavých technik , takže jim jdu dělat ohňostroj...v tom jiném slova smyslu Chápete .“ Kdyby na mě přestal tak, jak jsi to nazval Brepto? Úchylně? Jo, no tak úchylně mrkat, byl by to takový milý normální rozhovor jako vždy.
Každopádně všechny by určitě zajímalo, jaké jsou vaše plány do budoucnosti, že. Sasuke vám zdrhnul za lepším, Kabuto vás prásknul na férovku žurnalistům (to se musí podporóvat, to se musí podporóvat...pardon, už nikdy nebudu zpívat, přísahám, básník chtěl říct, že když už je v tom Kabuto namočený, tak ať si ještě chvilku zaplave ) a vaše plány zničit Konohu jsou tak trochu na mrtvém bodě.
„Těžký hold život padoucha,“ zasnil se Oro (ten výraz ve tváři je k nezaplacení). „Však Sasuke se zase vrátí k tatínkovi a Kabuto ten dostane výchovný výprask jen co skončím s Akatsuki. A Konoha taky nepřijde zkrátka. Jen co Danzo trochu vystřízliví a já si čenžnu tělo, k tomu mi nejspíš poslouží Kabuto, aby byl aspoň k něčemu dobrý, podniknem svůj plán na zničení Konohy a nikdo nás v tom nezastaví!“ řekl s dramatickým akordem v pozadí (filmové triky fungují) a pak zakroutil hlavou. „Jó hold, nikdo mi nebude říkat, co mám dělat!“
To by si snad nikdo ani nedovolil. (tomu snad nikdo nevěří)
„Můžu mít taky otázku?“ zeptal se odvážně Brepta, připraven dát se na úprk, pokud by se dal Oro do pečetění nějaké ničivé vraždící techniky.
„Ale samozřejmě, samozřejmě,“ usmál se do široka Orochimaru a s hvězdičkami nedočkavosti v očích čekal na onu otázku.
„To používáte nějaký šampón nebo ty hnusn – nenápadný kopanec – nebo ty krásné zářivě lesklé a silné vlasy máte od přírody.“
Oro se zamyslel. „Hm...vskutku těžká otázka. Co je to ten šampón?“
Vyměnili jsme si s Breptou chápavé pohledy.
„A když jste šéfoval Akatsuki, mívali jste taky černočervené pláště, nebo jste nosili něco jiného?“
„Černočervená, fuj!“ odplivnul si znechuceně. „Pein nemá vůbec žádný vkus. Když JÁ byl šéf, nosili jsme zásadně modrobílé kombinace, okolo pasu fialová mašlička a v té době ještě frčely dlouhé náušnice. Takže asi tak,“ zapózoval, abychom si onen styl mohli prohlédnout na živo.

A taky vyfotit tu směšnou pózu. A jak by řekl nějaký strašně moc inteligentní filozof (Aristoteles nebo Shikamaru), v nejlepším se má přestat. Kdoví, jestli v sobě Oro taky nemá pár skleniček (čti lahviček) saké a jestli právě tato skutečnost není zdrojem jeho dobré nálady. On ten alkohol vyprchá, že jo a pak je z nás sekaná.
Děkujeme mnohokrát za rozhovor Orochimaru-sama. (podala jsem mu ruku na rozloučenou – v klidu, mám rukavičky - Doufám, že nás opět v budoucnosti potěšíte svoji návštěvou a dalším rozhovorem.
„Kdykoliv Kdekoliv ,“ řekl, zamával ještě do kamery, popřál divákům pěkný den, poslal pár pusinek a pokračoval dál k cestě k jeskyni.
„Tak tohle bylo o chlup šéfko,“ oddechl si Brepta a schovával kameru s cenným záznamem.
Mohlo to být horší.

Díky tomuto setkání jistě pochopíte, proč už se nedostalo na vaše další dotazy a přání. Jako bonus, abychom vám to alespoň z části nahradili než přijde další číslo, cestou do Konohy jsme pochytili pár zajímavých informací, se kterými se s vámi nyní podělíme.
Já a Brepta se teď loučíme a snad se vám dnešní vydání Shinobi no Sekkai a rubriky Ask Anyone! líbilo.
Příště načítanou!
Lantia

Bonusový materiál:

RychloDrby z okolí Konohy

- když jsme procházeli okolo horkých pramenů, Jiraiya nešmíroval v dámských sprchách, ale v pánských! (o čem asi bude další vydání Icha Icha???);
- Hyuuga Neji byl přistižen na lavičce před Konohou, jak horlivě pojídá krabice a krabice sušenek Konoha no Cookies; Ten-Ten mu v tom pomáhala; (foto na straně 56)
- Yamanaka Ino seděla opodál a s kyticí kopretin v ruce si nepřítomně broukala „Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě rád.“ zatímco pod ní se tvořil již metrový nános okvětních lístků. Na koho má asi spadeno? (nebojte, všecko zjistíme)

A na závěr perlička:

- Sai, ne příliš známý člen týmu 7, ale o to známější světový malíř, nakreslil první obraz, bez použití černé barvy! (ne že by někdy nakreslil jakýkoliv barevný, i když občas červenou vystihnul tu krev) Na obraze, který je nyní vystaven v kavárně naší redakce hned vedle výbušné kolekce „BUM BUM, výbuch je umění“ anonymního sochaře, můžeme spatřit panoramatický pohled na Konohu z kopce Strmilovák (10568m), ze kterého je nejlepší výhled na celé krásné město a přiléhavé oblasti;

..:::::ASK ANYONE! 02:::::....:::::ASK ANYONE! 02:::::..

PŘÍŠTĚ: Ask Anyone speciál - Na stopě Kakashiho pravé podoby!