Čtvrtý Uchiha část 18. - Malá špionáž do Deštné

Znáte to… ten pocit, kdy vám je nanic. Víte, že jste udělali něco velice špatného. A nejde o žádnou prkotinu. Vždyť jste zabili člověka. A i když to nebylo za vašeho plného vědomí, svědomí vám to vůbec neulehčuje. A co hůř…. Co když vaší rukou zemřela jediná osoba, která se vetřela do vašeho srdce…. Osoba, kterou jste vroucně milovali….

Haruna ležela v nemocnici již skoro týden. Ne, nebyla tak vážně zraněná. Jen prostě byla psychicky na zhroucení. S nikým nechtěla mluvit, jen zírala do prázdna. V hlavě se jí honily okamžiky z posledních momentů, než Kakashiho vybouchla.
Viděla, jak se její vlastní ruka chvěje…. Stejně nakonec tu posedlost? Prolomila…. Proč to neudělala dřív? Kdyby se ovládla rychleji, on mohl…. Slané slzy tiše padaly z jejích červených očí, přes bledá líce, až po zmáčený nemocniční oděv.
Ztratila vůli žít. Neměla důvod…. Jenže pak si uvědomila, jak je sobecká. Vždyť oživila Minata, našla Kushinu… až je uvidí Naruto a dozví se pravdu…. Jistě bude přešťastný…. Varovala Konohu…. Tolika lidem pomohla… možná ztratila věc jí nejbližší…. Ale přece…. Nemůže upadnout do apatie a deprese. Ti lidé tady…. Ta vesnice… slíbila jim pomoc a to nemůže jen tak vzít zpět. Navíc oni jí potřebují. Teď může oživit koho budou chtít a pak… pak zemře aspoň jako hrdina….
No tak… musí se vzchopit… svým momentálním stavem nikomu nepomůže. Nad jednou věcí se přece jen s nadějí upnula. Ta bytost… která jí navštívila…. Mohl by to být on? Ne… on přece …. Možná se vrátil jako její anděl strážný… ale no tak… na takové věci ona nevěřila…

Oblékla se. Tiše opustila pokoj a pak i nemocnici. Celkem bez povšimnutí, až na….
“Haruno… proč neležíš v posteli?! ,“ ozval se ten striktní hlas, kterým disponovala zdejší Hokage… jenže tentokrát obsahovala i špetku obav.
“Já… je mi fajn… jdu trénovat nebo tak něco…. ,“ zamumlala Haruna někam směrem ke svým botám.
Tsunade zaujala postavení ne-nikam-nepůjdeš-dokud-mi-neřekneš-pravdu!, nebo-li, založila si ruce bok a ze zdvihnutým obočím ji pozorovala.
“Co se děje Godaime-sama?“
“Ty moc dobře víš co…. Nemusíš si hrát na silnou… my… já chápu tvou bolest…“
“Jo jasně…. Všichni mě chápete…. Vlezte mi na záda i s vašim soucitem! ,“ a prudce Hokage odstrčila, jak si razila cestu.
Tsunade posmutněla. Vždyť ona ví, co Haruna cítí…. Její bratr a…. Dan.
“Já taky ztratila své milované…. Před pár týdny jsem to říkala….. ,“ ale větu nedokončila, věděla, že zmiňovat jeho jméno zrovna teď a před ní není moudré.
“Jo a vsadím se, že jste je taky nemilosrdně zabila, co? ,“ jízlivě se ušklíbla Haruna na odpověď.
“Není to tvoje vina a ty to víš!“
“Kdybyste mi tak nelhala…. Sama víte, že jsem nebezpečná… jen nevíte, co se mnou udělat….“
Godaime zrudla. Přesně to si myslela, když vyslechla jejich dobrodružství od Minata a Kushiny. Přece ale…. Byla to koneckonců Haruna, která je přivedla zpět…. Ale ano… má neskutečnou a ne zrovna bezpečnou moc.
“Takže mám pravdu… však nebojte…. Já tu dlouho nebudu… doufám…“
“Co tím myslíš?“
“Oživím pár dalších, jestli chcete…. Pomůžu Konoze… a pak zmizím…“
“To přece nemusíš….“
“Ale ano! Já vám přece sebrala jednoho z nejlepších shinobi… ,“ a odešla pryč.
Hokage ji nechala jít. Šla na jedno místo. Tréninkové místo mladých geninů. Tři malé sloupy…. Jemně přejížděla prsty po rýhách, způsobených kunai nesčetných generací ninjů před ní. A nepochybně podstatné místo i pro další a další generace. Nějak věděla, že tohle místo souvisí i s ním. Opět pocit viny…. Vždyť i on tu musel trénovat svoje týmy. Nepochybně skvělý a přísný sensei. Vlastně… nikdy se ho na to nezeptala…
Pak uslyšela šustění z nedalekých keřů. Vždycky ji někdo musí pozorovat. Jenže to bylo neopatrné pozorování. Zapojila svůj vnitřní zrak. Byl to muž s ANBU maskou. Takže Tsunade nasadila i ANBU, aby na ní dohlídli? Protože kdyby to byl Minato, nešpehoval by ji, ale normálně vylezl. Nebo, že by ne? Těžko říct, zda-li tahle osoba byla až tak neopatrná, či jen chtěla, aby ji Haruna zaregistrovala.

