Sedm Osamělých - Kapitola 23

Plavba pokračovala v klidu a pokoji. Všichni si užívali chvíle, kdy se nemuseli ohlížet za rameno a být neustále na pozoru. Nouzu se už téměř uzdravil a trávil více času lenošením na hlavní palubě. Tayuya tam byla také a procvičovala, nebo jen hrála pro zábavu na svoji flétnu. Enza si četl v poznámkách srolovaného papíru, který měl uložený ve svém velkém svitku, kde byly taktéž ukryty jeho loutky. Raiu trávil více času v podpalubí, kde se bavil s členy posádky, nebo prostě jen odpočíval. Když si z něho Tayuya utahovala, jestli nemá rád slunce, odpověděl jí: „Většinu svého ninja-života jsem strávil vysoko nad mraky pod slunečním světlem, taky bys toho měla dost.“
Výjimkou byl Jakkaru. Na rozdíl od ostatních, kteří jen relaxovali, mladík byl v plné práci s námořníky v jejich každodenních činnostech. Svojí velikou silou jim pomáhal přenášet veliké a těžké bedny ovoce a zeleniny, napínal lana plachty, nebo je naopak povoloval podle změny větru. Dokonce uklízel i palubu, což se nesetkalo s pochopením od Tayuy. Když nebylo co dělat, tak seděl venku a cvičil své ovládání čakry. Této změny si všichni ninjové brzy všimli, ale nikdo se ho na nic zatím nezeptal. Bylo tam příliš mnoho civilistů a oni nechtěli, aby se do oběhu dostalo více informací, než bylo nutné.

Cesta jim trvala tři dny, protože se kapitán chtěl vyhnout oblasti, kde se podle nových zpráv, možná jen zvěstí a drbů, měli nacházet piráti a loupeživí ninjové. Nakonec však šťastně dorazili do většího přístavu v Zemi Čaje. Vystoupili z lodi a hned se vmísili do davu lidí. Travnaté louky, zelené lesy a hory byly vítanou změnou po nekonečném moři písku, kde nebylo nic jiného s výjimkou pár skalních útvarů. Nakoupili zásoby a vyrazili na cestu.
Raiu si opět obléknul svoji černou samuraiům podobnou zbroj, na kterou už nebylo příliš horko. Enza a Nouzu si sundali své čelenky, aby neupoutali na sebe pozornost tím, že by ve stejné skupině byli Písečný a Travnatý ninja. Vyrazili do vnitrozemí jedné z největších zemí v této části světa, kde však nebyly žádné ninja vesnice, takže ani žádná velká organizovaná armáda ninjů, před kterou by se měli schovávat. Vyskytovaly se pouze malé skupiny nájemných shinobi, se kterými si už dokážou poradit, a pak hlavně armáda normálních vojáků. Ta pro ně nebyla soupeřem. Museli však zůstat na pozoru, protože se tu mohly pohybovat týmy z ostatních okolních zemí na různých individuálních misích.

Když byli dostatečně daleko od přístavu i jiných vesnic, zastavili se v jehličnatém lese kousek od jedné z mnoha čajoven, které se nacházely v zemi v hojném množství, a podle kterých získala země své jméno. Nouzu provedl rychlý průzkum čajovny a okolí, zda se tam nejsou nějací ninjové nebo jiné hrozby. Nenašel tam však nikoho a nic, kdo by o ně mohl mít zájem. Seřadili se na okraji cesty, s Jakkarem na jedné straně a ostatními stojícími proti němu. Chlapec si skoro připadal jak u výslechu, jakoby udělal něco špatně.
V této sestavě první promluvil Raiu.
„Všiml jsem si, Jakkaru, že jsi začal mnohem aktivněji cvičit.“
Kamenný se na ně až polekaně koukal, těkajíc pohledem mezi všemi čtyřmi staršími ninji.
„To je... n-nějak špatně?“
„Ne. Ne, to vůbec ne,“ ubezpečoval ho Raiu rychle, „jsme vlastně rádi, že se chceš sám zlepšit. To by měl chtít a dělat každý shinobi. Jenom by mě, ale i ostatní zajímalo, co u tebe vedlo k téhle změně. Co tě k tomu motivuje?“

