Icha Icha (41) - Výhra

Seděl stále v tureckém sedě na trávě před hroudami kamenní. Druhá osoba, na kterou se díval už nějakou minutu, vyčkávaje na odpověď, stále tiše stála na větvi nedaleko od něj.
„Je ti jasné, že bez mé pomoci zemřeš dřív, než bys cokoli urovnal? Navíc si akorát získal svého bratra. Určitě ho chceš zase opustit a ani mu neříct, že tu za chvíli už nebudeš? A nesnaž se mi nakecat, že jsi mu už něco řekl nebo naznačil. Jsem si víc než jistý, že bys na to neměl. Plánuješ snad si ho zase znepřátelit? Tak aby tě zabil a nikdo se tedy ani nemusel dozvědět, že jsi byl smrtelně nemocný? Hm?“
Itachi pouze svého bývalého partnera přejel pohledem s nakrčeným nosem jako náznakem zhnusení, a seskočil ze stromu na zem. Stále si však držel odstup, k ničemu dalšímu už se neměl a ani nic neřekl.
„Hmm?“ vydával Orochimaru ony iritující zvuky zvědavosti a lačnosti po odpovědi stále dál, což Itachiho nenechalo dlouho tichým.
„Ne,“ řekl prostě, „To už není v nabídce. Poučil jsem se.“
„Tak jak? Víš, já ti mohu pomoci. Můžeš žít, jak jen dlouho budeš chtít. Jak jen to bude třeba…“ pokusil se mladíka nějak umluvit. Když mu však odpovědí bylo jen tiché zírání, pokračoval, „Jsi ochoten nechat svět v mých… nebo nedej bože, v rukách tvých kolegů? Oba víme, že to nechceš… Co tedy plánuješ dělat?“
„Nevěřím ti ani nos mezi očima, jak ti mám tedy svěřit svůj život?“ dostal konečně Sannin vytouženou odpověď.
„Ach,“ povzdychlo hádě celkem spokojeně, „To nevěříš správně… tedy alespoň první část,“ opravil se spěšně, „Tenhle nos vážně není můj, ale o tom až jindy,“ utnul své odběhnutí od tématu, aby zase zpětně pokračoval, „Stejně umíráš, tak co můžeš ztratit?“
„To řekni ty mě.“
„Nic!“ oznámil okamžitě, „Jen na tom získáš. Navíc, bylo by určitě lepší, kdybys ještě neumíral.“
Itachi zbystřil. „Si myslíš, že pokud mě k něčemu potřebuješ, tak se nechám vyléčit?“ řekl tónem naznačující, jak je jeho oponent pitomě naivní. „Radši umřu, pokud to znamená, že ti jakkoliv zhatím ty tvoje pošahaný plány.“
Sannin znovu jen povzdychl a pokrčil rameny. „Nerad to říkám, ale vlastně je tu možnost, že mi je pokazíš spíš, když budeš žít, než když zemřeš.“
„Tak proč mě chceš uzdravit?“
„To je jednoduché. I když to tak možná nevypadá, dost mi na tvém bratrovi, i na tobě, záleží. Dávám to sice najevo zvláštním způsobem, ale to je jen moje věc … Nebudu ti ale lhát, za léčbu bych něco chtěl. Přesněji tvé DNA… stačí trocha krve a slin, což bych stejně získal z léčby, takže tě spíš o to jen slušně žádám. Když ale nebudeš chtít vyléčit, můžu si to jednoduše vzít, až zemřeš. K tomu mi postačí například tvoje hlava nebo ruka… Dávám ti tedy zase další věc na výběr, a to, jak a co přesně si vezmu.“
„Nebo,“ počal Itachi vkládat do scénáře jiné východisko, „se nechám zapečetit či vypařit. Klidně i uklidit na nějaký tobě neznámý místo, abys moje tělo už nikdy nenašel…“
„To vskutku můžeš,“ souhlasil Oro a pokýval hlavou v dobře nahozené nápady, „Ale pak mou pozornost přesuneš zpět na Sasukeho. S tímhle bys žil, stejně jako on a mne byste měli z krku už nadobro. Už bych Uchihy nadále neotravoval. Nezní to lákavě?“ zasmál se potěšeně.
Itachi musel po tomto vyslechnutí uznat, že nabídka to je výhodná, ale byly tu i ony obavy… Určitě by mu měl dát to, co chce s jistotou, že právě tím vyhraje? Kdež to, kdyby odmítl, nikde není záruka, že by jeho tělo či Sasukeho kdy získal. Nevěděl, co zvolit.
„Tak?“ dožadoval se odpovědi slizoun po čase ticha, čímž zaujal znovu Itachiho pozornost i pohled. Uchiha se poté jen zhluboka nadechl a rozvážně při tom zavřel chvilkově víčka.
„To poslední, co bych kdy udělal, je ti vyhovět,“ řekl stroze.
Orochi se po zaslechnutí této věty a zpozorování mladíkova výrazu spokojeně usmál. Věděl totiž moc dobře, co to znamená.

* * *
Po několika hodinách po Sasukeho úniku se lesním prostráním promenádovalo už celkem šest osob a příšerně spěchaly. Pětičlenná skupinka si to mířila směrem od Konohy již pěknou řádku hodin, přesněji od včerejšího večera, zatímco zbylá osoba si to, oproti ostatním, až lajdácky vyšlapovala právě směrem k oné vesnici. Netrvalo dlouho, než osoby zkřížily cesty. Avšak bez toho, aby na sebe doopravdy narazily, neboť se těsně minuly bez jakéhokoliv povšimnutí a nevědomě si to poté každý pokračoval svou cestou dál.
Skupinka byla nervózní, tekly z nich kapky potu, nikoliv však z únavy, ale z obav. Evidentně se báli, že jdou pozdě.

