Hokageho Syn: Origins 031 - Nový úkol a odchod

Uběhlo pár dní od útoku na Listovou, která se z oné události pořád vzpamatovávala. Jelikož místo vesnice stál obrovský kráter, museli všichni přiložit ruku k dílu a museli začít od píky. Naštěstí, Narutova dobrodružství a velký vliv způsobil, že se sešlo několik dalších lidí z různých koutů světa, aby pomohli. Samotný Naruto nebyl opět přítomen, vydal se k Zemi Blesku, aby našel Osmiocasého Jinchuurikio, opět kvůli tréninku.
Bohužel, útok měl i špatnou dohru na vyšší politiku vesnice. Jelikož byla Tsunade v komatu, nebyla schopna vést a reprezentovat vesnici, jak by se od Kageho očekávalo. Rada Listové, společně s Ohnivým Daimiyo, dlouhou dobu debatovali o možném nástupci. Padlo několik návrhů, mezi nimi i lidé jako Kakashi, nebo Danzo. Právě Danzo využil své dokonalé manipulace, aby funkce připadla jemu, byť oficiálně nebyl Šestým Hokage. Byl pouze kandidát na Šestého. Tato situace v politice nechávala Tanmu poměrně chladným. Nebyl sice spokojený s výběrem, raději by uvítal Kakashiho, ale starý válečný jestřáb mohl ještě překvapit. Navíc, domlouval se další Sraz Pěti Kage, takže by se Danzova pozornost mohla obracet jinam.
Jelikož byl Tanmův příbytek na samotném okraji vesnice, neutrpěl žádnou škodu. Tým Aquila se mohl nadále scházet a domlouvat svoje další akce. Kiro ležel rozvalený na gauči, odpočíval po práci. Jeho fyzická síla a schopnosti Dotonu byly při rekonstrukci užitečné. Elika ležela s hlavou v knihách a svitcích. Kenjin, se kterým se střetla v Deštné, jí ležel hodně dlouho v žaludku. Chtěla zjistit, co stojí za jeho sílou a hlavně výdrží. Zrovna listovala v knize plném všemožných záhad, nadpřirozených jevů, kleteb a podobně, originál z Klanu Namikaze. Tanma trávil svůj čas tím, že vysílal Oriona do Země Čaje se zprávami. Informoval převážně o dění v Konoze. Kdykoliv měl chvilku, většinou než ho Orion našel, studoval mapu. Plánoval menší výpravu.
„T? Myslím, že něco mám!“ ozvala se Elika po dlouhé době ticha. Když Tanma klidně zamručel, věděla, že má jeho pozornosti.
„Podle toho, co jsme viděli, tak je Kenjin pod kletbou Peng-Lai. Poslouchej. Navýšená agrese, rychlost, síla a nemožnost umřít. Oběť musí žít věčně a v agonii, dokud ji nepostihne zoufalství. To by celkem sedělo, ne?“ promluvila, když přečetla krátkou pasáž z knihy. Tanma se na chvilku zamyslel, sám toho prožil hodně. Pokud je pravdou, že se Kenjin spřáhnul s Yarim, nedivil by se takovému osudu. Snažil si vybavit Kenjinovo chování v Deštné, celkem to souhlasilo.
„Je to možný. Něco mi říká, že ho nevidíme naposled,“ odpověděl Tanma, když si vytáhl papírek, na kterém napsal další zprávu. Žádal Tanaku v Zemi Čaje, aby zkusil někoho vyslat do Peng-Lai a zjistit, co se tam odehrávalo.
„No, nerad znovu čelím někomu, s kým byl pořádnej problém. Byl bych radši, kdybych na něho už nenarazil,“ pronesl Kiro z gauče, Elika přitakala. Tanma jenom předal Orionovi zprávu, než ho zase vyslal ven.
„Na čem tam vůbec pracuješ?“ zeptala se Elika se zájmem, když zavřela knihu. Potřebovala se už protáhnout. Tanma jenom vytáhl na stůl kouli o velikosti grapefruitu, chyběl jí čtvrtinový výkus.