S nově nabitým adrenalinem běžela do kanceláře Hokage. To je trochu moc nasazovat na ni ANBU. Vpadla do kanceláře bez zaklepání. Pusu už už otevřenou, aby vznesla svoje námitky, když spatřila okolo Hokage doslova celý houf lidí. Všichni na nově příchozí nepokrytě zírali. Někteří se strachem, jiní se zvědavostí. Nikdo však neřekl ani slovo.
“Co se to tu…. ?“
“Uděluji nové mise…“
“Teď ale přece….“
“Neboj…. Je to součást plánu. Všichni jouninové a chuuninové tu jsou velice zkušení. Nesvěřila bych mise „A“ geninům…. Ne tyhle… ,“ a Tsunade se vrátila k přehrabování papírů.
“Takže tu máme jednu speciální…. Potřebuju někoho, kdo půjde do Deštné a přinese zpět Jirayiovo tělo… ať ho aspoň můžeme slušně pohřbít…. Nesmíme dovolit Akatsuki, aby…. Nějak zneužili jeho tělo… ,“ v očích se jí zatřpytily slzy.
Dlouho bylo ticho… nevěděli, co mají říkat, nebo dělat.
“Nikdo? Žádný dobrovolník?“
Haruna zaťala pěst zavřela oči a do toho všemocného ticha: “Já půjdu…“
“Heh….?“
“Já půjdu! ,“ řekla hlasitěji a hleděla zpříma na Tsunade.
“Uhm dobrá tedy…. A s tebou půjde….“
“Ne… chci jít sama!“
“Nemůžeš! Je to „A“ rank mise!“
“Tsunade…. Jestli chcete, aby nás snadněji odhalili, tak prosím. Já k Listové nepatřím. Nikdo mě tam nezná. Můžu být tedy víc nenápadná, než kdokoliv z vás. Ale ve dvou a více?...“
“A co když se ti něco stane?“
“Nemáte za mě odpovědnost…. Můžu tam jít na vlastní nebezpečí. Nebo spíš…. Jdu tam… nemůžete mě zastavit…“
“Paličáku tvrdohlavej! Jsi jako Jiraiya! Ten taky šel na vlastní pěst a koukni, kde je!“
“Já nejsem slavný Sannin…. Prostě to nechte být… čekám na instrukce..“
“Koukám, že nemá cenu se s tebou hádat… inu dobrá…. ,“ a naštvaně jí vrazila do rukou bílý svitek se znakem Konohy.
Haruna očima rychle přejela svitek. Mise „A“ z Konohy. Vždyť ani nebyla jounin… dokonce ani genin. Ne, že by na postavení záleželo. Ona nebyla z Konohy a její schopnosti byly jistě i na jounina byly neuvěřitelné. Přesto toužila po nějaké extrémně riskantní misi.
Pak si vzpomněla na pravý účel cesty sem: “Tsunade… mohu se vás zeptat, proč jste na mě nasadila ANBU?“
“Proč bych to dělala? ,“ podivila se tázaná, “ANBU jednotky mají i tak dost práce…. Nemají čas na něco takového… ,“ a znovu sklonila hlavu k misím.
“Aha… dobrá… sbohem… ,“ odpověděla zaraženě a s lupnutím se vypařila.

