Minatova povinnost 5

Část čtvrtá - Tady

Část pátá - Tajemství svitku Čtvrtého Hokage

Neji Hyuuga se právě vrátil z mise. Nic, co by stálo za námahu. Obyčejná lehká mise typu B a on si jenom nadával za to, že ji přijal. Měl pocit, že by mu Tsunade měla dávat lepší úkoly, když už je takovou dobu Jounin. Před chvílí byl v sídle Hyuuga klanu, aby si do svého pokoje odložil věci a hned se vydal na oběd do nějaké restaurace. Zase sám. Napadlo ho, že by s ním mohla jít TenTen, ale nápad hned zavrhl.
„Určitě má nějaké důležitější věci na práci, když se po delší době vrátila domů,“ namlouval si neustále. Byl s nimi tehdy ještě Lee, ale Neji měl za celý ten týden mise dost hlášek typu „Mládí vpřed!“ a „Ať žije taijutsu!“.
„Neji?“ zaslechl někoho za svými zády. Okamžitě se otočil a uviděl Shikamara s Choujim, kteří šli ven zřejmě s tím samým účelem jako on. Půjde s nimi. Nebyl sice moc společenský, ale stejně nejedl moc rád sám. Když někde sedíte o samotě tak máte pocit, že se všechny pohledy sbíhají jenom a jenom na vás. A to je ještě horší než rozhovor s Leem a Gaiem-senseiem na téma „úžasných“ zelených obleků. Nikdy nezapomněl na ten den, kdy je jemu a TenTen ti dva vnucovali.
„Shikamaru-kun, Chouji-kun … Jdete na oběd, že?“ zeptal se jich svým obvyklým tónem hlasu, když došli až k němu.
„To se ví!“ nadšeně se usmál Chouji. „Chceš jít s náma?“
Neji jenom přikývl a pokračovali dál. Oba očividně čekali, až něco začne říkat, ale Neji stále mlčel. Shikamaru nevydržel to otravné ticho.
„Hmm … Ty jsi byl na misi, Neji?“
„Ano,“ odpověděl Neji krátce. Shikamaru pozdvihl jedno obočí. Nemohl to alespoň nějak rozvést? To je otrava …
„A kde jste byli?“ pomohl mu Chouji. Už dlouho to byli nejlepší přátelé a Chouji znal Shikamarovu znuděnost, která se ještě víc zvyšovala tichem a nečinností.
„V Písečné,“ odpověděl Neji. Nenapadlo ho, že se chtějí bavit a nejenom získávat informace.
Chouji se usmál a otočil se na svého kamaráda. Shikamaru už začal zívat.
„A co jste tam dělali?“ pokračoval povzbudivě ale schytal za to jenom Shikamarův pohled, který měl říkat něco jako „To si vážně myslíš, že to nějak pomůže?“ Chouji věděl, že ne. Ale byly lepší alespoň úsečné odpovědi, než mlčet po celou dobu. A Suna nebyla zase tak špatné téma …
Neji ani nemrkl.
„Byli jsme tam na jedné misi.“
Chouji se málem rozesmál, ale vydržel to. Tenhle rozhovor neměl cenu. Doopravdy.
„Pozdravuje tě Temari, Shikamaru-kun,“ pokračoval z ničeho nic Neji.
Chouji zrudl ještě víc, jak v sobě zadržoval smích. Tak Neji se rozpovídal? A ještě takhle? Shikamaru naopak zbledl. Hned se však vrátil ke svému původnímu výrazu.
„Hmm … To je ale otrava …“ řekl, ale v jeho hlase bylo poznat, že to zas až taková otrava není.
Neji se z ničeho nic zastavil.
„Podívejte …“ řekl a ukázal na dům pár metrů před nimi.
„Tam bydlí Sakura Haruno, ne?“
Shikamaru zaostřil a okamžitě její dům uviděl taky. Ale hned si všiml dveří, které rozhodně nebyly na svém místě. Byly vyražené.
„Jdeme tam … Oběd počká, Chouji,“ zavelel Shikamaru, když si všiml že se jeho kamarád nadechuje k protestu.

„Sakuro-chan? A jaký to byl svitek?“ zůstával Naruto nevěřícně zírat. Našly se zápisky jeho otce. Doopravdy. Ano, vždyť jako Hokage nějaké musel mít. To bylo jasné … Ale proč ho to nenapadlo dřív? Cítil, jak se mu dech zrychluje a jeho žaludek se naplňuje uspokojeným dojmem. Nemusí utíkat. Nemusí dělat žádná nesmyslná rozhodnutí. A zase je tu něco, co zanechal Čtvrtý Hokage svému synovi. Sice ještě nevěděl, co to je, ale věřil, že to musí vyjít. Sakura ale stále nevypadala nijak nadšeně.