„Co to je?“ zeptal se Kiro, jelikož ho rána na stůl probudila z rozjímání.
„Pokud to kdysi mělo jméno, je už nejspíš dávno zapomenuto. Vzhledem k tomu, jak to funguje, tak bych to pokřtil leda jako Lokátor. Už jsem ho párkrát použil, tak vím, jak funguje,“ odpověděl Tanma, jeho tým se podíval na kovovou kouli se zájmem.
„Zvláštní. Taková hromada technologie, co máte na skladě za ta léta… ale co se týče jmen, stojíte za prd,“ rýpnul si Kiro při pohledu na kouli.
„No jo, se jménama jsem krapet na štíru,“ uznal Tanma s omluvným pohledem.
„Jak to vůbec funguje?“ zeptala se Elika se zájmem. Poprvé spatřila nějaký artefakt, který patřil Klanu Namikaze. Tanma se jen dotknul koule a z vrchu vyjel něco jako hologram, který ukazoval místo, kde měl jít příště.
„Nějak takhle. Reaguje to pouze na Namikaze chakru, takže vám to bude k ničemu,“ odpověděl Tanma a dál se sklonil nad mapu. Kiro se zaujatě díval na výjev, který ta podivná koule ukazovala.
„Hej, tohle místo znám!“
Cesta je zavedla do jedné jeskyně na pobřeží Země Ohně. Kiro se rád procházel, když měl chvilku, takže onu jeskyni našel rychle. Jenže ta byla slepá.
„To je vše, co ta jeskyně nabízí. Nic jinýho, Tanmič,“ oznámil Kiro, když tým vstoupil do jeskyně. Minimálně čtvrtina byla zaplavená vodou. Tanma se rozhlédl kolem. Ani se svým světlem neviděl nic, co by připomínalo nějaký vstup. Blonďák znovu vytáhl lokátor a zaktivoval onen hologram. Jeho tým zkoumal okolí, Tanma se podíval podrobněji na obrazec, který vycházel z nedokončené koule. Sotva se obrazce dotknul prstem, obrazec se změnil. Teď ukazoval polohu na mapě, vyznačenou červeným puntíkem. Znovu sáhl na obrazec, objevil skalní stěnu s podivnou modrou čárou. Ta čára měla obrys průchodu. Zkusil to ještě několikrát, než mu to došlo.
„Hej, lidi! Asi něco mám,“ zavolal na svoje společníky, než jim ukázal novou vychytávku.
„Dobře, Klan Namikaze mě nepřestane překvapovat,“ uznala Elika nový objev. Pátrání se hned zjednodušilo.
Tanma vedl svůj tým jeskyněmi. Najít fragment s informacemi bylo obtížnější, než se původně zdálo.
„Řekni mi ještě raz, čemu ten fragment hledáme?“ zeptal se Kiro, když se vrátili z další slepé chodby.
„Má v sobě důležitý informace. Navíc, pouze člen klanu Namikaze ten fragment může převzít. A neptej se mě na ty informace, sám je nevím,“ odpověděl Tanma, když zkusili další chodbu. Tuhle misi vymyslel sám Tanma, nechtěl se handrkovat s radou, ani se zastupujícím Hokagem. Stejně by se Danzo tak akorát snažil udržet Tanmu ve vesnici.
„Mi stačí, že je to prospěšný pro tvůj klan, T,“
„Toho si cením. K***a, další rozcestí,“ tým opět stanul na rozcestí. Před nimi se rozléhaly tři chodby.
„Asi bude moudřejší se rozdělit,“ navrhla Elika a převzala od Kira světelný kámen.
„Asi jo. Aspoň se odcaď vymotáme rychleji,“ přidal se Kiro a podal další kámen Tanmovi. Ten uvažoval, kterou cestu vezme. Nakonec se rozhodl pro prostřední.
„Tak jo. Hlavně bacha na netopýry,“ Tanma v duchu děkoval temnotě chodeb.
„Kde?“ vyjekla dívka polekaně, Kiro už tušil, co přijde.
