MISS KONOHA 2008 - část 018

Na nebi zářil měsíc s hvězdičkama, v dálce zahoukala sova. Skoro ve všech domácnostech se rokovalo o Miss a Missákovi. Nikde však debata neprobíhala tak vášnivě jako v domě klanu Nara.
Hlava rodiny (rozumějte Yoshino) právě vyčítala oběma svým podřízeným neskutečnej brajgl v baráku.
„Zase není uklizeno! Když hrajete Shogi v hospodě, spíte nebo zíráte na mraky, tak vám to ještě občas projde! Jenže tentokrát jste zanedbali své povinnosti kvůli očumování holek!“
„Ale no tak, laňko moje, snad se tolik nestalo,“ pokusil se chabě bránit Shikaku.
„Mami, nebuď otravná,“ zamrčel Shikamaru. „Navíc nám nemáš co vyčítat. Kvůli tomu, že ses zakecala se sousedkama a rozplývaly jste se nad Sasukem, měli jsme s tátou k obědu jen instatní ramen...“
Po bouřlivé výměně názorů se však i problematická rodinka odebrala do ložnic, poslední okna zhasla, nad vesnicí rozestřela noc svá havraní křídla a celá Konoha usnula spánkem spravedlivých.
Celá? Ale kdeže...
Ulicí se tiše plížil malý černý stín. Zastavil se tuhle a támhle, kradmo se rohlížel, pořád ve střehu. Vyhýbal se světlu z luceren, tiskl se ke zdem...

ČTVRTÝ SOUTĚŽNÍ DEN, 6:00 ráno

“Hokage-sama!” křikl bezejmenný a naprosto bezvýznamný chuunin, když vrazil do šeré kanceláře. Sandaime ospale zamžoural, kdo že ho to v tak brzkou ranní hodinu otravuje.
“Hokage-sama,” vydechl znova uřícený ninja. “Ve dvou čtvrtích jsou domy počmárané grafitti!”
Třetí rozmrzele svraštil obočí: “Chjo... Zase Naruto...”
“Promiňte, pane, ale tentokrát to na něj nevypadá.”
“Jak to myslíš – nevypadá?”
Chuunin se rozpačitě poškrábal za uchem.
“Hm... Ve čtvrti Harajuku, hlavně kolem hospody Shinde Iru Shinobi, je nasprejované TEMARI JE KUS! A čtvrť Utsukushii zase září neonově růžovými nápisy PODPORUJTE SASUKEHO...”
Šedovlasý stařík se zhroutil na svůj pracovní stůl v záchvatu smíchu. Když odezněla první vlna křečí, Sarutobi se narovnal: “V Harajuku ať si čmárá kdo chce, co chce, horší to tam být stejně nemůže. Co se týče těch druhých nápisů, tipoval bych to na Ino nebo Sakuru... Anebo obě. Kdo to bude, do pr... háje, čistit, když se jim to nedá nijak dokázat?!”
Zamračil se a usilovně přemýšlel. Na zdi líně tikaly hodiny, po zemi se plazily stíny vrhané květináči s fialkami. Chuuninovi se zavíraly oči, začal klímat...
“Mám to!” zařval Třetí, až nebohý ninja v zelené vestě nadskočil. “Sežeň mi Ebisu a Konohamara. A Gaie!”

VE STEJNOU DOBU NA NÁMĚSTÍ U STÁNKU CATERINGU...

“Holky měly ale cool písničky na tu promenádu, co?” zívnul Shino.
Chouji zvedl oči od krájení papriky a přehlédl shromážděné Missáky: “Jo, jak to vlastně máte s hudbou vy?”
Ticho po pěšině... Nakonec se slova ujal jako obvykle Neji: “Nějak jsme se nemohli shodnout, tak máme každý svoji skladbu.”
“To bude maras,” zasmál se Shino a odehnal několik svých broučků od misky se salátem.

Malá ručička na radničním orloji stála na osmičce, velká se nezadržitelně blížila ke dvanáctce...

