Loučení a návraty 15 - Závěrečná...

A jen ten, který poznal bolest loučení, může cítit opravdovou radost návratů... radost, podmíněnou měsíci utrpení, měsíci samoty a zoufalé touhy po něčem co...

Tuhle kapitolu chci věnovat všem věrným čtenářům... všem, kteří jste mě povzbuzovali svými skvělými komentáři, všem kteří jste dočetli až sem...
Bez vás by tahle povídka nikdy nevznikla, takže moc děkuji!!!
Takže přeji příjemné čtení...

Sakura
Nenechám…
Proč? Proč se pořád všechno tak komplikuje? Copak toho chce tolik? Jenom trochu štěstí… nemá snad na něj právo?
On… ví, že budou mít dítě… a… je mu to jedno. Jedno, uvědomila si náhle bolestné zjištění. Jedno…
Najednou… nevěděla. Měla šílenou chuť se rozesmát. Jedno… všechno.
Ty měsíce… celé ty měsíce… Co je lepší? Krutá jistota, nebo planá naděje? Naděje umírá naposled… ano. Umírá naposledy. Ale předtím zabije nás.
Nenechám ho odejít…
Znala Naruta. Jemu by to přece jedno nebylo… tomu Narutovi, kterého znala ne. Ale kdo je tohle? To není on.
Naruto se nikdy nevzdával. Nikdy neztratil víru ve vítězství. Vlastně, co víru. On nevěřil, že vyhraje. On to věděl.
Ale když se chce vzdát teď, ona tedy rozhodně ne. Když tentokrát není ten silný on, bude jím muset být ona. Ona bude ta, která to nevzdá. Která bude bojovat za lásku až do konce.
Ale…
Náhle ucítila prudkou bolest v břiše. Polekaně nahlas zakřičela.

Naruto
Křik…
Co se stalo?
Rychle vzhlédl. Sakura… vyděšeně se držela za břicho.
„Dítě…“ zašeptala polekaně. „Naruto…dítě…“
Přiskočil k ní a chytil ji, právě včas, aby neupadla.
„Sakura-chan… jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Hloupá otázka.
Sasuke přispěchal k nim. Pohlédl na mladou ženu. „Ehh.. no… bych, že bude jako to… rodit,“ vysypal ze sebe neklidně.
Naruto mu věnoval podobně neklidný pohled. Ať už mezi nimi bylo cokoliv, tady šlo o Sakuru. Jeho Sakuru… počkat, jeho? Ale ona už nepatřila Narutovi…
Sakura mu silně stiskla ruku.
„Ale… je příliš brzy…“ řekla. Bolest polevila, ale strach nikoli. Strach o dítě… jejich malé, nevinné děťátko. Tsunade přece říkala, že mohou nastat komplikace…
Nesmí o něj přijít!
„Jdu pro Tsunade!“ oznámil Sasuke. „Zůstaň tady s ní,“ přikázal Narutovi, a spěšně odešel. Cestou mu z cesty ustupoval vyděšený dav lidí, ještě před malou chvilkou zálibně sledující mladý pár.
Naruto se ho pokusil zastavit. Slova, která se chystal říct… bolela ho. Musel se přinutit je vůbec vyslovit… ale když se podíval na postavu schoulenou v jeho náručí, najednou mu byla všechna jeho bolest ukradená. Teď nebyl čas fňukat, tady šlo o ni. On jde stranou.

Sasuke
„Neměl by tady s ní spíš zůstat… otec toho… malého?“ (pozn. To je fakt párek debilů… XDD)
Překvapeně se otočil. „Proto tu taky zůstáváš ty, Naruto, ty baka.“
Copak jemu to fakt nedošlo? Tak proto to všechno... myslel si, že já a Sakura...
Naruto nikdy nebyl příliš chytrý, ale tohle snad... i když, je pravda, že... on mu výslovně neřekl, že to dítě je jeho... Ale ani ne, že je Sasukeho.
Jedna chyba... a kolik dalších způsobí. Jako jakási řetězová reakce... začne to jako obyčejná hloupost, která se ovšem změní v něco mnohem, mnohem horšího. Jako lavina, nejdřív trocha sněhu, ale pak následuje smrtící spoušť...

Naruto
Užasle se díval za odcházejícím Uchihou.
„Proto tu taky zůstáváš ty, Naruto….“
Proto tu taky... ty... ale...
„T...t... to přece... to není... je moje? Dítě... tvoje dítě... je naše? Naše dítě?” Stiskl nechápající Sakuru v náručí ještě pevněji.