„Myslel jsem pro případ, že na nějaký narazíš,“ odpověděl Tanma z hloubi chodeb, hlas mu podkresloval smích. Kiro prskal smíchy.
„Připomeň mi, ať mu nedávám noční hlídky,“ zdůraznila Elika při pohledu na Kira, čímž ho trochu vytrhla ze zábavy.
„No, to žádáš toho pravýho,“ odvětil Kiro se smíchem. Elice naskočila žilka.
„Uungh! Vy jste úplně hrozní!“ nasupeně odešla levou chodbou, Kirovi zůstala pravá.
Tým se po chvilce vrátil na rozcestí podělit se o svoje poznatky. Všechny tři jeskyně byly slepé, pouze Eličina měla na zdi tvar připomínající oko. Tanma rozhodl, že to stojí za prozkoumání. Ono domnělé oko se rozsvítilo při jejich přítomnosti.
„Pořád slepý. Ale cítím tam další průchod. To nechápu,“ promluvil Kiro s položenou rukou na stěně. Náhle je oslnilo světlo, které vycházelo z onoho oka nad průchodem.
„Jsem nápomocný, ale i krutý. Věčně jsem nedobrovolný a nechtěný, přesto dokážu velkých věcí. Nikdo se na mě netěší, neb zármutek a bolest přináším. Ztráta mě věčně provází, nikoliv pochopení,“ ozval se dunivý hlas, zněl směrem od toho kamenného oka.
„Měl jsi pravdu, Kiro. Za tou zdí něco je. Ale musíme přijít na řešení, abychom mohli projít,“ uznal Tanma, když hlas utichl.
„A je něco, co u vás nezahrnuje hádanky?“ rýpla si Elika a snažila se na něco přijít. Tanma si jen odevzdaně povzdechl.
„Většinou ne. Většinou každej, co jsem našel, tak se vytasil s hádankou, nebo zkouškou. Nesnáším hádanky,“ utrousil blonďák a taky se snažil najít řešení, i když mu to bylo už jasné.
„No, pochopil to někdo? Já teda ne,“ ozval se Kiro bezradně.
„Tak si to shrňme. Co může být krutého, ale nápomocného zároveň? Co věčně přináší bolest, ztrátu a zármutek? Dokáže velké věci, ale přesto ho nikdo nechce?“ dumala Elika nahlas, než se zarazila.
„Ne. Že to není…?“ došlo jí to. Tanma to jen kývnutím potvrdil.
„Co? O co jde?“ Kiro pořád nic nechápal. Elika si jen rukama zakryla ústa.
„Oběť,“ zašeptala dívka vystrašeně. Kiro těžce vydechl. Proto nechtěný.
„No, já vám nevím, teda. Jakože, nemyslím si, že jsem nějak podstatnej pro tým, ale bojím se. Nevím,“ začal Kiro nervózně, Tanma zavřel oči, přemýšlel.
„Podstatnej jsi dost. To spíš já nejsem. Ale taky se bojím,“ nesouhlasila Elika, taktéž plná nervozity. Tanma pořád mlčel.
Chvilka se zdála nekonečná. Napětí se dalo krájet a ticho bylo neúnosné. Kiro a Elika byli strachy bez sebe, Tanma dosud nepromluvil.
„Já půjdu,“ vydal nakonec ze sebe blonďák.
„Cože?“ vyjekli jeho dva spolubojovníci. Tanma se chtěl dobrovolně obětovat.
„Pokud chce oběť, má ji mít,“ trval Tanma na svém, i přes nesouhlas jeho přátel.
„A co tvoje cíle, Tanmič?“ připomněl Kiro, jenže Tanma jen pozvedl ruku.
„Moc dobře víš, že jsem sám sebe vždycky stavěl až na několikátou příčku. Vy jste pro mě byli vždycky první priorita. Nikdy jsem vás nenechal na dně,“ opověděl blonďák, Kiro mu to uznal za pravdu. Nemohl mu na to nic říct.
„T, to ne! Ne ty! Musí být i jiný řešení, společně ho najdeme!“ Elika nečekaně zvedla hlas a postavila se k Tanmovi, jakoby ho chtěla zastavit.
