Sedm Osamělých - Kapitola 27

„Doton: Genbungan Fuukin!“
Zakuro vypustil proti Osamělým svoji techniku, a jak bylo patrné, byla schopná zasáhnout a měnit celé bojiště všech pěti duelů naráz. Ze země jakoby náhodně vyjížděly šestiúhelníkové sloupce z čediče, druhu kamene nacházejícího se převážně hlouběji pod zemí, proto byl také mnohem tvrdší než kameny na povrchu. Jeho parťáci se všichni stáhli k němu, takže jim nic nehrozilo. Raiuova parta byla v centru útoku.
Jakkaru do jednoho z čedičových sloupců udeřil svým boxerem a pouze ho jen popraskal, schytal to ale od dalších, které se objevily pod ním, když ho vymrštily do vzduchu. Nouzu se jim vyhýbal, ale kvůli řezné ráně, kterou mu uštědřila Youka, kapitánka nepřátelského týmu, se nepohyboval tak obratně, jak bylo třeba a několik sloupců ho za letu zasáhlo a vyhodilo do vzduchu jako hadrovou panenku. Parta to uviděla a většina zadržela dech. Když začal padat, přiřítila se k němu Tayuya, chytila ho a bezpečně s ním přistála na zemi. Raiuova katana teď byla napájená jeho bleskovou čakrou, která s vyšší frekvencí vibrace dokázala rozřezávat černý kámen okolo něho. Ulevilo se mu, když rusovlasá dívka i přes své spory s mladíkem s make-upem tengu mu teď zachránila život, ale nebyl žádný čas na radost.
Jsme v kaši! Ta technika je moc rozsáhlá, na tohle můj Raiton stačit nebude a ostatní neměli nic jiného, čím by ji porazili, snad jen Tayuyina Prokletá pečeť, nebo...!

„Všichni, seskupit! Obranná formace!“ zavelel Raiu a rychle skočil k Tayuye a Nouzuovi. Ještě za letu zavolal na Jakkarua: „Jakkaru, je to na tobě!“
Pro kohokoliv, kdo boj sledoval, by toto rozhodnutí nedávalo řádný systém. Při útoku širokého rozsahu by se tým měl držet co nejdál od sebe, ne se shromáždit na jednom místě, aby se z něho stal jeden cíl.
Jakkaru přikývl a ještě během posledního skoku začal vytvářet pečeti a pekelně se přitom soustředil. Dopadl před ostatními čelem k Zakurovi a rychle se blížící vlně čedičových sloupců. Klekl si k zemi a ruce jako naposled dal do pečeti Hada.
„Kouton: Kinryuuheki!“

Před partou vyjela ze země široká zeď ze stříbrné oceli tak hladké, že se od ní odrážely sluneční paprsky tak jasně, že je to až oslňovalo. I pod nimi se zem proměnila v ocelovou desku. Čedičové sloupce narazily do ocelové stěny s takovou silou, že se kov divoce rozvibroval natolik, že následná ozvěna byla přímo ohlušující a nervy drásající, ale! … stěna z Koutonu byla jinak netknutá. Stejně tak i podlaha, která zabránila dalším sloupcům, aby se objevily pod nimi.
Jakkaru oddechoval se znatelnou úlevou a Raiu promluvil.
„Díky, Jiraiyo-sama.“
Protože zásluhou Jiraiyi, jednoho ze Sanninů, kterého tehdy Raiu požádal o laskavost, se jim podařilo objevit v Jakkaruovi způsob, jak správně používat jeho dědičný dar - živelnou čakru Koutonu.
„Skvěle, kluku,“ řekla Tayuya prostě, zatímco stále držela Nouzua kolem ramen. Mladík s dlouhým nosem stál svými vlastními silami a volnou rukou se držel za krvácející bok. Enza mlčel, jeho pohled byl však fixovaný na ocelovou zeď před nimi.
„Jakkaru, pohlídej Nouzua. Tayuyo a Enzo, ke mně!“ Ninja-samurai s připravenou katanou vyskočil na kovovou zeď do podřepu. Bývalá strážkyně a loutkář se svými bojovými loutkami se k němu přidali, každý po jedné jeho straně.

