Sedm Osamělých - Kapitola 15

Skupina, teď už pětičlenná, si dala deset minut rychlých příprav, než se vydala zpátky do města Hashiwari, aby zastavila plán zločince Matsukura. Ve vozu, nebo spíš maringotce, Jiro Osamu, lovec lidí, kterého Raiuova parta považovala za zločince, právě doplňoval svoji zásobu kunaiů, shurikenů, vlastnoručně vyráběných granátů, výbušných lístků a dalších zbraní. Bylo neuvěřitelné, kolik jeho výstroj měla skrytých kapes, kam mohl schovat zbraně. Vytáhnul i dva chrániče rukou a předal je Jakkaruovi, že se mu budou hodit. Tayuya si také doplňovala zásobu zbraní, když jí pohled utkvěl na jednu stěnu, kde spatřila tři různě dlouhé a dřevěné trubice s malými dírkami, každá z jiného druhu dřeva.

„To jsou flétny?“
„Ano,“ potvrdil Jiro a podíval se na dechové hudební nástroje. „Je to skvělý způsob, jak si procvičovat přesnost výroby. Vyrobit kudlu, kterou někoho zabiješ, je snadný, ale udělat nástroj, aby vydával správný zvuk, to už chce trpělivost a přesnost. Proč se ptáš?“
Tayuya stále hleděla na flétny, ponořená do vzpomínek.
„Jen tak. Ze zvědavosti,“ zalhala.
Jiro ji ještě sledoval pár vteřin, než se vrátil ke svým přípravám. Když uběhlo daných deset minut, všichni se shromáždili u táboráku. Jiro naposledy poplácal dva tažné koně svého vozu a zašeptal jim uklidňující slova. Potom všichni vyrazili směr Hashiwari.

„Jak to tedy provedeme?“ zeptala se Tayuya neurvale: „Hotaka tě bude vnímat jako zloděje, nás si takhle včera spletl. Div že nám nenasekal zadek.“
„To je jeden z problémů, které nás čekají. Možná, že i ten nejlehčí,“ odpověděl Jiro.
„Nejlehčí? Co může být těžšího?“ podivil se Jakkaru, jehož oči byly plně otevřené překvapením a udivením.
Jiro se na něho krátce podíval a přikývnul.
„Mnohem těžší, než získat důvěru Ochránce města Hashiwari, bude dokázat Matsukurovi úmysly, protože dokud nebude mít kameny Iori v rukách, nejsme schopni dokázat, že je chce ukrást. Má Bingo kniha pouze dokáže prokázat jeho předešlé zločiny. Ty jsou však založené pouze na nepřímých důkazech, které jsme já a pár dalších lovců v komunitě poskládali. V tom je potíž, že když je už ukradne, bude mít některý z jeho žoldáků nad námi obrovskou bojovou výhodu.“
„Bude mít nový zdroj čakry, která se mu bude automaticky doplňovat,“ odtušil Nouzu, stále sice s tím nezaujatým výrazem a tónem hlasu, ale přesto odhalil určité napětí. Ať už to byl strach nebo radost z boje, ve který předtím doufal.
„Správně. Vůbec to nebudeme mít lehké. Ale věřím v úspěch. Matsukura už musím konečně dostat,“ potvrdil Jiro.

Skákali po větvích ze stromu na strom s pohledy upřenými před sebou. Netrvalo dlouho, než stromy lesa zmizely. Nahradila je malá kamenitá pláň a městské zdi a stavby. Pro rychlejší přesun městem vyskákali na střechy a po nich se rychlostí blesku přesunuli až ke hradu uprostřed města a vyběhli po schodech nahoru. Tam je přivítal pohled na několik ležících těl ninjů ze Skálové. Jiro k nim přiskočil, přiložil prsty na krkavici prvního z nich a podíval se mu do oka na zorničku.
„Žije. Pouze je v bezvědomí, ostatní jsou na tom podobně. Přišli jsme pozdě.“
Nouzu zmizel ve hradu, kam ho následovaly oči ostatních tří mladých ninjů. Jiro se postavil a přešel k trojici.

„Není to dlouho, co to provedli. Nanejvýš dvacet minut.“
„Za tu dobu mohli urazit pořádnou vzdálenost. Parchanti, mohli zmizet kamkoliv,“ řekla Tayuya bez obalu. Jakkaru v reakci na to šokovaně otevřel ústa i oči.
„Ano, ale myslím, že moc daleko nebudou,“ vložil se do řeči Raiu s přilbou stále nasazenou na hlavě: „Matsukura není žádný ninja. Jeho rychlost je proti nám dost omezená. I když se zdá, že je hodně mazaný, tak nebude až tak trpělivý, aby si sjednával místo někde daleko obzvláště, když se jedná o něco tak cenného. Jeho kumpáni jistě nejsou vzorem všech ctností. Určitě bude chtít převzít kameny co nejdřív, než se proti němu postaví. To nám dává časové okno, abychom je našli.“
„Jak je najdeme?“ zeptal se Jiro, jehož výraz byl zachmuřený s neskrývaným zklamáním a naštváním.
Ve stejnou chvíli se vrátil Nouzu z hradu a v ruce držel kus látky, který ostatní viděli použitý na podnosu, kde ještě včera ležely kameny Iori.
Raiu spočinul pohledem na látce a usmál se. Z rukávu vytáhnul malou ampulku krve, nalil si pár kapek na prsty rukavice, provedl pečetě a přiložil ruce k zemi.