„Jiný řešení není, Liko. Buď jsem to já, nebo my všichni. A pokud to dodrží svoje slovo a zajistí vám to bezpečnej průchod, tak to mi za tu oběť stojí,“ nesouhlasil Tanma, byl překvapivě klidný. Elice se v očích zaleskly slzy.
„T, prosím, nedělej to! Klidně to břemeno vezmu za tebe! Já…já…Zakazuju ti to a tečka!“ žadonila, zkoušela všechno možné. Tanma se nad tím trochu pozastavil, protože doposud tuhle větu neznal. Doposud se nenašel nikdo, kdo by se takhle obětoval pro něj.
„Promiň, Liko,“
Tajemný hlas se znovu ozval. Zdůraznil, že čas na rozmýšlenou už vypršel. Tanma jenom přeletěl očima po svých přátelích, oba měli v očích zděšení.
„Už je rozhodnuto! Vezmi si mě, ať jsi, co jsi. Vezmi si mě, ale je z toho vynech!“ promluvil Tanma s jistotou v hlase. Snažil se neposlouchat Eličiny prosby.
„Je zvoleno,“ promluvil znovu ten hlas a oko se rozsvítilo o něco jasněji.
„Dodělejte to. Najděte fragment. A sdělte to ostatním,“ nakázal Tanma, než ho trefil paprsek světla. Hrůza byla o to větší, když se Tanma začal doslova rozpadat na prach.
„T, ne, prosím!“ vykřikla Elika, když paprsek zasáhl svůj cíl. Tanma i tak působil klidně, vítal smrt. Kiro se nezmohl na jediné slovo. Jeho nejlepší přítel a velitel se před jeho očima rozpadl na prach. Najednou místo Tanmy zbylo holé místo. Elika sledovala, jak Tanma ztrácí formu. Když už úplně zmizel, zlomila se. Vydala ze sebe tak hlasitý křik plný zoufalství a bolesti, že i Kirovi z toho bylo mizerně.
Kiro se pořád snažil vstřebat poslední události. Jeho přítel zmizel v závanu větru a poslední pozůstalý člen týmu byl na pokraji zhroucení. Elika klečela na místě, kde Tanma naposledy stál a málem si vykřičela hlasivky.
„Liko…“
„Ne! Ne! To nemůže být pravda! Nemůže být pryč!“ její nářky byly moc i na Kira. Přiklekl si k ní, hned se mu zhroutila na hruď.
„Řekni, že to není pravda!“ zalykala se. Kiro se s obtížemi nadechl. Nesnášel, když viděl ženu v slzách.
„Řeknu jenom to, že to udělal pro nás. Věřil v nás, že to zvládneme. Věřil nám a svěřil nám úkol, který může udělat jenom Namikaze. Věřil, že to zvládneme,“ konejšil ji, Elika ucítila jeho silné ruce kolem svých ramen. Eličiny vzlyky ustávaly.
„Myslíš…myslíš, že by reagoval stejně?“ zeptala se dívka, když vstřebala pravdu.
„Nemyslím. Já to vím. Bylo to před pár týdny, během Peinova útoku. Měl za to, že jsi mrtvá. A já myslel, že sám Peina najde a vrátí mu to. Nikdy před tím jsem ho takhle neviděl. Chtěl mu to vrátit, protože jsi mu ležela bezvládně v náručí,“ odpověděl černovlásek. Elika se uklidnila, ale o to více slz steklo po její tváři.
„Díky, Kiro,“
„Od toho jsem tu. Pojď, otevřel se nám průchod,“ oznámil Kiro, protože zeď se vážně otevřela. Elika setřela slzy a zvedla hlavu s jistotou.
„Máš pravdu. Ať jeho oběť nepřijde vniveč,“
Dvojice procházela chodbami, které se už nevětvily. Nikdo neřekl ani slovo, neměli náladu. Kiro vedl cestu. Došli až do velké haly, uprostřed které stálo schodiště s podstavcem.