Sakura
Sakura zatnula zuby. Další bolest... klid, poručila si, Buď v klidu... ale moc to nepomáhalo.
Naruto něco říkal... neposlouchala ho. Hlavní bylo, že tady byl. Byl tady, s ní. A brzy už nebudou sami.
Zatnula zuby. Další kontrakce...
Byl tady... ale na jak dlouho?
Na to nemysli! Teď to chce klid... buď v klidu, opakovala si zoufale.
Klid... ale na to měla myslet už dávno. Ten stres posledního půlroku, navíc jejich návrat... Stalo se toho moc. A navíc ty komplikace, o kterých mluvila Tsunade-sama...
Neměla se tak chovat... zvlášť, když je lékařský ninja, někdo kdo ví, jaká nebezpečí v těhotenství hrozí.
Neměla pořád jen brečet, stresovat se... jestli se něco chlapci nebo holčičce něco stane... pořád dokola se obviňovala.
„Naruto...”

Naruto
„Neboj se, Sakura-chan… už tady budou“ zadrmolil Jinchuuriki. Hlavou mu stále létaly myšlenky. To dítě… je možné aby… políbil ji jemně do vlasů.
Nad nimi se objevil stín. Vzhlédl.

Nemohl dělat nic… prostě nic.
Hrdlo měl sevřené strachy. Bál se o ni, o jejich dítě…(pozn. slavme, došlo mu to XDD)
Je to jen moje vina, pomyslel si. Kdybych nebyl takovej pitomec… jen tak odejít… vztekle praštil rukou do zdi.
Vždy budu ochraňovat ostatní… budu jednat tak, abych nikdy nelitoval… sevřel ruku v pěst a unaveně se o tu zeď čelem opřel.
K čemu to bylo? K čemu? Ztracené stíny dávných slov… Slib… který nesplnil. Slib… je jako pavučina. Pavouk ji pečlivě tká, vlákno k vlakénku… pečlivě, protože mu na tom, co dělá, dost záleží… ale pak stačí aby zafoukal vítr, a všechno je pryč…I když, tohle přirovnání není dost výstižné. Zničení jeho díla byla pavoukova vina. Stačilo jen, aby ji udělal někde, kde vítr nefouká…
Nervózně přešlapoval na nemocniční chodbě. Sakuru poté, co upadla do bezvědomí odvezli na sál… už to bylo několik hodin. Tsunade ho s velmi vážným výrazem v obličeji odmítla pustit také, prý si musí počkat. Čekat…
Co se to tam k čertu děje? Proč to tak dlouho trvá?
Zase, už zase ta bezmoc… Nikdo mu nebyl schopen nic říct… chodba byla prázdná. Sem tam prošel nějaký pacient, návštěvník, nebo někdo z lékařských ninjů… ale nikdo mu nic neřekl. Ani jediné slovo, že je vše v pořádku, že není proč se bát… Měli své vlastní starosti, svou bolest, svou práci… svůj život.