„Kuchiyose no Jutsu.“
V oblaku kouře se objevili čtyři ninja-vlci smečky pod vedením černého Ronmera.
„Zdravím, Raiu,“ pravil Ronmeru a prohlédnul si další nové tváře stejně jako jeho tři druhové ve smečce.
„Ahoj, Ronmeru. Mám pro vás úkol.“
Vlk přikývnul a Nouzu, který pochopil Raiuův plán, přistoupil ke smečce, pokleknul a dal jim před čenichy látku. Vlci začali čenichat, aby nabrali vonnou esenci, a pak započali větřit. Raiu si také dřepnul a pohladil Ronmera po zátylku.
„Musíte najít kameny obsahující čakru a zloděje, kteří je ukradli. Hodně štěstí.“
„Provedeme,“ potvrdil Ronmeru a ještě chvíli čenichal ve vzduchu. Pak on, Paurusu a Hoto vyběhli pryč a s ninji zůstal pouze Mouderu, světle šedý vlk s monoklem na levém oku a dvěma katanami na zádech.
„Seš si jistý, že je najdou, Raiu?“ zeptal se Jiro, i když se zdálo podle jeho hlasu, že otázku řekl jen na zkrácení volného času. Od zbývajícího vlka si tím vysloužil zlostný pohled.
„Určitě ano. Ronmeru a jeho smečka jsou vynikající stopaři a bojovníci. Můžeš se dobře zamaskovat, skrýt svoji čakru i utlumit tep, ale jen tak snadno se nezbavíš svého pachu.“
Čekali pár minut, když Mouderuovi uši vyletěly nahoru a vlk se zaposlouchal. Ostatní také zpozorněli a čekali na hlášení.
„Paurusu je našel. Dva kilometry na sever odsud.“
Nikdo na nic víc nečekal a vyrazili.

Celá skupina spěchala a Mouderu je všechny vedl. Zkracovali si cestu po střechách, přeskočili hradby a běželi ke hřebeni uprostřed lesa. Dorazili do křoví, za kterým se skrýval hnědě-béžový vlk veliký jako menší medvěd. Co nejtišeji se shromáždili a podívali se skrz křoví. Padesát metrů od nich viděli početnou skupinu osob. Naprostá většina z nich byla v tmavých kombinézách s kuklami, černých vestách a sandálech a s rozmanitou výzbrojí včetně velkých svitků na zádech. Jeden z nich, zřejmě vůdce ninjů, s pytlem v ruce stál před Matsukurou, který na sobě měl svůj bílý oblek. Za obchodníkem stál zřejmě jeho bodyguard, mladík o něco starší než Raiu a Tayuya, se špinavě blond vlasy sčesanými do proudu, který zakrýval celou levou část obličeje. Oblečený byl do šedé mikiny s béžovými pruhy táhnoucími se po délce rukávu a bílými zahřívajícími rukávy, rolákem zakrývajícím velkou část horní části trupu, tmavých tříčtvrtečních kalhot, pod nimiž měl síťované, černé sandály a hnědý batoh na zádech.
Právě probíhala předávka kamenů, jak Raiu odhadoval, a tak neměli příliš mnoho času.
„Máme vám pomoct?“ zašeptal Paurusu k Raiuovi.
Ten chvíli přemýšlel, a pak přikývnul.
„Ano. Ale potom, co je všechny zneškodníme, se můžete vrátit zpátky domů.“
Paurusu přikývnul. Všichni si připravili své zbraně a čekali na povel od Jira.