„Liko, podívej! Našli jsme to!“ zvolal Kiro, když si všiml světla z podstavce. Elika zvedla hlavu, před ní stály tři schody a kamenný podstavec. Samotný fragment vypadal jako kus rampouchu. Trochu si ulevila, konečně měli tuhle výpravu za sebou. Kiro došel k podstavci a už natahoval ruku.
„Myslíš si, že děláš správnou věc, chlapče?“ ze stínů se vynořil zahalený muž, který se opíral o hůl. Zněl staře.
„Beru si to, pro co mě poslali,“ odpověděl Kiro a přiblížil ruku. Ani nevěděl jak, stařec stál u něj a držel ho za zápěstí.
„Tento fragment je hoden pouze lidem z klanu Namikaze. Kdokoliv jiný bude vystaven velké bolesti,“ promluvil strážce a ruku nepouštěl.
„Tu největší bolest jsme už zažili,“ promluvila Elika tvrdě, což překvapilo i Kira.
„Měl byste vědět, ctěný strážce, že to byl právě Namikaze, kdo se pro nás obětoval, abychom mohli dojít až sem,“ pokračovala dívka, strážce ruku pustil a zamyšleně se podrbal v plnovousu.
„Tak to jste pro něj museli znamenat opravdu hodně, když vyměnil svůj život za váš. Muselo mu na vás hodně záležet,“
„Tak prosím, nechte nás. Nerada bych, aby jeho oběť přišla vniveč,“ zkoušela Elika dál.
„Hmm, a proč si to nevezme sám?“ zeptal se strážce a pokynul rukou ke vstupu.
Průchodem někdo procházel. Bylo na něm znát vyčerpání. Elika vyvalila oči a rozklepala se jí brada, slzy se opět draly ven. Kiro taky hleděl nevěřícně.
„To si piš, že pro mě znamenají hodně,“ hlas byl více než povědomý. Kiro už sbíral kámen, aby se ujistil, jestli to není jenom iluze.
„Sorry, lidi, že jdu pozdě. Ale ty tunely, to je jedno z*****ý bludiště,“ promluvil Tanma, když vylezl na světlo. Oddechoval, jako kdyby běžel.
„P******t jeden vy******j!“ zahulákal Kiro vesele a pustil kámen. Znal Tanmu moc dobře, aby poznal jeho styl vyjadřování. Tanma přešel k podstavci a bez sebemenších problémů vzal fragment.
„Tak jo, mise hotová. Můžeme vypadnout,“ ohlásil blonďák a vydal se na odchod. Elika na něj hleděla jak na svatý obrázek. Všimla si, že Kiro chtěl hodit kámen, aby měl jistotu, jenže upustil od toho. To znamenalo, že ten Tanma, co u ní stál, byl pravý.
„Jak jsi to vůbec věděl?“ zeptal se Kiro, když s Tanmou srovnal krok.
„Nevěděl. Aspoň ne stopro. Namikaze si vždycky rádi hráli se slovy a myslí. Předpokládám, že mi to umožnilo návrat jenom proto, že jsem Namikaze. Kdybyste se obětovali vy dva, asi byste se už nevrátili. Hop nebo trop, Kiro. Musel jsem to zkusit,“ vysvětlil blonďák, když se s Kirem zastavil uprostřed chůze.
„Tak to teda byla střela naslepo, Tanmič. Dost jsi nám nahnal,“ Tanma ucítil Kirovo poplácání po rameni.
„Ale myslím si, že Lika trpěla víc. Měl jsi ji slyšet, kdybys mohl,“ naznačil Kiro a otočil se na svoji kamarádku. Ta stále stála na jednom místě.
„Lika?“ podivil se Tanma a taktéž se otočil. Dívka se konečně odhodlala přiblížit.
„D****e jeden vymaštěnej!“ prskala, když se blížila. Tanma znervózněl a čekal cokoliv. Od nadávek po úder, ale její gesto ne.
„Tohle bylo naposledy, Namikaze! Je ti to jasný? Naposledy! Už to víckrát nedělej!“ zaslechl od Eliky, když ho pevně objala. Tiskla ho k sobě, jako kdyby se měl znovu rozletět na prach.
