Icha Icha (42) - Započetí rituálu

Ve večerních hodinách si to Hitomi vysedávala u průzračné vody, která odrážela poslední paprsky slunce, než zapadne. Vzduch se ochladil, ale přesto bylo příjemně. Máchala si nohy v úzké říčce, v níž šly vidět přes čistou vodu i kameny a příjemný mech. Měla to tu ráda. Působilo to tak obyčejně, až to bylo kouzelné.
Nedaleko od ní podřimoval Kotetsu. Ležel hlavou k vodě a s mírně roztaženýma nohama k lesu za jejími zády. Pravou ruku měl vnořenou do mokra, s níž mírně lomcoval jemný proud. Druhou ruku měl ve stejné linii jako obličej, jež měl natočen doleva směrem k Hitomi a mírně pootevřená ústa. Bývala by čekala, že bude slintat.
Usmála se, jak pokojně spal a neměl nejmenší ponětí o tom, co jej ohrožuje. Jasně si dala do hlavy, že ho už nespustí z očí, dokud si bude myslet, že se tu někde potlouká týpek se sharinganem, který ji nedávno neskrývaně vyhrožoval. Neslyšně vzdychla a nechala pesimistické myšlenky stranou, na ně teď nebyl čas, a dál čvachtala chodidly ve vodě.
Za ní seděla o nejbližší strom opřená ještě blondýnka, která si oběma rukama objímala levé koleno, kdež její pravá noha byla natažená před sebe. Bradou se opírala o zdvižené ohbí nohy a zadumaně zírala do trávy pod sebou.
‚Bude v pořádku, že? Budou v pořádku,‘ zamyslela se. ‚Měla jsem jít s Jiraiyou. Co když napadnou Itachiho? Měla jsem jim to říct? Určitě měla, tak proč jsem nic neřekla?... Prosím, ať jsou oba v pořádku.‘ Pohnula obličejem ještě více k tělu tak, že se teď opírala o koleno čelem a rukama se objala ještě křečovitěji, aby utlumila vzlyk, který následoval.

Po pár dalších krátkých chvílích ticha, kdy všichni tři pouze vydechovali bez jakéhokoli dalšího úmyslu něco jiného udělat, zašustilo v korunách stromů v lesíku přes břeh lesní říčky listí. Hitomi, která tomu hluku byla nejblíže, nastražila ušiska a pevně sevřela rty. Zadívala se podezíravě do lesa naproti a zdvihla mírně hlavu, aby viděla do vnitřku korun, kde pročesávala každý strom, dokud neobjevila vetřelce. Nikde však nikdo nebyl.
Až po chvíli se černá silueta zastavila na krajním stromku, neboť si až teď všimla, že je napříč přes řeku několik osob. Ztuhla, všechny znala, a právě jedna ji donutila k tomu, aby osobě sjela kapka potu po tváři a nasucho polkla.

