Naděje 02

Táááák a je tu pokračování, omlouvám se , že to nebylo dřív, ale neměla jsem čas. Tenhle díl se vám asik líbit nebude, když není čas a není (doma) klid tak pak je to docela poznat i na mých povídkách .... takže prosím kritiku, co pro příšte ne a co byste naopak chtěli .... Itadakimasu!!!!

kurzíva:před 9ti lety vzpomíná Miya

Dívka šla po rozlehlé, vyprahlé krajině a dlouhé černomodré vlasy jí vlály ve větru. Dotýkala se konečky prstů suchých květů na rozpálené a vysušené louce. Dříve byla zaplněna květinami a kdysi by se toto místo dalo nazývat jako ráj. Jak plynul čas, voda v korytech řek rychle vyschla a ze stromů opadali všechny lístky. Toto místo bylo už asi před mnoha lety zapomenuto a nikdo se o něj nestaral.
***

Bylo pouze jediné místo, kde se nic nezměnilo a kde tak ráda vzpomínala na krásné zážitky a prožitky z dětství. Vždy, když se cítila osamocená, utíkala tam, na překrásné místečko, kde cítila vůni sakurových květů a divokých růží, kde po louce tančili motýli a uprostřed oázy, u barevné krásnými květinami prostřené louky, byl nádherný vodopád. Pokaždé, když přišla, si rukama nabrala pár kapek vody a napila se jí. Zamířila tam.

***

Když konečně došla k oblíbenému místu, znovu pocítila tu vůni květů růží a třešní. Rozutíkala se po louce a oddávala se nádherné krajině. Utíkala pak k vodopádu. Byl tak čirý a průzračný, anebo se v něm pouze odrážela tyrkysová obloha, která byla bez jediného mráčku. Usedla na břeh a nabrala si malinko vody. Napila se … tak moc jí chyběla ta sladká chuť vody z oázy. (Rajec … síla mládí)
***

„Miyo?“ utíkal malý chlapec za svojí kamarádkou. „Miyo, kde si?“nemohl jí najít. „Kam … sla …“ přemýšlel, „uz vím ….“ věděl, kde ji má hledat.
Utíkal po krásně květinové louce, přeskočil malý potůček a proběhl kolem pár menších keříků.
Tiše přiběhl k oáze a uviděl sedět malou holčičku u vodopádu. „Támhle … uděláme baf.“ potichu a po špičkách se vkradl k malému břehu a zakryl dívce oči.
„Hádej kdo jsem?“ řekl slabým hláskem, aby se neprozradil.
„Minato … vím kdo jsi … hihi.“
„A jak to můžeš tak lychle vědět?“ odkryl jí oči a zklamaně se na ni podíval.
„Plotože ty si jediný, kdo o tomhle místě ví a chodí za mou.“ ušklíbla se na něho. Malinký kluk utrhnul růžovou květinu a přisedl si k ní. „Na … kyticka.“ podal Miye květ a chytl jí za ručičku.
"Dekuju."podekovala, pak jen mlčky seděli a pozorovali vodní závoje vody a jak se hladina třpytila, třpytila se, jako bílé sněhové vločky, padající v nočním svitu hvězd. To byl další z mnoha nejkrásnějších a nejšťastnějších dětských okamžiků. (xDD)
***

Vzpomínka na šťastnou chvíli v ní probudila pocity prázdnoty, citlivosti, přátelství, ale i lásky a šťestí. Stále byli nejlepší přátelé spolu s dalším členem jejich „hvězdného týmu“. Ale mnoho věcí se změnilo během dalších 8ti let. Stali se z nich už skoro dospělí lidé
(13 let ) a jejich srdce se naplňovala touhou po přátelství a lásce. Ale ještě na jeden okamžik velmi ráda vzpomíná. Potkala tehdy dalšího skvělého člověka.
***

Holčičko, copak se ti stalo?“ měl starost mladý (už ne tak moc) muž, když viděl mezi uličkami vesnice, jak plakala.
„Ztlatila se mi kocí …. *fňuk*.“ plakala a pán jí utíral slzičky.
„Neplač …“pohladil jí na tvářičce, „pojď půjdeme ji najít.“
„doblá.“ odpověděla a podala ručičku jí neznámému pánovi. Celou dobu šli za ruce hledali opět ztracené koťátko.
„Neím ploč mi utíká … uz je to podluhé.“ vzlykla.
„Neboj určitě ji najdeme a já jí povím, aby ti už neutíkala, ano Miyo????“ usmál se na ni.
„Ty me znás?“ zastavila krok Miya.
„No ano … chodil jsem za tebou když jsi byla miminko.“
„Takze znás maminku a ta ….“ „Ano s tvým otcem i maminkou se znám. Sasuke byl můj student a pak i můj nejlepší přítel (to sotva xDD).“ znovu se na ni usmál a Miye se rozzářili oči.
Šli dál a povídali si o tatínkovi, co všechno kdy prováděl, (o útěku radši nemluvil, jaký otec taková dcera xDD) a že se do něj kdysi zamilovala jedna dívka, ale pak si uvědomila, že miluje někoho jiného a tatínek si pak vybral maminku.
„pšššš … myslím, že odtamtud slyším mňoukání.“ přiložil holčice prst na drobné rty.
„Utíkej.“ řekl a Miya se rozeběhla na místo kam ukazoval.
Po chvilce ticha uslyšel „kocíííí“ a pak uviděl Miyu s koťátkem v náručí.
„Zlá kocí, zlá.“ řekla, když přišla k pánovi.
„Pojď půjdeme domů, řeknu tatínkovi ať na ní dá příště pozor.“