Tu otázku si Jakkaru v hlavě přebral několikrát, aby našel ta správná slova. Posbíral veškerou odvahu, kterou v sobě měl, podíval se Tayuye, která na něho zamračeně hleděla, do očí, jakožto nejnepříjemnější z party, pak přešel pohledem k Nouzuovi, Enzovi a nakonec Raiuovi.
„Nechci pořád utíkat. Vím, že teď jsme spolu, ale to nebude navždy. Mám strach o maminku. Abych se k ní mohl bezpečně vrátit a chránit sebe i ji, ať už proti mně Tsuchikage-sama pošle cokoliv, tak musím být hodně silný. Proto musím cvičit a cvičit.“
V jeho slovech byla jasně patrná síla odhodlání a vůle dostát svým slovům. Stejně tak to bylo vidět z jeho pohledu. Raiuovi se protáhly koutky úst do úsměvu. Enza se taktéž pousmál, protože si byl vědom, že to byla nejspíše jeho slova, která Jakkara nakopla. Nouzu se tvářil pořád stejně znuděně a Tayuya se zhluboka nadechla s potlačenou poznámkou a jen ucedila.
„Tohle byla taková trapárna.“

* * * * *

Od tohoto okamžiku se i ostatní zapojili do Jakkarova tréningu a také do svého vlastního. Enza poskytl jednu cvičnou loutku, která nijak nesouvisela s jeho vlastními z kolekce technik Midorihigi, na které Jakkaru, Raiu, Nouzu i Tayuya cvičili bojové techniky a pohyb. Ikazuchi se stále zabýval tím, aby Jakkaru měl větší kontrolu nad svým kekkei genkai a mohl vytvářet železné objekty stejně dobře jako kamenné. Raiu zároveň piloval své vlastní techniky a učil se (a chápal) techniky ostatních.
Nouzu to bral více zlehka, protože byl stále, dle jeho slov, v „rekonvalescenci,“ ale přesto dokázal rozvádět neuvěřitelné výkruty a salta v nízké výšce nad zemí. Tayuya se zase vydala cestou zlepšení své kontroly čakry, z čehož si slibovala lepší ovládání Prokleté pečeti, až by přešla na Level 1 nebo 2. Enza byl jediný, který dělal ohledně svého výcviku největší tajnosti. Věděli pouze to, že se v loutkách vrtal celkem dlouho, ale nepoužíval je při ostrém cvičení. Ani když se ho ostatní na ně ptali, tak blonďák buď mlžil, nebo rovnou odmítl odpovědět. Čímž si přirozeně nezískal moc kladných bodů ke zlepšení své reputace.

Co se týkalo Raiuově „oficiální mise,“ podle Tayuyi se v Zemi Čaje nenacházela žádná Orochimarova tajná laboratoř, skrýš nebo základna. I přesto, že neměli žádné vlastní shinobi, Orochimaru tohoto potenciálu nevyužil. Ačkoliv zrzka připustila, že nevěděla úplně všechno, jako byl třeba výzkum hybridů lidí a hadů, takže tu možná něco takového mohlo být, ale neměla tušení kde. Proto se tím příliš nezabývali, pouze se dohodli, že budou do Oblačné posílat nekonkrétní zprávy o sledování stop, které ve skutečnosti neexistovaly.

A jak tak Raiu a Jakkaru společně trénovali, zatímco je zbytek party sledoval, netušili, že se odehrávalo podobné cvičení daleko za Zemí Ohně ve Skryté Zvučné. V jednom z mnoha podzemních sálů proti sobě bojovali dva muži. Další je sledovali z ochozů okolo arény. Jeden z bojovníků vlastně ani nebyl muž, ale ještě třináctiletý mladík. Uhlově černé vlasy, světlá pleť, chladné černé oči, na sobě prosté šedé triko, bílé kraťasy a modré ninja sandály. Stál v bojové póze a oddechoval, a i když se to snažil skrýt, začal cítit vyčerpání. Hlavně od pulzující bolesti od různých modřin a ran, které utržil v uplynulých minutách.
Jeho protivník oproti tomu stál zpříma, pouze s jednou nohou zapřenou dozadu a chodidlem natočeným do strany, ale jinak se zdálo, že o boj nejeví velký zájem. Byl to asi třicetiletý muž s tmavě modrými vlasy padajícími mu do levé části jinak zakrytého obličeje s ochrannými brýlemi a dýchací maskou. Okolo krku měl uvázanou starou šedo-modře pruhovanou šálu. Oblečený byl do standardní černé kombinézy a tmavě vínové vesty. Na levé paži měl připevněnou velkou kovovou rukavici s dírami.

