Poslední mise Bílého Tesáka 3.část

„Tak jsme tady.“ oddychl si Ichigo a vstoupili do rušné vesnice.
„Nečekala jsem, že to tu bude pěkné. Tady to prostě jede. Jdeme řádit!“ celá zářila Sakika.
„Hou, hou, brzdi,“ krotil ji Sakumo, „nejsme tady za zábavou, ale abychom si odpočinuli. Takže si půjdeme najít nějaký nocleh a o půlnoci znovu vyrážíme.“
„To je nuda, ale co se dá dělat, musíme zachránit svět. No teda aspoň naši zemi vesnici. Tak ať nehledáme dlouho.“
Hledání noclehu netrvalo ani deset minut, ubytovali se v prvním hotelu, který měl všude po stěnách obrazy s okolní přírodou a hlavně byl vcelku levný.
„Tak jo, vy dva, bežte nahoru, dejte si sprchu a odpočiňte si.“ nařídil Sakumo svým společníkům.
„A co ty, Sakumo? Ty nejdeš s námi?“ divil se Ichigo.
„Mám tady ještě něco na vyřízení.“ odpověděl Sakumo, ale v duchu věděl, že to není pravda, chtěl si jen od těch dvou odpočinout a navíc doma byl po poslední misi jen přes noc, prostě si říkal, že nasaje trochu čerstvého vzduchu.
„Dobrá, ale žádný flámy a v devět nejpozdějc doma, je ti to doufám jasný!“ ironicky dodala Sakika a vykročila po schodech s Ichigem nahoru do jejich pokoje.
Sakumo vyrazil do vesnice s tím, že se jen tak projde po okolí, tak jako to kdysi dělával se svou manželkou, ještě než umřela. Při vzpomínce na ni se mu do očí hrnuly slzy stesku. Už to sice bylo pár let, ale i přesto, občas by ho někdo přistihl, jak doma pláče. Slíbil si, že už si nikdy nikoho nenajde. Opravdu to splnil, nikoho si nenašel. Dokonce, i když byl se svým nejlepším kamarádem, bratrem Sakiky, na flámu, ani tehdy si s žádnou ženou nezačal. Takhle o tom přemýšlel, ale i o dalších věcech a při tom chodil po celé vesnici. Ani si neuvědomil, že došel na samotný konec.
„To jsem si zašel asi trošku moc, měl bych se vrátit zpět do hotelu.“ Otočil se, udělal krok, a v tom uslyšel něčí výkřiky. Bylo to volání o pomoc. Sakumo neváhal a okamžitě se vydal směrem, odkud vycházelz onz výkřiky.
„Pomoc! Prosím, pomozte mi prosím!“ křičel malý chlapec v jedné ze zadních uliček za obchody. Sakumo ho po chvíli našel a snažil se ho uklidnit. Chtěl se dozvědět, co se stalo, přes ten pláč a vzlykání nešlo nic rozumět.
„Ale no tak, klid, uklidni se, co se stalo?“
„Vzlyk, oni..., vzlyk, oni unesli sestřičku, ... vzlyk...“
„Cože?“ divil se Sakumo. Byl rozzuřený, že je někdo schopný únosu v tak malé vesnici. „Kterým směrem šli ti únosci?“
„Tudy!“ a ukázal Sakumovi směrem do dalších uliček za obchody. Sakumo neváhal ani vteřinu a vystartoval jako blesk. Skákal ze střechy na střechu, aby měl co největší rozhled, ale nikde nic, nikde nic podezřelého, všude bylo vše v normálu.

Sakumo si začínal myslet, že je to vše zbytečné, když uslyšel dívčí křik. Ozýval se až z míst za vesnicí. Sakumo změnil směr a zrychlil. Ještě jeden skok a byl na místě, kde slyšel křik. Nikdo tam nebyl. Všude ticho, a téměř úplná tma, světlo doléhalo z vesnice od pouličního osvětlení jen stěží a měsíc nebyl skoro vidět. Najednou se ozval něčí smích. Sakumo se začal otáčet všemi směry, ale nikoho nebylo vidět.
