NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 25.)

NO TAK TO TU PRO VÁS MÁM, MÍ MILOVANÍ ČTENÁŘI DNES TO BUDE NAPÍNAVÝ, NO ASPOŇ MYSLIM A HLAVNĚ SE DOZVÍTE CO SE STALO. ALE ZNÁTE MNĚ, OPĚT NAKOUSNU NĚCO CO SE DOČTETE ZASE ZÍTRA, TAK PŘEJI PŘÍJEMNOU ZÁBAVU NEBO SPÍŠ NAPĚTÍ??

25. díl

„To má být všechno,co dokážeš?“ Zeptal se jí posměšně. S touto otázkou se však najednou napřáhl a onu jehlici hodil zpět po ní.

Siria už neměla síly uhnout. Už se nemohla vyhnout přibližující se osudné chvíli, která se k ní blížila nesmírnou rychlostí. Zoufalým pohledem sledovala, jak se už konečně blíží konec jejího života. Říkala si, že když se nedokáže pomstít, nemá smysl tu dál být. Vše, kvůli čemu bojovala, je nenávratně pryč a teď už jí stejně nikdo nemůže pomoci.

Smířena se svým osudem vyčkávala na poslední úder. S dokořán otevřenýma očima, přímo hledící přibližující se smrtelné ráně, se dívala zároveň na toho, kdo právě drží její poslední chvíle života ve svých rukách.

Už byl téměř konec všeho, co zde prožila, když v tu nejméně čekanou chvíli uslyšela jakési zašustění mezi stromy.

Stalo se však to, že místo smrtelného zasazení, ji náhle někdo strhl k zemi.

Pomalu pohlédla i vyděšeným výrazem na toho, kdo ji právě zachránil. Nemohla tomu uvěřit, ale bylo to tak. Ten kdo ji zachránil, byla Isis, její milovaná přítelkyně.

Samým zaskočením na ni stále hledíc vyřkla „Isis??“ Spíše to Siria vykřikla, stále ještě v šoku z toho, co se právě stalo.

„Co tu děláš??“ Překvapeně se jí optala.

Isis se však místo odpovědi otočila od ní a v mžiku se rozeběhla na Shibukiho, který tuto situaci nečekal, a díky tomu byl v tu nejméně čekanou chvilku povalen od Isis na záda.

Stála nad ním, připravená zasadit mu své smrtelné kousnutí. Oči se jí leskly chutí po jeho krvi.

Než však toto vykonala, uslyšela jak na ni Siria volá „Isis nééé!!!“

Isis se zastavila a držela ho ve smrtelném zajetí do doby, než k nim nedošla Siria.

Siria se k Shibukimu sklonila a jen řekla „Nezasloužíš si nic jiného, než velmi bolestivou smrt!!!“ Její zloba byla cítit z jejích slov plných smutku.

Než však Siria stihla vykonat svou odplatu, řekl jí Shibuki něco, co ji absolutně zaskočilo.

„Ale přece by si nezabila svého otce, nebo snad ano??“ A pohlédl na ni s mírným, až důvěřujícím si pohledem.

Siria se na něj nechápavě zahleděla.Její oči začínaly získávat velice zaskočený výraz.

„Jak to myslíš?? Mluv!!!! Rozumíš?!!!“ Její strach z neznámého byl jasně znát v jejím hlase, který se klepal jen o něco míň než ona sama díky jeho právě vyřčené větě.

Shibuki se na ni však jen povýšeně podíval a s velkým nadechnutím začal mluvit „Hmm……….Je to tak, jak slyšíš. Yumai ,………. Tvoje matka, patřila dřív do skryté Vodopádové. Zamilovala se do mně. Jeden čas jsme spolu žili. No vlastně než jsem zjistil, že je se mnou těhotná. já byl její první, a myslím, že i poslední.“ Dodal s lehkým úšklebkem.

„Ty lžeš!!!!“ Křikla na něj, držíc mu kunai u krku.

Isis jen lehce ustoupila, aby měla Siria víc místa pro sebe.