Mladík chladně a ostražitě sledoval staršího protivníka, obzvláště jeho kovovou rukavici. Jeho oči se změnily v rudé a on se rozeběhl proti Zvučnému ninjovi. Ten nehnul ani brvou a nehnutě stál na místě. Mladý útočník provedl nízký kop, ale jeho noha neproťala nic než vzduch, protože muž udělal jednoduchý dvojkrok vzad. To chlapce nepřekvapilo, vzepřel se rukama o zem a znovu zaútočil nohama, tentokrát však mířil na horní část těla. Tomu se starší ninja opět vyhnul prostým nakloněním dozadu, jinak nepodnikl nic dalšího.
V podobném duchu pokračoval souboj asi půl minuty, když mladík provedl kop nahoru se zapřenýma rukama o zem. Tentokrát však maskovaný ninja neuhnul útoku, ale pravou rukou chytil nohu a druhou zablokoval loktem. To mladíka zastavilo na zlomek vteřiny, což ale bylo vše, co jeho soupeř potřeboval. Namířil levou paži s kovovou rukavicí proti němu a filtrovaně pronesl:
„Zankuuha!“

Chlapce udeřila silná soustředěná větrná rána, která ho odmrštila jako panenku až na druhou stranu sálu, kde se zastavil o zeď. Z té se vzedmulo trocha prachu a odletělo pár drobných kamínků.

„To už by mohlo stačit, Innami,“ pronesl náhle Orochimaru spokojeně a dodal: „Nebuď zbytečně krutý.“
Kabuto za ním stál nehnutě a nijak neprojevoval své emoce, pokud nějaké teď vůbec měl.
„S tímto ses už setkal, Sasuke-san,“ řekl Innami a nastavil svoji rukavici tak, aby ji bylo vidět. Nijak neprojevil odpovědnost za to, že mladíka, Sasukeho Uchihu, teď prohodil vzduchem. Jakoby se nechumelilo. Mladý Uchiha se zvednul a vydal se k Innamimu.
„Ano, při Chuuninských zkouškách. Jeden z Orochimarova týmu to měl na ruce,“ stejně jako starší muž, Sasuke mluvil zcela klidně, jakoby doteď spolu nebojovali.
„Vlastně to nebyl můj tým,“ syknul Orochimaru, který sešel dolů do arény následován svým brýlatým zástupcem v závěsu.
„Tým Dosu ve skutečnosti cvičil Innami. A on vyvinul jejich zbraně,“ jeho hlas byl stejně slizký a chraplavý jako vždy. Sasuke přikývnul.
„Ano. Toto je druhá verze Rezonančního ozvěnového ampliónu. Má stejné funkce jako ten, který měl Dosu Kinuta, pouze jsem ho vylepšil o podobný aparátus jako měl Zaku Abumi. Po lekci, kterou jsme dostali po souboji s tvým kolegou Shinem Aburame jsem usoudil, že je lepší, aby žádné části nebyly ukryty uvnitř těla. Stále přemýšlím nad zakomponováním dalších zařízení.“
„Věřím, že to dokážeš, Innami. Tvým znalostem zvuku se nikdo nevyrovná,“ prohlásil Orochimaru a skoro to znělo jako poklona.
Podle Sasukeho ale Orochimaru nebyl někdo, kdo umí skládat komukoliv poklonu. Neměl to za potřebí.
„Jste příliš laskav, Orochimaru-sama.“
Buď Innami byl tak naivní, že mu to žral, nebo stejně lstivý, že to předstíral. Aspoň to si Uchiha myslel.