Uplynula další hodina. Unaveně si sednul na bílou lavičku. Celé hodiny zmateného pobíhání, otravovaní nemocničních sester, nervozity, strachu... a pořád nic nevěděl. Proč to tak trvá?
Najednou slyšel nějaké kroky. Zprudka vstal. Sakura-chan! Možná už budou nějaké informace! Srdce se mu divoce rozbušilo, krev se mu nahrnula do spánků. Sakura-chan... ale?
Ale nebyl to žádný ninja – tedy alespoň lékařský ne.
S rozpačitým výrazem ve tváři se k němu blížil Sasuke. I na něm bylo vidět, že zrovna neprožívá lehké chvilky. Otevřel ústa, aby se zeptal na stav situace.
Naruto zavrtěl hlavou. Uchiha jen beze slova kývnul a sednul si vedle něj.
„Já… chci se ti omluvit,“ hlesnul, tónem, který mu byl tak cizí.
„Byl jsem idiot,“ skočil nu do řeči Naruto. „To všechno… je moje vina.“
„To není pravda. Já neměl… no… však ty víš,“ zadrhl se bývalý mstitel.
Narutovi v mysli znovu naskočila ta vzpomínka. Sasuke a Sakura-chan… ale ne. To už je minulost. Vlastně míň než minulost – neznamená to nic… jen nesmysl.
„Nevěděl jsem, že ty a ona… vždycky jsem se jí líbil já… nenapadlo mě že…“
„Časy se změnily, Sasuke. A navíc – to už je jedno. Teď záleží jen na tom, aby ona a moje dítě byli v pořádku.“ Trochu zdůraznil to slůvko ‚moje‘ Nemohl si pomoci – ten zvuk se mu líbil. Moje dítě… znělo to skvěle. Moje dítě… moje rodina. Konečně…
Několik dalších minut uplynulo v tichu. Myšlenky obou se točily kolem Sakury a …
„Chtěl jsem tě zabít,“ vzhlédl k Sasukemu náhle. Ten sebou trhnul.
„Tak…Proč jsi to neudělal?“ Tak důležitá otázka… na pohled by se možná mohlo zdát, že byla položena jen tak ledabyle… ale pro ty dva měla velký význam.
Naruto se mu podíval přímo do očí. „Kvůli ní. Aby byla šťastná… i když s tebou. Já.. moc mi na ní záleží.“ Vstal z lavičky a otočil se k němu zády.
„Chtěl jsem jen, aby měla hezký život…“ A teď o něj možná kvůli mně přijde. To ale už nahlas neřekl.
No, ani nemusel. „Ona se nevzdala,“ podotkl Sasuke.
Syn Čtvrtého nijak nezareagoval.
„Pořád věřila, že všechno bude v pořádku. Byl to její sen – sen, kterého se nehodlala nikdy vzdát. Nikdy se nevzdám… to je tvoje heslo, ne? Víš, já…“ sklopil hlavu. „vždycky jsem se tomu vysmíval, ale pak…přišel jsem na to, žes měl pravdu. Neměl by ses vzdávat, nikdy. Když ti na něčem záleží tolik, že bys za to položil život, nesmíš přestat. Právě to mi pomohlo tě po tolika měsících konečně najít… Nikdy se nevzdát – to je NAŠE cesta ninji.“
Modré oči se trochu projasnily. Trochu zaváhal – ale co, pomyslel si. Vždyť je to vlastně pravda. „A ještě jeden důvod. Nikdy bych nezabil… přítele.“
Sasuke nevěděl, co odpovědět. Vlastě – ani nebylo co. Oba chápali význam těch slov… znovu přátelé…

Důležitá chvíle uvědomění… chvíle, na kterou Naruto čekal tolik let… která ale přišla v naprosto nevhodnou dobu… chvíle, kterou vzápětí přerušil zvuk otvíraných dveří. Dveří, ve kterých stála Shizune. S velmi podivným výrazem v unaveném obličeji…
Naruto se k ní okamžitě vrhnul. „Shizune-san! Co je s nimi?“
Ztrhaně si přejela vlasy prsty.
„Tak co je?!“ Tato slova už křičel.
Shizune se zatvářila smutně a chystala se k bolestné odpovědi. Ale…
Chodbou se najednou rozezněl jiný zvuk…pláč. Pláč malého dítěte. Zatvářila se užasle, nevěřícně, ale toho si Naruto nevšímal. Bylo něco, na čem mu záleželo mnohem víc…
S výrazem velkého štěstí, ale zároveň i toho nezdolného strachu se stínem úlevy trochu prudčeji odstrčil kunoichi ze dveří a vrazil dovnitř.

Dokáže někdy zapomenout na ten pohled? Ne. Ale tentokrát ne pro to, že by ho bolel, to ne - právě naopak. V tu chvíli pro něj neexistovalo nic krásnějšího, nic dojemnějšího, nic lepšího. Zastavil se a snažil se vrýt si tu scénu navždy do paměti… JEHO Sakura-chan s malým křičícím uzlíčkem v náručí…
Šťastně se usmívala, přestože bylo vidět, jak je unavená a zesláblá… Vedle ní stála Hokage a nějací další ninjové, ale ty muž ignoroval.
Došel až k nim. Zlomek vteřiny marně hledal slova… Sen se nemůže rovnat skutečnosti. Sen je to, po čem toužíme, co následujeme… pro co jsme ochotní udělat cokoli…náš smysl života. a když jsme si ten sen konečně splnili, je to skvělý pocit. A jeho sen byl právě splněn.
Okouzleně pohlédl na svou mladou budoucí ženu… ta mu pohled vrátila se stejnou láskou, porozuměním a oddaností v očích.
Jsou chvíle, kdy veškerá slova ztrácí význam, kdy nikdy nemůžou plně vystihnout situaci… a tohle byla jedna z nich. Tsunade s ostatnímu se tiše od té trojice vzdálili. Ani si toho nevšimli, ti měli oči jen pro sebe…
Jemně ji pohladil po vlasech a po tváři. „Jsi.. v pořádku? A ..“ jako očarovaný kývl směrem k děťátku. Zdálo se mu že nikdy neviděl nic tak… dokonalého. Malá hlavička porostlá jemnými blonďatými vlásky, drobný obličejík, který se tak podobal tomu jeho, ačkoliv bez těch čárek… zářící očička, u kterých se zatím nedalo říct, jestli budou spíše do zelena po mamince, nebo do modra po otci…
„Já i náš syn se máme dobře,“ usmála se znovu.
„Syn…“ zašeptal. Stále na ty dva hleděl, s posvátnou úctou a láskou v očích. Má syna… ten malý plačící chlapec je jeho dítě… stále si ta slova opakoval. „Můj syn…“
Jemně chlapečka pohladil po tvářičce. Ten se na něj podíval, naposledy popotáhnul, a jako zázrakem přestal plakat.
„Líbíš se mu,“ usmála se kunoichi.