“Some people stand in the darkness
Afraid to step into the light
Some people need to help somebody
When the edge of surrender's in sight”

Náměstí bylo paralyzováno náhlým útokem na všechny smysly. Hudba z kultovního seriálu Baywatch plus Izumo a Kotetsu v rudých trenclích, to bylo víc, než mohli ubozí vesničané po ránu snést.
“Emo patka” vtrhla mezi diváky jak surfař na tsunami, oháněla se záchranným plovákem a mžourala skrz skla černých slunečních brýlí. Kotetsu skákal po molu ve snaze napodobit běžecký styl Davida Hasselhoffa alias Mitche Bucanana.

“Don't you worry
It's gonna be alright
Cause I'm always ready
I won't let you out of my sight”

Izumo z publika vylovil Ino a hodil si ji přes rameno. Blondýna pištěla a kopala, nic však nezmohla. Před vyděšenýma očima celé vesnice ji šílení moderátoři vhodili do kašny, aby ji v zápětí mohli zachraňovat.

“I'll be ready
I'll be ready
Never you fear
No don't you fear
I'll be ready
Forever and always
I'm always here”

Voda šplíchala na všechny strany, Ino se opravdu začínala topit. Kotetsu zakopnul o plovák, Izumovi uplavaly trenky...
Když Ino spatřila ty červený spoďáry vznášející se na hladině, zaječela, vyskočila z kašny rychlostí blesku a zmizela neznámo kam...
Kotetsu se mohl umlátit smíchy nad neštěstím svého parťáka, nakonec mu ovšem soucitně poskytl čas ke znovuoblečení. Takže zatímco emo konferenciér honil své plavečky kolem vodotrysku, střapatý uvaděč to na pódiu znova dynamicky rozjel.
“Hahahá! Záchranář zachraňuje svou pověst! No, abychom zapomněli na tuto neplánovanou komickou vložku, povíme si něco o dnešní disciplíně. Nejen ženy nám při promenádě v plavkách mají co nabídnout. I na vypracované mužské tělo je pěkný pohled...”
Děvčata v první řadě se neubránila škodolibému hihňání a ukazování prstem na “baywatcháka” s páskou přes nos. Sličný pan Hagane byl však nad jejich posměšná gesta povznesen, pouze na ně vyplázl jazyk...
“Takže zpět k tomu, proč tu vlastně tak brzo ráno šaškujeme – před námi je druhá soutěžní disciplína Missáka z Konohy 2008!”
Zmáčený, ale konečně už i na patřičných místech zahalený Izumo převzal slovo: “Máme tady menší změnu, dnes budeme výjimečně mlčet. A to proto, že si každý z našich krasavců vybral doprovodnou píseň, která o něm prozradí více než tisíc slov!”
Členové pobřežní hlídky se poroučeli z pódia, aby uvolnili místo prvnímu z “krasavců”. Všichni s napětím očekávali, kdo to bude, když zazněly první tóny tklivé písně Bittersweet Symphony. Na molu se objevil Hyuuga Neji v šedých bermudách protkaných stříbrnými nitkami. Rozvlnil se jako zhypnotizovaná kobra před flétnou zaklínače hadů. Pomrkával fialkovýma očima, jakoby mu do nich někdo vysypal celou sklápěčku písku, skákal jako stokilová baletka... Při každém kroku pohazoval hřívou dlouhých vlasů a rukou usměrňoval neposedné prameny nad čelem. Paní a slečny, fascinovány jeho uhrančivým zjevem, se kývaly do rytmu a z vysoka kašlaly na vyřehtanou mužskou část diváctva.

"No change, I can't change
I can't change, I can't change
But I'm here in my mind
I am here in my mind
But I'm a million different people
from one day to the next
I can't change my mind...”

Když utichl melodický hlas Richarda Ashcrofta, na pódium vhopkal Rock Lee v zelených (jak jinak) kraťáscích a zaujal typickou pózu vyjadřující sílu mládí. A pak...

