A jak to bylo s Jiraiyou? 3

Jiraiya běžel směrem k monumentu kágů a po cestě se ptal snad každého, kdo bydlel po cestě jestli předešlou noc něco neslyšeli, třeba neobvyklý rámus nebo děti, ale nikdo nic neslyšel. Už pomaličku přestával věřit, že na něco narazí, když si všiml něčeho co se zatřpytilo v křoví mezi plotem jednoho z domů a popelnicí. Okamžitě zastavil aby mohl změnit směr svého pohybu. Přišel k místu, kde ještě před chvíli viděl tu třpytivou věc. Zpočátku nemohl nic najít, ale pak to spatřil, byla to malá brož ve tvaru slunce, zabarvená do červena. Ta brož mu přišla hodně povědomá, ale nemohl si vzpomenout, kde ji viděl. Po chvíli se přestal trápit, doufal že to po čase vyplave samo od sebe na povrch a zastrčil si brož do kapsy. Znovu se vydal na cestu po domech a ptal se na to co už mnoho domů před těmi, co právě byl. Dlouho žádný úspěch, už byl u monumentu a zbýval poslední dům.
„Prosím, ať aspoň tady někdo něco slyšel nebo viděl“ zoufal si v duchu. „Ťuk ťuk“ zaklepal lehce na dveře. Ty se polehoučku a pomaličku otevíraly. Ve dveřích se objevila nádherná mladá žena. Její vlasy byly dlouhé a rudé přesně jako ta brož, kterou našel. Její popr… ehm teda myšlenky byly vnadné, silueta těla dokonalá. V obličeji krásná a jemná. Její ústa se začali otevírat a Jiraiya si myslel že potkal anděla, jenže se ozvalo zývnutí a
„K sakru chlape, co mě otravuješ takhle brzo po ránu…“ a ještě jednou si na plné kolo zívla. „V týhle vesnici si člověk ani nemůže vychutnat po ránu rámen…“
Jiraiya nečekal, že by někdo tak krásný mohl říct něco takového, obzvláště když už bylo odpoledne. „Ehm… krásná slečinko…“
„Cože jaká slečinko ty prasáku, že ti jednu natáhnu“ tyhle slova Jiraiyu ještě více odrovnala.
„Promiňte nechtěl sem vás urazit. Ale jmenuji se Jiraiya a hledám tu stopy po únosci, který včera unesl 15 dětí. Neviděla nebo neslyšela jste něco?“ zeptal se šarmantně.
„Únos? O žádném únosu nic nevím … i když“ Jiraiya zbystřil „i když se mi včera zdálo, že tu slyším bandu nějakých harantů, ale když jsem se podívala ven, tak se viděla akorát jakéhosi divného chlápka, co se najednou vypařil. Už jsem viděla hodně divnejch věcí ale toto bylo nejdivnější.“
„Perfektní a kterým směrem se vydal nebo kterým směrem jste slyšela ty hlasy?“
„Už sem ti říkala, že se vypařil … takže žádným směrem nešel … prostě puf chápeš ne?“ Jiraiya si nebyl jistý, co ta krásná dívka myslela tím puf a ani to neřešil. Dál se ptal „A co ten hluk od těch dětí?“
„No ten mi přišel, že vycházel z téhle té skály“ a ukázala na skálu hned vedle skály, kde byly vytesaní všichni tři kágové. „Nebo někde z jejího vrchu.“ Pokračovala.
„Perfektní. Děkuji mnohokrát. A mohu se zeptat na vaše jméno?“
„Kushin… a co tebe to zajímá, já na tebe vážně vlítnu…“
Jiraiya však již dovětek, no vlastně ani jméno neslyšel, protože se vydal okamžitě směrem ke skále, kam ukazovala ta krásná, avšak rázná dívka.