Celá skupina proskočila křovím přímo mezi nepřátelské ninji. Ti byli útokem naprosto překvapeni a první z nich byli poraženi ještě dřív, než stačili vytáhnout zbraně. S momentem překvapení na své straně se Raiuově partě a Jirovi podařilo zranit a omráčit skoro třetinu nepřátel, než se ostatní vzpamatovali a začali se bránit. Raiu, Jiro a Tayuya používali meče (Tayuya v druhé ruce držela kunai) a vyráželi nepřátelům zbraně z ruky, sekli je a omráčili úderem jílce nebo nohou. Nouzu využíval kunai pouze k odrážení a blokování útoků a bojoval čistě jen přesnými údery pěstí a kopy. Jakkaru využíval své obrovské síly a techniky železné kůže, kterou pojmenovali Koutetsu no Yoroi, k uštědření velmi tvrdých rán, aniž by ho mohly zranit údery kunaiů, shurikenů nebo jiných zbraní. Všechny nejvíc zaujali Raiuovi ninja-vlci, když s jednou katanou v tlapě a druhou drženou ocasem doslova létali po bojišti, odráželi sečné útoky a uštědřovali rány jak meči, tak svými tlapami. Tady bylo skvěle vidět, jak naplno využívali své hbitosti, šlachovitých svalů a hlavně výdrže a malého vzrůstu k tomu, aby porazili lidské protivníky.
Matsukura byl stejně zaskočen jako jeho placení žoldáci, ne-li ještě víc. Jeho ochránce však zachoval chladnou hlavu, vzal svého šéfa a odtáhnul ho pryč, aniž by si jich ostatní všimli. Ti se plně zabývali cílem porazit všechny ninji. Boj jim zabral jen pár minut, než poslední zakuklenec padnul v bezvědomí k zemi. Jiro, čtyři děti a dva vlci stáli uprostřed bojiště posetého válejícími se těly ninjů, kteří byli buď v bezvědomí, nebo se kroutili bolestí. Situace se uklidnila. Ninja-vlci ještě kývnuli Raiuovi, než se vypařili a zbytek stále stojících ninjů se začal rozhlížet. Hned si uvědomili, že jejich cíle - Matsakura a kameny nebyly nikde k nalezení.
„Zatraceně,“ zanadával Jiro a zatnul naštvaně zuby i pěsti.
„Nemohli utéct moc daleko,“ mínil Raiu a rozhlížel se okolo. Fyzicky neviděl žádnou stopu, která by jim řekla, kterým směrem se zločinci ubrali. Mohl znovu přivolat své vlky, ale to mu přišlo hloupé. Měl i jiné možnosti. Složil prsty do základní pečetě Beran, začal shromažďovat čakru a přepnul se do senzorického módu. I když v tom nebyl veliký profík, stačilo to, aby vycítil vzdalující se čakru už kilometr daleko. Jenom jednu. Tou rychlostí a danou situací tipoval, že strážce vzal Matsukura na záda, jinak se nezdálo možné, aby měl šanci uprchnout.
„Mám je.“

„Tak kilometr severovýchodně,“ dokončil Nouzu a všechny tím překvapil. V ruce, kterou měl ve výši tváře, ještě držel pár lístků trávy. Opětoval překvapivé pohledy s ledovým klidem. „Cítim jeho kolínskou po větru,“ vysvětlil Travnatý.
To ostatním stačilo a vymrštili se daným směrem. Pronásledování jim trvalo pár dalších kilometrů, než Matsukuraova strážce se svým šéfem skutečně usazeným na zádech dohnali. Ten, aby se pronásledovatelů zbavil, začal přilepovat výbušné lístky, nebo je házel přivázané ke kunaiům, takže se řídnoucím lesem linula série explozí zhruba v jedné přímce. Celá skupina se výbuchům a padajícím stromům vyhýbala, ale neopětovala útok. Jiro je chtěl chytit živé.
Nouzu náhle zrychlil, svištěl vzduchem až k protivníkům a vykopnul proti pravé paži ochránce a Matsukura. S nadbytečnou váhou neměl nepřátelský ninja možnost útok zablokovat, nebo se mu vyhnout, a tak i s obchodníkem sletěl dolů k zemi. Udělali pár kotoulů, Matsukura dost nemotorně, než se zastavili. Ninja-ochránce se rychle vymrštil na nohy, ale jeho zaměstnavatel zůstal na zemi. Nouzu přistál na zemi na roztažených nohou i rukách. Raiua, dokonce i Tayuyu, jeho zásah ohromil.

Mladý soupeř stál v bojovém postoji bojovníka taijutsu a svýma chladnýma očima skenoval ninji před sebou, posuzoval každého z nich a nepochybně zvažoval svůj další krok. Obdobně se postavili Jiro a Raiuova parta. Ochránce najednou na zlomek vteřiny stočil pohled někam vlevo k nebi. Věnoval Jirovi, podle jeho názoru jasnému vůdci skupiny (kvůli jeho věku), dlouhý pohled a z kapsy mrštil kusem sametové látky do strany. Mladí ninjové okamžitě poznali látku, ve které byly zabalené posvátné kameny. Hodil je pryč od sebe a zároveň upustil i kouřovou bombu, která rychle zakryla jeho i Matsukura.
První reakcí bylo, že Raiu skočil pro hozený uzlík kamenů a chytil ho za letu. Okamžitě poznal změnu, když mu kameny Iori začaly předávat nashromážděnou přírodní energii, která byla v perfektní rovnováze s jeho spirituální a fyzickou energií. Byla sice tlumená jednak látkou, ve které byly kameny zabaleny i ochranou rukavicí jeho oděvu, přesto měl opojný pocit. Zároveň si uvědomoval, že to nebylo správné a kameny musel vrátit.