Takže Deštná…. Hm. Zvláštní vesnice. Tak rozdílná od Konohy. Něco jako vesnice budoucnosti. Už při vstupu pršelo. To asi bude nějaká jejich vizitka, že tu neustále prší. Haruna byla krytá jednoduchým tmavým pláštěm, dlouhé vlasy schované pod pletenou čepicí.
Ulice vypadaly ponuře. Těžko říct, jestli probíhajícím lijákem, či prostě jen atmosférou. Tiše našlapovala blátem, které se rychle množilo. I když se nechovala podezřele, lidé na ní zírali, jako na uprchlého zločince. Aby nějak odvedla svoje hlasitě tlukoucí srdce a zběsilé myšlenky na tuhle divnou vesnici, začala přemýšlet o tom, kdo byla ta postava v ANBU masce. Tsunade říkala, že její elitní jednotku na ni neposlala. Váhala, jestli jí má věřit.
Proplétala se komplikovanými kanály. Najednou přestalo pršet. Zvláštní... takové aprílové počasí. Tentokrát ale opravdu nevěděla, že už od vstupu do vesnice je sledována silou mocnější, než si dokázala představit. Malí papíroví motýlci jí létali nad hlavou. Těžko je mohla vidět. Avšak ten, co je poslal ji viděl zřetelně a i znal směr její cesty. Doufali, že Tsunade bude tak neopatrná a bude chtít získat tělo svého dávného přítele zpět.
“Peine…. Máme návštěvu..“
“Já vím Konan… už bylo na čase. A koneckonců, proč bychom Konoze nevrátili, pro co si sem poslali. ,“ a ze stínů se začala vynořovat mužská postava.
“Nebojíš se, že o něj příjdeš?“
“Ne…. vždyť to byl slavný Sannin… ten se o sebe umí postarat….“

Došla na místo. Poznala ho ihned. Vypadalo to tady jako po válce. Věděla, že tělo tu není. Určitě by ho tu Akatsuki nenechali. Jenže něco tu prostě nehrálo. A pak se v jednom okamžiku odehrálo moc věcí naráz. Haruna byla někým stržená na zem. A uslyšela jak do sebe dvě ostří narazila a sjela po sobě. Opatrně se zvedla a kryla si hlavu. Pak se opatrně podívala, kdože to bojuje a s kým.
Dva maskovaní muži. Oba už viděla… nebo aspoň měla ten pocit. Oba dva měli masku… sice každý jinou, ale oběma jim kryla celou tvář. A pláště s kápěmi. Kdo jsou sakra?
“Co… kdo…. Kdo ksakru jste?! A co chcete?!“
Oba dva na ni pohlédli.
“Co… ztratili jste řeč?“
“On na tebe zaútočil! To já tě strhl dolů!“
“Já myslel, že ty chceš na ni útočit….“
Ty hlasy byly velmi povědomé. Prohlédla si je pořádně – ANBU maska… ten ji přece sledoval… a ten druhý… co to má s tou levou rukou? Vypadá děsivě. A druhá ruka v černé rukavici. Hmm… to není možné!
“Co kdybyste mi třeba řekli, kdo jste? ,“ těkala očima z jednoho na druhého.
“No tak pro začátek… já jsem ten, co ti zachránil v nemocnici život.“
Takže je to pravda…. On byl v jejím pokoji!
“Měla jsi vysokou horečku a možná by ses ani nedožila rána….“
“Proč jsi to udělal….?“
“No… kdysi mě můj mistr vycvičil na chladnokrevného vraha, zrádce a špióna…. Ale on už nežije… tedy.. svůj život. On teď žije život se mnou. Jenže předtím jsem nebyl schopen si uvědomovat pocity…. Příjemné a hřejivé…. Vůči tobě….“
Pomalu si sundal kápi. Měl šedivé vlasy v ohonu a ta ruka… vždyť to byla hadí kůže! Pak tím samým pařátem si opatrně sundal masku. Haruna se nemohla ubránit výkřiku. Měl napůl hadí i obličej, včetně levého oka. Už pochopila, co tím myslel.
“Kabuto…“
“Ano, to je mé jméno… jak vidíš transplantace zbytků Orochimara do mého těla mě samotného pohlcuje. Tedy aspoň to tělo. A v mém těle se živí zlem, které bylo mojí podstatou, ještě když jsem byl v jeho službách. Proto jsem teď schopen vnímat i kladné pocity, protože zlo mě opouští. ,“ a jemně natáhnul ruku k její tváři.
Mezitím druhý muž ho nebezpečně sledoval a pevně tiskl svoji katanu do ruky. Haruna se na něj obrátila a chtěla vyslovit otázku, jenže pak uslyšeli ránu. Něco nebo někdo se blížilo a určitě to nebylo nic přátelského.