„Dobře, beru na vědomí,“ utrousil Tanma šokovaně a váhavě objetí opětoval. Elika ho nehodlala pustit, nechtěla ho pustit. Tiskla ho k sobě pevně a silně.
„Dobrý, Liko, dobrý. Drtíš mi páteř,“ Tanma se musel ozvat, jestli to chtěl přežít.
„Jo, promiň. No, jdeme?“ Elika dělala jakoby nic. Tanma s Kirem ji nechápavě pozorovali, jak kráčela v čele.
Cestou zpět do Konohy nikdo nepromluvil ani slovo. Tanma umístil fragment na patřičné místo, lokátor začínal znovu nabývat tvar.
„Připomeňte mi, abych si nikdy neudělala z klanu Namikaze nepřítele,“ pronesla Elika, když konečně došli do Tanmova příbytku. Jen málokdo dokázal vymyslet všemožné inovace, které potřebovaly právě Namikaze DNA a nebál se zaplatit vlastním životem. Kiro podivně mlčel, jako kdyby věděl svoje.
„Tak to asi nechám pro příště,“ utrousil Tanma, když vypnul lokátor. Další bod ho vedl až za moře, do neznámých končin. Neznámých alespoň pro zbytek týmu.
„Jaký jsou plány na příště?“ zeptal se Kiro se zájmem. Tanma se zamyslel, hlavou mu probíhaly všemožné scénáře.
„Asi klidovej režim. Tsunade se ještě neprobrala a pořád probíhá setkání pěti Kage. Podle mě bude nejlepší počkat,“ informoval Tanma, tým se přesto rozhodl strávit čas pohromadě.
Světem proletěla zpráva o fiasku na setkání v Zemi Železa. Uchiha Sasuke se rozhodl o převrat a zaútočil na pětici Kage. Šel po Danzovi, což se mu povedlo. Hned na to, jistý muž, který se vydával za Uchihu Madaru, vyhlásil světu válku. Shinobi národy měly další starosti, tentokrát se Čtvrtou Shinobi válkou. Listové prospělo aspoň probuzení Tsunade z kómatu. Tanma se rozhodl Pátou informovat o svém plánu, k jeho štěstí mu to povolila. Zbývalo jen pár dní, než se začne ve vesnicích mobilizovat. Ten čas se Tanma rozhodl trávit se svým týmem a přáteli. U svého příbytku stabilně posedával, dělal opékání u ohně, vyhrával po večerech na kytaru a flétnu, prostě cokoliv, co by trochu zpříjemnilo myšlení. Jenom si nevšiml, že Elika na něj začala divně pokukovat.
Trojice vysedávala na travnatém palouku nad hlavami Hokagů a shlíželi na rekonstrukci vesnice. Čtvrtá válka ninjů byla na spadnutí, následující den se mělo rozdělovat do jednotlivých jednotek. Tsunade se už sice probrala z kómatu, ale rozhodla se, že nebude udělovat mise, ať jsou všichni odpočatí. Všichni toho volna využívali.
„Jej, a to si jeden myslel, že už bude konečně klid,“ zabrblal Kiro a rozvalil se na prosluněný palouk. Elika položila Tanmovi hlavu do klína, ten jí začal vískat ve vlasech, což dívka zbožňovala.
„To víš, no. Pokrok je jako stádo s***í. Šlape dobře, pak se jenom nesmíš divit, že je kolem toli n*****o,“ opáčil Tanma, oba jeho společníci vyprskli smíchy.
„V**e!“ ozvala se Elika smíchy, ale užívala si Tanmovo vískání. Kiro ležel s rukama založenýma za hlavou, pozoroval mraky na obloze. Tanma s Elikou tohle jeho počínání znali, zase měl filozofickou náladu.
„Hej, ludiska. Jen tak pro p***l, bo nevím, jak to všecko dopadne,“ začal Kiro, lehké zabručení jeho přátel znamenalo, že má jejich pozornost.
„Myslíte si, že se dáte s někým dokopy? Někdo, koho známe pomalu všetci navzájem a trávíme spolu hafo času?“ položil Kiro otázku, Tanma jenom zavrtěl hlavou.
