manga_preview
Boruto TBV 17

Kam s tím malým...: kapitola 9: Začínám už vidět myšky...

Tak! Další díl po dlouhé době, tak ať se líbí. Kdyby ne, tak napište Eye-wink

Krysa?!
Naruto pomalu ale jistě rostl… No, vlastně rostl dost rychle. Nebo se mi to alespoň zdálo. Vynahrazoval si u mě ty roky, kdy byl malý prcek a objevoval svět, jenž se neměl koho optat… Nevíte, co tím myslím?!
No, abych vám to trochu osvětlila… Když přišel za mnou, byli mu asi ty tři roky. Do té doby s nikým nebyl tak dlouho. Nemluvil s nikým tolik, jako se mnou…
Poprvé začal s otázkami „Co? To?!“. Bylo to roztomilé. Snažil se ihned všechno vykoumat. No dobře, přiznávám, občas mi to lezlo na nervy. Ale to jen když se třikrát denně zeptal „Co?“, ukazujíce na kočku sousedky (vedle nás bydlela taková buclatá paní), i když ji tam vídal už asi půl roku…
Vcelku mě to unavovalo… A to jsem netušila, že složitost otázek bude čím dál tím větší… Potom začalo „Jak?“. To bylo obzvlášť pikantní slovo, jelikož mě často nenapadaly odpovědi, jimž by rozuměl… Když ukázal na ninji, stojící vzhůru nohama na větvi při tréninku a se zvědavým pohledem vyslovil své milované “jak“… Sice kývnul, že můj výklad pochopil, ale kývnutí znamenalo jasné ne…
„Proč?“ přišlo taky, to mu bylo něco přes čtyři, ale s tím už nebyl ani takový problém (byl problém ale jak už to přebít nemohlo)… Navíc upřímně, pomohla mi i má fantazie…
Ano, možná až do teď si myslí, že ve spížkách bývají velcí a strašlivý duchové =snaha odradit ho o instantního ramenu- křoupal ho i bez vody---fuj…