Předtím to byla prostá cesta s malým lesíkem okolo. Teď tu byla pustina černých válcovitých kamenů různých výšek, které dohromady tvořily všelijaké útvary podobné varhanám. Část sloupců se začala pohybovat zpátky do země, aby odhalily nepřátelský tým. Tváře útočníků zračily překvapení při pohledu na tři z jejich cílů klečících na stěně, která tam předtím nebyla, obzvlášť když ta stěna byla z kovu a ne z kamene.
„Překvápko, blbečci!“ zavolala na ně Tayuya odrzle. Bei a Toshiro naštvaně zavrčeli, Youka se však zamyšleně dívala na kovovou zeď.
„Jak tohle udělali?“ divil se Toshiro.
„Možná to ten Enza přivolal z nějakého svitku nebo tak,“ podotkl Kai, „nesedí to ale k jeho loutkářskému stylu boje.“
„Určitě to není genjutsu,“ poznamenala Nankin. Bei zatnula pěsti a přesunula váhu těla k útočné poloze následována dalšími.

Na druhé straně bojiště se také připravovali k další bitvě. Tayuya se najednou pohnula, pohledem se odtrhla od zločinců a soustředila se na něco jiného.
„Slyšíte to?“ řekla polohlasně a oba mladíci se zaposlouchali. Bylo to jakoby hučení ve velké dálce, které tam doteď nebylo, nebo si ho alespoň nevšimli. Znělo to jako nějaké burácení bouře, ale na azurovém nebi nebylo ani mráčku. A sílilo to.
„Co to je?“ zeptal se Raiu spíš řečnicky. Nečekal, že by to kdokoliv poznal.
Promluvil Enza, ačkoliv to nebyla přímo reakce.
„Buďme na pozoru.“
Druhá parta už si toho taky všimla a byla stejně zmatená jako oni. Podivný zvuk rychle sílil v hukot, přerývaný dutými ránami. Pár okamžiků nato to konečně spatřili a všem spadla čelist ohromením. Skrz les se k nim řítila vodní přílivová vlna. Veliká vlna. Stromy se pod jejím náporem ohýbaly, ale zřejmě zůstávaly na místě.

„Nahoru! Rychle!“
Jakkaru okamžitě vyskočil za ostatními, držíc zraněného parťáka kolem ramen, na železnou zeď a vyhnul se tak vlně, která teď kolem nich zuřila. Ve skutečnosti voda kolem nich nebyla moc vysoká a ani rychlá. Hlavní nápor směřoval na druhý tým.
Ale proč? Hlavně, co to sakra je? Vodní ninjutsu? Uprostřed ostrova daleko od moře? Takhle silný jsem ještě neviděl. Kdo ho taky vytvořil? A proč není mířený i na nás?
Dalo se předpokládat, že nepřátelští ninjové se zachovají podobně a vyskákali na vrcholky nejvyšších čedičových sloupů. Měli to však mnohem složitější kvůli mnohem vyšším vlnám a spršce vody z narážení do okolních sloupů. Jinak byli v pořádku. Avšak nečekali, že přijde ještě něco dalšího.
Z vody, která se zničehonic objevila uprostřed jezera, začali vyskakovat modří delfíni. Přesněji řečeno modře zářící delfíni, kteří byli stejně průhlední jako voda, ze které skákali. A to přímo proti šestici ninjů. Ti, kteří se dokázali vzpamatovat ze šoku, se začali zoufale bránit svými kunaii. Zásah kunaie do delfína ho proměnilo ve sprchu vody, nahradil ho okamžitě další a po něm další.
Kai a Zakuro byli první, koho příval smetl. Brzy je následovali Toshirou, Nankin s Bei a poslední, kdo se držel, byla Youka. Neustálé útoky zvířat z vody ji však nakonec udolaly, spadla do vody a byla unášena houfem vodních savců.
Voda hned nato začala opadávat a za pár okamžiků po ní nebyla skoro žádná známka kromě pár kaluží, trochu pocuchaných stromů a jejich větví. Čedičové sloupce zůstaly, ale bylo jen otázkou času, než v nich čakra postupně vyprchá a ony zase zajedou zpátky pod zem. Osamělí to nevěřícně sledovali, ať už s otevřenou pusou, zmateným pohledem ve tváři, nebo nevěřícným kroucením hlavou. Tayuya byla první, která promluvila a zcela přesně vyřkla to, co si mysleli všichni.
„Co to do p***le bylo?!“