Situace se okamžitě a radikálně zhoršila, když všichni uslyšeli nad hlavami hlas.
„Tak přeci jen jste to vy!“
Všichni tím směrem stočili pohled přímo na rozzuřeného Hotakua, levitujícího ve vzduchu se silnýma rukama pevně složenýma na prsou.
„Do p***le,“ zaklela Tayuya skrz zatnuté zuby. Raiu ji nijak neokřiknul, protože to prohlášení bylo více než výmluvné.
„Od začátku jste mi vy tři byli podezřelí! Tak různorodí by mohli být jenom žoldáci a zločinci! Ale už vám na to neskočím! Teď vás ztrestám, zatknu a předám spravedlnosti!“

„Ale... my nejsme-“ koktal překvapeně Jakkaru.
Tayuya ho však přerušila maximálně otráveným hlasem: „Na tom k***a nezáleží. Vidí nás s těmi kameny, samozřejmě že si tohle myslí.“
Jakkaru pokýval hlavou s lehce natvrdlým pohledem.
„Musíme dostat Matsukura,“ hlesnul Jiro a díval se směrem, kde naposledy oba zločince viděli. Podíval se na Skalního ninju připraveného každou chvíli zaútočit a hned dodal: „Nemůžeme to ale dělat s ním za zády.“
„Zaměstnáme ho,“ navrhla Tayuya.
To samo o sobě Raiua i Jakkarua, kteří ji už znali, dost překvapilo.
Dívka si jejich pohledů vůbec nevšímala: „My ho zdržíme tady, a vy dva chytnete toho šmejda a konečně z týhle díry vypadneme.“

Nouzu i Jiro přikývli a skočili pryč. Zbývající tři se podívali nahoru. Hotaka se střemhlav vrhnul proti nim. Jakkaru reagoval okamžitě a vyskočil vzhůru, aby mu protnul cestu. Oba vysocí ninjové se střetli a Hotaka srazil Jakkarua k zemi. Ozvala se ohlušující rána a do vzduchu se vzneslo velké množství prachu. Hotaka vyskočil z kouře a zaútočil na Tayuyu a Raiua, kteří už měli své meče připravené k boji. V kouři bylo vidět ležícího Kamenného chlapce pokrytého ocelovou kůží. Skalnatý ninja provedl široký kop proti Tayuye a ona uskočila zpátky. Raiu mu okamžitě zahradil cestu a začal se sérií rychlých seků obou svých katan.
Zvučná procedila mezi zuby: „Tohle vůbec nebude p***l.“

* * * * *

Jiro a Nouzu pronásledovali Matsukura. Les okolo nich už pomalu mizel (pokud se tomu dalo říkat les) a nahradila ho kamenitá pláň posetá balvany. V dálce bylo možné vidět prchajícího strážce s Matsukuraem na zádech. I když předchozí pokus s kouřovou bombou byl efektivní ve skrytí jejich stop, drahá kolínská byla přesto dost cítit, zvláště když jim vítr byl nakloněn. Oba ninjové neřekli ani slovo. Nouzu nebyl zrovna mluvka a Jiro byl zase profesionál.

Brzy uprchlíky dohnali, tentokrát však bodyguard sám zastavil a stanul pronásledovatelům tváří v tvář. Matsukura mu slezl ze zad podstatně bledější, než byl předtím. Přesto se mu ve výrazu mísil zmatek se zlostí.
„Proč zastavuješ a neprcháme před nimi?!“
„Protože jsou moc tvrdohlaví a vynalézaví. Musím je porazit, abych vás dostal do bezpečí, pane,“ řekl mladík klidným hlasem a opět si své soupeře měřil důkladným pohledem.
Jiro i Nouzu dělali totéž.
„Tady je plán. Já proti němu vyrazím do boje zblízka a udělám ti možnost k použití ninjutsu na dlouhou vzdálenost,“ řekl Nouzu a přimhouřil oči soustředěním.
„To bude problém,“ odpověděl Jiro a Nouzu k němu stočil svoje černé zornice.
„Já neumím žádné ninjutsu.“

Zelenovlasý mladík se ani nepohnul a nedal na sobě nic znát, přesto v jeho zamrzlém postoji bylo vidět překvapení až ohromení.
„Neumíš žádné -“
„Ne,“ zakroutil Jiro hlavou. Nespustil však oči z protivníka: „Proto jsem se dal na zbrojířství a kovářství, abych ninjutsu a genjutsu vykompenzoval. Taktéž jsem se zaměřil na taijutsu a kenjutsu.“
„Hmph,“ vydal ze sebe Travnatý ninja. Chvilku mlčel, než se vzpamatoval a navrhnul: „Takže změna; ty po něm půjdeš, já ho pak sejmu svou technikou.“

„Už jste skončili?“ zavolal nedočkavě oponent naproti nim.
Jiro okamžitě skočil kupředu, aby zkrátil vzdálenost co nejrychleji a s katanou v ruce provedl za letu sek z otočky. Mladík uskočil saltem vzad, přičemž vytáhnul kunai z kapsy, a když dopadnul, začal odrážet další údery. Oba bojovníci začali používat i další končetiny k útoku, uskakovali, skákali, oháněli se. Do toho lítaly vzduchem jiskry od střetu zbraní s hlasitým cinkotem. Nouzu situaci bedlivě sledoval a čekal na svoji příležitost. Po očku kontroloval Matsukura. Ten se pomaličku stahoval za kameny, ale měl asi dost rozumu na to, aby se nerozeběhnul a neutíkal pryč od jediného člověka, který ho ještě teď mohl zachránit.

