Čtvrtý Uchiha část 17. - Síla (ne)spoutané mysli

Malá mýtinka uprostřed lesa. Tmavá a děsivá. Obklopená hustými stromy a zcela nepřístupná, až na jednu pochybnou úzkou cestu uprostřed. Tedy… ať to bylo cokoliv, do Konohy to mělo zatraceně daleko.
“Hej… kde to jsme? ,“ první zareagoval Kakashi.
“Já netuším…. Neznám to tu…. Nevypadá to na ani pomyslnou blízkost Konohy. Či byť jen blízkost mojí vesnice…. Děsí mě to tu.. ,“ tiše odpověděla Kushina a přivinula se blíž k Minatovi.
“Asi bychom odtud měli urychleně vypadnout… mám pocit, že nás někdo sleduje… a že je velice blízko…. ,“ sdělil šeptem Minato a vytáhl kunaie.
Haruna jako jediná neřekla vůbec nic. Tiše a ostražitě hleděla do tmy, jak jen jí to její vyčerpání dovolilo. Lehce se chvěla. Není divu.
“Haruno ,“ vyšlo z Kakashiho náhle nepohyblivých rtů, “Kam jsi nás to prosimtě přenesla?“
“Já… tohle je místo z mých nočních můr…. Nevím, jak se to stalo…. Ale místo do Konohy…. Ach bože…. Jsme ve velice vážném nebezpečí!“

Oči měla plné děsu. Nikomu o tom neřekla, ale zdávalo se jí o místě, tmavém lese, kde chvíli bloudí a pak ji něco napadne…. A to něco ji udělá zlou a nebezpečnou…. A v tom snu vždy jen viděla tváře – mrtvé tváře - svých nejbližších, které vlastní rukou pozabíjela. Bála se sama sebe. Odjakživa. Neděsili jí jiní lidé…. Nájemní vrazi, nemrtvá těla, či snad zbloudilé duše…. Jen se děsila, že se nebude moci ovládat a zničí vše, co kdy milovala.

“Co se děje?! ,“ vyjekl Kakashi, když mu Haruna vyskočila z náruče a jala se vytvářet složité a rychlé pečetě. Zářila z ní modrá aura. Přesně ta aura, která jí dávala vzezření anděla. Jenže tentokrát vypadala jako anděl zkázy.
Uslyšeli v dálce dupot. Někdo nebo něco se k nim řítilo. A jelikož Haruna stála v čele jejich skupiny….
Dvě zvířata podobná vlkům po ní skočila. Jenže pečeť…. Orochimarova…. Je jen odhodila metry daleko. Haruna je rychle zmrazila do ker a roztříštila pomocí kunaí. Po cestě někdo šel. Pomalým rozvážným krokem. Vzduch najednou zhoustnul. Začala se jí motat hlava. Pak jako by vybuchla časovaná bomba v její hlavě. Bolest, že se ihned zhroutila na kolena, chytila se za hlavu a zavřela oči.

Za malý okamžik, kdy se odvážila otevřít oči, uviděla onu postavu…… věděla, kdo to je… a nejspíš by i varovala svoje společníky…. Jenže vůle jí opustila. Viděla sama sebe, jak se zvedá a jde směrem k němu. Nemohla dělat nic. Byla jako bezmocnou loutkou.
Hlas toho muže, něžný, ale přitom nebezpečný, jí přikazoval: “Zabij svoje společníky“.
Nechtěla… bránila se… ten sen se nesmí stát skutečností…! Ale ruka sama vytáhla z pochvy katanu a nabila ji zářivou chakrou. Nohy našlapovaly elegantně, jako modelka na molu…..