„Netuším,“ hlesl Enza a díval se do míst, kde zmizeli jejich protivníci. „Ale mám tušení, že to asi byla nějaká technika.“
„Taky bych řekl,“ přidal se Raiu, „ale takhle velkou a rozsáhlou techniku Suitonu jsem ještě nikdy neviděl.“
„Podobně silný Suiton jsem viděla provést Orochimarem vzkříšeného Druhého Hokage, když bojoval s Třetím bez jakékoliv vody poblíž,“ pronesla Tayuya a vysloužila si tak užaslé pohledy kluků.
„Cože udělal?“
„Později.“
„A nemohla by to být Kisakukujira?“ řekl znenadání Nouzu trochu chraplavě.
„Ta velryba?“ divil se Jakkaru, který ho podepíral.
„Jo,“ zeleno-vlásek kývl hlavou, „ti delfíni měli podobnou strukturu jako Kisakukujira, průhlednou a modrou.“
Enza se také přidal.
„Dost možná je to jedna a ta samá technika, nebo odvozená od druhé.“
„Ta velryba mi připadala nějaká divná, ale už jsem viděla ujetější věci.“
„Jestli to tedy byla technika, kdo ji použil a proč ji nenamířil i na nás?“ podotkl Enza. Tahle poznámka všechny přivedla k mlčení. Samotný fakt, že by tu byl někdo takhle silný takto blízko k nim, nebylo něco, co by je mělo uklidnit. Ba naopak.
„No, asi to teď nijak nevyřešíme,“ řekl po chvíli Raiu a sundal si přilbu. „Ať to byl kdokoliv, nebo cokoliv, tak nám teď hodně pomohl. Musíme se postarat o Nouzua, a pak můžeme začít přemýšlet.“

* * * * *

Rychle se přesunuli pryč z bojiště, ale nechtěli do žádné vesnice kvůli obavám, že by je tam mohla nepřátelská skupina sledovat za předpokladu, že nezemřeli, když dorazila ta neuvěřitelná vodní vlna. Usadili se v lese schovaní v křoví tak, aby na ně z dálky nebylo přímo vidět. Raiu začal provádět léčící jutsu na Nouzuovi, zatímco ostatní si kontrolovali, nebo ošetřovali svá lehká zranění.

„Fajn, teď máme klid a můžeme situaci probrat,“ řekl Enza, ale jeho přivolávací svitek ležel před ním pro případ nutnosti. Nemohli si být jistí, že se zase nepřítel nevrátí.
„Toshiro řekl, že je někdo najal, aby nás chytili živé,“ pronesl stroze Raiu s notnou dávkou nejistoty. Stále se soustředil na Nouzuovo léčení, ale tohle musel říct.
Tayuya se netvářila tak jistě, vyrovnaně a sebejistě jako normálně. Do jejího výrazu, který se snažila zachovat, se vkrádal stín strachu.
„To jsme v pěkné p***li.“ Hlas měla vyšší než obvykle, takže raději hned zmlkla ve víře, že si toho nikdo nevšiml.
„Předtím říkali, že máte něco, co chtějí. Teď, že chtějí nás,“ připomenul Enza. Zamyšleně se drbal na bradě a pohled měl stočený kamsi k zemi. „Ať je objednavatelem kdokoliv, tak po vás něco chce. Otázkou ale je, co.“
„Máme leda tak prdlajs!“ odsekla Tayuya, i když to nebylo mířeno přímo proti Písečnému. Hned ale trochu zvážněla. „Předtím mě oslovili mým celým titulem, když jsem ještě byla ve Zvučné - Tayuya Severní brány. Ten titul se používal pouze tam a většinou jen mezi vyššími členy vedení. Ale prej si je neobjednal Orochimaru.“
„Třeba lhali?“ navrhl Jakkaru, který od bitvy neřekl ani slovo.
Zrzka se na něho podívala a zakroutila hlavou.
„Nemyslím. Ono by to ani nedávalo smysl. Kdyby to byl Orochimaru, tak by si pro mě přišel osobně, nebo by poslal některého ze svých poskoků ze Zvučné. Nenajal by si bandu žoldáckých idiotů.“
„Mohl by to být někdo jiný z jeho poskoků?“ zeptal se Nouzu.
„Těch moc není. Jeho nejbližším je Kabuto a u toho nevidím motiv, je Orochimarův patolízal. Nikoho jiného si nevybavuju.“

