Hanae, kapitola 11.

Ibiki zkoumavě hleděl na Sasukeho.
„Jsi si tím jistý, Kakashi?“ zeptal se.
„Nic jiného nám stejně nezbývá,“ pokrčil rameny.
„Tak ho přeneste ke mě, připravím místnost č. 39.“ Neměl tolik místností, těch několik, co tam bylo ale mělo různá čísla, takže si nikdo kromě něj nebyl jistý, kolik se jich tam je.
„Za jak dlouho?“
„Za půl hodiny.“
Nebylo třeba říkat víc. Sakura začala připravovat Sasukeho na převoz. To, že se Sasuke dostal do nemocnice nebylo žádné tajemství, ale od teď se to změnilo na přísně tajnou misi.
„Kakashi?“ jako jeden z jeho přátel ho neoslovoval „hokage-sama“.
„Hm?“
„Pošli za mnou prosím Ino. Je vážně dobrá, chci, aby se na něj podívala.“
„Ino?“ podivil se.
„V posledních několika měsících pro mě pracovala. Neboj, špinavou práci odvádím já,“ dodal, když Kakashi vytřeštil oko. Pořád si stahoval čelenku přes oko, jak byl zvyklý, ačkoliv nemusel.
„Takže co přesně dělala?“ chtěl vědět. Nešlo mu do hlavy, jaktože pro něj pracuje. Ale pak si uvědomil, že všichni dospěli a ona že není malá holčička. To je mi teda dvojka, Sakura má monstrózní sílu a Ino pracuje pro Ibikiho...
„Pracuje pro mě pár senzibilů, tak se učí jejich práci. Vlastně za mnou přišla sama. Chtěla se dozvědět více o práci senzibilů, snad z úcty ke svému otci. Nevím, jestli šla přímo za mnou, nejspíš jsem byl první, koho potkala po té, co ji ta myšlenka napadla. Nabídl jsem jí příležitost a ona se jí chopila. A vede si opravdu dobře,“ Ino se dostalo vskutku vysokého hodnocení. Morino nebyl z těch, kteří chválí své studenty na každém kroku. A Kakashi to věděl.
„Myslím, že není na misi, tak ti ji pošlu,“ kývl hlavou. Dnešek je den plný překvapení, pomyslel si. Už odcházel, když si na něco vzpomněl.
„Ibiki, mrkni i na Gora, prosím.“
„Hyuuga Goro?“
„Jo, ten.“
„Souvisí to nějak?“ ukázal palcem na Sasukeho.
„Doufám, že na tohle mi odpovíš ty.“
„Rozumím,“ nic nepotvrzoval ani nevyvracel.

Všude kolem byla tma. Tma a strach a úzkost. Hustá, převalující se čerň se líně pohybovala všude kolem, jakoby všechno chtěla pozřít, ale dávala si na čas. Bylo to jako zpomalený okamžik a přece bylo všechno tak reálné. Tak příšerně reálné, až z toho mrazilo v zádech. Otevřela oči a zase je rychle zavřela.
„Je to jen sen,“ opakovala si pořád dokola, ale víc než kdy jindy cítila prostou přítomnost. Čas okamžiku jí tepal v hlavě, každá vteřina s pečlivě ohlásila svou pomíjivost. Opatrně otevřela jedno oko, pomalu, velice pomalu. Nic se nezměnilo, tam, kde končila její kovově stříbrná matná záře, kterou vydávala, začínala černá. Nic se nepřibližovalo ani nevzdalovalo, bylo to, jakoby vstoupila do obrazu. Uvězněna v dynamice vteřiny sama pomíjela. Štípla se do ruky.
„Au,“ přesvědčila se, že její tělo reaguje normálně. Pohla rukou, úspěšně. V prostoru, kde se nacházela se nedalo chodit, ale docela obstojně v něm mohla plavat. Udělala pár temp a vzdálila se z místa, kde se ocitla. Otočila se a pokoušela se zahlédnout dveře nebo jiný náznak do svého světa. Nic. Poprvé ji zachvátil strach, poprvé si uvědomila, že to není hra. A poprvé si uvědomila, že už se nemusí vrátit. Možná, že neměla jednat tak ukvapeně. Přemýšlela, jaké to bylo posledně. Taky byla vržena mezi černé pocity. Ale jak se tam ocitla, tak jí to zase vrátilo zpět. Jakmile se mast vstřebala, přestala působit a Hanae se mohla vrátit zpět. Ale než se vstřebá tahle várka, může být pozdě a můžu se vrátit jako mrtvola. Natáhla ruku a prohlížela si ji, zkoumala každou část, jako by to byl někdo jiný.
„Kdo vlastně jsem?“ snažila se ukrátit si chvíli. Zamýšlela se nad svou existencí a přitom plavala temnotou ve snaze dostat se ven. Nemožné, smrt nemá konec. Pochopila, jak se Itachi cítil. Několik let byl mrtvý, obdivovala jeho lásku k bratrovi. A pak ji napadlo, jestli to byla skutečně láska. Zavrtěla hlavou, byla jí jasné, že nemůže dovolit, aby se sem Itachi vrátil. Byla příliš hodná, i když se to snažila zakrývat maskou drsné tvrdé holky. V dálce viděla světlo. Plavala k němu, se zkracující vzdáleností sílilo. Na jeho okraji se zastavila, vypadalo to, jakoby mělo pevné okraje, nemohla dál. Dívala se a viděla dívku. Nahou, schoulenou v klubíčku. Její dlouhé vlasy ji přikrývaly a zároveň vlály kolem ní. Vypadala velice křehce a zranitelně. Hanae zalapala po dechu, když se poznala. Viděla sebe samu, takovou, jaká doopravdy byla. Viděla všechny nedokonalosti, ale i krásu. A světlo ji pustilo dál. Blížila se sama k sobě, měla strach, ale zvědavost jí nedovolila couvnout. Natáhla k ní ruku a zkusila se jí dotknout. Nic, její ruka projela světlem. Stáhla ji zpátky a dívala se do prázdné dlaně. Napadla ji bláznivá myšlenka, kterou vzápětí uskutečnila. Postavila se doprostřed ničeho a zároveň sebe. Byla to odpověď na její otázku? Světlo se rozzářilo, obraz schoulené dívky se narovnal a jedním ladným pohybem splynul s Hanae.