“Everybody was kung-fu fighting
Those cats were fast as lightning
In fact it was a little bit frightning
But they fought with expert timing"

Zelený blesk z Listové začal machrovat se svým taijutsu – kop, úder, blok, výskok, úder, dvojitý kop s otočkou, atakdále, atakdále...
“Jachá!” zajásal předseda poroty a od samé radosti si zapálil dvě cigarety zaráz. “Konečně něco, co můžu hodnotit!”
Kurenai ho sjela nevraživým pohledem, který jasně říkal “měl-by-ses-krotit-na-takový-pubertální-výlevy-už-jsi-přece-jen-trochu-starej”.
Tak Asuma nešťastně típnul obě cigára a se smutným povzdechem schoval do kapsy zapalovač.
Mezitím Lee domachroval a zmizel jak pára nad hrncem.

Missky v první řadě se žduchaly a hádaly, kdo přijde jako další. Ino se vehementně dožadovala Sasukeho, zatímco se ji Sakura pokoušela shodit ze židle. Temari brebentila cosi o Gaarových ultra-sexy spoďárech, Tenten s Kin zase řešily, jakej asi bude mít Kankurou make-up. Noriko a Hinatě to bylo celkem putna, i když se docela těšily na Kibu.
Nakonec se svým tipem vyhrála blondýna z písečné, protože po schodech důstojně vystoupal její mladší bratříček za doprovodu sugestivní písně Until We Touch the Burning Sun...

“When I open the door and look upon the haze
I can see a million eyes and the way they're gazing at me
Walking through the misery
Surrounded by the things that I don't want to see

I can feel the hopeless pain,
and it's driving me insane
And today I'll make a promise
Just to break it by tomorrow

We will never learn
We will never turn
Our eyes to the world
Where the pain is reality
We will never see
We'll never believe
Until we touch the burning sun”

Ploužil se po molu jak znuděná zombie s výrazem manekýna, který čekal oblek od Armaniho a místo toho předvádí montérky...
Při každé otočce se “roztomile” ušklíbl do publika (chtít po něm úsměv, to už by bylo moc) a naprosto nechápal, proč všichni instinktivně ucouvli.
Trpělivě čekal, až dozní jeho “veselý” song, aby se mohl vrátit ke své tykvi... Než se však stihl odporoučet do zákulisí, Anko, s upřímností sobě vlastní, okomentovala jeho vystoupení.
“Vy dva kašpaři,” otočila se na rádoby záchranáře I+K, “se tady můžete nakrucovat jak chcete. Pak přijde tenhle sexy zrzek v černých kraťáskách nazdobených plamínky v barvě svých vlasů a strčí vás do kapsy. Škoda, že není trochu starší... Ach, ty konvence...” A mlsně se olízla (od koho to asi má...).

Táhlou melodii brzo nahradila rozverná taškařice od fantastického multifunkčního mnohojazyčného skladatele, textaře, zpěváka, muzikanta a vůbec skvělého člověka – Manu Chao! Všechny překvapilo, že si tuhle píseň vybral věčně otrávený a nevýrazný týpek Shikamaru. Nara junior se vyhoupl na krabicové molo v trenýrkách, které si zřejmě vypůjčil z nejbližšího armádního skladu. Ino uznale hvízdla: “Páni, chlapec se vyzná. Army styl je v kurzu! Maskáče go, go!”

“me gustan los aviones, me gustas tú
me gusta viajar, me gustas tú
me gusta la mañana, me gustas tú
me gusta el viento, me gustas tú
me gusta soñar, me gustas tú
me gusta la mar, me gustas tú
que voy a hacer - je ne sais pas
que voy a hacer - je ne sais plus
que voy a hacer - je suis perdu
que horas son, mi corazón”

Nara senior si v publiku zhnuseně odfrknul: “To bych nečekal, že se kvůli těm ženským takhle znemožní... Jsou to sice krásná a něžná stvoření... ale zrušit culík...”
Rozprostovlasatělý Shikamaru se snažil vrtět do rytmu a nějak divně šilhal směrem do první řady. Holky se jedna po druhé překvapeně otáčely...
“Jáj, tak už chápu, proč si vybral tuhle věc,” vydechla Noriko.
“Tak nám to vysvětli, slečno vševědoucí,” ušklíbla se Sakura. “Ty snad umíš španělsky?”
“Že váháš, co to tu máte za školy? U nás v Mlžné se učíme tři jazyky hned od první třídy!” machrovala dotázaná. “Ale člověk ani tak nemusí rozumět textu. Stačí sledovat trajektorii jeho pohledu. Temari a Kin na sobě nejspíš mají nakreslený terče,” dodala a propukla v hlasitý řehot.
Shiki sebou přestal mrskat, způsobně se uklonil, ještě stihl mrknout na Temari (nebo na Kin?) a opustil pódium.