„Kabuto? Toho si pamatuju,“ řekl Enza a všichni se na něho podívali. „Z mých chuuninských zkoušek před dvěma lety. Byl to docela dřevák, který ani neprošel druhým kolem.“
„To byla součást jeho mise pro Orochimara. Sbírat informace o nových chuuninech,“ vysvětlila Tayuya a blonďák chápavě přikývl.
„Nemohl by to být někdo ze Země Zvuku? Feudální lord nebo tak?“ nahodil myšlenku Nouzu. Tayuya se zamyslela. Tahle možnost ji nenapadla.
„Je fakt, že tam mě znali, když jsem byla s Orochimarem. Přímo feudální lord asi ne, to je zbabělej př*******č. Ale okolo něho by se našlo pár oplzlých dědků, kteří na mě nadrženě zahlíželi. Samozřejmě si nemohli nic troufnout, když jsem byla Orochimarova strážkyně, ale jestli se domákli že nejsem mrtvá a nejsem ani s ním...“
„To jako možný důvod dává smysl,“ konstatoval Raiu prostě. Myšlenka, že by ji mohl chtít nějaký boháč jako konkubínu, byla reálná.
„Řekněme, že tomu takhle je,“ začal znovu Enza, „pak tu máme další problém. Zřejmě nás musí nějak sledovat.“
Jakkaru se prudce nadechl, Nouzu i Raiu nadzvedli obočí a Tayuya nehnula ani brvou.
„Teď si to taky myslím.“
„Ale jak to?“ zeptal se nechápavě Jakkaru.
Tayuya by ho normálně zpražila pohledem: „Seš fakt tak blbej, že to nevíš?“ Teď ale sama byla tím vším vyvedená z míry, tak nereagovala.
„Už podruhé si na nás vyloženě počkali. Vždycky byli v plné síle a připraveni na nás. Musí být schopní nás sledovat, ačkoliv se pohybujeme celkem rychle a ne moc předvídatelně.“ Blonďákova dedukce to nejmladšímu členovi dostatečně ozřejmila, proto se pak obrátil k ostatním.
„Všiml si někdo, že bychom byli sledováni?“

Tayuya zakroutila hlavou.
„Ne.“
„Senzorickým módem taky nic,“ potvrdil Raiu.
„Nic podezřelého jsem neslyšel, ani necítil,“ odpověděl tlumeně Nouzu. Už mluvil líp než před chvílí. Jeho zranění nebyla tak vážná, jak si předtím mysleli.
Nato zareagoval Ikazuchi.
„To není dobrý. Jestli nás mohou pronásledovat bez toho, abychom si toho všimli, tak teď budeme muset být pořád ve střehu. A hlavně zjistit, kdo to přesně je. Což mě vede k otázce, co víme o těch nových dvou?“
„Ta s pomerančovými vlasy je nejspíš ze Země Zeleniny,“ prohodila Tayuya.
„Země Zeleniny?“
„Její květinové ninjutsu. Velmi specifická dovednost ninjů odtamtud. Jejich počet není příliš velký, proto ani nemají vlastní skrytou vesnici, ale rozhodně není radno je podceňovat. Dokáží překvapit.“
Všichni pokývali hlavou na znamení, že rozuměli.
„A ten chlap? Zakuro?“
„Nevím,“ odpověděl černovlásek, „on ani moc nebojoval. Shromažďoval čakru a utíkal, takže moc se nedalo vypozorovat. Možná je ninja z Kamenné, ale taky může být z kterékoliv jiné vesnice nebo země. Od nás tedy určitě není.“
Tayuya stočila pohled na jejich Kamenného ninju. Jakkaru jí chvíli pohled opětoval, ale potom zavrtěl hlavou.
„Nepoznal jsem ho.“
„Tak taky jsi sotva poznal vaši Akademii, natož Vesnici. To je v pořádku,“ utěšil ho Enza, pak se otočil zpět k ostatním. „Je jasný, že má jedinečný styl Dotonu - používání čediče. Proti tomu se nejlépe bude hodit tvůj Raiton, Raiu. Ale jestli má nějaké další schopnosti, to se ještě uvidí.“
„Takže čekáš, že to není naposledy, co je uvidíme?“ prohodil otázku Nouzu a Enza se na něho podíval.
„Nepochybně. Ty snad ne?“
Zeleno-vlásek zavřel oči.
„Ne.“