Shibuki ale pokračoval „Ona mě moc milovala, no ale já sem s ní popravdě byl jen kvůli její síle, kterou vládla od malička. Chtěl jsem její sílu a málem by se mi to povedlo nebýt tebe. Nelíbilo se mi, že se mnou čeká dítě.
Protože hrozilo, že by si její těhotenství mohlo kus té moci vzít. Ty! Nechtěl jsem se s nikým dělit. Když zjistila, že si to dítě nepřeju, potají v noci odešla. Pak už jen vím, že se ukázala až s Akatsuki. Využil jsem jejich návrhu na dohodu a zmocnil se jí. Dítě už ale neměla. Nevěděl sem kam tě ukryla nebo jestli tě vůbec donosila. Až do jednoho dne. Bylo to, když sem tě jednou z povzdálí uviděl, jak provádíš velmi divné věci, které nebyli skoro nikomu známé kromě mě. Poznal sem tu sílu, její sílu. Pak už jsem musel jenom vyčkat na správnou chvíli, abych nevzbudil rozruch. To mělo za následek všechny vraždy. Ano, slyšíš správně, vždycky si byla jen přítěží a kvůli tobě všichni ti tak blízcí umírají. Snaží se tě chránit. jenže osudu neujdeš.“
I z jeho hlasu bylo poznat, že právě vyřčené věty ho ani trošku netíží.

Siria na něj hleděla s vystrašeným, ale hlavně nevěřícným výrazem a s roztřeseným hlasem se od něj odtáhla.

„Ty ………..ty si můj otec?….Ne ty ne……..ty nesmíš………………..Jak si mohl??!!“ Rozkřičela se na něj.

Odpadla na zem držíc se dlaněmi za svými zády opřenými o tvrdou půdu, která ji v tuto chvíli přišla i tak nejistá.

„Věděl jsem že ještě před svou smrtí ukryla svou moc, jen sem nevěděl kam, ale když sem zjistil, že ji máš ty, musel jsem ji získat. Ale když už vím, že ji od tebe nemohu získat, nepotřebuji tě, tak jako ji…..To já ji zabil!!! Vlastníma rukama a teď zabiju i tebe.“ V OČÍCH SE MU ODRÁŽEL OBRAZ NAPROSTÉHO ŠÍLENSTVÍ.

Siria byla neschopná pohybu, otřesená nechutnou pravdou o své minulosti, své matce, ale hlavně o svém otci, na kterého dodnes neměla ani pomyšlení, obzvlášť co je zač.

Zvedl se a postavil se před ni. Hned na to pevně uchopil jednu její jehlu nasátou jedem, která tam ležela na zemi. S výraznou radostí na rtech na ni pohlédl a namířil ji proti ní, s touhou vsadit jí jed přímo do srdce.

Siria jen zavřela oči a čekala. Její slzy se spustili v obrovský vodopád. Už neměla chuť k ničemu, natož se bránit, ne teď.

Zrovna, když chtěl Shibuki udeřit, skočil mu z nenadání náhle do cesty Itachi.

Siria zděšením vyřkla jen „Itachi!!“

Zahlédla ho, jak bodl. Bodl, ale ne do ní. To on, on jí zachránil život svým vlastním tělem. Její jediná láska a teď se na něj dívá, jak tam před ní stojí, chránící její život, s jedem který mu začíná kolovat v těle.

A však nezasáhl ho na smrtelné místo. Jehlice, která vyrazila vstříc jeho tělu, se zabodla do jeho pravého boku.

Věděla že nezbývá moc času, než se jed dostane do oběhu. Jen ona znala protilátku. Ale věděla že to, co na ni potřebuje, je od nich ne zrovna blízko. Proto musela jednat .

Prudce se zvedla a vyběhla na Shibukiho, kterého odrazila od Itachiho.

Shibuki se na ni zle podíval a jak u něj stála blízko, velkou silou ji kopl do břicha.

Siriu upadla ve veliké bolesti na kolena, a z úst ji začal vytékat malý pramínek krve.