„Innami pochází ze Skryté Dešťové, kde byl informačním důstojníkem Hanza, vůdcem vesnice a legendárním shinobi. Ale ve vesnici tajně a bleskově proběhla občanská válka, a Innamimu se jako jedinému z Hanzových spolupracovníků podařilo uprchnout. Všichni ostatní včetně Hanza byli bezmilostně pobyti, včetně jejich rodin,“ vypověděl Orochimaru, jakoby chtěl Sasukemu plně představit jednoho z jeho spolupracovníků, jinými slovy nohsledů. Sasukeho ale tyhle řečičky nijak nezajímaly, nicméně ho zaujala jedna věc.
„Kdo Hanza sesadil? Někdo silný?“
Hadí Sannin se na něho podíval zvláštním pohledem.
„Někdo, koho si nepřej poznat, Sasuke-kun.“
Černovlasý kluk chvíli mlčel, aby to zhodnotil jako sice zajímavou, ne však zásadní informaci pro sebe a své cíle. Jeho jediným cílem byl Itachi, všechno ostatní bylo vedlejší.
„Tvůj Sharingan ti dává obrovskou výhodu proti kterémukoliv nepříteli,“ promluvil Innami a změnil tím zcela viditelně téma hovoru. „Ale měl by ses naučit i spoléhat na ostatní smysly. V tomto cvičném souboji jsem celou dobu měl zavřené oči, a přesto jsem tě porazil.“
To se Sasuke musel uchechtnout.
„Ano, všimnul jsem si. Zkoušel jsem na tebe použít genjutsu, ale bez úspěchu.“
Zamaskovaný shinobi přikývl.
„Toho jsem si vědom. Příště snad budeš mít více štěstí.“
„Půjdeme, Sasuke-kun,“ zavelel Orochimaru a rozešel se k jednomu z východů ze sálu. Uchiha ho beze slova následoval, pouze si vyměnil pohled s Innamim.

Zůstal pouze Kabuto, který dvojici sledoval, dokud nezmizela ve stínu chodby, až poté se otočil ke staršímu muži.
„Doufám, že naše plány budou probíhat bez jakýchkoliv dalších vyrušování, Innami-san.“
„Teď už by to mělo probíhat hladce, Kabuto-san,“ odpověděl muž s dýchací maskou: „Listová vesnice sice nepřestala se svojí snahou získat zpět Sasukeho, jejich priority se však změnily. Ale hlavně ten mladý kluk z klanu Uzumaki, kterému o to jde nejvíc, odešel s Jirayou na výcvik, což zabere i pár let. Dle mých informací.“
Při této poslední větě se Kabuto ďábelsky ušklíbnul a zablesklo se mu světlo v brýlích.
„Naruto-kun...“ Kabuto se otočil a kráčel stejným směrem jako jeho nynější mistr. V půli cesty se však zastavil, a aniž by se otočil, promluvil k Innamimu.
„Vždycky mě ohromovalo, kolik toho vlastně víš, Innami-san. Zajímá mě i kolik párů očí vlastně máš v dispozici.“
„Ne dost na to, abych věděl tolik, kolik bych si přál, ale dost na to, abych mohl dělat svoji práci,“ zněla odpověď bývalého Deštného ninji.
Kabuto si posunul brýle výše ke kořenu nosu, ušklíbnul se, a pak odešel. Innami ho bez hnutí sledoval. Ty jsi takový hajzl, Kabuto. O nic lepší než Orochimaru.

Innami šel do svých komnat, které byly zároveň jeho dílnou a knihovnou obsahující celé stohy svitků tajných informací a znalostí. Orochimaru ani Kabuto neměli tušení, kolik toho Innami vlastně ví, protože jeho unikátní jutsu se nedalo jen tak snadno replikovat, i když emigrant z Deštné nepochyboval, že o to hadí Sannin měl zájem. Získával informace na dálku prostřednictvím smyslů zvířat, což byla neocenitelná výhoda. Zvláště když jste takovýchto pomocníků měli hned několik v různých částech světa.
Sběr informací byla jedna z Innamiho speciálních schopností a zálib. Pro Hanza sbíral informace o jeho soupeřích, kteří ho chtěli zabít a svrhnout, o potenciálních nepřátelích z okolních vesnic, ale i o jeho vlastních stoupencích a spojencích. Pro Innamiho to připadalo nezbytné pro stabilizaci vesnice i země a nic si ze špionáže nedělal. Zjevení se jeho největšího protivníka Peina tomu všemu učinilo přítrž. Innamimu se nepodařilo zjistit, jak tu mohlo zničehonic pobíhat hned šest ninjů s Rinneganem. Jediným, kdo ho měl v té době, byl Nagato z Akatsuki, se kterým se Hanzou střetnul před mnoha lety dlouho předtím, než se Innami dostal tak vysoko. Spojitost mezi Nagatem a Peinem mu byla záhadou, poněvadž Nagato jakoby zmizel po osudném střetu.
Nicméně, ať byl Pein kdokoliv, jeho cílem byla vendetta proti Hanzovi, a to absolutní. Všichni, kteří byli Hanzovi věrní, byli zmasakrováni, stejně tak jako jejich rodiny. Jen díky svým summonům se Innamimu podařilo na toto včas přijít a uprchnout před Peinovou mstou. Mrzelo ho, že to nestihl Hanzovi říct, aby se také zachránil, ale jeho vlastní paranoia a bezpečnostní postupy by ho zpomalili natolik, že by byl Innami také mrtvý. Hanza mě rád a vážil si ho jako skvělého ninju i jako člověka. To se o jeho nynějším šéfovi říct nedalo.