„Hitomi, slyšela si to?“ ozvalo se zpoza dívčiných zad, když se k ní potajmu přikradla pomalu blondýnka a ostražitě se rozhlížela.
„Jo,“ přikývla brunetka, a dál pročesávala koruny stromů. Musela být ostražitá teď víc než kdy jindy, v tom ji problesklo cosi očima.
„Tuhle chakru znám… A doprčic,“ zaklela, „Co tu chce?“ v očích nebylo vyčíst víc než beznaděj.
„Co? Co se děje?!“ nechápala blondýnka náhlou změnu chování. ‚Takhle vyděšenou jsem jí ještě neviděla. O co kruci jde?! Kdo se blíží?‘ panika zahltila i Tokiminu mysl.
V tom se plně zadívala na svou společnici.
„ „Přišel pro mě? Protože jsem nesplnila úkol? Protože jsem zradila? Orochimara bych ještě nějak zvládla, ale proč on? Proč se tu kruci objevil zrovna ON?! Co teď mám dělat? Kotetsua neunesu, a nechci dát najevo, jak z něj mám vítr. Jsme teď na ráně, určitě nás vidí… Co teď?!“
O co tu kruci jde? Koho si poznala? Kdo je tu? Vyklop to už konečně, Hitomi!
„Proč si musel poslat zrovna jeho, Orochimaru?! Chcípni už a nech mě na pokoji! Jako by nestačilo, že po mně jde už takhle jeden Uchiha, a teď ještě další… Mysli, Hitomi, mysli! Probudím Kotetsua a zdrhnem? Nebo radši vyvolám kluky a zabiju ho?“
Hitomi užuž sahala do kapsičky pro nabroušený kunai.
Cože? To ne!“
„Zastav!“ křikla blondýnka a ohnala se po Tareshi, aby jí zastavila v činu. Nechápavá brunetka jí věnovala vyděšený pohled.
„Nezastavuj mě! Musím Kotetsua i sebe ochránit! Ty nevíš, o koho sakra jde! Je to tu nebezpečný!“ okřikla jí zlostně, stále cítíc ďábelskou chakru nedaleko v korunách stromů.
„Není!“ protestovala stejně hlasitě i Tokime. „Nechci, abys mu ublížila, a nebo on tobě! Sakra, nevím, co tě vede k tomu, si tohle myslet, ale stejně jako ty hodláš chránit Kotetsua, já hodlám ochránit jeho!“
Černá silueta, skryta v hustém listí sebou cukla, jak je stále skrytě propalovala pohledem a celé si to vyslechla. Nasucho polkla a nato se dala rozhodně do činu.

* * *
„Tak. Jsi připravená?“ rozneslo se prostornou nepříliš obývanou chodbou, kterou od naprosté tmy chránilo několik loučí po stranách, připevněných ve zdech. Díky tomu, že byla vytesána do skály, se hlas ještě ozýval ozvěnou a zdálo se, že je na více místech najednou.
„Hai,“ kývla fialovovláska a hodila jedním ze svých culíků. „Ať je to za námi,“ dodala, když následovala drobnou dívku s růžovými vlasy v černém hábitu dlouhou chodbou s oranžovou podlahou.
„To je dobře, za pár minut bude po všem,“ ušklíbla se Sakura a nenápadně hodila potutelný pohled na adresu své kolegyně. ‚Ještě jedna zatáčka, a mám to v kapse,‘ usmála se ještě víc a užuž se dvojici jal do zorného pole vtlačovat konec chodby a rozcestí napravo i levo.

