Poslední mise Bílého Tesáka 4.část

Jakmile se Sakumo zbavil těl, vydal se zpět do hotelu. Když se dostal před něj, zjistil, že už je deset hodin.
„To se teda moc neprospím.“ Vešel do hotelu, po schodech nahoru, doleva, třetí dveře. Opatrně otevřel, aby neprobudil Ichiga a Sakiku, kteří dávno spali. Postupně ze sebe shodil celou výbavu zbraní, sundal si vestu, opláchl si obličej a ruce a šel taky spát. Měl sice vstávat za necelé dvě hodiny, ale lepší bylo spát dvě hodiny než vůbec, pomyslel si, když uléhal do postele. Usnul téměř hned. Nestihnul se mu zdát ani žádný pěkný sen a už ho budila Sakika se škodolibým úsměvem ve tváři.
„Vstávat a cvičit Sakumo.“ Sakumovi se nechtělo, ale když viděl Ichiga, jak se nemůže dočkat mise, tak se přece jen rozhodl vstát.
„Hej, Sakumo, pohni, oblékni se a my mezitím se Sakikou půjdeme dolů a zaplatíme.“
„Dobrá, hned tam budu.“ Sakumo vstal, šel k umyvadlu, aby se trošku opláchl, sundal si masku, aby si vyčistil zuby, pak si ji opět nasadil, vzal si všechny věci a sešel dolů.
„No konečně, trvalo ti to dýl než tady tomu lenochovi vedle.“ a ukázala na Ichiga.“
„Zase začínáš, Sakiko?“
„Ale, neber si to tak, prosím tě, Ichigo.“ zasmála si Sakika.
„Vidím, že jste plní energie, tak na těch hranicích budeme během chvilky. Jdeme!“
„Rozkaz!“ ozvalo se dvouhlasně.
Všichni tři se dali do pohybu směrem k hranicím. Už nebylo daleko a cesta nocí byla velmi příjemná, nebylo takové horko jako ve dne, svítil jen měsíc, ale na druhou stranu, byla zase větší šance nepřátelského útoku. V té tmě nebylo nikoho vidět, ani ten nejmenší pohyb. Všichni se spoléhali jen na své uši, až ke hranicím naštěstí nic nezaslechli. Cesta rychle utekla a už se začala lepšit viditelnost. To od pochodní, které hořely v táboře na hranicích.

„Tak už jste tady, ...“ ozvalo se od stanu, který stál pár metrů za dřevěnými kůly, které představovaly onu hranici. Hlas hned pokračoval: „... to bude mít Wanatabi-sama radost.“ Hlas mě už i svého majitele. Byl jím malý, sympatický ninja střední postavy s hnědými vlasy, a stejnou barvou očí. „Jmenuji se Mihanoto Nagi a byl jsem přidělen jako váš průvodce po táboře.“
„Těší mě, Nagi. Já jsem Hatake Sakumo a mí společníci jsou Lee Sakika a tady Ichigo.“
„Rád vás poznávám, Sakumo-sama. Teď pojďte, prosím, se mnou, velitel vás očekává. Tudy, následujte mě.“ a vydal se k hlavnímu stanu. Stan byl obrovský a byl obklopen dalšími menšími stany, ve kterých přespávali řadoví vojáci. Všichni vešli dovnitř, k veliteli pohraniční jednotky.
„Wanatabi-sama, ninjové z Listové jsou tady.“
Velitel se otočil. Byl to mohutný, vysoký a trišku tělnatější muž. Měl bílé, krátké vlasy a bílý knír. V jedné ruce držel svitek s každodenním hlášením a v té druhé měl pohárek s nějakým nápojem. Na jeho unavené tváři bylo poznat, že má právě uběhlého dne plné zuby.
„Á, tak konečně jste přišli, ...“ začal Wanatabi, a hned pokračoval, než kdokoli stačil co říct: „Není času nazbyt, vysvětlím vám naši situaci. Jak jsem uvedl ve správě pro vaši vesnici, objevili jsme tábor nepřátelských jednotek jen dva kilometry na severo-západ od hranic. Je jich tam opravdu hodně, a bojím se, že by se mohli pokusit o výpad do této země. Jsme tedy v pohotovosti a byly povolány i zálohy, ale pokud by zaútočili, neměli bychom asi mnoho šancí na jejich potlačení útoku.“ Wanatabi domluvil a upil ze svého poháru.
„Dobrý večer, Wanatabi-sama.“ ujal se slova Sakumo. „Ano, to víme. Naším úkolem je infiltrace a získání informací. Proto potřebuji vědět co nejvíc podrobností. Na jakém místě přesně jsou, frekvenci a rozmístění hlídek a kudy se pohybují.“
„Pokud vím, tak se drží uprostřed lesa na jedné mýtině a mají stráže rozmístěné asi ve stometrových rozestupech na rozhlednách na stromech, právě na okraji té mýtiny. Jsou to lučištníci. Dalších asi dvacet ninjů chodí okolo tábora. Obě jednotky se střídají po šesti hodinách. To je všechno, co jsme byli schopni zjísit.“
„To je víc než dostatečné. Teď se půjdeme všichni tři připravit a za půl hodiny vyrazíme. Zatím neshledanou, Wanatabi-sama.“
„Dobrá. Nagi, odveď je, prosím do jejich stanu, a dej jim nějaké jídlo a pití.“
„Ano, pane.“ Nagi ihned přiskočil a naznačil směr, kterým se mají všichni vydat.