Krysička…
Asi jsem se ještě nezmínila o tom, že jelikož jsem byla teď něco jako jeho “poručníkem“, chodili za námi každý rok kontroly, zda je vše v pořádku… A samozřejmě¨, o té první mi nikdo neřekl…
Bylo takovéto chladné a přesto slunečné jarní ráno. Já se při snídani probírala ze spánku četbou novin. Naruto, sedící proti mně, dojídal poslední kousek chleba a přitom si listoval v barevné dětské knížce.
Ospalost se mě vůbec nechtěla pustit… Jak by taky ano, když byl chlapec poslední dobou v noci čím dál častěji náměsíčný (Dneska skákal po posteli a mám pocit, že jsem zaslechla i něco jako „Jsem vevelka …“). To pak asi rozumíte, že nebylo zrovna snadné ho nějak tak uklidnit…No, hlavně jsem musela uklidňovat sebe…
Zamyšleně a omámeně jsem hleděla před sebe. Už jsem byla zvyklá, že se na mě Naruto každým momentem obrátí a začne se ptát, co je na tom a tamtom obrázku. Dnes jsem se ale významně víc nemohla donutit k jakékoli mozkové aktivitě…
On na sebe nenechal čekat a netrvalo to dlouho…zvedl knížku před sebe a prstíkem ukázal na obrázek.
„Co?“ řekl se zvědavým pohledem…
Otřásla jsem se, jako by mě polil ledovou vodou a s nepřítomným výrazem jsem si prohlédla tu zelenou skvrnu na obrázku…
„To je… To je brokolice“ vyslovila jsem znalecky…
„Br-lokolice?!“ podíval se na mě, ve tváři se mu blýsknul údiv.
„Jo, brokolice, to je zelenina. Taková zelená a hnusná…“ pokusila jsem se ho co nejrychleji odbýt a vzpružit se alespoň kávou…
„Proč?“ vyslovil další dotaz. Chvilku jsem na něj hleděla a přemýšlela, jak mu vysvětlit jeho dotaz.
„Proč?“ zeptal se za nedlouho znovu.
„Já…Já nevím Naruto“ řekla jsem rozmrzele „prostě a jednoduše je to zelenina. Je hnusná a zelená a nějakej blbec ji tam dal, protože nevěděl, co roupama dělat…“ vydala jsem ze sebe ospale a zároveň otráveně.
Naštěstí mu má odpověď postačila, protože kdyby ne, rozhodně bych to poznala… To bych si pak celý den neskočila ani na záchod.
Za chvilku odhopsal někam jinam, nejspíš si hrát…
Seděla zrovna jsem v kuchyni, pomalu se probírala a přemýšlela o nesmrtelnosti chrousta, když mě z této veledůležité činnosti vyrušil prudký zvuk zvonku.
Jen neochotně jsem se zvedla a s jistým mručením se odploužila ke dveřím. Vůbec mě nenapadalo, kdo by to mohl být a tak jsem nejdřív jen lehce otevřela dveře…
Když jsem vykoukla ven, div jsem nevyjekla hrůzou.
Před dveřmi stál jakýsi muž, no vlastně ne jakýsi, ten z úřadu hokáge, který mě byl otravovat na začátku mého hlídání Naruta a vedle něj stála jakási mladá žena, jenž se na rozdíl od něj na mě mile pousmála.
Pootevřela jsem dveře a hodila po udivený výraz. Žena na mě promluvila jako první.
„Vy musíte být Hiroshi Namida, je to tak?“ vydala ze sebe přívětivým tónem.
„Ehm…Ano.“ Řekla jsem stále zmateně sledovala oba dva….
„Tady Rakujóa už znáte z předchozí návštěvy a já jsem Yjune Asahi, jsem z úřadu, jenž se stará o případy dětí… er.. jako je Uzumaki…“ usmála se na mě nesměle. Já na ni ale hodila další natvrdlý výraz, takže se pokusila mi to vysvětlit znovu.
„Vám to Hokáge neřekl?“ podívala se na mě podiveně.
„No, já a tady Rakijo kontrolujeme… Ehm, kontrolujeme stav… no a vlastně prostředí ve kterém dítě vyrůstá…“ vykoktala a nervózně sepjala ruce.
Udiveně jsem zvedla obočí a pevně jsem stiskla rty, aby mi nespadla čelist na zem.
Tak oni na mě posílají dozor?! Prolétlo mi hlavou a ty dva jsem pozvala dál, stejně neochotně, jako asi před rokem jinou dvojici z úřadu.
Nejprve mě požádali, abych je provedla po pokojích. Neumíte si představit, jak jsem byla naštvaná, že mi o tom nikdo neřekl. Připadala jsem si strašně trapně, když si prohlíželi můj byt (no, hlavně ten nepořádek) a šmejdili okolo mých a Narutových věcí. Úplně mě usadilo, když si za chvilku žena vytáhla deníček a začala si něco zapisovat.
Že by připomínky?!
Vskutku, bylo to víc než trénink sebeovládání s mým bývalým senseie.
Křečovitě jsem koktala popisy místností. Nervózně jsem ukazovala hračky a podobné věci a v duchu se modlila, aby to nebylo nic závadného…
Procházely jsme místnostmi, až jsme se tak nějak ocitly v kuchyni. Ihned jsem se samo sebou omluvila za neumyté nádobí a začala ukazovat i ty nejzbytečnější věci, jen abych to nějak zakecala. Potom nastal trapný moment ticha, jak mi přestávala fungovat fantazie. Slečna, teda aspoň myslím, že to byla slečna, se ke mně za chviličku mírně spiklenecky naklonila a optala se, jestli nemůže nahlédnout i do ledničky.