Obraz hopkajícího jelínka vystřídalo efektní entrée mladého muže ve fialových trencličkách. Postavil se, sklonil hlavu a pokorně vyčkával. Náhle odněkud přilítnul kopačák, Kankurou ho perfektně zpracoval kolenem a začal s ním žonglovat za doprovodu hymny fotbalového mistrovství v Koreji (2002). Diváci šíleli, někteří vřískali nadšením, jiní smíchy, každopádně to všechny zaujalo. Jen Jiraiya se snažil všechny vztekle přeřvat: “To sis, ty antivlastenče, nemohl vybrat nějakou naši písničku?!”
Hinata nevěřícně poulila Byakugan: “Kdo by to do toho věčně zamračenýho suchara řekl?”
Temari se pousmála: “Je toho hodně, co o naší rodině ještě nevíte.”
Když Kankurou dokončil poslední sérii hlaviček, tak jako pistolník tasí kolt, sáhl bleskurychle za ucho a vyčaroval fialovou fixu. Načmáral na balón svůj umělecký hieroglyf a podal míč překvapené Kurenai.
“Šplhoun,” okomentoval jeho čin Gaara.
“Řiťolez,” přisadil si Sasuke.

Následoval Kiba, který asi jako jediný pochopil smysl promenády v plavkách. Nejspíš to bylo jeho nadáním pro pohyb a hudebním cítěním, které v něm pěstovala a rozvíjela sestra Hana.

“Relax don't do it
When you want to go to it
Relax don't do it
When you want to come
Relax don't do it
When you want to suck to it
Relax don't do it
When you want to come
Come-oh oh oh

But shoot it in the right direction
Make making it your intention-ooh yeah
Live those dreams
Scheme those schemes
Got to hit me
Hit me
Hit me with those laser beams”

Každý jeho pohyb, každá otočka i gesto rukou mělo svůj smysl a přesně zapadalo do rytmu písně. Malé Missky v první řadě nenápadným trháním hlavou a kopáním pod sedadly upozorňovaly jedna druhou na drobné žilky, které vystoupily Hinatě kolem očí.
Navíc výběr Kibových plavek byl naprosto geniální – kombinace tmavě modré a tyrkysových kůstek na boku nohavic...
“Dřív se říkalo – čím víc proužků, tím víc Adidas... Po dnešku se toto pořekadlo mění – čím víc kostí, tím víc Inuzuka,” zašeptal Kotetsu Izumovi, načež se oba skáceli ze židlí.
Mladý ninja si naposled prohrábl střapaté hnědé vlasy a vyprovázen bouřlivým potleskem seskočil z mola.

Pak se náměstím rozezněla skladba s všeříkajícím názvem – Poslední Mohykán... a na pódiu se zjevil ON! Idol ženského pokolení, hezoun všech hezounů, metrosexuál k nakousnutí, nejvíc cool a nejlepší evendžr, princ Krasoň z Konohy... Uchiha Sasuke!
Ze začátku předvedl něco mezi polonézou a předsmrtnou křečí, pak mu ale divně zčervenaly oči a začal se pohybovat naprosto jinak. Urýpaná Noriko šťouchla do své kamarádky: “Hele, nepřipomíná ti to trochu Kibovo vystoupení?”
“Sharingan!” vypískla Hinata.
“Trapnej kopírák!” zaprskala Kin znechuceně, ale pak se začala hihňat. “Má jediný štěstí, že nezkopíroval Kankura. Představte si Sasukeho, jak se svým zapšklým ksichtíkem kope do mičudy!”

Náhle oblohu rozčísl blesk, ozvalo se vzdálené dunění a spustil se dokonalý liják. Sandaime Hokage se vrhl na pódium a zahřměl hlasitěji než blížící se bouřka: “Rychle! Všichni běžte do tělocvičny! Schováme se před deštěm a stejně... Musím vám něco důležitého sdělit!”