Poté, co se Sakumo se Sakikou a Ichigem usadili u stolu v jejich stanu, jim Nagi ještě s dalším ninjou donesli džbán s vodou a trochu jídla ze zásob.
„Děkujeme, Nagi.“
„Není zač. Když omluvíte, musím ještě něco pro velitele zařídit.“ a chystal se odejít.
„Ještě jednu věc, Nagi.“ zastavil ho Sakumo.
„Ano, pane?“
„Mohl bys mi, prosím tě, přinést mapu okolí?“
„Ano, hned to bude.“ a Nagi okamžitě zmizel ze stanu.
Všichni tři se začali posilňovat jídlem. Sakumo sáhl po ovoci, které tam leželo. Ichigo se Sakikou si vzali kus masa, které nejspíš zbylo ještě od večeře vojáků. Jakmile se všichni najedli a doplnili zásoby vody, začal Sakumo společníkům vysvětlovat, jak by se asi mohli dostat do nepřátelského tábora a ukazoval jim to na mapě, kterou jim mezitím donesl Nagi.
„Takže, je to velká mýtina, nebude lehký se tam dostat, obzvlášť, když tam mají ty lučištníky. Budeme muset zajmout alespoň jednoho z těch, kteří chodí okolo tábora, dostat z něj podrobný informace o stavbě tábora, pak použít Henge no jutsu a projít kolem stráží.“
„Ale Sakumo, ...“ začala Sakika protestoval.
„Já vím, Sakiko, vím, že umíš používat pouze taijutsu, je to sice problém, ale nic nepřekonatelného. Prostě použijeme starý způsob, budeme muset najít nějakou kunoichi, tady příjde čas pro Ichigovo genjutsu, zneškodnit ji, donést ti to oblečení, a nechat si tě to navléct. Pochybuji, že by si toho někdo všiml v tak velkém táboře.“
„Jo tak starý způsob, zajímalo by mě, kde jsi na to přišel?“ zeptala se Sakika.
„Čte moc detektivek.“ bleskurychle odpověděl Ichigo.
„To je jedno odkud to mám, hlavně že to zabere. Ale abych to dokončil. Potom, co budeme v táboře, se musíme rozdělit, sice to dělám nerad, ale bude to tak muset být, abychom získali co nejvíce informací. Každé čtyři hodiny se sejdeme na stejném místě, probereme informace a pak se uvidí, co dál. Doufám, že nikoho neodhalí, nerad bych vás chtěl zachraňovat. Nějaké námitky?“
„No, zatím žádný, Sakumo.“ odpověděl Ichigo.
„Doufám, že mi ty hadry, co je seženete, budou dobrý.“ odpověděla Sakika. Najednou se ve vchodu do stanu někdo objevil, byl to Wanatabi.
„Tak co, jste připraveni?“
„Ano Wanatabi-sama. Už jsme připraveni k odchodu.“ odpověděl Sakumo.
„Dobrá, doufám, že od vás dostanu zprávu, hned jak to jen bude možné.“
„Nebojte, dostanete, abyste se mohli připravit na případný útok. Tak, jdeme.“
„Nagi!“ zakřičel velitel a za ním se objevil ninja. „Tady jsi. Odveď je k východu přes hranice.“
„Ano pane.“ odpověděl Nagi. „Následujte mě, prosím.“
Všichni se zvedli od stolu a následovali Nagiho do tmy. Přešli přes tábor, který z jedné poloviny spal, až k velkým želeným vratům.
„Otevřít, tady Mihanoto Nagi! Zástupce velitele Wanatabiho.“ zakřičel Nagi na dva strážce, kteří měli hlídku u vchodu strážního tábora Ohňové země.
„Ano, pane!“ ozvalo se. Velká železná vrata se začala pomalu otevírat.
„Tak, tady má práce končí, přeji hodně štěstí Sakumo-sama, Ichigo-kun, Sakiko-san.“ Nagi se rozloučil a gestem ruky dal rozkaz k opětovnému zavření brány.
Sakumo, Ichigo a Sakika prošli bránou.
„Na viděnou, Nagi.“ odpověděl Sakumo. Ichigo a Sakika jen zamávali.