Chránit 1

Část první - Ty správné cíle

Ochránit ty, kteří jsou blízcí. Dát jim svůj vlastní život. Život, kdy se snažíme stát se silnými, jenom pro ně. To se rodiče snaží naučit své děti. Tak, aby na ně poté mohli být hrdí. Ale ty to nechtějí pochopit. Odmítají. Mladý, dětský rozum…

„Bojovat? Ale proč? Proč lidi riskujou svý životy?“ zakřičel do ticha místnosti.
„Ty to stále ještě nechápeš? Ty pořád nevíš? Jenom naprázdno žít, žít pro sebe … To není o tomhle!“ odpověděl mu stejně rozvášněně muž stojící naproti němu. Ti dva si byli hodně podobní. Ale pouze vzhledově. Jeden chlapec, druhý vážený shinobi. Jeden ještě bláhový, druhý moudrý a zkušený. Otec a syn.
Chlapec si na protest sedl na zem a odmítal se pohnout. Nechtěl se stát ninjou. Neměl to v plánu.
„Ti, co jsou shinobi, umírají. Umírají, mladí, aniž by stihli něco dokázat. To není můj cíl. Já chci mít poklidnej život. Chápeš to? Proč svýho syna nutíš jít na smrt?“
Jeho otec zabodl svůj pohled do jeho očí. Modré, blankytné oči se vpíjely do téměř stejných. Každé ale, ač si byly tak podobné, viděly svět jiným pohledem.
„Blázne. Tvoje sestra to pochopila! A co by jsi chtěl dělat jiného? Pracovat v obchodě a klidně si dožít nějakých sta let? Zítra tě zapíšu na akademii. Budeš pokračovat v mém povolání. A jednou možná příjdeš na to, proč je to tak důležité. Tohle všechno není o tom umřít. Já tě neposílám na smrt. A je mi líto, že to takhle vnímáš. Tolik lidí chce chránit svou vesnici. Ochránit své příbuzné, přátele … Proto neváhají zemřít. Je to otázka cti, důstojnosti … Zklamal jsi mě.“ řekl muž rozhodně a udělal pár kroků směrem k východu. Tam se zastavil.
„Hledej cestu, na níž pochopíš …“ hlesl a odešel. Svého syna měl rád, musel mu ale ukázat směr, kterým by se měl ubírat. Musel změnit jeho tvrdohlavou nečinnost.
Chlapec zůstal v prázdné místnosti sám. Ve tmavé místnosti, kterou jeho otec využíval k tréninku, nebo se tam snažil mluvit do duše svého syna. Štvalo ho to. Proč ho stále do něčeho nutí? Proč se ho snaží tolik změnit? Možná, kdyby ho tak nenutil, sám by se pro akademii rozhodl … Možná, že mu jenom chtěl odporovat … V umírání ale stále neviděl nic ušlechtilého. V té hrozné, bolestivé smrti. Tak dobře ji poznal … Jeho matka byla mrtvá. Zemřela před dvěma lety. A jenom proto, že jejich dům napadli nějací nájemní ninjové. Propíchli jí hrdlo katanou, a on se na to všechno musel dívat. Snažila se ho ochránit … To bylo to, o čem jeho otec mluvil. Ochránit své blízké a přitom zemřít. Ano, právě, zemřít při tom. Nemusela být mrtvá. Mohla by tu stále být, s ním. Ale kvůli tomu bláhovému přesvědčení odešla. Navěky. Nechala ho tu samotného a on jí to vyčítal.
Tichem šly slyšet téměř neznatelné vzlyky.
„Mami …“ šeptal chlapec a přitom se nesnažil zastavit slzy, které se mu řinuly z očí. Seděl, ve vlhké místnosti, a slzy se míchaly do louží na podlaze. Chyběla mu. Proč je vlastně tehdy chtěli zabít? Už si nevzpomínal …