* * *
V tom samém okamžiku, ale na úplně druhé straně země Ohně se sebou akorát válčily pohledy dvě dívky. Jedna o trochu straší než ta druhá, jedna brunetka, druhá plavovláska.
Když v tom nedaleko od nich dopadla černá silueta ze stromu na zem. Ještě mírně ohnutá v zádech se podívala před sebe, do míst, kde se ještě před sekundou dívky přetahovaly o obyčejný kunai. Poté však okamžitě pohlédly na nezvaného návštěvníka.
„Hitomi,“ řekla osoba pouze, hlasem lahodící ženským uším a střelila podezíravé krásné černé oči směrem k brunetce, než se úplně napřímila.
„Sasuke,“ vydechla nato zmíněná a mírně sebou trhla. „Co tu chceš?“
„Tebe ne,“ odvětil okamžitě chladně. „Ani by mě nenapadlo, že na tebe ještě narazím. Neviděl jsem tě už nějakou dobu… Proč si sakra tady?“
Brunetka se zatvářila nechápavě, „Copak to nevíš?“
„Měl bych?“
„Proč jsi tu ty? Co ten zkur**syn zase plánuje?!“ tentokrát tón hlasu obarvilo trochu hněvu.
„Myslíš Orochimaru? Co já vím? To ty si ta loajální! Proč jsi tak sakra blízko Tokime!“ vykřikl a ohlédl se po blondýnce, „Odstup od ní!“ rozkázal.
„Počkej, počkej!“ přidala se do hovoru i mladá Kawari, „Není to jak si myslíte! Uklidněte se, vše vám vysvětlím.“
Mladík vrátil pohled zpět na brunetku a tentokrát nevypadal, že by ho z ní ještě sundal. Kdežto ta se ohlédla přes rameno na blondýnku a zmateně zamrkala.
„Sasuke, Hitomi měla vymazanou paměť a měla určitě poslání od Orochimara, jenže to nedopadlo, a nakonec je na naší straně. Může to znít divně a bláhově, ale stalo se toho dost a není ani potřeba to vše vysvětlovat, jen mi musíš věřit, že fakt není můj ani Konohy nepřítel. Tedy aspoň UŽ není. Stejně jako ty,“ jala se vyprávět stručně Tokime a vlídně se na černovlasého fešáka usmála, než stočila pohled na brunetku, která stále vysedávala u jejího levého boku. „A Hit, Sasuke byl u Orochimara, tuším, že kvůli pomstě. Byla to jediná cesta, jak mohl dosáhnout svého cíle, ale zároveň jím opovrhoval. Ty si Oroušovi možná důvěřovala svého času a byla loajální, ale to on ne… Teď ale má po pomstě a já, i spousta dalších tady v Konoze, chceme Sasukeho zpět domu. A to,“ zdvihla zase pohled na podezřívavě vyhlížejícího mladíka se zamračeným pohledem nasměrovaným na Hitomi, a opět se usmála, „se nám asi právě splnilo.“
Spokojeně vydechla a na chvíli zavřela oči. „Vrátil ses, viď?“
Uchiha pohlédl ke svým nohám a s chladným výrazem se pak zase zadíval před sebe. „To ještě nevím. Teď potřebuju zachránit bratra, a pak uvidím, co budu dělat dál. Nikdo, kromě Konohy mě ale nenapadl… potřeboval sem tě najít, ty jediná víš, co i já. Potřebuju pomoct, Tokime… i když si nejsem jistý, jestli jsem ti ještě odpustil. Můžeš se to ale pokusit vynahradit tím, že se pokusíš odčinit, co si v první řadě způsobila.“
Blondýnce tu rázem spadl úsměv z tváře, jak na to najednou úplně zapomněla, a rychle si dala ruce přes obličej a spěšně zatřásla hlavou v navalující se beznaději.
„Doprčic… Takže se mu fakt něco stalo?“ vzlykla.
„Nevím,“ opáčil. „Ale ztratil jsem už dost času tím, že jsem se sem vypravil, takže půjdeš se mnou?“
„Hele lidi, nějak se v tom začínám ztrácet, ale tak či tak, ty nikam nepůjdeš. Potřebuješ léčbu, viděl ses vůbec, jak si zřízenej?“ vložila se do toho, doteď tichá Hitomi, která jen očima přejížděla z jednoho na druhého, když jí opustily veškeré pochybnosti a zaplavila vlna klidu.
„Nemluvě o tom, že teď stejně už u Orochimara musejí být už oni.“
„Oni?“ nechápal Sasuke. „O co tu jde?“
Hitomi povzdychla a ohlédla se ke své pravici. Blondýnka stále zarytě hleděla do trávy před sebou a litovala se. Přivřela oči a zpět natočila pohled na mladíka přes řeku.
„Myslím, že víš, kdo je Ayano, že? Nejen jako osoba, ale že je i klíč,“ když mladík kývl, pokračovala, „Tak se ztratila. Orochimaru po ní přeci jde, takže se předpokládá, že je u něj. Dala jsem souřadnice k jeho úkrytu Jiraiyovi, když ho napadlo, že je tam. Měla jsem to ještě mlhavé, ale měl malé dostaveníčko s Akatsuki a tak nějak zhruba se dozvěděl, kde by mohl Orochimaru být. A to mi něco málo připomnělo. Plus i Tokime měla představu, kde je, takže se tam Jiraiya, Anko a tým sedm vydali.“
„Hm,“ zapřemýšlel Sasuke, aby si vyslyšené informace přebral, „To ale neznamená, že mého bráchu zachrání!“
„No, i když nevím furt, o co tu jde, tak stejně, chlape… Poslouchal jsi mě vůbec? Jestli víš, kdo Ayano je, tak si můžeš být určitě jistej, že ta Itachiho nedá,“ mrkla směrem k němu a přátelsky se pro jednou na svého bývalého spolubydlícího usmála. Černovlasý jen odfrkl a s trochou arogance odfoukl pramen neposedné ofiny z čela.