„Fajn, tak co teď? Když máme tyhle blbečky v patách?“ Tayuyina otázka byla zcela na místě. Předtím, když je potkali v poušti, to nebrali až tak moc vážně. Poté, co se teď objevili znovu a Osamělí se toho dozvěděli více, situace byla mnohem vážnější. Nemohli být už tak lehkovážní jako doteď.
„Co Země Vody?“ navrhl Raiu a všichni se zatvářili překvapeně.
„Země Vody? Mlžná?“ zeptal se Písečný a mladý Ikazuchi jen přikývl.
„Nejkrvavější ninja vesnice, kde všechno řeší kunaiem do zad?!“divila se Tayuya. Raiu znovu přikývnul, už ale s malým úsměvem.
„Ano. Výhodou je, že Mlžná nikoho z nás nehledá a nemáme s nimi žádné nevyřízené záležitosti, ne? Navíc tam někoho znám, takže bychom mohli mít nějakou výhodu. Tam si otevřeně bojovat jen tak nikdo nedovolí. Budeme muset být hodně opatrní, ale půjde to.“
Už nic dál nenamítali, protože nikdo neměl žádný jiný nápad. O Mlžné většina slyšela mnohé, hlavně o jejích lovcích. Ale jak řekl Raiu, nikdo odtamtud je nehledal, tak bude snazší se tam dostat a pohybovat, zvláště jestli Raiu skutečně měl někoho, kdo by je bezpečně dostal dovnitř. Tedy, snad.
„Takže teď se jen musíme dostat odsud, nastoupit na loď a hurá do Země Vody.“ A doufat, že se to ještě víc nezhorší, pomyslela si ještě Tayuya.
„Spolu to zvládneme,“ pronesl zničehonic Jakkaru, který část stávající debaty mlčel. Jeho bezprostřednost a nehynoucí optimizmus mohl být někdy až odzbrojující a tohle byl ten případ. Měl pravdu. Dokud bude tahle parta pěti pracovat dohromady jako dosud, tak měli šanci projít vším, co po nich osud mohl hodit... pokud by to nebylo přímé setkání s Orochimarem nebo ninji na úrovni Pěti Kage.

* * * * *

Přílivová vlna uprostřed ostrova, která se k překvapení a hrůze všech proti nim vyřítila a smetla všechny z Týmu Tanuki. Vodní stěna, ve které plavali průhlední delfíni z čakry, je nesla ostrovem až k pobřeží na jeho druhé straně. Vyplavilo je na pláž s tím, že zbytek tsunami se vlil do široširého moře. Delfíni se po chvíli v moři vypařili. Všech šest členů Tanuki byli promočení až do morku kostí, ale hlavně byli naštvaní a ponížení. Byli tak blízko, aby partu pěti ninjů porazili a přivedli je Innamimu. Tahle smršť, která je zasáhla, jim to naprosto překazila. A to, že je zanesla až na pláž k moři, vyslalo zcela jasnou zprávu.
„Co to k**** bylo!“ zahřměla Bei a svírala ruce v pěsti tak silně, že by v nich určitě rozdrtila i kus skály.
„Nejspíš nějaký Suiton, ale takovýhle rozsah bez zdroje vody jsem ještě nikdy neviděl,“ řekl Zakuro a prohlížel si svoje oblečení, ze kterého ještě teď přímo tekla voda. „Teď si budu muset zase udělat vlasy. Takový opruz!“
„Peněz máš dost, Zakuro. Nedělej jako že ne,“ zpražila ho Youka a starší muž se jen teatrálně usmál.
„Ale no tak, Youko. Na to mě znáš moc dobře. Nejde o ty peníze, ale o ten čas. A hlavně tady najít dostatečně dobrého kadeřníka, aby to zvládl.“
Youka si znatelně povzdechla.
„Ty jsi byl už v Kamenné opruz.“
„Nebudu snižovat svůj standard,“ odvětil s hranou povýšeností.
Youka však věděla, že to nebylo až tak hraný. Zakuro byl dobrý ninja z Kamenné, který si dokázal udělat slušné jméno pro své příkladné plnění misí. Bohužel jeho renomé se otočilo, když se provalilo, že během roku na svých misích kradl, požadoval výpalné a vydíral pod hrozbou násilí, aby se sám obohatil a mohl žít v přepychu. Když na to Tsuchikage a Rada Kamenné přišla, Zakuro byl nucen zdrhnout, jeho cíle se však nijak nezměnily. Co odtušila, chtěl se snad stát feudálním pánem, aby už nemusel nic dělat.