„A proč nezačneš ty, když jsi s tím přišel?“ zeptal se blonďák na oplátku. Elika s Tanmou souhlasila.
„No dobře, no,“ odfrkl si Kiro posměšně, než se nadechl pro odpověď.
„Tož, těžko říct. Jedna nebo dvě by se i možná našly, ale kdo ví. Tak daleko nevidím,“ odpověděl Kiro, načež se Elika uchechtla.
„Tos nám toho teda řekl,“ namítla dívka.
„Tak se předveď ty, frajerko. Jak ty to vidíš?“ pobídl černovlásek dívku, ta se jenom pousmála.
„Tajemství. To se neříká,“ Tanma se nad její odpovědí tlumeně zasmál.
„Boha jeho, vy zas máte starosti,“ pronesl blonďák pobaveně a odhrnul si pár pramenů z obličeje.
„A co ty, Tanmič? Vybral sis už? Z toho, co jsem vypozoroval, tak každá o tobě básní. Ty si můžeš jenom na některou ukázat prstem a máš hotovo,“ pobídl Kiro Tanmu. Blonďáka si všichni oblíbili, vždycky byl nápomocný a dokázal poradit. Z toho pak vznikaly i platonické lásky.
„Jo, kdyby to bylo tak jednoduchý,“ začal Tanma, čímž na sebe strhl veškerou pozornost.
„Jakože, vybráno už mám. Ale ta žena si musí vybrat i mě. A neřeknu kdo, sám nevím, co ještě přijde,“ odpověděl Tanma, nespustil oči z Eliky. Sledoval její reakce.
„Takže ve finále, nevíme nic,“ rýpla si Elika pobaveně.
Čas jen ubíhal. Trojice si užívala společný čas, který ještě mohli. Poledne se rychle přehouplo v odpoledne.
„Jáj, zítra se všechno změní, co?“ začal znovu Kiro, svoji polohu nezměnil. Elika se z Tanmova klína taky nepohnula, jenom Tanma se párkrát musel protáhnout, protože jako jediný seděl.
„Jestli všechno, to nevím. Spoustu věcí ale určitě jo, o tom žádná,“ odpověděl Tanma a trochu se nadzvedl, protože ho začal bolet zadek.
„Kde si myslíte, že skončíte?“ zeptala se Elika, když Tanma znovu dosedl. Kiro byl bojovník na blízko, Elika na střední až dlouhou vzdálenost. Jenom Tanma byl univerzální.
„Upřímně, nevím a je mi to jedno. Já se nezúčastním,“ odpověděl Tanma, opět na sebe strhl pozornost.
„A co teda budeš dělat?“ zeptal se Kiro, Tanmova odpověď ho donutila se zvednout v loktech.
„Mám speciální úkol. Všechny vesnice budou kvůli tomuhle stavu hodně zranitelné zevnitř. A bezpochyby se najde někdo, kdo by toho chtěl využít,“ odpověděl blonďák, už i Elika se zvedla.
„Například někdo jako Kenjin?“ zeptala se dívka, která si vzpomněla na Tanmův rozhovor. Blonďák přikývl.
„Kdy vyrážíš?“ zeptala se znovu, už čelem k Tanmovi. V duchu byla strašně ráda a vděčná za to, že se Tanma války nezúčastní. Na druhou stranu ji to ale mrzelo.
„Dneska k večeru. Tsunade o tom ví,“
Večerní hodiny přišly překvapivě rychle. Tanma už měl sbaleno, co potřeboval. Všechno uložil do svitků, ať má lehčí přepravu.
„Musím uznat, že jestli je to vzor tvýho klanu, tak ti to sedne, Tanmič,“ uznal Kiro, když s Elikou došel k hlavní bráně. Tanma měl na sobě černé kimono s oranžovým plamenným motivem na spodním lemu, okolo pasu uvázané tmavě modré obi. To byl běžný úbor v klanu Namikaze. Stejně jako Hyuugové preferovali bílé a volné oblečení a Uchihové černé s vysokým límcem, Namikaze si zvolili tohle. Elika od blonďáka nemohla odtrhnout oči. Vlasy měl uvázané v ohonu s několika volnými prameny, aby rámovaly obličej. Na zádech měl upevněnou katanu a jeho jediné zavazadlo byla brašna s popruhem přes rameno.