* * *
Zatímco Hitomi vyprávěla o plánech týmu z Konohy, se právě ti ocitli v prostorném lese. Z jejich tváří se dalo vyčíst, že mírně tápou, co mají dělat dál. Slunce už zapadalo a obloha ztrácela jasnou barvu. Osoby ze skupinky byly mírně roztroušené několik metrů od sebe a obhlížely okolí.
„Sakra!“ zaklel nejstarší z nich, „Proč tu jsou ku**a ty kameny!“ vykřikl a kopl právě do zmíněných objektů, které barikádovaly jakýsi vstup do jeskyně.
Zbylí z party se po něm krátce ohlédli, když se pak zase vrátili zpět ke svému počínaní.
„Neklesej na mysli, Jiraiyo, někde tu musí být i druhý vchod,“ snažila se jej uklidnit Anko. Sice se pokoušela znít vyrovnaně, ale jak sama byla nesvá, tak se jí hrůzou z pomyšlení, co se mohlo už za tu dobu stát, i trochu zatřásl hlas. Bělovlasý, ač se pokoušel naslouchat, však znovu kopl nasupeně do sutin.
Několik metrů opodál se mezi stromy prodírala další dvojice z party. Nakukovali pečlivě za každý keř a mohutný strom a hledali právě onen druhý vchod, aby se mohli do doupěte hadího Sannina dostat co nejrychleji.
Když však ale ani oni, stejně jako dvojice za jejich zády a další jejich kolega, který to obhlížel z vrchu, kdy vysedával na vlastním jutsu, a to nakresleném ptákovi, nic nenašli, znovu jeden upustil trochu páry, kdy se napřáhl proti jednomu ze stromů, kterého chtěl obdařit dobře mířeným kopem.
Místo toho, aby však ucítil v holeni tvrdý náraz a bolest, se zatočil na místě, jak mu objekt jeho hněvu zmizel přímo před činem. Nechápavě zamrkal, když se otočil o sto osmdesát stupňů.
„Co to sakra,“ vydechl bezmyšlenkovitě a otočil se na původní stupně. Kmen, i strom však stály na svém místě.
„Co to do pr…“
„Klidni ten slovník, Naruto!“ okřikl jej šedovlasý, a věnoval mu naštvaný pohled, „Takhle doopravdy nepomáhate. Co kdybyste se ty, i Jiraiya-sama začali věnovat hledání namísto nadávání?“
Blonďák mu jen věnoval pohled. Jeho slovům moc pozornost ale nevěnoval, hlavou se mu totiž stále honilo, co se mohlo stát. A proč najednou minul? Vrátil poté zpět pohled dřevu a natáhl k němu ruku. Jak se přibližoval, začal zase čekat, že se mu ruka o kmen zastaví a bude mu dělat opěrku, jenže jakmile byl nadosah, ruka projela kmenem a chlapec ztratil balanc, jak očekával, že jej něco zabrzdí. Poté se rozplácnul na podlaze jak široký, tak dlouhý. Půlka těla dopadla na tvrdé kameny a obraz zahltila tma, kterou rušilo matné světlo v dáli z ohně, zatímco nohy si hověly na trávě pod širým nebem. Našel to.
Zaslechl pak jen, jak Kakashi vykřikl.

* * *
Mezitím si to akorát v Oro doupěti vykračoval právě onen Sannin, neboť to nebylo tak dávno, kdy se utkal se starším Uchihou a vyměnili si několik slov a došli k jistému závěru. Když ale byli akorát v půli procedur k tomu, aby jejich dohoda nabyla platnosti se vším všudy, se za jeho zády zjevila zahalená Haruno a informovala jej o nadcházejících večerních plánech ohledně rituálu, který mu tak žádostivě zařídila. Ač jej tato novinka těšila více než cokoli jiného, nebyl zrovna nadšen, že musel Uchihu odsunout na později. Myslí se vrátil o několik hodin zpět.