„Co ale teď? Těch pět už o nás ví a budou si dávat bacha,“ zeptal se Toshiro a setřel si mokré vlasy z očí. Vypadal jak promočený pes.
„A co Innami?“ Kaiovi se lehce třásl hlas, když se sám zeptal. Možná to bylo jen chladem, jak byl promočený. „Musíme mu to říct. Ale jak?“
Tohle byla skutečně pádná otázka. Jejich zákazník očekával výsledky a už jednou neuspěli. Tehdy to přešel, protože uznal, že je dostatečně neinformoval o tom loutkáři z Písečné, Enzovi. Teď už tak shovívavý být nemusí a všichni měli dojem, že si s ním není radno zahrávat. Aura síly, která ho obklopovala i přes holografické genjutsu, to dokazovala a jeho znalosti jejich životů také.
„Nejspíš už o tom ví,“ prostě konstatovala Youka a ostatní jí věnovali pohled. Věděli, že má pravdu. Teď už jen záleželo, jak zareaguje.

Mezitím, bez jejich vědomí, nad nimi plachtil na mořských větrech velký černý orel s rudými křídly a sledoval Tým Tanuki svýma rudýma očima.

* * * * *

Osamělí se pokud možno dali dohromady. Nouzu už dokázal normálně chodit, ale ne moc rychle. Vyrazili urychleně do největšího přístavního města. Nevěděli, kdy se zase jejich pronásledovatelé objeví.
Dorazili do doku před západem slunce a promluvili si se správcem.
„Poslední loď odplula před hodinou. Další tu bude až ráno.“

„To je hezký,“ řekl Enza ironicky, když se vydali do města. „Takže teď jsme tu uvízli, nemáme kde strávit noc a v patách máme bandu nájemných nukeninů.“
„Spát můžeme kdekoliv, to není problém,“ zareagoval Raiu, a Jakkaru přitakal.
„Jo. Spát venku je prima.“
„Nejdříve si ale můžeme dát něco k snědku,“ řekl Nouzu a rozešel se k blízké hospodě. Ostatní ho hned následovali.
V putyce si sedli ke stolu a čekali na lehkou večeři, kterou si objednali.
„Nemusel jsi objednávat rybí polívku,“ řekl Raiu zkroušeně.
Nouzu na něho pohlédl stylem: „Jako fakt?“ a povzdechl si. „Proč?“
„Nesnáším ryby. Příšerně smrdí a chutnají hrozně. Obrací se mi žaludek, jen když je cítím.“
„Fakt?“ podivil se Nouzu.
Nato se na něho Raiu podíval dost kyselým pohledem.
„Jo? To sis nevšiml, že jsem se ryb nedotkl od chvíle, co jsme na pobřeží?“
„Všiml,“ připustil Tengu, „ale nenapadlo mě, že to je proto, že ryby nemusíš. Jen že si vybíráš ostatní věci. Klidně to přeobjednám.“
„Ale ne, to je dobrý,“ povzdechl si Raiu. „Jsem ninja, musím umět jíst a vydržet všechno, co je možný sníst. I když se z toho pozvracím.“
Enza se usmál, zkřížil ruce na prsou a ušklíbl se.
„To se mnou nic nehne. Já mohu sníst všechno, vidět ledacos, ale vždy si zachovám chladnou hlavu. Nic mě nemůže pře-“
Uprostřed věty se zarazil a přímo civěl někam na druhou stranu místnosti. Ostatní se tam zvědavě taky podívali.

Z jedné z postranních chodeb, která zřejmě vedla do obytné části budovy, vystoupila mladá a krásná žena. Její krémově světle hnědé vlasy jí sahaly do úrovně brady, vepředu sčesané do pramene a rámující její pravou stranu tváře. Světlá barva kůže jí propůjčovala dojem čistoty a ušlechtilosti.
Oblečená byla do zelených šatů zapínaných zipem, bez rukávů a s přiléhajícím límcem, sahající až do poloviny stehen. Pod tím měla tmavě zelené přiléhavé tričko s polovičními rukávy a nohavicemi až ke kolenům. Přes šaty měla bronzově hnědý korzet a na nohách černé ninjovské sandály. Na různorodou skupinu na druhé straně haly se podívala svýma olivovýma očima, vřele se usmála a opustila hospodu.
Osamělí se podívali na Enzu, jehož pozornost upoutala tato neznámá. Písečný ninja se třásl jako osika, byl zcela zaražený a tvář měl zrudlou, jakoby byl moc dlouho v horkých pramenech. Raiu nadzvedl obočí a pomyslel si.
Co to...?