Jiro i jeho dlouhovlasý protivník střídali úder za úderem, dělali nejrůznější přemety, aby se vyhnuli útoku toho druhého, a to bez žádného zbytečného pohybu navíc. Jiro vytáhnul z jedné kapsy svůj výbušný granát a hodil ho soupeři pod nohy, když se sám stahoval. Ten si toho všiml a uskočil stranou. Výbuch ho příliš nezasáhnul, ale svůj účel pozdržet ho, splnil. Jiro hodil dalších několik granátů okolo bodyguarda. Ten reagoval skokem nahoru.
Jiro vykřiknul: „Teď!“

Nouzu neváhal ani okamžik a prsty se mu už míhali při dělání pečetí.
„Fuuton: Daitoppa!“
Zhluboka se nadechl, a pak prudce vypustil z úst kulovitou větrnou smršť, která se ještě zvětšila a řítila se přímo proti blonďatému nepříteli. Ten však neučinil žádný úhybný manévr, nebo pokus vyhnout se vzdušnému útoku. Sám začal vytvářet pečetě, po kterých se taktéž nadechl.
„Katon: Ryoukentsui no Jutsu!“
Z úst mu vyrazilo hned několik ohnivých koulí, které se tvarově zformovaly v jakési zvíře se čtyřmi končetinami, dlouhým čumákem a hustým ocasem. Tato ohnivá technika se střetla s větrnou, a s čím už Nouzu počítal, jeho útok zcela pohltila a sama posílila. Uskočil stranou, aby ho oheň nezasáhl. Do míst, kde se ještě před okamžikem nacházel, dopadly ohnivé koule. K Nouzuově a Jirově překvapení neexplodovaly, ale rozdělily se. Jedna polovina za Travnatým ninjou, druhá za ninja-lovcem. Pouze za sebou nechaly nějaké plápolající plamínky a spálenou zem.

Nouzu začal skákat pryč, ale plameny, které teď připomínaly lovecké psy nekonkrétní rasy, ho stále a zcela jistě pronásledovaly. Kam se hnul, nebo kam uskočil, stejnou cestou šly i plameny. S Jirem bylo to samé.
To se mi to zkomplikovalo, pomyslel si Nouzu a podíval se po Matsukuraově ochránci, který stál na místě a měl ruce složené do pečeti Ptáka. Nouzu šáhnul po kunai a hodil ho na protivníka. Ten však bez problémů uhnul stranou. Nouzu se zamračil soustředěním, když pokračoval v uskakování. Musel vymyslet nějaký plán.

* * * * *

O několik kilometrů dál už byla v plném proudu druhá bitva. Jakkaru útočil pěstmi proti Hotakaovi, který mu buď mocné údery vracel, nebo uhýbal levitující vzduchem jako pírko. Do toho Tayuya prováděla překvapivé výpady jako Raiu, ale výsledek byl prakticky stejný. Ikazuchi sesílal techniky Raitonu jako údery blesku nebo elektrizující čepele katan, zatímco Tayuya používala Katon, ale ani to nebylo nic platné. Hotaka byl zkrátka a dobře moc rychlý vzhledem ke svým rozměrům a velmi schopný. Nebylo divu, proč se stal Ochráncem města Hashiwari.

Raiu, i když navlečený ve zbroji, se spíše držel stranou. Jeho hlavním úkolem právě bylo analyzovat situaci a zjistit, jak to Hotaka s tím létáním dělal. Uvědomil si, že Skalnatý jounin uštědřoval Jakkaruovi silné rány, pouze když stál na zemi a rozmáchl se rukou, nebo když letěl střemhlav dolů. Přičemž při tomto manévru neprováděl žádné korekce letu nebo úhybné pohyby.
A naopak, když letěl nahoru, do stran nebo jakkoliv jinak, vůbec neútočil. Pouze se vyhýbal, nebo přesouval na novou, výhodnější pozici k provedení dalšího útoku. Používal převážně taijutsu, no Raiu si všimnul párkrát ho provést pečeť Hada, ale nic viditelně neudělal. Na první pohled se nic nezměnilo, takže v tom bylo něco jiného.