Pro Orochimara sháněl informace o všech, kteří mu připadali z hlediska jeho cíle, naučit se všechna jutsu, zajímaví. Lidi, které bude moct unést a uvěznit pro své nejrůznější experimenty, ale i jeho nepřátele. Ne že by Innamimu nějak vadily ty experimenty. V Deštné toho sám viděl dost, takže nebyl žádná citlivka, ale vadil mu samotný Orochimaru. Neměl žádnou vizi pro svět, ve kterém žil. Šlo mu jenom o něj samotného. Nijak neaspiroval o to nastolit ve světě mír a řád. Innami viděl v Deštné mnoho bolesti a příkoří a toužil to konečně ukončit.
Ale u Orochimara měl alespoň jistotu, že ho tady Pein nenajde, protože had se před ním a novými Akatsuki také skrýval. Ale taky proto, že měl svobodný přístup a možnosti k sledování a získávání informací o mnoha dalších pro své vlastní cíle.

V poslední době Innamiho hlavně zaujalo dění v Listové, především snaha liščího spratka. Ten kluk byl skutečný blbec, když se pořád snažil najít Sasukeho a vrátit ho zpátky do Listové. Absolutně ignoroval fakt, že Uchiha sem přišel zcela dobrovolně. Jeho naivita byla až zábavná, ale na druhou stranu ta tvrdohlavost...
Boj proti rytířům v Zemi Větru, akce v Zemích Oceánu a Měsíce, zabití Raigy Kurosukiho a další. Ten kluk se toho všeho účastnil a většinou byl i hlavním strůjcem, který vše zakončil. Už od pokusu o zničení Listové, Innami přidělil jednoho ze svých nejmenších a nejnenápadnějších zvířecích společníků, aby jinchuurikiho neustále sledoval. Ani Jiraya, který ho měl teď cvičit a připravovat jednak k marnému pokusu o Sasukeho záchranu, ale i ke střetu s Akatsuki, si nebyl vědom malého ptáčka, létajícího vysoko nad nimi, nebo sedícího na stromech okolo.
Začínal být nebezpečný víc, než sám tušil. Innami si to uvědomoval, ale na druhou stranu ho to i zvláštně fascinovalo. Co tenhle budižkničemu všechno nedokázal v tak krátkém čase, a co ještě dokáže. A jestli se tím dostane jemu a jeho cílům do cesty...

Usedl ke svému pracovnímu stolu, rozepnul popruhy sonické rukavice a položil ji před sebe. Na desce stolu byly porůznu položené součásti další rukavice, vylepšené verze, která měla být ještě silnější než ta, kterou použil proti Uchihovi i s dalšími novými funkcemi. Innami se zhluboka nadechl a pomalu vydechl, což bylo dost nahlas díky masce, kterou měl na obličeji. Byl to celkem únavný den, a to ještě zdaleka neskončil. Teď ho čekalo další sledování skrze jeho summony a zjišťování, co všechny jeho sledované subjekty dělaly.

* * * * *

V Zemi Čaje na jedné z hlavních obchodních cest se blížila jedna nestandardní dvojice, starší muž a mladík. Ti dva nebyli nijak příbuzensky spjati, ale zcela zjevně cestovali spolu. Starší muž byl dobře stavěný, měl bílé ježaté vlasy vzadu svázané do dlouhého culíku, na čele uvázanou železnou destičku s kanji 'abura' znamenající olej, červené vertikální čáry od očí až k bradě a velký nos. Oblečen byl do krátkého zeleného kimona a kalhot, červené vesty haori a tradičních dřevěných sandálů.
Mladík měl zářivě blond vlasy, taktéž ježaté, modré oči a na tvářích znaky připomínající zvířecí fousky. Oblečený byl v oranžové kombinéze s modrými detaily, okolo pravého stehna měl uvázanou kapsu na zbraně a kolem hlavy modrou čelenku se znakem Listové vesnice.
„Tak kdy začne můj tréning, Ero-Sennin?!“ zvolal podrážděně mladík na celé okolí, načež starší muž si odevzdaně pouze povzdechl, protože ho už nebavilo opakovat tu samou odpověď.