Sakura
Její ztrhanou tvář znovu a znovu ozářil úsměv. Cítila se dost unaveně… poslední hodiny byly opravdu těžké. Moc si z nich sice nepamatovala, protože povětšinou byla v bezvědomí, ale… ale na tom už nezáleží.
Teď byla nevýslovně šťastná… ten pocit ji celou zaplňoval, přes veškerou únavu se cítila skvěle. Doslova ji hřálo u srdce láskou…
Pozorovala Naruta, jak opatrně drží malého v náručí. Sice měl strach, že mu ublíží, ale ...
„Je to přece tvůj syn. Budeš ho chovat často…“ Ta zdánlivě nevinná věta skrývala další otázku…
Co odpoví? Byla si téměř jistá, že odpověď zná… téměř jistá? Ale ona už nebyla mladá, naivní dívka, které stačily náznaky. Teď byla matkou, a potřebovala jistotu, víc než cokoli jiného. Už byla unavená z toho čekání… Dívala se mu do očí, a čekala na odpověď.
Dobře by zněla slova - Odpověď, která navždy změní život jim všem. Ale to nebyla pravda, alespoň ne tak docela. Jejich život byl už takhle dost změněný… a to, co ho změnilo nebylo ani tak chlapcovo narození, ani Sasukeho příchod, ale… oni sami. Ve chvíli, kdy se před lety rozhodli strávit svůj život společně, konečně odhalit city, které k sobě cítili. Když plánovali proplout rozbouřenou řekou života společně, ruku v ruce, kdykoliv ochotni se kvůli tomu druhému potopit až na samé dno… což se teď stalo. A jestli najdou sílu znovu se vynořit, je jen a jen na nich dvou.

Naruto&Sakura
„Miluji tě, Sakura-chan…“ Naklonil se k ní, a políbil ji. Jemně, něžně… ale přesto toužebně, jako by jí tím chtěl vyjádřit vše, co k ní cítí… to, k čemu nemohl nalézt slova.
A ona rozuměla. Objala je, oba, svého synka i muže, kterého tolik milovala…

Ani nevěděli, jak dlouho tam tak setrvali… opět jedna ze situací, kde čas nehrál roli…
Až dovnitř znenadání vrazil Legendární sannin.
„Jirayia-sensei?“ zeptal se udiveně Naruto a jen neochotně pustil Sakuru.
Poustevník se usmál. „Narození tvého syna si přece nemůžu nechat ujít,“ prohlásil. Vždyť je jako můj pravnuk… pomyslel si. Syn mého kmotřence. Který je synem muže, který mi byl jako syn… (ehh… to je synů XDD)
Přistoupil blíž. Chlapeček se na něj podíval ospalýma očičkama.
„Je krásný,“ poznamenal. Jako by se díval na...
„Nejhezčí miminko na světě! A bude po mně,“ řekl pyšný otec nadšeně. Sakura se neubránila úsměvu.
„Vypadá spíš jako malý Minato…“ uklouzlo Poustevníkovi. Minato... nikdy na svého nejlepšího žáka nezapomněl. Na jeho oběť, kterou vesnici přinesl...na jeho lásku k synovi...
„Minato? Kdo je to?“
Jirayia si povzdechl. Už byl čas, aby se dozvěděl, kdo opravdu je… že je jediným dítětem nejlepšího shinobiho, jaký se kdy v Listové narodil.
Pohlédl z okna. Kolem proletěl lístek. Jeden jediný, zelený list… jemně zakroužil a vydal se dál, na svou cestu vzduchem…
Ale teď opravdu nebyla vhodná chvíle… snad později, pomyslel si.
„Jeden…moc odvážný muž, kterého jsem kdysi znal… měl spoustu síly a odhodlání… a velkou lásku ke své vesnici, pro kterou byl ochoten udělat cokoli.“ A taky udělal, pomyslel si bolestně.
„Minato… to není špatné jméno… Sakura-chan?“
„Ano, Minato zní dobře,“ pousmála se. Jako jedna z mála znala pravé jméno Čtvrtého… A dávno tušila, že Yondaime Hokage a Naruto by možná mohli být…
Jiryaia se na zamilovanou dvojici také usmál. Kdybys jen věděl…