„Ale, ale jaké to štěstí,“ začal mluvit stejný hlas, který se smál. „Máme tu ninju z listové a je sám.“ A zase se smál. Sakumo začínal být nervózní, neviděl, kdo se to směje ani kde je, bylo mu ale jasné, že to nebude nikdo, kdo by si sním chtěl jen tak přátelsky poklábosit. Po chvíli se z lesa vynořil hrubý obrys postavy. Ten někdo byl docela malý no to, jak hlubokým hlasem na něj před chvílí mluvil. Postupně se přibližoval, až na něj dopadlo slabé světlo z vesnice.
„Cože? Ty?“ Sakumo nemohl uvěřit vlastním očím, ta postava, byla ten malý chlapec, který ho před pár minutami s pláčem žádal o pomoc.
„Překvapen?“ odpověděl chlapec hlubokým hlasem. „Tak to se divím. Čekal jsem, že ninja z listové by měl prokouknout obyčejné Henge.“
Hned jak to dořekll, tak složil ruce v jednu z pečetí. Ozvalo se puf, všude byl dým, z něj vystoupil dospělý muž. Na levé noze měl přivázanou ochranou čelenku se znakem Kamenné vesnice.
„Sakra, jak jsem si mohl nevšimnout obyčejného henge, to by měl ninja na mé úrovni poznat. Už je to stejně jedno, navíc, jeden na jednoho, to by neměl být problém.“ říkal si Sakumo.
„Vidím, že nejspíš přemýšlíš o tom, jaký si byl hlupák, že jsi to nepoznal a že jeden na jednoho by neměl být problém….“
Podíval se na Sakuma, který však na sobě nedal nic znát, ale hlavou mu probleskla myšlenka, jak mohl vědět, na co myslel.
Ninja z Kamenné hned pokračoval: „...ale to je chyba, viděl jsem, jak jste porazili mého společníka odpoledne v lese, všechno jsem to sledoval, tak jsem si řekl, že bych si měl s sebou vzít pár lidí, abych vám to oplatili.“ Při těch slovech se Sakumo rozhlédl. Na stromech kolem seděli další...
„...a teď je tu taková příležitost, jeden ninja, to by měla být pohodička. Takže, až tě tu zabijeme, vrhneme na tvé kámoše.“ skončil ninja se svým proslovem a připravil se k útoku.
„Jedna, dva, tři,čtyři.“ spočítal si Sakumo kolik je protivníků. Tři za ním na stromech v malých rozestupech a jeden přímo před ním. „Musím to rychle ukončit, nikdo nesmí utéct. Potom by to mohlo být ještě těžší, mohli by si zavolat posily, nebo hůř, mohli by informovat tábor za hranicemi.“
„Útok!“ zařval jeden z ninjů.
Sakumo neváhal ani vteřinu. Rychle složil několik pečetí.
„Raiton: Gain!“ a ze Sakumových rukou vylétly do všech stran ohromné blesky, které smetly vše, co jim stálo v cestě. Kolem Sakuma se ozýval jen křik zasažených nepřátel. Ještě chvíli blesky zářily kolem a po chvíli ushasly. Sakumo se rozhlédl kolem sebe, aby viděl, jak dopadli všichni, co na něj chtěli zaútočit. Tři z nich byli okamžitě mrtví od přímého zásahu bleskem, jeden byl stále živý a při vědomí, ale nevypadal na to, že by měl přežít ještě o moc déle, než jeho společníci. Sakumo k němu přišel, měl pár otázek.
„Hej, ty, něco mi řekni. Jak to, že jste věděli, kde jsme, nebo že se tu budeme zastavovat? Vím, že nás určitě nikdo nesledoval, tak jak je to?“
„Tss, tak hloupý, ...“ a ninja se rozkašlal. „My to nevěděli.“ pokusil se zasmát. „Byla to náhoda, že jsme tu na vás narazili, ale to už je stejně jedno.“
„To je dobře, tak odpočívej v pokoji.“ Sakumo vytáhl kunai a uštědřil poslední ránu z milosti svému nepříteli. Po tomhle incidentu bylo Sakumovi jasné, že musí být více opatrní, příště by nemuseli mít takové štěstí a někdo z přátel by mohl přijít k úrazu.