„Možná jsem na záhadu přišel,“ pronesl pomalu Raiu.
Jeho parťáci k němu pohlédli, ale ne na dlouho, aby Skalnatého jounina měli stále na očích.
„Tak mluv!“ vyzvala ho Tayuya prudce. Lehce se třásla, jak její krví proudil adrenalin. I když nijak nevítězila (což ji štvalo), samotný boj ji naplňoval radostí, až sadistickou. Jakoby její staré já ze Zvučné Čtyřky ožilo a prahnulo po krvi.
„Myslím, že používá zároveň Doton: Keijuugan no Jutsu a Doton: Kajuugan no Jutsu. První je charakteristická pro všechny Tsuchikage, aby mohli levitovat nad zemí.“
„To je pravda. To Tsuchikage-sama skutečně často dělal,“ potvrdil Jakkaru, ale když k němu stočila oči Tayuya, rychle dodal: „Nevěděl jsem jak, ale hrozně se mi to líbilo.“
„Kajuugan no Jutsu funguje tak, že buď tělo uživatele, nebo i předměty, kterých se dotýká, jsou čakrou odlehčeny, takže je lehký jako pírko a potom se může za použití malého množství další čakry vznášet. A naopak Kajuugan no Jutsu uměle zvýší váhu, takže místo do svalů udeříš do něčeho, co váží jako balvan. Musím uznat, že rychlost, jak mezi nimi přepíná, a kontrolu čakry má Hotaka impozantní.“

„Přestaň ho obdivovat a radši řekni, co s tím,“ odsekla Tayuya.
Oblačný ninja si jen nejistě povzdechl.
„No, to nevím. Je to Doton, takže se dá předpokládat, že Raiton by mohl jeho čakrovou rovnováhu těchto technik rozhodit a vrátit mu jeho vlastní. Ale techniky Raitonu, které mám, nejsou dost přesné nebo rychlé.“
Tayuya zaklela až tak, že se Jakkaru otřásl. Raiu nic neřekl, protože ho něco napadlo.
„Ale něco bych měl, jen -“
„Dost té debaty! Bojujte!“ zařval Hotaka a rozletěl se zase proti nim.
Teď, když věděli, jak to dělá, je alespoň uklidnilo, i když ještě nevěděli, co s tím. Všichni zbystřili.
„Najděte mi skulinu!“ vyhrknul Raiu a všichni tři odskočili do všech stran.
Jakkaru jen pár metrů dál ve své kovové podobě udeřil dlaněmi do země.

„Doton: Doryuuheki!“
Před Hotakaou vyrostla ze země kamenná stěna, do které Skalnatý jounin vrazil jako lokomotiva a proletěl jí bez potíží. Kusy kamene a prachu se rozletěly dokola, čímž Hotakaovi zastřely vidění. Jounin okamžitě vzlétnul nahoru z mračna. Tam už na něho čekala Tayuya s krvežíznivým výrazem v očích. Letěla (padala) proti němu s nataženou nohou v saltu a hrozila ho zasáhnout patou přímo do hlavy.
Hotaka rychle přešel z odlehčené formy do své normální a vymrštil proti ní ruce, aby ji chytil za nohu. Sevřel ji, dal se do rotace a chtěl ji odmrštit stranou. Tayuya se však proměnila v bílý oblak kouře a místo ní tam byl kámen. Kawarimi. Velký muž se dal do pádu, když z hliněného prachu vyskočil Jakkaru pokrytý stříbrnou ocelí, aby Hotaku udeřil pěstí. Ten provedl pár pečetí a rozletěl se do strany. Směrem, kterým letěl, před ním ze země vystřelil proud ohně.
„Katon: Goukakyou no Jutsu!“
Hotaka uhnul stranou, jenže tam byla další velká koule a o kus dál další. Stočil pohled dolů, kde uviděl Tayuyu plivat z úst jednu kouli za druhou. Vzhledem k množství a intenzitě plamenů Hotaku zarazilo, když si na dívce něčeho všiml. Na levé polovině obličeje a levé ruce měla jakési černé symboly táhnoucí se po její kůži. To snad... to je nějaká Prokletá pečeť? Nebo něco takového, co jí dává více čakry?

Neměl moc času na rozmýšlení a začal mezi plamennými jazyky kličkovat. Poryvy větru vzniklé ohřátým vzduchem jeho úhybné manévry ztěžovaly víc a víc. Hotaka se bezděčně pousmál. Chytré. Omezí můj pohyb nejen samotnými plameny, ale i větrem produkovaným jimi a ještě k tomu využije moji odlehčovací techniku proti mně. Takže to budu muset kompenzovat snížením přísunu čakry, což mě značně zpomalí.
Ještě udělal pár výkrutů a zvýšil svoji váhu, aby získal stabilitu při letu horkými vzdušnými proudy. Tayuya mimo ohnivých koulí vystřelených do vzduchu, podpálila i těch pár stromů, které okolo sebe měli, aby udržela vyšší teplotu vzduchu, čím ho omezila. Tayuya je ta krutější v boji. Neštítila se ničit okolí, aby zvítězila. Jakkaru je zase mladý a nezkušený, přesto měl vůli z kamene. A Raiu... kde vlastně je? Neviděl jsem ho provést ani jediný útok od jejich krátkého rozhovoru předtím...