Itachi se stále držel na nohou, jako by mu snad ani nic nebylo. Jakmile si všiml Sirie, ležící v křečích na zemi, vstoupila do něj obrovská zloba, mísící se se strachem.

Shibuki myslící si, že Itachi už je teď mimo hru, se zahleděl na Siriinino bolestí svíjející se tělo.

Itachi rázem využil té chvíle a objevil se mu nečekaně za zády, s nožem zařezávajícím se mu do zad.

Shibuki od náhlého úderu upadl na zem vedle Sirie, která na něj teď hleděla z výšky klečíc na kolenou.

Itachi jen ostře řekl „Říkal jsem ti posledně, že jestli chceš žít, tak ji necháš být!“ Po této větě chtěl dokončit, co načal, když v tom uslyšel Siriinin hlas „Itachi NE!!“

Itachi svůj nápřah zbrzdil a pohlédl na ni.

Siria se pomalu zvedla a mluvila dál „Tohle musím dokončit já.“ S posledním pohledem na Shibukiho jen tiše, ale zřetelně plná bolesti vůči němu dodala „NE,…………. TY NEJSI MŮJ OTEC A NIKDY JÍM NEBUDEŠ.!“

Napřáhla se a jedním pohybem mu oddělila hlavu od těla. Byla to jediná jistota, jak docílit definitivní smrti.

Ještě chvíli na něj hleděla, celá roztřesená, dokud ji nevyrušil Itachiův ztěžka mluvící hlas.

„Málem jsem tě nenašel včas“

„Itachi, proč mě neustále zachraňuješ??“ Zeptala se ho se zaslzenýma očima při pohledu na něj.

„Protože….. jsi pro mě vším“ Řekl jí, ještě ji stihl přejet svými prsty přes rty a pak náhle odpadl.

Siria se celá vyděsila, když ho tak viděla.

Byl bledý a na čele se mu odrážel studený pot. Hned poznala, že se mu jed už dostává do oběhu.

Rychle ho vzala a přemístila se s ním, i když dost stěží, do jedné jeskyně nedaleko v lesních skaliskách..

Hned na to ho dala hlídat Isis a sama se vydala, i přes to, že sotva šla, pro onu látku, která by mu mohla zachránit život. Byla to velmi vzácná rostlina, která rostla jen na málo místech v této zemi.

Šla asi půl hodiny, než dorazila na místo, kde tato rostlinka kvetla.
Nabrala si určité množství, a ihned se vracela zpět.

Když dorazila do jeskyně, málem strachy omdlela.

Itachi měl velmi slabý puls a byl o něco víc bledší.

„Snad ještě není pozdě“ Pomyslela si, spěchajíc s rostlinou. Hned jak vyrobila protilátku, vtlačila mu jí do rány.

Chvíli u něj nečinně seděla, až nakonec usnula únavou.

Siria pomalu otevírá oči a první co vidí, je zapálený oheň v jeskyni.

Vylekaně se zvedne a rozhlíží se po jeskyni. Z jejích úst vyjde slabé „Itachi???“ Znepokojena tím, že nevidí ani Itachiho se zvedne pomalu a vyjde před vchod do jeskyně.

Nikoho však nevidí. Nemá z toho uvnitř dobrý pocit, obzvlášť když je k tomu noc.

Samým překvapením ji však někdo za ní zakryje oči. Celá vyděšená z představy, že v místnosti s ní ještě nikdo před pár vteřinami nebyl, se celá zachvěje.

Dotyk dlaní z jejích očí sjel pomalu až k jejím bokům. Ona však neváhala a zeptala se „Kdo si a kde je Itachi? Co si mu udělal??! “

Osoba za ní stojící však nedala ani náznaku, že by chtěla odpovídat, což Siriu silně znepokojilo a také rozčílilo.

„Nech mě na pokoji! Hned mi řekni kde je Itachi nebo tě zabiju!!“ Neváhala ani na vteřinu,a………….........................................................