“Ten skutečný mezi nimi není… co to může znamenat? O kom se Jiraiya zmiňuje? ,“ kroutil nechápavě hlavou Fugasaku.
Hlavou mu probleskl Pein…. Chápal… je to o něm.. ale souvislost?
“A co to tělo? Nějaké novinky? ,“ netrpělivě se dožadoval odpovědi Naruto.
“Shizune a její tým na tom pracuje…. Ale nějakou dobu to ještě potrvá…. Tak týden hádám…“
“Týden?! To je ale strašně dlouhá doba! ,“ rozhořčeně namítl Naruto.
“Naruto, skla….“
“Naruto…,“ skočil Tsunade do řeči žabí sensei, “přijal jsi moji nabídku na tvrdý trénink…. Možná bychom měli využít toho týdne, než se zjistí novinky…“
“To přece…. Chci tady být, až se to….“
“To je dobrý nápad… vezměte ho a až se něco nového zjistí…. A neboj dáme ti vědět… ,“ dodala uklidněným hlasem Tsunade, když uviděla Narutův zpupný obličej, který se zase chystal něco namítnout.
Naruto zavřel svoji pusu a otráveně odfrkl. Nicméně odešel do pokoje, aby se připravil na cestu a zabalil svůj batoh, který toho už tolik zažil.
Fugasaku a Tsunade, spolu s Shikamarem a Sakurou osaměli.
“Bude to tvrdý trénink. Ale jsem si jistá, že on to zvládne.“
“No zatím mi připomíná malého Jirayiu. Takže hádám, že ano.“
A potom, během pár minut, se skupinka rozloučila s Narutem, který byl přenesen do říše žab.

Je to jako sen…. Jenže….. Co s ní je? Opravdu se nás chystá zabít? To přece. V očích měla zasněný výraz. Nebyla duševně přítomná. Dokážou se jí ubránit?
Pak se rozběhla přímo na Kushinu. Napřáhla katanu a…. pak se tam zjevil Minato a útok vyblokoval svým kunaiem.
“Schovej se.“
“Ne! Jsem stejně tak schopná bojovnice jako ty!“
“Teď na to není čas. Neznáme její schopnosti. Tedy…. Částečně známe… a ta část je neskutečně silná. Tak prostě udělej, co ti říkám.“
Kushina ustoupila o dva kroky dozadu a před ní se na stráž postavili Minato a Kakashi.
“Co budeme dělat? Co když jí ublížíme?“
“Toho bych se nebál. Minule mi slušně nakopala. Spíš bych se staral o nás….“

“Katana jim nic neudělá…. Musíš použít vše, co máš ,“ hlásal ten známý hlas v Harunině hlavě.
“Ne! Nikdy!“
“Tvoje duše se vzpouzet může, ale tělo mám ve své moci. Teď uvidíš, že pro všechny jsi nebezpečná. Tvoje noční můra se stane již brzy skutečností.“
Aktivovala Sharingan… ne… Mangekyou. Katanu, stále ještě pulzující její chakrou zabodla před sebe do země, udělala pár rychlých, ale zlověstně vyhlížejících pečetí a vznesla se do vzduchu. Pak, jako ohnivý déšť, z nebe začaly padat ohnivé koule.
“Sakra… Katon… to musela okopírovat od svého bratra…. No fajn, tohle bude souboj na kopírování ,“ poznamenal Kakashi a postavil se do čela party.
A pak to začalo. Jako přehlídka barevných a zvukových efektů. Okolo svištěly a zářily všechny možné živly. Obratně se oba vyhýbali útokům. Ale Kakashiho stamina prostě při zapojení Sharinganu mizela neuvěřitelně rychle. Brzo, až děsivě, byl na svém limitu. Ale Haruna se zastavila, dopadla na zem a jakoby poslouchala.
“Použij to.“
“Ne… nikdy…!!!!“
Jenže pořád neměla moc na výběr. To jutsu… smrtící. Věděla, že kohokoliv z nich by to lehce zabilo. A její další cíl byl Kakashi. Napřáhla ruku před sebe a pomalu tiskla.
“Sakra…. To je…. ,“ ale nestihl to doříct, protože zevnitř explodoval.
Kushina vykřikla a Minato se jen nevěřícně díval, jak jeho někdejší student je na cucky. Je to jejich konec…. Ruka se opět napřahovala, ale tentokrát na Minata….
Pak se ale zastavila. Totální zmrazení. Co se stalo?
“Bráníš se uh? Však já tě donutím…. ,“ a pro Harunu známá osoba se blížila k jejímu tělu.
Sotva byl na dotek jejímu tělu. Haruně se zablýsklo v očích, popadla katanu a přesekla ho napůl. To všechno se odehrálo v méně než sekundě. Neznámému ještě zůstal na tváři posměšný úšklebek. Pak obě jeho části zmizeli.
“Sakra… on to…byl…. Jenom… klon… ,“ těžce vydechla.
Byla na svém limitu…. Jenže i na pokraji smrti z vyčerpání. Motala se jí hlava. Už prostě nemohla. A Kakashi… je navždy pryč. Ani brečet už nemohla a tíha viny jí brala i ty poslední titěrné zbytečky síly. Kushina s Minatem se k ní rozběhli. Jejich oči byly stále plné děsu a červené od slz.
“Já ….se…moc omlouvám…. Já…. Nechtěla….“
“To přece není tvoje vina! Ty… ty za to nemůžeš!“
“Ale ano…. Teď…. On…. Je….“
Pak iluze slábla. Objevili se na louce poblíž Konohy. Takže genjutsu? To není možné. Nebo… že by je Haruna uvěznila ve vlastní hlavě?
Každý ji podepřel z jedné strany a táhli ji do bezpečí… do Konohy…. Jenže pro ni to nic neznamenalo. Zabila ho. A štvalo ji, že vinu si kladla jen ona. Nikdo další neřekl ani slovo. Jak ráda by slyšela ostatní křičet, jak ho zabila.
Harunu dovlekli až do nemocnice. Nebo spíš Kushina. Obávali se, že kdyby někdo viděl Minata, nedělalo by to dobrotu, uvážíme-li, že má být po smrti. A nemocnice hned informovala Tsunade.
Těžko říct, z koho byla Godaime více vyvedená z míry. Jestli z Kushiny, nebo z Minata. A neméně byla zaskočená smrtí jednoho z jejích nejlepších ANBU, co měla. Mluvili i o Haruně. Hokage slyšela úplně všechno. Bála se o ni… anebo jí? Je nebezpečná, to ví určitě. Ale… jak je možné, že ji ten někdo tak lehce ovládnul? Nevěděla o nikom s takovou mocí.