„Jsou to zápisky z doby jeho vlády,“ začala vysvětlovat a sedla si na postel. Naruto si vyčerpaně přisedl za ní. Oba ještě nebyli úplně v pořádku. „Jsou tam nějaké obecné věci a tak, ale na poslední straně je malá část věnovaná pár myšlenkám.“
Myšlenkám? No nevadí. I myšlenky můžou dávat podnět k činům. Tak jako teď.
Sakura se ohnula pod postel a vytáhla zpod ní červeno-zelený svitek. Naruto se na něj nadšeně díval. Cítil, jakou má radost. Vždyť je to něco, co mu zbylo po otci!
Sakura svitek ještě nerozbalovala, ale stále vypadala zamyšleně.
„Víš, Naruto … Když se našly ty staré svitky o zápisech ohledně devíti démonů, nikdo jim nevěnoval pozornost. Ani já. Všichni jsme mysleli, že je to moc neuvěřitelné na to, aby to byla pravda. A co by takové důležité spisy, kdyby byly pravdivé, asi dělaly zaprášené někde na spodu archivu? Přestali jsme jim věnovat pozornost. Možná jsem jenom doufala, že tohle se nemůže stát. Aniž bych si uvědomila, že ta chakra je až příliš nebezpečná.“
Dívka začala pociťovat ošklivé mravenčení v břiše. To, které je poslem strachu. Strach teď byla věc, na kterou v posledních dnech myslela tak často … Bála se o to, co jim budoucnost nachystala. Všechno bylo na nich.
„Dali jsme je zpátky tam, kde byly. Nevěnovaly jsme jim pozornost. Kdybychom tak udělali, možná jsme tomuhle všemu mohli předejít …“
Naruto sklopil oči.
„Co se dá dělat-ttebayo …“
„Ale teď, Tsunade podle všeho ty svitky znovu rozbalila. Sice jsem to neviděla, ale je mi to jasné. Hned když mě vyslýchala po operaci, tak jsem pochopila, že jsem jí tím dala myšlenku nad správností těch zatracených domněnek. A když jsem potom v nudě seděla tady, tak mě napadlo podívat se zase na tyhle záznamy. A tam, tam bylo tohle.“
Konečně pohnula rukou a jemně i s úctou, jakoby se bála porušení papíru, odtrhla začátek listu a svitek rozvinula.
Pomalu se odkrývaly znaky. Nadpisy byly ozdobné, ostatní věci téměř obyčejné. Ale ne pro Naruta. Pro něj byl každý tah jedinečný a zvláštní zároveň. Nejenom, že udávaly směr jeho příštího života, ale taky říkaly něco o samotném Minatovi.
Sakura viděla, jak se Naruto nahýbá a tak mu radši svitek sama předala do rukou. Naruto se na ni podíval a ona se usmála.
„Je to jenom tvoje …“ vydechla a položila mu ruku na rameno.
Jenom jeho? Rozbaloval papír dál a dál a spěšně četl různé záznamy o zvláštních misích, úvahy i podezření. Až úplně na konci, těsně před majestátnými znaky „Minato Namikaze – Yondaime Hokage“ byla zmínka o něčem zvláštním. Úvaha, která se odkazovala na ony svitky, kterým nikdo nevěřil. Minato je očividně četl a nezatratil je hned, ale měl jistá podezření ...
„Moc … Moc to nechápu-ttebayo …“ přiznal chlapec.
Sakura se usmála. Čekala to.
„No, nevadí …“ zadívala se do textu, „já se to pokusím nějak vysvětlit.“
Položila prst na znaky, pomalu po nich projížděla a v duchu je četla. Až všechno znovu přečetla, nadechla se.
„Tvůj otec … Tvůj otec tu dává jistou naději. Napsal, že včera – alespoň pro něj - našel svitky ohledně devíti démonů. I když tomu nevěřil úplně, neviděl důvod, proč by měly být svitky znehodnocovány. Ještě netušil, co všechno se stane, ale věděl, že někdy se nějaký démon musí vynořit. A odhaduje tu, že to bude už hodně brzo. Tím končí jedna část a navazuje na ni druhá část … Zamýšlí se – počkej, tady to nejde přečíst … Myslím, že se zamýšlí nad jedním jutsu. Jutsu, které by se dalo použít v naprosté zoufalosti, ale píše, že zatím nikde nevidí jeho uplatnění. Ale to by mohlo někdy přijít a proto sem svůj nápad vepsal, pro další generace vůdců Konohy.“
Sakura ještě chvíli luštila znaky a potom se narovnala. Upřeným pohledem se na něj podívala a pokračovala. Naruto chtěl pohledu uhnout, ale nedokázal to. Seděl a jenom poslouchal co všechno mu říkala. Poslouchal a snažil se pochopit to, co teď bude muset udělat.