„To blbý sebeobětování!“ procedil skrze zuby a malou pěstí udeřil do podlahy. Smutek ho ovládl a čelo položil na chladnou zem. Otevřel oči a v odlesku vody uviděl svůj obličej. Ty oči … Otcovy oči … Dívaly se na něj, jeho pohledem. Doopravdy mu byl tak podobný. I ty vlasy, ostře žluté, rozcuchané. Co bude teď? Bude muset taky riskovat svůj život?
Náhle zaslechl své jméno.
„Minato! Tady jsi!“ zakřičela mladá dívka, jenom o rok mladší, než byl on. Stejně blonďaté vlasy, dlouhé až po lopatky, za ní rozpustile vlály. Smála se.
Minato se okamžitě narovnal a otřel si oči. Znovu se usmál. Nikdy ho nikdo neviděl brečet a teď to nehodlal měnit.
„Aki! Co tu děláš?“ zavolal na ni a vstal ze země. Zazubil se svým radostným úsměvem, jakoby se před chvílí nic nestalo.
„Hehe. Mělas o mě strach, co? Jenom se přiznej …“ dobíral si ji z legrace. Měl ji rád. Byla to jeho malá sestřička. Minato si dal ruce za hlavu a pozoroval jak se zašklebila.
„Hej! Jenom si nemysli, brácho! Já budu jednou super bojovnice a o nikoho nebudu muset mít strach! Protože já všechny ochráním!“ stoupla si rozhodně naproti němu. Bylo to tu zase. Ta ušlechtilost … Minato se o tom už nechtěl bavit. Byli si tak podobní, a přece tak jiní …
„Aki-oneesan, proč si vlastně přišla? Hm?“ zeptal se a její předchozí slova vypustil z hlavy.
„Otec říkal, že tě zítra zapíše na akademii. Bude to tvůj první den! Přišla jsem ti poblahopřát!“ zavýskla a běžela k němu ho obejmout.
„No … Zapíše … Ale ..“ zaváhal Minato a snažil se ustát náhlý nával své sestry. Nevěděl, jestli má pokračovat se svým zatvrzelým proslovem. Aki brala tenhle úděl vážně. Ne jako on. Ona ji neviděla umírat … Jenom z jeho slov poznala, co se tehdy dělo. A naprosto nevysvětlitelně si dala jeden cíl: pokračovat v tom, co dělala jejich matka. Chránit blízké, i kdyby měla umřít. To na ní Minato nenáviděl. Tu odhodlanost, že nebrala ohledy na ostatní … Co kdyby opravdu umřela? Co by potom dělal? Kdyby ztratil i ji?
„No, dobře. Boj mě celkem zajímá … Chakra a to všechno … Možná se tam zítra vydám, do té školy. Možná budu i studovat …“ zaváhal.
Jeho sestra se na něj vyčítavě podívala. „Já kdybych mohla, hned bych šla. Ty seš hroznej … Tady nejde jenom o umírání. Tady jde o to, ochránit ostatní … A až se staneš Hokage, budeš vědět o co jde.“
„Já a Hokage, sestřičko?“ zasmál se Minato a pohladil ji po vlasech. „Nepraštila ses někde?“
„Tss …“ odsekla Aki. „Hele, dneska je oslava v domě Sakuma-senseie. Narodil se mu syn. Otec tam, jako přítel rodiny Hatake, musí jít a prý máme jít taky.“
„Hmmm …“ vydechl nezaujatě Minato.
„Prý tam dávají Ramen,“ řekla jakoby mimochodem jeho sestra a podívala se ke stropu.
Minato zvedl obočí. Narážku nepřeslechl. „Ramen? … No, já si myslím, že se tam můžeme podívat … A jak se vlastně jmenuje, ten kluk?“
„Něco na Ká … Myslím, že Kakashi,“ usmála se vítězoslavně Aki a vyběhla z budovy.
„Blbý jméno …“ zamyslel se chlapec a vydal se za ní.

***
Ok, zase Minato, já vím xD
Snad vás to zaujalo, alespoň trochu
Pozn. - No, možná jsou tam nějaký nesrovnalosti ohledně věku atp, ale boužel, nikde sem nemohla najít v kolika letech nastupují do akademie (a měla jsem pocit že v 8mi) .. Takže v osmi
***
Aki = podzim
***
Další díl: Samuraj a shinobi