A jak to bylo s Jiraiyou? 4

Běžel rychle, rychleji, téměř srážel lidi, až konečně byl u cíle svého putování. Stál tam, před domem, stejně jako ráno když viděl plačící ženu. A teď si všiml i oken na jejichž spodní části byli nakresleny červená zapadající slunce.
„No jasně já věděl, že to bylo tady.“ Došlo mu, že tady poprvé viděl ten samý znak jako na broži. Chvíli přemýšlel, co dělat, až se nakonec rozhodl a vyšel směrem ke dveřím „Klep klep.“ Zaklepal na staré dveře. Chvíli se nic nedělo, ale po chvíli se otevřely dveře a v nich stála ta samá žena, kterou Jiraiya ráno uklidňoval.
„Ano přejete si?“ zeptala se “Ale to jste vy…“ žena hned rozpoznala toho sympatického ninju z rána „Našel jste už moji holčičku?“ jí okamžitě vystálo na mysli a taky to hned řeka.
„Ne. Ještě ne.“ Tiše pronesl. „Ale mám tu něco s čím bych potřeboval pomoc.“ A vytáhl brož. „Nepatřilo toto náhodou vaší dceři?“
„Panebože“ vyjekla ze sebe žena. „Ano, tohle jsem dala před třemi dny mé Kurenai. Bylo jí sedm.“ A naděje ji vysvitla v očích. „Kde… kde jste ji našel?“
„U monumentu kágů…“
„Takže má holčička je tam?“
„No to ještě nevím…. Ale dnes večer se tam jdu podívat. Doufám, že něco objevíme.“
„Děkuji.“
„Není třeba děkovat. Zatím nashledanou“ Odpověděl a vyšel směrem ke svému domu, aby se připravil na dnešní … lov.

Už byla temná noc a Jiraiya byl už připraven vyrazit. Měl divný pocit v žaludku, jakoby se mělo něco stát, ale nebral to moc na vědomí. Hnal se jen za myšlenkou, že najde a zachrání ty děti. Vzal si ještě pár posledních kunaiů a shurikenů do zásoby, aby ho jen tak nic nepřekvapilo a vyrazil směrem k místu, kde objevil onu jehlu. Cesta mu ubýhala pomalu. Pocit v břiše se mu zhoršoval s každým odrazem od stromů či střech. Avšak se to snažil přehlížet. Když už byl na místě, byl tam sám.
„To je divné, neměli tu už být?“ říkal si sám pro sebe. Chvíli čekal, ale nikdo nepřicházel. Říkal si, že se asi zpozdili kvůli nějakým drobnostem a tak se vydal sám na obhlídku místa. Hledal nějaký tajný vchod, ale jako zprvu, ani teď nemohl nic najít. Najednou se ale ozvalo „Cvak“ a na Jiraiyu vyletělo z křoví hned několik Kunaiů. Jen tak, tak se jim vyhl, ale při dopadu se znovu ozvalo „Cvak“ a tentokrát z druhé strany vylétla další sada kunaiů. Ale teď se jim postavil a vyslal i on pár shurikenů, aby odrazil útok. Byl to chytrý tah. Došlo mu totiž, že nejspíš stojí v minovém poli a každý další skok můžu spustit další výpad kunaiů, nebo i něco horšího. Chvíli jen tak stál na místě a přemýšlel co dál. Musel být už blízko svého cíle, když zde byly připraveny pasti. Ale kde, kde je ten blbý vchod. Při tomhle přemýšlení si vzpomněl na jehlu kterou nedaleko odtud našel a začal doufat, že najde další kousek, který mu odpoví na jeho otázku. Chvíli pátral a pak to uviděl. Další kousek skládačky. Třpytil se sotva metr a půl od něj. Doufal, že tam se právě skrývá vchod. Proto natáhl pře sebe ruky, zapečetil a zvolal „Kuchiyose no Jutsu“ vznikl hustý dým, a před Jiraiyou se objevila malá žabka.
„Ále Jiraiya-kun. Dlouho jsme se neviděli, co bys potřeboval“ Okamžitě na něj vychrlila.
„Nazdárek Gama-sama“ opověděl „no víš jsem v takový blbý situaci, všude kolem jsou pasti a potřeboval bych zjistit, jestli tady kousek ode mne je vchod do podzemí.“
„Ááá ukaž“ žába se rozběhla, aby zjistila situaci, chvíli skákala kolem a pak řekla „Hotovo už to mám. Až řeknu teď, tak skočíš přímo sem, jinak z tebe bude jehelníček“ a začala se smát
„Opravdu k popukání“
„No jo, promiň. Tak se připrav … a … teď“ hned jak to Jiraiya uslyšel, skočil směrem, kterým žába ukázala. V tu samou chvíli výlétla obrovská salva kunaiů a shurikenů právě na místo kde ještě před chvilkou stál. Těsně před dopadem se pod Jiraiyou otevřel tížený tajný vchod a on zahučel přímo do něj.

Let netrval ani tři vteřiny a už seděl na zemi.
„Au, tohle vážně bolelo.“ Všude kolem byla tma. Jiraiya si v duchu říkal že by jsme tu právě teď hodila baterka, jenže tu měl doma, nepočítal s tím, že by ji v boji potřeboval. A tak tam seděl po tmě. Rozhodl se že vstane a rozsvítí si nějakým tím ohnivým jutsu, ale když vstal nestačil se divit. Automaticky se zažehly pochodně po obou stranách chodby. Bylo to děsivé, ale i uchvacující. Někdo si dal záležet. Zapečetil tuto místnost tak, že když někdo vejde, tak se na základě jeho chakry rozsvítí pochodně.
„Užitečný. Bych si mě pořídit domů.“ Jakmile se rozkoukal a zjistil kudy by se měl vydat, udělal tak. Chodba byla celkem úzká a i při osvětlení temná, naháněla hrůzu, alespoň vedla pořád rovně, takže se nemohl ztratit. Šel takhle rovně už pěknou řádku minut a přišlo mu, že chodí neustále dokola. Podíval se před sebe
„hmm rovinka.“ Za sebe „taky rovina“. Nedávalo to smysl, a tak se rozběhl. Běžel, pořád zrychloval, ale furt nic. Už mu přišlo, že musí být snad ve vedlejší Říční zemi, proto se zastavil, spojil ruce a „KAI“ Ihned se vše začalo vlnit. Celá chodba zmizela.
„Já to věděl, bylo to genjutsu.“ Na místo toho se objevil v jiné chodbě která byla jen o něco málo osvětlenější než ta předtím, a byla mnohem větší.
„A sakra.“ Vypadlo z něj, když se ještě před ním objevili dvě chodby, a každá z nich vedla jinam.
„No jo a teď kam“ ptal se sám sebe. Věděl že jedna z těch dvou chodeb vede k uneseným dětem a ta druhá… nejspíš do nějaký dosti kruté pasti. Dost dlouho přemýšlel, kterou z chodeb se má vydat.