“Peine! Tvoje jutsu bylo úplně nanic. Ano, zbavili jsme se kopírujícího ninjy Kakashiho, ale pak se „kouzlo“ prolomilo a mého klona zabila jako nic! Ještě, že jsem tam nešel osobně….“
“Já tu holku neznám Madaro…. Vy jste mi jen řekl, ať vás naučím mě jutsu. Měl jste mě varovat, co umí!“
“Hm…. Nevadí… o jednoho nepřítele míň… ,“ řekl si spíš pro sebe Madara a odešel.

Mezitím… v Konoze byla hluboká noc. Kushina s Minatem pro teď obývali pokoj, který patřil Kakashimu. Než se vymyslí, kde by mohli bydlet. Tsunade mu dala masku a plášť ANBU, aby měl krytí. Haruna stále odpočívala. Chakru i energii už měla pomalu zpět. Ale její životní vůle slábla. Děsila jí ta noční můra, kterou před pár hodinami prožila.
Nemohla vnímat lehkou změnu vzduchu, když se někdo přemístil do jejího pokoje. Kroky, v podstatě neslyšné se k ní blížily. Postava se chovala neobyčejně obezřetně a opatrně. Oči hledaly Harunu. Na okamžik ulpěly na bíle povlečené posteli a pak dychtivě pozorovaly spící tvář. Tvář to byla nesmírně bledá a ještě vlhká od nedávných slz. Pomalu se nad ní nakláněl. Ona postava se dotkla jejího čela. To bylo přímo vroucí. Měla horečku. Při slabém světle měsíce byla vidět tvář toho neznámého. Zvláštní bezvýrazná maska. Sundal si rukavici a začal Harunu léčit. Ošívala sebou ze spaní.
Během chvíle se uklidnila a teplota slezla. Neznámý si opět nasadil rukavici a něžně jí přejel po tváři, kde se zastavil na jejích rtech. Pomalu se nakláněl. Ale pak ona náhle otevřela oči a postava se rozplynula.
“Kakashi…. ,“ bolestně zašeptala.
Jenže byl to skutečně Kakashi?