Jakkaru vyskočil znovu, tentokrát bez kovové kůže a s kunaiem v ruce. Rychlost jeho skoku byla vskutku rychlá, ale proti Hotakaově se nemohla rovnat. Přesto musel klesnout dolů, protože ani nahoru nebo do stran mu to nedovolovaly ohnivé koule. Kamenný kluk nad ním prosvištěl a Strážce kamenů Iori se rozhlédnul po dalším nebezpečí, když ho upoutal bílý flek u stromů opodál. Byl to Raiu beze své přilby, takže jeho černé oči bedlivě sledovaly Hotakaův pohyb a jeho ruce prováděly pečetě. Stál celkem daleko, takže bylo otázkou, co tam vlastně dělal. Na útok z takové dálky by potřeboval rychlost i přesnost, jinak nepřítel útoku opět uhne. Raiu dokončil poslední pečeť - Draka, natáhnul pravou ruku se zatnutou pěstí, levou se chytil za předloktí pravé a namířil přímo na Hotakaua. Co máš v plánu?

„Ranton: Reizaa Sohou!“
Oslnivá modrá záře zalila celou oblast lesa, kde se nacházeli, stejně jako pronikavý pískavý zvuk. Kolem Raiuovi pěsti se zformovala bílá koule světla, ze které vystřelil vysokou rychlostí modrý paprsek proti Skalnímu ninjovi. Hotaka na nic nečekal a klesnul níže, aby se paprsku klidil z cesty, pohledem však na něm zůstal. Takovou techniku rozhodně nečekal.
Dole pod ním ocelový Jakkaru chytil Tayuyu za ruku, roztočil se a vymrštil ji proti Hotakaovi. Ten si toho všiml, ale nestihl zareagovat dost rychle, aby ho nezasáhla, ale dost na to, aby se mohl bránit. Byl nucen zcela vypnout „odlehčení“ a s Tayuyou si vyměňoval údery, zatímco oba padali za záře Raiuovi laserové techniky.
Prokletá pečeť jí dávala mnohem větší sílu, než by očekával od někoho její postavy a výšky. Dokázal se však vyhnout přímému zásahu. Ex-Zvučná se zašklebila na Hotakaa. Ten se na ni podrážděně zamračil, záhy však pochopil, když se ten pronikavý zvuk zase přibližoval. Ohlédnul se a vytřeštil oči, když spatřil, jak se modrý laser ve vzduchu otočil o sto osmdesát stupňů a vracel se přímo do jeho zad.

Zásah byl bolestivý, ne však smrtelný. Paprsek vrazil Hotakaovi do zad a vyslal ho k zemi. Proletěl nad Raiuem a narazil do země, do které udělal dlouhou rýhu, za kterou se vzedmula kouřová clona. Modrý laser pramenící z Raiuovi pravice a tvořící dlouhé písmeno U se v mžiku vytratil. Jeho zář přestala rovněž a řídnoucí les teď osvětlovaly pouze plameny těch stromů, které Tayuya podpálila. Raiu otočil hlavu k místu, kde Hotaka dopadl na zem, stále ještě si svírající pravou ruku a oddechoval, jak se mu na tváři tvořil pot. Tayuya a Jakkaru k němu přiskočili a taky se dívali tím samým směrem, jen Jakkaru to střídal a díval se i na Raiua.

„Proč jsi tímhle nezačal? Měli bychom to z krku rovnou,“ rýpnula si Tayuya.
Raiu udělal pár nádechů a výdechů, než odpověděl.
„Moc to neovládám. Netrénoval jsem, takže mi to spotřebovává velké množství čakry. Použití mám dost omezené. Budu muset na tom ještě zapracovat.“ Díval se do kouře a malinko mu ztvrdnul výraz: „Myslím ale, že tohle ještě není konec.“
Jakoby to přivolal, z kouře se vyřídil Hotaka s velmi naštvaným výrazem a pečetí Hada zformovanou rukama. Neletěl těsně nad zemí, pouze se pomocí Shunshin no Jutsu vymrštil vpřed.
„Měnění váhy není moje jediné jutsu! Doton: Iwadeppou no Jutsu!“

Z úst začal plivat malé, ostré a rychlé kameny ve tvaru kulek. Raiu se postavil před ostatní a všechny je vykryl svými meči.
„Asi jsme ho naštvali,“ řekl ironicky.
Musel vymyslet nový plán: „Tayuyo, jdi kupředu, máš teď z nás nejvíce čakry a vitality.“
Zvučná dívka neřekla ani slovo, provedla, co jí bylo řečeno a už se řítila vstříc Hotakaovi.
Oblačný otočil hlavu ke Kamennému.
„Jakkaru, začni sbírat čakru. Nemůžeš Koutetsu no Yoroi udržovat pořád aktivní bez toho, aby ti to neodčerpalo příliš mnoho čakry. Budeme tě ještě potřebovat.“
„Jasně.“
Jakkaruova kůže se změnila zpátky na jeho vlastní, dal ruce do základní pečetě Tigr, zavřel oči a začal se věnovat hromadění čakry. Raiu sám na tom se svou úrovní dostupné čakry nebyl o moc líp, ale nehodlal teď v boji Tayuyu nechat samotnou. Až se Jakkaru zotaví, budou se moct vyměnit, do té doby bude bojovat.
No tak Nouzu a Jiro, kde se flákáte?

