Sněhové krajky

Stála uprostřed malého náměstíčka. Slunce dávno zapadlo a v oknech domů a bytů svítili svíčky a ozývaly se z nich veselé hlasy.
Asi si rozdávají dárky… Pomyslela si sklesle a smutně se usmála. Hleděla na hvězdnou oblohu a malá světýlka se odrážela v jejích jemných očích.
Něco jí zastudilo na tváři…
Sníh… Malé sněhové krajky dopadaly na její tvář a zdobily krátké vlasy barvou připomínající noční oblohu. Přitáhla si bundu k tělu. Byla zima.

Se svým věrným přítelem po boku přišel na náměstíčko.
Co tu ten pošuk má? Mamka bude naštvaná když se hned nevrátíme. Pomyslel si rozmrzele. Rozhlédl se po liduprázdném místě… Počkat! Ono nebylo zase tak liduprázdné.
Přišel blíže k dívce hledící na oblohu. Ani si ho nevšimla.
,,Hinato?“ optal se opatrně a položil jí ruce na ramena.
Zmateně se otočila a její tváře dostali červený nádech. A rozhodně to nebylo tou štiplavou zimou… Temné oči na ní starostlivě hleděli a ona si teprve teď uvědomila jak hloupě to musí vypadat.
,,Ach… Kiba-kun, c-co tady dě-děláš?“
,,Akamaru mě vytáhl ven. Proč jsi tady ty? Jakto že nejsi v domě?“
Nedokázala mu odpovědět. Smutně sklopila oči k zemi…
,,Neříkej mi že tě vyhodili?!“ vyhrkl zděšeně.
,,N-ne to ne… Je-jenom jsem t-tam pře-překážela.“ rychle vysvětlovala, jakoby se bála aby si nemyslel něco zlého. V duchu se nad tím pousmál. Vždycky všechno brala na sebe, veškerou vinu…
,,Copak nevíš, že o Vánocích by nikdo neměl být sám?“ usmál se a plamínek radosti v jeho srdci vzplál, když viděl radovat se její oči.
Byla ráda, že přišel… Ani nevěděla proč, ale byla ráda. Pouhá jeho přítomnost jí dělala radost. Neubránila se mírnému úsměvu.
Miloval její úsměv. Radoval se když měl radost… Ano, jeho malá kamarádka a spolubojovnice… Ale…
Lehce jí objal. Byla skoro o hlavu menší, takže její hlava spočinula na jeho hrudi.
,,Veselé Vánoce, Hinato.“ řekl a podíval se jí do očí. Usmál se při pohledu na její studem rudé tváře. A začervenal se také.
Sklonil se k ní a opatrně, jakoby se bál že jí ublíží, se dotkl jejích ledových rtů.
Nebránila se. I kdyby chtěla, tak nemohla. Šokovaně na něj upírala oči, ale vzápětí si uvědomila jednu věc…
Málem se radostí rozskočil, když ucítil odpověď na svých rtech. Prohloubil něžný polibek a přitáhl si jí blíž. Když se od sebe vzdálili aby nabrali vzduch do plic, díval se jí do očí. Celou dobu…
Sněhové krajky se jim začaly tvořit na hořících tvářích a jemných, ale šťastných úsměvech. Milující pohled očí mluvil za všechno.
,,Veselé Vánoce, Kiba-kun.“ řekla stydlivě. Usmál se. Veselé Vánoce…