Navenek vypadala velice klidně, Itachi ji držel v náručí a pečlivě studoval její obličej. Uplynulo pár minut, ale její výraz se nezměnil. Vypadala stále stejně uvolněně a jediný sval ani v nejmenším nenaznačoval, co se odehrává v její mysli. Přestal si prohlížet její tvář a zaměřil se na ruce, měla je hebké, ale zároveň tvrdé od práce. Uchvátila ho jako dívka. Líbila se mu. Po dlouhé době přestal myslet na tu, co zavraždil a vpustil do své mysli někoho jiného. Všiml si, že má na ruce zbytek masti. Pokrčil rameny a opřel se, začínala mu tuhnout záda. Přemýšlel, kde asi tak Hanae může být. Sám věděl, co znamená smrt, ale ta sama byla trochu jiná, než umělá smrt. Ke smrti se muselo projít a když se prošlo, člověk už se nevrátil. Ale jestli se k ní člověk nedostal, pak se ztratil navěky v černé hmotě. Z té se ale dalo vrátit do světa živých, obvykle však člověk potřeboval pomocnou ruku. A potřeboval ji dřív, než se zbláznil. Přemýšlel, jestli je Hanae uprostřed té hmoty. Pokud tam byla, musel ji odtamtud vytáhnout dřív než za 24 hodin. Pak bylo obvykle pozdě. Obvykle, on sám byl výjimka.

V potemnělé místnosti se nad Sasukem skláněli dva lidé. Nikdo jiný tam nebyl a nikdo jiný o nich nevěděl. Nejdříve prohlédli jeho tělo, ale nenalezli než pár obyčejných škrábanců. Ino něco zabručela a pak si odfoukla.
„Budu muset dovnitř,“ pohodil hlavou směrem k jeho hlavě.
„Čekal jsem to.“
„Nějaké rady?“ obvykle nad jeho radami pohrdavě mávla rukou, ale teď nechtěla nic zkazit. Vzpomněla si na dobu, kdy se se Sakurou v jednom kuse rvaly, byly zapřisáhlí nepřátelé. A ona ho milovala. Kolik věcí se od té doby změnilo. Mimoděk si pohladila přívěsek od Saie. Dostala ho k posledním narozeninám, se slovy, že se jedná o společenskou konvenci. Usmála se nad tím, tón té věty naznačoval, že je za tím něco víc. A taky bylo. Na tváři se jí objevil úsměv, když si vzpomněla na svého milovaného. Sasukeho měla ráda pořád, a dokonce o něco víc, než ostatní, ale už to nebylo takové, jako dřív. Vzpomněla si na Naruta, kdysi si myslel, že miluje Sakuru a dopadlo to úplně jinak. Hlavou jí proběhla myšlenka, jestli není jejich osud předurčen.
„Není,“ neuvědomila si, že to řekla nahlas.
„Cože?“ zdvihl Ibiki jedno obočí.
„Eh...? Co? Já jsem něco řekla?“
„Měla by ses soustředit, teď je to obzvlášť důležité,“ napomenul ji. Přikývla, zavřela oči, párkrát se zhluboka nadechla a dala se do práce. Ibiki posadil Inino tělo na židli a sám se posadil do křesla. Mohl tak lépe přemýšlet. Ino nemohl nijak pomoct, kromě toho že dával pozor na její tělo. Vzpomněl si, že na něj čeká Goro. „Čeká.“ Ušklíbl se, a přemístil se do vedlejší „komnaty svého paláce“, aby si ho tam dal zavolat. Na počítači sledoval Ino přes kameru.

Sasuke se toulal po planině. Přecházel sem a tam, monotónnost holé země narušovaly jen jeho stopy. Šel stále vpřed, krajina za ním mizela a před ním se objevovala nová. Netušil, kde se to ocitl.
„Je to snad jiný svět?“ ptal se sám sebe. Krajina nikde nekončila a nikde nezačínala, na 10 metrů od něj byla mlha a on dál neviděl. Snažil se najít východ, ale nikde nic neviděl. Nelámal si hlavu, tím by nic nezískal. Najednou se zastavil, před ním se objevila velká železná brána. Byla obrovská, děsivá, ale velice umně zdobená. Takovou mají na hřbitovech, napadlo ho. Opatrně se dotkl mříže. Nic se nestalo. Na dotek byla studená. Prostrčil pár prstů skrze mříž. Za ní se nacházelo cosi ještě studenějšího. Popošel několik kroků a dostal se k zámku. Nebyla zamčená, jen označovala hranici. Zkusil jemně zatlačit, ale nešlo to. Opřel se do brány a povedlo se mu ji otevřít na několik desítek centimetrů. Nahlédl dovnitř, ale nic neviděl. Do očí se mu dívala neproniknutelná tma.