A jak to bylo s Jiraiyou? 2

Orochimaru a Tsunade šli směrem ke škole, aby zjišťovali jestli únosce přece jen nezanechal stopy, ale Jiraiya věděl že tam nic nenajdou. Sám nevěděl kde začít a tak hledal jen tak bezvýznamně po celé konoze. Po pár hodinách si řekl, že to nemá smysl. Přeci jen tak pozdě večer nemá šanci narazit na žádnou stopu a navíc byl ještě mírně pod vlivem alkoholu. Tak zamířil domů a uklidňoval se příslovím
„Ráno moudřejší večera.“ A tak, když dorazil domů poshazoval ze sebe všechny hadry, které byli hodně cítit po kouři a saké, a šel do sprchy. Při sprchování přemýšlel o všech těch únosech, přemýšlel co mají společného. Přemýšlel o tom i když šel spát. Neměli nic společného, nepocházeli se vznešených rodin, ani jedno z nich nebylo vlastníkem nějaké z kekkei genkai. Byli to jen obyčejné, zdravé, akademií povinné děti, které měli nejspíš ten samý sen, stát se těmi nejlepšími ninji. Jiraiya pomaličku usínal, až usnul úplně. Měl strašné sny. Vždy se mu zdálo o krásných ženách, ale dnes se mu zdálo o těch dětech a o tom co se s nimi asi děje. Byla to krutá noc.

Na druhý den vstával Jiraiya jen těžce z postele. Žaludek měl na vodě. Hlava ho bolela jako by dostal od někoho kovovou tyčí, možná to bylo i zapříčeněno tím že měl snad nejhorší sny od té doby, kdy sledoval nahou Tsunade ve sprchách a dostal takovou nakládačku, že se z toho téměř neposbíral. Snažil se dostat do kuchyně, aby si udělal něco k jídlu a mohl pokračovat v pátrání po zmizelých dětech. Když se mu to konečně podařilo a najedl se, zjistil, že všechny jeho věci jsou špinavé nebo že smrdí tak moc kouřem, že v nich nemůže chodit po ulici. Rozhodl se tedy, že na sebe hodí první věci co najde a půjde směrem k čistírně, aby si je vyčistil. A jak řekl tak se i stalo. Naházel na sebe nějaké věci co dostal od svého bývalého žáka Minateho a vyšel.

Bylo deštivé a utahané počasí. Při pochodu Konohou sledoval, jak na všech domech visí černé vlajky, šátky nebo jsou aspoň vylepené černé pásky v oknech. Celé město dýchalo ponurou náladou. Jiraiyovi ještě stále nebylo dobře, ale bylo to již jen ze smutku. Procházel kolem starého domu, kde před prahem plakala žena. Jiraiya si toho nemohl nevšimnout, a tak se k ženě vydal, aby zjistil co se stalo.
„Co se děje?“ zeptal se. Žena zavzlykala se slzami v očích.
„Moje dcera… včera mi někdo unesl dcerku… Proč to udělal, co po ní chce? Vždyť my nejsme bohatí, ani nevíme nic co by ostatní věděli…“ a dala se ještě do většího pláče. Pro Jiraiyu to nebyl hezký pohled, byl to optimistický člověk a neměl rád jen málo věcí a nenáviděl jich ještě míň. A vidět tolik smutku v očích té ženy. Toho tak moc zdrcovalo a přitom naplňovalo nenávistí k člověku, který mohl něco takového udělat.
„Nebojte, já vám vaši dceru přivedu zpět. To vám slibuji!“ odpověděl zcela jistě. I když žena těmto slovům moc nevěřila, aspoň doufala. A přestala tak moc brečet a na Jiraiyu se dokonce pousmála.
„Děkuji vám.“ Jiraiyovi tyto slova pohladily duši. Proto se vydal opět směrem do čistírny. Při cestě opět přemýšlel nad tím, co mají všechny ty únosy polesné. Jediné co ho napadalo nedávalo smysl.
„Ten člověk nechce výkupné, nechce ani informace o vesnici na výměnu, děti nemají kekkei genkai, ale za to jsou všechny zdravé a silné…“ toto si furt opakoval dokola. Pořád a pořád, skoro si nevšiml, že málem přešel i onu tolik hledanou čistírnu.

„Aaa Jiraiya-sama“ ozývalo se hned, jakmile se objevil ve dveřích čistírny. „Vidím, že dnes to bude na víc várek, včera to musela ale být noc“ a malý zarostlý muž se usmíval pod knírkem
„Nemáte ani ponětí jaká Watanabe-sama“ odpověděl poněkud sklesle Jiraiya. „Ve vesnici byl opět únos. A opět nebyly žádné stopy k tomu, co to udělal.“
„Únos? Znovu?“ divil se Watanabe. „To je divné…“
„Co je divné?“ tentokrát se divil Jiraiya.
„Včera večer si okolo mého obchodu hrálo pár dětí, tak 10 nebo 15. Dělali velkej hluk, tak jsem na ně vyběhl, ať jsou potichu, chtěl jsem už spát, ale když jsem vyšel před obchod tak tam už nikdo nebyl… Říkal jsem si že mám asi už halucinace a tak sem šel zase spát.“
„Opravdu? Tak to je bizarní.“ Opravdu to bylo divné, nejdřív takový hluk, že člověk nezaspí a další vteřinu je absolutní ticho. „A nevíte z které strany ten hluk přicházel?“
„No zdálo se mi jako by to přicházelo ze západu od monumentu kágů…“ nestihl to ani doříct a Jiraiya už byl z obchodu venku ještě bylo slyšet něco ve smyslu poděkování a toho že se límečky nemají škrobit.