Hvězdy svítily vysoko na nebi. Svou jemnou, namodralou září laskavě osvěcovaly cestu všem opozdilcům, kteří se konečně vydali domů.
Už to byl týden, co se chlapec narodil. Od té doby do nemocnice proudily celé davy, všichni přátelé chtěli novopečeným rodičům popřát hodně štěstí… Naruto v pokoji zůstával se Sakurou, která se zoravovala z těžkého porodu. Už ji nikdy nechtěl opustit, ne, když ho tolik potřebovala… Věděl, že si svou zbrklost a nedůvěru k ní nikdy nedokáže odpustit. Byl pryč v době, kdy tady měl být pro ní…
Ne, pomyslel si s pohledem na spící ženu. To se už nestane… nikdy. Slibuju. Už navždy tady pro tebe budu…Pro tebe, našeho syna a pro všechny, kteří mě budou potřebovat.
Budu bojovat za vaše štěstí, tohoto snu se nikdy nevzdám… ne, dokud svět nebude bezpečnějším místem pro našeho syna... a naše další děti. Pro naše přátele, kteří toho pro nás tolik udělali, jako je Lee, Gaara, Kakashi, Hinata, Temari, Shikamaru… a mnoho dalších. A také – Sasukeho, jejich nejlepšího přítele, a budoucího kmotra jejich prvního syna, malého Minata. Jistě, měl chyby a ne málo, ale… byl to přítel. Později se také naučí, že v životě jsou důležitější věci než pomsta, a že nenávist není jediný smysl života.
Starý tým 7 už neexistuje, a nikdy nebude, to věděli všichni tři. Ale život jde dál, tak to prostě je, ať to zní jakkoliv krutě.
Žijme přítomnost, hrdě se dívejme do budoucnosti a dbejme, abychom mohli být pyšní na minulost!
V minulosti tří dávných přátel se stalo mnoho věcí, na které pyšní být nemohli. Vzpomínky, které se nevymažou… Ale ještě před sebou měli téměř celý život… život, který nebude jednoduchý, ve kterém je ještě čeká mnoho zkoušek, nebezpečí, boje, smutku, ale i radosti, štěstí, lásky, přátelství… Oni nikdy nepřestanou se svou snahou žít co nejlépe. Nikdy se nevzdají… Ne, dokud mají za co bojovat, něco, co milují tak, že by neváhali položit za to svůj vlastní život…

A to v jejich srdcích bude už navždy.

Poznámky: 

Něco jen tak...

Tak, a je konec... co dodat?
Já ani nevím... předně vám chci znovu poděkovat za to, že to vůbec čtete... nebýt vašich komentářů, tak by tato FF skončila na tak třetím díle, a to kdo ví jestli.
Tak, a k povídce - spousta hodin strávená mlácením do klávesnice, neméně hodin mlácení do hlavy, jak jsem neschopná , pravděpodobně rekord na konoze ve výhružkách xDD, neustálé přemýšlení, jak to kčertu zaonačit tak, aby to bylo aspoň trochu ke čtení... Týdny strávené nad touhle povídkou... jen jedna věc by mě zajímala - vyplatily se?
Proto chci požádat všechny, kteří se prokousali až sem, o komentář. Přece jen, poslední...

P.S. Možná se najde někdo, kdo by uvítal pokračování... nebude. Znamenalo by to, že by se muselo stát něco dalšího, něco, co by dostatečně nepříznivě zasáhlo jejich životy. A jediná věc, která se nabízí, je smrt malého Minata. Pardon, ale na to já už nemám ani nervy, ani žaludek...
A kromě toho - já myslím, že pokračování by to jen zkazilo... ten konec je dobrý tak, jak je.

P.P.S. Padla otázka - Jak se rodí v bezvědomí? Jo, tak to já netuším... XDD u ninjů je možné všechno... a já se Sakury potřebovala na chvilku zbavit, aby mohl Naruto klábosit se Sasukem :)

9. listopadu 2012: Kdysi tady bylo něco jako slib pokračování. Nebude. Ani podobná série. Z tohohle jsem už vyrostla.
Myslím, že pokud mě nějaká série, kterou jsem tady napsala, opravdu charakterizuje, rozhodně to nejsou LaN. Je to něco jiného, něco mně daleko dražšího. Ovšem za podporu děkuji tak jako tak, přeci jen - tohle byla má první dokončená.