Jakmile byl u skály, snažil se najít nějaký tajný vchod, bohužel bez úspěchu. Jediné co se mu podařilo najít bylo jen pár drobných, ptačí výkaly a ještě jehlu. Pátral už hodiny a vchod nikde. Měl už docela hlad, však taky naposledy měl snídani a teď se slunce u přibližovalo k horizontu, k tomu západnímu. Rozhodl se tedy, že si dá chvilku pauzu a půjde si dát něco k obědu, nebo spíš k večeři a pokusí se dát dohromady důkazy, které za ten den našel. Vydal se tedy zpět do centra do nějakého toho baru na večeři a pohárek saké. U nějaké té lahvinky se přece jen přemýšlí líp.

Při cestě k baru zahlédl Tsunade jak mluvila s kolemjdoucími lidmi. A tak na ni zavolal „Hej Tsunade!“ a běžel za ní.
„Ahoj“ odpověděla.
„Tak jak pokračuje pátrání?“ zeptal se jí.
„Nijak … nic jsem nenašla sice sem narazila na pár lidí, co něco slyšeli, ale to bylo vše.“ Na jejím obličeji se objevil výraz smutku a bezmoci. A pokračovala „A co ty našel jsi něco.“
„No pár věcí by se našlo… ale nechtěla by jsi to radši probrat tady v baru u skleničky saké? Mám už docela hlad a žízeň od rána sem nic neměl.“
„Jo ráda si něco dám, taky jsem dlouho nic neměla.“ Tak se vydali k baru který ležel jen pár kroků od místa kde právě stáli. Došli dovnitř. Usadili se u baru a poručili si každý panáka saké. Když ho dostaly Tsunade se hned začala vyptávat, co vlastně Jiraiya našel.
„No tak Jiraiyo co jsi našel?“
„No abych začal od začátku.“ A napil se prvního panáka, „Nejdřív jsem byl…“ a vyprávěl Tsunade, co ten den prožil a že našel brož a potkal krásnou dívku … ale to Tsunade nezajímalo. Zajímala se o tu brož, co našel. Jiraiya ji tedy vytáhl z kapsy, ze které mu taky vypadly drobné a jehla, kterou spolu s tím našel. „Tak co si o tom Tsunade myslíš?“ zeptal se jí.
„Nevím, ale přijde mi, že sem tu brož už někde viděla… ta barva… tak červená.“ Zadívala se na ni a došlo jí to. „No jasně! Už vím kde jsem ji viděla. Tuhle brož dostává každá dívka, která dosáhne věku 7 let v rodině Yuuhi!!“ a rozesmála se „Yuuhi znamená „večerní slunce“ totiž“ a stále se smála „Když jsem ještě chodila na akademii, znala jsem jednu z nich.“
„Vážně?“ divil se Jiraiya „Na žádnou Yuuhi si nepamatuju. Chodila do dámských lázní…“
Nestihl doříct a už dostal facku.
„Au Tsunade. Za co to bylo.“
„Za to že si šmíroval dívky v sprchách a lázních…“
„No jo, furt to musíš vytahovat.“ A hladil si svou nově vzniklou ránu. „Takže říkáš Yuuhi.“
„Jo říkám. Mají malý obchůdek nedaleko čistírny kam si nosíme čistit oblečení.“
A v tom to Jiraiyovi došlo. Ta žena co dnes ráno uklidňoval to musela být její matka. Jasně a znovu se zadíval na brož a na jehlu. Ta barva. Znovu záblesk pochopení. „Nepřijde ti ta brož a ta jehla v něčem podobná?“ zeptal se Tsunade.
„No vlastně jo. Mají stejnou barvu.“
„Přesně!“ Jiraiya úplně zářil. „Ta brož je rozbitá na dvě části. Jednu jsem našel kousek od čistírny a druhý zas u jedné skály kde by spatřen i ten záhadný muž. Tohle musí být stopy co nám ta holka z Yuuhi rodiny zanechala!“
„Myslíš?“
„Určitě! Musím si to ještě ověřit, ale myslím že je to tak jak říkám. Řekni Sarutobimu-sensei, ať dnes večer čeká tam, co sem ti řekl, že sem našel tu jehlu! Zatím!“ a už běžel směrem ven z baru.