Ishidate

Kapitola šestá: Poprvé za branami

Lehký větřík si pohrával s korunami stromů a v Konoze začínal nový den. Pro některé den plný práce, starostí či radostí. Mladý chlapec kráčel po zaprášené cestě směrem k centru vesnice – budově Hokageho. Než tam dorazil, přemýšlel nad tím, jaká bude jeho dnešní mise.
„Bude to vážená osoba, nebo nějaký obyčejný obchodník?“ přemýšlel Ishidate o svém klientovi. „Možná to bude mladá dívka, nebo starý muž. Áách, jsem tak nedočkavý,“ povzdychl si.
Stále se oddával představám a ani si nevšimnul, že dorazil k cíli. Přes hlavy minulých Hokage začaly pronikat první sluneční paprsky, které ho na okamžik oslepily. To mu ale nezabránilo v tom, aby se dostal dovnitř.

„Tak, kde je ten váš slavný ninja?“ netrpělivě se zeptal postarší muž.
„Buďte prosím klidný, stále má ještě deset minut, zato vy jste tu brzo,“ odvětil Hokage.
„Otče, tento vážený muž má pravdu, jsme tu příliš brzo. Není důvod ke vzteku,“ zastala se jediná žena v místnosti staršího shinobi, ten pouze kývnul hlavou na znamení díků.
„Pořád stejně chladná, ale máš pravdu, musíme počkat,“ omluvně řekl obchodník.
„Když se tak dívám, nebudete muset čekat dlouho, támhle jde,“ úsměvně dodal Hokage, který se stejně jako zbytek malého sálu otočil na postavu v černém, jenž se blížila temnou chodbou staré budovy.

Ishidate pomalu kráčel k větší místnosti, ve které se zadávaly mise. Už z dálky tam viděl kromě obvyklých přísedících i dvě další osoby. Staršího muže, oděného v cestovním, avšak drahém oblečení. Věkem ho odhadoval na padesát let. Jeho hnědé vlasy prorostlé šedinami toho byly důkazem. Druhá osoba, na které se zrakem pozdržel poněkud déle než je slušné, byla žena. Odhadem jí mohlo být kolem dvaceti. Měla dlouhé světle blonďaté vlasy, které jí sahaly až po pás. Oblečená byla ve společenském kimonu. Její hnědé oči ho hypnotizovaly daleko více než, na svůj věk, poněkud vyvinutější křivky.

„Konnichiwa,“ pozdravil a uklonil se takovým směrem, aby byla úklona mířena všem.
„Konnichiwa, Ishidate,“ oplatil mu usměvavě pozdrav Hokage.
„Toto jsou Mizare – sama a Akame – sama, budeš je chránit po dobu dvou týdnů. To, že je pan Mizare obchodník jistě víš.“
„Rád vás poznávám. Můžu vám zaručit, že vás budu chránit i za cenu mého života,“ řekl Ishidate a otočil se směrem ke klientům.
„No to doufám, neplatíme jen tak pro nic za nic,“ podotkl podrážděně obchodník. Jeho dcera chtěla opět něco namítnout, ale zabránil jí v tom mladý ninja.
„Myslím, že bude nejlepší, když vyrazíme,“ bleskově zareagoval mladík.

*****

Skupinka měla zrovna namířeno do malého městečka Fushimy. Pan Mizare zde měl nějakou obchodní zakázku.
Když se pomalu blížili ke svému cíli, napadla Akame záludná otázka.
„Jak dlouho jsi vůbec ninja Ishidate – kun?“ zeptala se.
„No, řekl bych, že to budou tři dny,“ odpověděl zahanbeně hnědovlasý shinobi.
„Cože?“ ozvalo se jim za zády.
„Je to tak, jak říkám, ale nemusíte se bát, tuhle misi zvládnu,“ dodal bleskově. Stařík za ním pouze něco potichu zaremcal, ale nic neřekl nahlas.

Po necelé hodině byli na místě. Bylo už pozdní odpoledne. Lidé se odebírali ze svých polí domů a táhli za sebou to, co za celý den sklidili. To byl ideální čas najít si přístřeší.

„Máte volné dva pokoje?“ otázal se šedinami prorostlý kupec majitele hotelu.
„Ano, na jak dlouho se zdržíte?“
„Pouze na jednu noc.“
„Bude to 450 ryo. Tady máte klíče od svých pokojů. Jsou to čísla čtrnáct a patnáct,“ řekl majitel a podal mu klíče.
„Děkuji.“

„Za chvíli mám to jednání. Sice to dělám nerad, ale musíme se rozdělit. Nechci tu svou dcerku nechat samotnou, takže s ní budeš ty Ishidate. Mě se na jednání nemůže nic stát. Sejdeme se před restaurací ´Červený drak´ přesně za dvě hodiny,“ vysvětlil situaci Mizare.
„Rozumím,“ odpověděl mladý ninja.

*****

Po vybalení věcí trvala Akame na tom, že si musí prohlédnout zdejší obchody. Při průchodu ulicemi slyšel Ishidate mužské narážky jako: „Podívejte na ni, to je ale kus co?“ nebo „Ta se nám ale vyvedla,“ a další podobné. Ani při jedné z nich žena, jdoucí vedle něj nedala najevo žádné známky uraženosti, či naštvání. Až do doby, než si jeden ožrala dovolil moc.
„Copak to tady máme?“ přistoupil k ní oplzlý muž s těmito slovy a jeho ruka se blížila k hrudníku Akame. Náhle se však zarazil, protože mu ji někdo pevně chytil.
„Kliď se mi z cesty ty parchante,“ zařval na mladíka stojícího vpravo.
„Pokud nechceš přijít k úrazu, tak zmiz a dej nám pokoj,“ řekl mírně zvýšeným hlasem Ishidate.
„Jak chceš chlapečku, teď tě to bude bolet,“ zasmál se muž a rozmáchl se pěstí, která však nedopadla.
„C-co ...“ nedopověděl, protože se mu ninjova pěst zavrtala hluboko do břicha, poté se skácel k zemi.
„Myslím, že můžeme pokračovat,“ usmál se Ishidate, na kterém teď visely pohledy všech ostatních povalečů v uličce.
„Děkuji,“ zašeptala Akame a políbila mladíka na líčko. Ten zrudl jako rajče, ale pokračoval v cestě.

„Teď už vím, že nás doopravdy ochráníš,“ pomyslela si dívka.

***** Pokračování příště