*zvuk zvonku u dvěří a následné otevření*
„Ahoj mamí, pán mi pomohl najít kocí.“ oznámila a utíkala dovnitř.
„Ahoj Hin.“ pousmál se na ni muž.
„Kakashi???? .“ opětovala mu usměv a hned pozvala ho dovnitř.
„Posaďte se, chcete něco k pití, počkejte … mám tu … Sasuke pojď sem, někdo přišel a já mu nemám co nabídnout.“zakřičela na Sasukeho z obývacího pokoje.
"To je v pořádku, nic mi nemusíš dávat ….“ posadil se a Hinata si k němu přisedla.
„Už jsem vám dlouhou dobu neviděla, kde jste celou tu dobu byl?“
„No nějaký čas jsem strávil v Písečné a pak ….“ nestačil dopovědět a Sasuke mu skočil do řeči.
„Senseii, že jste se tu ukázal ….“ zasmál se Sasuke a podal si s Kakashim ruku.
„Nemám moc času a mám moc práce, takže jsem na pár dní přijel, abych navštívil své bývalé studenty.“
„Zapomněl jsem, je už z tebe sannin.“ (normální že mu tyká xDD)usmál se a nalil Kakashimu Saké.
„Sannin sice jsem, ale nijak zvlášť si to neužívám, jak jsem říkal, mám dost práce a nevím kde začít.“povzdechl si Kakashi.
„A co Anko? Jak se jí daří?“ zeptala se Hinata.
„Má taky moc práce, takže mi aspoň nemůže vynadat, že nejsem skoro vůbec doma.“smál se Kakashi a napil se Saké.
„A co děti? Plánujete nějaké?“ ptala se Hin a Kakashimu málem zaskočilo. Po té, co se rozkašlal, málem udusil (Sakém) a uklidnil přemýšlel jaká odpověď by byla ta správná. Připadal jako, že mnoho věcí zameškal a tak jen s úsměvem dodal: „Snad ano.“
***

Miya se musela jen pousmát nad tím, když vzpomínala, jak často vyváděla a poslouchala za dveřmi, co si povídali.
Po chvilce vstala a pomalinku odcházela, otočila se a pohlédla na to krásné místo, jakoby to mělo být naposledy, chtěla si ho dobře zapamatovat, až jednou bude mít děti, zavede je sem a bude jim vyprávět své zážitky.(dost náročná myšlenka na 13ti letou kunoichi)

***

Setmělo se a noční závoj pokryl Konohu. Na jejích ulicích bylo mnoho lidí, jako každý den a Miya se vydala do jedné oblíbené restaurace.
„Konbanwa.“ pozdravila kuchaře a a jeho dceru Ayame, říkal jí to otec, že se tak jmenuje (asi tam Ayame bude pracovat do konce života ) a sedla si na obvyklé místo.
„Co si přejete?“zeptal se jí kuchař.
Chvilku přemýšlela a pak …
„Dvakrát rámen … prosím.“ ozvalo se za ní. I přes to, že ten hlas znala, uleknutím uskočila.
„ Čau Miyo … .“
„Ahoj ….,“ „vylekal jsi mě Minato.“
„Já vím …. ale chtěl jsem tě překvapit.“pousmál se na ni.
„Jako vždycky …“opětovala mu úsměv. „Měla jsem tušit, že příjdeš. Každý večer v Ichikaru ramen.“oba dva se začali smát.
„A kde je Yuki?"zeptala se Miya na dalšího člena týmu a zárověň dalšího nejlepšího kamaráda.
"Možná, že příjde, ale dnes jsem ho neviděl."
Dlouhou dobu seděli před Ichikaru ramen a povídali si, ale čas ubíhal a oni museli odejít.
"Tak se měj a zítra dostaneme prý nějakou misy, táta mi říkal že brzy ráno, tak pro tebe příjdu."oznámil Minato.
"Dobře, budu připravená, dewamata Minato."pousmála se.
"Dewamata."rozloučili se a pak se ubral každý svou cestou domů.

***

Poznámka:veliké díky pro Lil za to, že mi pomohla s pravopisem a hlavně na tom "svatém" icq .... (ty víš s čím njn můj počítač už mi nestíhá xDDDD) a zatím ještě nechci moc prozrazovat původ a jména nových postav, takže mě prosím za to nebijte ....
-----------------------------------------------------------------------------
prosím komentáře
-----------------------------------------------------------------------------