„Tsunade!“ vtrhl do kanceláře zmíněné bělovlasý muž, který se stihl dát konečně trošku do pucu.
„Co chceš, Jiraiyo. Nemám na tebe teď čas,“ vyhrkla, když si masírovala s léčivou mastičkou zraněnou ruku, která jí od loktu chyběla.
Dotyčný sebou při pohledu na pohlednou blondýnku trhl a vykulil oči. „Co se ti proboha stalo?!“
„Spousta věcí, ale to není důležité. Když už si mě tak nevychovaně vyrušil z léčby, tak mi laskavě konečně prozraď, proč jsi sem přišel!“ zvýšila hlas a probodla ho naštvaně pohledem, zatímco zbylou rukou bouchla do stolu.
Jiraiya polkl a trochu zakoulel očima, jak byl vykolejen situací, ale brzy se dal zase do pořádku. „Jde o to, že zmizela Ayano. No a jak jsme se předtím dozvěděli, tak po ní jde Orochimaru, což mne nutí si myslet, že je právě u něj. Musím za ní odejít!“
Tsunade při jeho slovech mírně povolila své mimické svaly a pěst, když se počala tvářit mírně zaskočeně až lítostně.
Při pohledu na její výraz, spustil dál: „Navíc je víc než pravděpodobné, že po ní půjdou i Akatsuki… a ti jsou roztroušeni bůhví kde. Plus máme informace, že se právě u Orochimara dost možná nachází informace o nich nebo jejich členech, takže pokud by tam přeci jen nebyla, tak alespoň budeme mít stopu k dalším, u kterých by být už mohla.“
Blondýna si ho přejela pohledem ještě důkladněji, zatímco se dala do jemného šimrání brady zdravou rukou.
„Dobrá. Ale nepůjdeš sám,“ začala po chvilce přemýšlení.
„Ne, půjde se mnou Anko,“ dokončil za ni bez otálení.
„Klidně, to povoluji - ale ještě… Pojď sem!“ rozkázala náhle, když se otočila na točící židli směrem k oknu za sebou, odkud poté vykoukl šedovlasý muž hlavou dolů, jak si doteď velebil na střeše kanceláře.
„Vše jsem slyšel. Jsme připraveni k odchodu, Tsunade-sama,“ opáčil ihned. Blondýnka kývla.
„Sežeň své dva a budete tvořit opět, dejme tomu jako za starých časů, tým sedm. Odcházíte za chvíli, teď se běžte připravit!“
„Rozkaz!“ křikli oba naráz.

* * *
Rozlétly se dveře tentokrát do jiné místnosti a v jiném obytném prostoru.
„Řekla jsi, že můžu být šťastná. Řekla jsem, že chci zapomenout… Tak proč do háje, je tu i on?!“ vyštěkla ve dveřích, které se ještě teď viklaly v pantu.
„Ah,“ vydechla osoba v místnosti. „O to se neboj, neuvidíte se. Brzy zapomeneš, tak ti to bude pak i jedno, ale jinak ti říkám, že stejně odchází, nemusíš vyšilovat.“
Fialovovláska ve dveřích pouze pokřivila nos, „Takhle dohoda nezněla! Byl u Konohy, je v Akatsuki… šla jsem sem jen z důvodu, že jsem si byla naprosto jistá, že mi ho tu nic nebude připomínat!“ kárala společnici přesto dál.
„Cítíš ho vůbec ještě teď nebo co? Pokud vím, tak už se v prostorách sídla vůbec nenachází, tak přestaň vyšilovat, si hrozná,“ zakroutila hlavou Sakura, jak začínala být vytočená chováním druhé dívky.
„A ty jsi jako myslíš, že to mi stačí?! Kdy to bude? Je mi zle, chci se toho zbavit hned… Jak dlouho ještě budu čekat. Nesnáším, co to se mnou dělá, jakou mě to nutí být. Chci pryč,“ zazoufala, když se jí zaleskly hnědé oči znechucením ze sebe sama a možná i kvůli bolestivé hluboké ráně kdesi v hrudi.
Haruno se zadívala kamsi do země na opačnou stranu pokoje a zavřela oči. Zhluboka vydechla. Když oči zase otevřela, zadívala se přímo na ní, „Fajn, dnes večer. Ještě musím něco zařídit. Zůstaň ve svém pokoji, než pro tebe přijdu. Neboj, vše dobře dopadne,“ vlídně se usmála, což Ayano možná i mírně uklidnilo, když souhlasně kývla a vydechla.
„Promiň,“ omluvila se přitom. „Nechala jsem se unést, nevím, co se to se mnou děje. Fakt to chci mít už za sebou, jsem sobec. Díky,“ s těmito slovy za sebou zase dveře zavřela a vytratila se v prázdnu.
Sakura jen přivřela oči a usmála se se zavřenými rty, kdy ji koutky sahaly až skoro k uším.
‚Vůbec, to my děkujeme, že jsi tak hloupá.‘
Položila nohy na drobný stolek nedaleko od pohovky a překřížila je. Sjela zády po pohodlné opěrce a založila ještě ruce na prsou, když zavřela oči už úplně a vycenila zuby v již neovládaném úsměvu. Nevydala žádný jiný zvuk než malé uchechtnutí, jak jde vše líp, než si představovala. ‚Nebýt mě, tak nic nemáš, Orouši. Važ si toho a splň moje přání.‘
Věděla, že má vyhráno. Konec byl na dosah ruky a ona toho hodlala využít.