* * * * *

Nemělo smysl se pokoušet nepřátelského ninju zasáhnout zbraněmi, nebo sesílat techniky. Buď se jim vyhnul, schoval za kámen nebo do cesty poslal jednu z bestiálních ohnivých koulí, aby útočníka odradila. Moc dlouho to Nouzuovi netrvalo a pochopil, jak technika funguje, aspoň zhruba. Každá ohnivá koule je pronásledovala, ale pouze po stejné trase jakou Nouzu a Jiro sami urazili. Pouze pokud směr koulí nezměnil sesílatel jutsu, a to jenom od bodu, ve kterém jeden z cílů dopadnul na zem. V tom místě koule za sebou nechala spálenou zem, trávu a pár plamínků. Po chvíli už Nouzua a Jira nepronásledovaly všechny plamenné psy, pouze každého jedna a zbylé létaly kolem a chránily mladíka. To jim ulehčilo uskakování, ale zase zhoršilo potenciální protiútok. Hezky jedno po druhém.

„Jiro! Pojď sem!“ řekl Nouzu.
Dopadnul na kmen stromu v devadesátistupňovém úhlu a vymrštil se přímo proti lovci lidí. Ten na Travnatého ninju pohlédl a z běhu skočil rovnou proti svému partnerovi. Oba letěli přímo proti sobě, pronásledováni ohnivými bestiemi. Matsukuraův ochránce se zamračil. Čeho tím chtěli dosáhnout? Pak ho osvítilo pochopení, ale už bylo pozdě.
Nouzu a Jiro se těsně minuli, každý dopadnul na zem pár metrů za tím druhým a rychle uskočili stranou. Ohnivé střely se srazily uprostřed, což zapříčinilo stvoření nové, mnohem větší a divočejší ohnivé bouře, jak se oba dva psům podobné útoky snažily spálit jeden druhého.
Přitom Jiro už začal se svým vlastním útokem, když hodil proti nepříteli čtyři granáty. Ten vyslal ohnivé koule proti nim. První výbuch vytvořil tlakovou vlnu, která následně odpálila zbývající tři. To vytvořilo celou stěnu, která zahradila výhled oběma stranám, ale částečně uhasila plameny. Nouzu okamžitě pokračoval vytvářením pečetí.
„Fuuton: Daitoppa!“
Větrná kruhová smršť udeřila do žhavého dýmu, stáhla ho sebou a celá ohnivá stěna se řítila proti bodyguardovi. Ten s překvapením a blížící se panikou skočil pryč.

Útok se rychle rozplynul, ovšem nechal za sebou znatelnou spoušť. Daitoppa se konečně zastavila o veliký skalní útvar, který silou větru popraskal. Země byla začouzená popelem. Všude byly malé plamínky, ze kterých stoupal tenký dým. Matsukura byl zcela v pořádku, protože se schovával za kamenem, který byl teď za dvojicí. Jeho ochránce si hasil spálenou pravou ruku, ze které se ještě kouřilo.
„Au, au, au!“
Rána nebyla příliš vážná, ale legrace to nebyla. Stočil pohled na Nouzua, který si zachovával netečný a znuděný výraz. Pak na Jira, staršího lovce odměn, jehož výraz byl skrytý maskou zakrývající spodní polovinu obličeje.
„Hajzlové,“ ucedil protivník.
Potom se podíval na svého vystrašeného zaměstnavatele. Vyměňovali si pohledy. Pak se ochránce jednou zhluboka nadechl, dal nezraněnou ruku do pečeti Tygra, vztyčil ukazováček a prsteníček a zmizel za použití Shunshin. Travnatý a lovec se ještě pár okamžiků dívali tam, kde ještě před chvílí byl jejich protivník.

„Budeme ho sledovat?“ zeptal se Nouzu s lehkým náznakem zájmu.
„Není potřeba. Je to jen malá ryba. To, po čem jsme šli, máme,“ odpověděl Jiro a natočil hlavu k Matsukuraovi, který byl šokovaný překvapivou zradou svého strážce. Patrně to bylo poprvé po velmi dlouhé době, co mu někdo něco takového provedl. Jiro měl z toho, ačkoliv to bylo zcela neprofesionální, docela i radost.