„Přišli jste se rozloučit?“ zeptal se Tanma, když se zvedl od svého zavazadla, které kontroloval.
„No jasně! Kdo ví, zda se ještě shledáme,“ odpověděla Elika, než k nim Tanma přešel a každému položil ruku na rameno.
„Kdo ví? Kdo ví? Věřte si trochu, sakra! Dyť jsme tým, vždycky jsme to táhli za jeden provaz,“ odvětil Tanma, pohledem těkal mezi Elikou a Kirem. Kiro mu na oplátku položil svoji ruku na rameno.
„Víš, že mě jen tak nic nesejme,“ opáčil Kiro sebejistě, tvář mu zdobil úsměv. Elika se taktéž přidala.
„Společně jsme to vždycky zvládli,“ potvrdila, ucítila i Kirovu ruku na svém rameni.
„A zvládnem to i teďka. Musíme si navzájem věřit,“ ujistil ji Kiro, dívka nakonec taky položila svoji ruku na Kirovo rameno. Všichni tři se propojili. Vždy spolu, jako jeden. Byl to takový jejich rituál před úkolem. Takové svoje objetí zakončili slabým čelíčkem k sobě, všichni tři dohromady.
„Však my se ještě shledáme, Liko. Na to vem jed,“ pronesl Kiro vesele a povzbudivě.
„Tak když to říkáš. Budete mi chybět, kluci,“
„Tak to vám zakazuju zdechnout jako naprostý h****a. Je vám to jasný?“ připomněl Tanma, než se trojice dala do smíchu.
Tanma ušel několik kroků od brány. Měl svůj úkol, který hodlal splnit. Dal své slovo. Dokončil další svůj krok, než se ohlédl přes rameno. Kiro a Elika pořád stáli u brány. Čekali, dokud se Tanma neztratí z dohledu. Z jejich gest vyčetl, že mu přejí mnoho zdaru a štěstí. Tanmovi na rtech hrál spokojený úsměv. Naposledy se s nimi rozloučil svým typickým dvouprstým salutováním, než se otočil a pokračoval v cestě. Ušel asi dalších deset kroků, než zaslechl svoje jméno. Otočil se za zdrojem, Elika běžela k němu. Podvědomě tušil, co přijde, tak se pořádně zapřel. Elika mu doslovně vletěla do náruče, pevně ho objímala. Tiskla se k němu pevně a silně, chtěla si jeho vůni uchovat v hlavě, bála se, že by mohla zapomenout. Tanma objetí opětoval, jen ne tak silně. Eličino objetí bylo stejně, jako když hledali fragment. Tanma zaslechl, jak Elika nasává jeho vůni, aby si ji zapamatovala.
„Budeš mi chybět, holka,“ zašeptal Tanma překvapivě. Elika tyhle slova nečekala.
„Ty mě taky,“ opáčila stejně, ještě notnou chvíli stáli v pevném objetí. Kiro se opřel o bránu a se založenýma rukama na hrudi pozoroval dvojici.
„Jo, hoděj se k sobě. Zvláštní, že to ani jeden z nich nevidí,“ zamrmlal si pod vousy, přesto mu na tváři hrál úsměv. Sledoval, jak Tanma pustil Eliku na zem, než si něco řekli a Tanma se konečně vydal na svoji cestu, ničím nerušen.
„Měli byste si to vyříkat, vy dva. Poznal by to i slepej a blbej,“ povzdechl si Kiro, přesto se tvářil spokojeně. Tanma už mu zmizel z dohledu, tak se rozhodl opustit bránu. Jenom Elika ještě stála venku a sledovala vzdalující se blonďatou hřívu a černé kimono, kterak vlálo ve větru.
„Ty mě taky, T,“ zašeptala naposled do větru, než se vydala domů.