Ještě víc jsem znejistěla. Na moment se mi před očima začaly míhat vzpomínky na to, jak jsem otevřela dveře od ní a vypadalo na mě asi tucet plyšáků, nasáklých jakousi blíže neidentifikovatelnou tekutinou, načež okolo mě začal poskakovat Naruto a pokřikoval nadšeným tónem „Plekvapení!“.
Stále zaražená jsem kývla a nechala ji, ať si tu lednici klidně otevře. Hrdlo se mi sevřelo, že bych nevykoktala ani to promiňte, ale naštěstí pro mě, žádné překvapení se nekonalo. Více nežli přehnaně zkoumavým pohledem si žena prohlédla její obsah, znalecky pokývala a potom společně s mužem odkráčela do obývacího pokoje. Já jsem je samozřejmě následovala a přemýšlela, jestli je sem poslal Třetí, abych se čirou náhodou nenudila…
Žena na mě mluvila stále tím tišším, avšak zároveň pevným hlasem, přičemž měnila tón a artikulovala, jako by mi vyprávěla pohádku.
„Myslím, že jsme se tady s kolegou dohodly, že je prostředí více nežli vynikající“ Vyslovila a přitom se ani neotočila ke svému druhovi, jenž však od teď zákonitě a jistě musel mít stejné mínění, když to řekla ona. I když se mu ve tváři mihlo to „My jsme se dohodly?!“, mlčel však a dokonce občas přikyvoval.
Mě spadl kámen ze srdce, ale znovu mě pohltil další zával děsu, když řekla, že by si s chlapcem taky měla promluvit, i když je to jen malé dítě.
To si dělají snad srandu? Neberou to nějak moc vážně? Co si ten Sandaime myslí? Hirosi Namida = bordelář a tyran?! Vířily mi domněnky hlavou.
„Eh… No… Jistě…“ Vypravila jsem ze sebe i přes své pravé myšlenky a vešla do pokoje, kde jsme již chlapce při „prohlídce“ mého domu potkali.
„Naruto?“ vyslovila jsem, ale nedostalo se mi žádné odezvy. Naruto byl natolik zabrán do té dětské čajové soupravičky (no jo, já vím, klasika), že od ní nedokázal ani odtrhnout oči. Znovu jsem ho rázně oslovila a potom mu vysvětlila, nač ho teď chystám.
„…Jo… A prosím tě… Teta Namida by byla ráda, kdybys nevyprávěl o bubácích ve spížce a podobných věcech…“ vyslovila jsem téměř pološeptem. On jako vždy přikývl mě nezbývalo nic než doufat.
Sice mě požádali o to, abych u rozhovoru nebyla. Jenom jsem na to pokrčila rameny a oni si Naruta odvedli do vedlejší místnosti.
Nevěděla jsem, jak mám jednat. Měla jsem strašná nutkání se začít smát na celé kolo, jelikož mi to přišlo jako úplná hloupost. Byla jsem si jistá, že si ze mě Třetí vystřelil.
Ale co, napadalo mě, nechám je dělat svoji práci, za blby jsou tu oni…
Vše nejspíš proběhlo hladce, takže když vyšli s Narutem z pokoje, žena se mile usmívala.
„Myslím, že všechno je v naprostém pořádku. Já i můj kolega jsme s tímto spokojeni.“
Oddychla jsem si a už to vypadalo, že budu mít pokoj, když tahle Yjune s jistou učitelskou káravostí pronesla, že mi chybí nějaká zelenina v potravinách…
Jakmile to však zaslechl Naruto, jenž se po nás nechápavě koukal a mrkal tou svou tmavou modří, a nejspíš měl touživé nutkání něco říct, začal znenadání pištět, až mi z toho zaléhaly uši.
„Néé, zeleninu né! Zelená a hnusná! Zelená a hnusná! A blbá!“ vykřikoval a já myslela, že mě omejou. Žena na mě hodila zmatený úsměv, jako by čekala na nějaké vysvětlení.
Stihla jsem vykoktat něco jako „Děti jsou děti“ a začala ho chytat po bytě, jelikož to Naruto nejspíš pokládal za vrchol zábavy a se smíchem obíhal nábytek, rozmístěný všude po pokoji.
Ti dva se na sebe podívaly, už ani nevím jestli pohoršeně či jenom zaskočeně, rozloučili se se mnou a zmizeli raději pryč…
I já bych tenkrát raději zmizela. Asi za týden mi přišel vzkaz od Hokágeho, v němž mě pozdravoval, chválil a také se zmínil, že zpráva, kterou podali ti dva mu přišla velmi zajímavá.
Hm, co tam asi napsaly… Proběhlo mi hlavou.
No, nezbývalo mi nic, než nad tím jen mávnout rukou… Dějí se i větší trapasy…Uklidňovala jsem se. A měla jsem pravdu.

4.973685
Průměr: 5 (38 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele mik
Vložil mik, St, 2008-07-16 20:33 | Ninja už: 6095 dní, Příspěvků: 151 | Autor je: Prostý občan

tys me zase dostala s tou zeleninou... bezvadny uz se tesim az si nekdy prectu pokracko:-)

Obrázek uživatele Katotoka
Vložil Katotoka, St, 2008-07-16 21:23 | Ninja už: 6141 dní, Příspěvků: 1137 | Autor je: Prostý občan

Sem ráda Eye-wink