„Doslova tam píše: Zamýšlel jsem se nad technikou, která by byla proveditelná. Věřím, že duše, jejíž tělo zemřelo, se může na určitou dobu a za určitých podmínek znovu vyvolat, oživit … Jde to, když někdo předá duši chakru na její existenci, nebo ještě jedna možnost – duše jde vyvolat přímo do těla, které chakru má. Podle mě to ale má jisté podmínky, ehm …“ Sakura znovu prstem vyčistila místo na svitku, které se nedalo přečíst, „Duše i hostitel musí chtít. Duše se promítne do nitra a krátký okamžik bude s tím žijícím člověkem sdílet jedno tělo. Zatím nevím, na co by se to dalo použít, ani jestli to vůbec proveditelné je, ale vím, že tohle jutsu by bylo hodně nebezpečné. Kdyby obřad něco přerušilo, jakákoliv – nebo obě – duše mohou odejít z těla a možná se už nikdy nemusí navrátit. To znamená, že by hostitel riskoval svůj vlastní život. Dále napíšu něco pro provedení techniky … No, a to už nás teď nezajímá.“
Naruto přemýšlel o tom, co teď řekla. Stále nechápal význam toho, když do někoho přesunou něčí duši.
„A co se s tím dá dělat-ttebayo?“
„Naruto! Potřebujeme nějak oddělit tu Kyuubiho chakru – alespoň část,“ pozvedla obočí dívka, „A kde ta chakra sídlí? Ve tvém nitru. Do toho se může dostat tvoje duše. To znamená, že i duše někoho jiného!“
„Jednou tam byl Sasuke-ttebayo … Znamená to, že do mě dal svoji duši?“
„Ne, ne. On zase má sharingan. To bylo něco jiného.“
„A co Kakashi-sensei? Ten má přece taky sharingan! Dattebayo!“
„Kakashi sensei nemá tak plně vyvinutý sharingan jako ten Sasukeho. Možná ho má hodně dobrý, ale protože není s jeho tělem plně sloučený, pochybuju, že by to zvládl. A taky pochybuju, že by se Sasuke najednou vrátil, jenom aby ti pomohl.“
Na chvíli se odmlčela. Zase nad ním přemýšlela. Nad jejich přítelem, který odešel a vykašlal se na ně. Už mu na nich nezáleželo. A Sasuke se jí začínal čím dál víc ztrácet ve vzpomínkách. Už na něj nemyslela tak často. Teď měla Naruta …
„To co tady říkám … To co tady říkám znamená, že můžeme vyvolat duši Čtvrtého Hokage, který určitě zvládne něco s tou chakrou udělat. Vyvoláme ho přímo do tvého těla,“ řekla Sakura a přitom rozrušeně vstala. Až teď si plně uvědomila, co ji napadlo.
„Co-Cože?“
Naruto chápal, co mu tím chce říct, ale přišlo mu to… Neproveditelné. Absurdní. I když už sám viděl, co je všechno možné. Vyvolat duši. Vyvolat Anděla smrti … Tak proč by nešla duše vyvolat do těla? Hlavně, kdyby to pomohlo …
„Jak říkám, Naruto,“ znovu si sedla a objala ho. „Ale … Ale je to strašně riskantní. Nevím … Nevím, jestli to budeš chtít zkusit…“
Měla o něho strach. Tak veliký strach … To mravenčení se ještě víc rozrostlo. Snažila se ho přestat vnímat, ale nešlo to.
Naruto ani chvíli neváhal.
„Sakuro-chan … Dneska jsi mi řekla, jestli jsem nezapomněl na svou cestu. Nikdy neutéct. Neuteču, máš pravdu. Dattebayo! Nějak to zvládnu. A taky, ty víš, že nezemřu, dokud se nestanu Hokage. Takže, o mě nemusíš mít strach.“ řekl a zazubil se na ni. „Dattebayo!“
Najednou je vyrušil zvuk ode dveří. Stáli v nich Shikamaru, Neji i Chouji a jenom nevěřícně se na ně dívali. Slyšeli konec, o tom nebylo pochyb.
Naruto se najednou prudce zvedl z postele a ukázal na ně.
„Vy! Vy! Vás určitě poslala Tsunade-obaachan!“
„Naruto? Ale vždyť už nechceš utéct …“ potichu zašeptala Sakura a doufala, že se zase uklidní.
„Vy mě nedostanete!“ přeslechl Naruto její slova a skládal k sobě ruce, aby udělal nějakou pečeť.
Shikamaru se jenom ušklíbl.
„Ale my tě ani nechceme, Naruto … To je otrava, o čem to mluvíš?“
Naruto se zarazil a najednou ho něco smetlo k zemi. Stála nad ním Sakura s napřaženou pěstí.
„Shanarooo! Narutooo! Na tohle teď fakt není čas!“
***
Tááák A všechno se nám ještě víc zkomplikuje :-P
Další díl: Už za chvíli ...