„Tak?“ rozneslo se v lese, kdesi před zasypaným vchodem do jeskyně, jak had žádal odpověď od pohledného muže naproti.
Itachi mu věnoval pohled. Zhluboka se nadechl a rozvážně při tom zavřel chvilkově víčka.
„To poslední, co bych kdy udělal, je ti vyhovět,“ řekl stroze na jeho tamější otázku ohledně vyléčení jeho osoby za pár maličkostí.
Orochimaru se pouze po zaslechnutí věty a zpozorování mladíkova výrazu spokojeně usmál. Věděl totiž moc dobře, že to znamená jediné… a to souhlas.
Oba se poté v krátkém okamžiku ocitli zase uvnitř jeskyně, odkud předtím, ne za příliš příznivých okolností, akorát vyšli. Kvůli zatarasenému vstupu z předchozího Uchihova útoku, museli využít boční vchod, jenž byl skryt v kmeni stromu nedaleko. Netrvalo dlouho, kdy se společně dohodli, že začnou okamžitě s léčbou, neboť není času nazbyt. Po malém dohadování nakonec Uchiha upadl do snů a Orochimaru, za pomoci jeho lékařského společníka se jal plnit svou část dohody. Když v tom do místnosti vpadla růžovovlasá žena.
„Orochimaru,“ vydechla, když vstoupila do prostorné místnosti plné kamenných a železných lůžek a spousty nástrojů všude kolem. Uprostřed se tyčily právě dvě osoby nad dalším mužem, klidně spícím na železném studeném podkladu s pouhou bílou rouškou přes spodní část těla.
„Co je?!“ okřikl příchozí Orochi a plácl skalpelem o stolek.
„Změníš tón, jen co ti řeknu, že sem ti přivedla Ayano a je za pár hodin připravena, sama od sebe, podstoupit nejvyšší oběť,“ zachechtala se ďábelsky, čímž si vysloužila hned hadí pozornost.
S jiskrami v očích se po ní ohlédl. „Vážně? Je tady? Dobrovolně?“ koutky úst mu škubly do širokého psychotického úsměvu. Dívka pouze přikývla.
„Fajn… To je skvělé! Večer říkáš? Budu připraven. Přijdu do obřadní místnosti přesně v šest. Přiveď ji tam, do té doby budu mít vše hotové a bude to jen otázka pár minut,“ šibalsky se usmál a pokynul, ať okamžitě zase odejde.
Sakura mu úsměv opětovala, „Nezapomeň, že nebýt mě, tak to takhle nedopadne, takže očekávám, že vyslyšíš moje přání!“ výhružně si jej ještě prohlédla, než se ztratila za znovu zavřenými dveřmi.
Hadí sannin si ještě promnul vítězně prsty, než se jal vzít opět předtím odložený skalpel, aby mohl pokračovat ve své práci, dříve, než mu mladý Uchiha vykrvácí před očima.

Na mnoha hodinách akorát odbila šestá hodina večerní, když o pár sekund později vklouzl do prostorné jeskyně bledý muž. Uprostřed prostoru byl nakreslen na zemi bílou barvou jakýsi kruh s prapodivnými znaky a nedaleko od toho stály v pozoru dvě dívky. Jedna se usmívala od ucha k uchu a zarputile zírala do míst, odkud se akorát muž vybatolil. Druhé se v očích zaleskly pochybnosti, jak si prohlížela podezřele vypadající podlahu.
Zanedlouho před nimi stanul příchozí, když mu dlouhé černé vlasy ještě zavlály na zádech, jak rychle se v chůzi zastavil.
„Můžeme začít,“ řekl pouze a jemně pohladil fialovovlasou dívku po tváři, než ji chytil za bradu a nenatočil jí hlavu směrem k sobě.
„Uvolni se, drahá, nebude to dlouho trvat,“ řekl pouze sladkým tónem k dívce, která na něj zaskočeně zírala, jak se v situaci náhle ztratila, než se namalovaný bílý kruh pod jejich nohama začal plnit rudou hustou tekutinou.