Hanae, kapitola 10.

Kakashi přecházel po místnosti. Přemýšlel, co to má znamenat. Od té doby co se ve vesnici objevil ten záhadný vzkaz se Hiashi chová divně. A teď přinesli Sasukeho v bezvědomí, prý spadl ze stromu. Co se muselo stát, aby spadl ze stromu? hlavou mu blesklo, že nejlepší lži jsou postavené na reálných základech a proto nepochyboval, že spadl ze stromu. Přemýšlel ale, co k této situaci vedlo.
„Tak jak to vypadá, Sakuro?“
„Je to zvláštní, jeho tělo je vyčerpané únavou a zdá se, jakoby bojoval,“ odpověděla, „ale není nikde zraněný, až na pár povrchních škrábanců.“
„Takže to máme pád ze stromu způsobený extrémní únavou. Asi nemůže zjistit co vedlo k té únavě?“
„Obávám se že ne. Jediné, co můžeme dělat je počkat, až se probudí.“
„Sakuro-san,“ do kanceláře vpadl medik, „něco je se Sasukem.“
„Omlouvám se, Hokage-sama,“ řekla už ve dveřích a za běhu do nemocnice se ptala, co s ním je.
Ale než stihla něco pořádného zjistit, stanula v jeho pokoji. Házel sebou, zmítal se a jeho ruce měly tendenci tvořit pečetě, jako by se chtěl bránit, ale jeho snaha vyšla na prázdno.
„Dejte mu něco na zklidnění,“ vyštěkla rozkaz. Každou další vteřinu si mohl něco udělat, natáhnout šlachu, natrhnout vaz. Sama ho držela na lůžku a mírnila jeho pohyby než přinesli injekci a látku mu vpravili do těla. Účinek se dostavil okamžitě, jeho tělo ochablo a bezvládně leželo na posteli. Sakura si povzdechla. Ani jeden pohled nebyl hezký. Štvalo ji, že nevěděla, co to způsobuje. Otrava jedem to nebyla, tím si byla jistá. Jakmile ji vyloučila, požádala Hinatu, aby ho prohlédla. Říkala, že má zablokovaných pár čakrových bodů a tak mu je uvolnila. Pak začaly ty potíže s neklidností. Jako by proti něčemu nebo někomu bojoval, ale v mysli.
„Hokage –sama?“ otočila se.
„Nedalo mi to, musel jsem se přijít podívat.“
„To je dobře, že jste tady, musím vám něco říct,“ vedla ho přímo k posteli.
„Když ho přinesli, tedy přinesl-“
„Kdo?“
„Goro, Hyuuga Goro.“
„Hmm, Goro. A dál?“
„-byl Sasuke bezvládný. Ihned jsem udělala všemožná lékařská vyšetření, ale jakoukoliv otravu nebo něco podobného jsem vyloučila, stejně tak jako zranění. Pak jsem požádala Hinatu, aby se mu podívala na čakru, říkala, že měl pár zablokovaných tlakových bodů a hned mu je uvolnila. Od té doby sebou hází a nebo naopak bezvládně leží. Někdy ho musím zklidnit a jindy skoro masírovat jeho srdce, aby bilo.“
„Ale nevypadá to že by byl v genjutsu, to by jen ležel.“
„Přesně, je to něco...jiného,“ doplnila po chvíli, protože nevěděla, „možná kdyby se mu někdo dokázal podívat do hlavy,“ nadhodila.
„Ibiki, ihned zajdi pro Ibikiho.“
„Hai,“ ihned se otočila a vyběhla.
„Tak Sasuke, copak to s tebou je? Ležíš tu už třetí den a my stále nevíme. Přinesl tě Goro, je z klanu Hyuuga a je velice oddaný Haishimu. To by mohlo znamenat, že tě můžu přiřadit k tomu vzkazu. Takže Sasuke o tom možná něco ví,“ mluvil napůl k němu a napůl k sobě.

„No, tak jak?“ zeptal se. Hlavou jí proběhly úvahy, kterými se zabývala celou dobu.
„Snad bych tě mohla milovat,“ dívala se do země a pro jistotu ještě uhnula očima.
„Pořád mi nevěříš.“
„Věřím, zachránils´ mne,“ řekla odevzdaně, „já jen, unavuje mě být mstitel. Nechci žádnou pomstu, ale to by znamenalo...“
„Být se mnou napořád,“ doplnil.
„Přesně tak, jestli se ta pečeť začne zvětšovat...“ nechala větu otevřenou.
„Ale to není ten důvod, že?“
„Jak to...tys´mě... jaktože?“ byla zmatená.
„Já poznám hodně věcí. Nechceš být jako já, nechceš být vrahem své krve. Ale to přece nemusíš.“
„Nemáš mě náhodou podporovat?“ vzpomněla si na dopis, který jí ukázal.
„Laskavě si vyber co chceš, vyber si stranu a na tu se postav,“ stále se snažil mluvit trpělivě.
„Promiň,“ chvatně se omlouvala, „nechci se mstít, ale matka...“
„Já tě chápu, ale ona je mrtvá,“ jeho zdánlivá necitelnost měla svůj důvod.
„Mrtvá,“ opakovala po něm.
„Jestli se ti to nezdá správné, prostě to nedělej. Poslední přání nemusejí být vždycky dobrá. A nemusí být plněna jenom proto, že jsou to posední přání. Nemusí být plněna vůbec.“
„Nesnáším to čekání, už tam chci jít a vyřešit to. Jakkoliv.“ Natáhla se a vzala do dlaní malou krabičku. Trochu riskovala, ale řekla si, že to podstoupí. Rozhodně to pro ni bylo lepší, než čekání. Prsty vytřela poslední zbytky a nanesla na sebe. Itachi vytřeštil oči.
„Co to...?“
„Dávej na mě pozor, prosím,“ sladce se usmála. Množství látky začalo účinkovat téměř okamžitě, zavřely se jí oči, dech se zklidnil.
„Aspoň se věci daly do pohybu,“ prohodil a vzal ji do náručí.

Ibiki zkoumavě hleděl na Sasukeho.
„Jsi si tím jistý, Kakashi?“ zeptal se.
„Nic jiného nám stejně nezbývá,“ pokrčil rameny.
„Tak ho přeneste ke mě, připravím místnost č. 39.“ Neměl tolik místností. Těch několik, co tam bylo ale mělo různá čísla, takže si nikdo kromě něj nebyl jistý, kolik se jich tam vlastně je.
„Za jak dlouho?“
„Za půl hodiny.“