Poslední z klanu Akame XX.- Na hraně

„Touazuki Akame a Hyuuga Tokuma,“ vyhlásili. Většina významných rodin vyslala zapsala alespoň jednoho zástupce. Na poslední chvíli nahradili Nejiho, který byl vyslán mimo vesnici. Příkaz se neobjevil v oficiálních dokumentech, takže se jednalo o vnitroklanovou záležitost. Tokuma, nebyla si jistá jeho statistikami. Určitě je měla poznamenané, ale teď na tom příliš nezáleželo, měl byagukan, to znamená nebezpečný. Vrávoravě se vydala zápátky k rozhodčímu. Tentokrát to byl Nara Shikaku, Shikamarův táta. Protože zápasy probíhaly nepřetržitě bylo více sudích, aby se mohli střídat. Jenže ona se s nikým prohodit nemohla. Neměla nejlepší vyhlídky. Zranění na boku začínalo krvácet. Chidori, pokud vás zranilo, zároveň způsobovalo popáleniny, jak by taky ne, byla to elektřina. Rána byla sice hluboká, ale zároveň se cévy uzavřely, jenže, jak se začala hýbat, spálená krusta popraskala a krev se zvolna hrnula ven. Při zápase se to ještě zhorší. Od úderu do hlavy se jí pořád trochu točil svět. Vyndala několik lahviček a napila se z nich. Povzbuzující lektvar a dvojitou dávku na zastavení krvácení, což bylo na hraně, kdyby si vzala víc, mohla by vytvořit sraženinu a to by byl její konec. Posadila se na zem a čekala na soupeře.
„Kolik času potřebuješ?“ zeptal se Shikaku.
„Na co?“
„Než začne působit to, co sis teď vzala.“
„Deset, patnáct minut.“
„Dobře, máš to mít,“ řekl jí a dal znamení k bezpečnostnímu týmu.
„Mám podezření, že během soubojů byla poškozena jedna ze zdí arény. Hrozí nebezpečí, že se zhroutí tribuny. Žádám o prověření.“
„Dobrá,“ odpověděl nejistě přivolaný muž. Chvíli se na něho díval, nejspíš čekal, že se Nara rozesměje a řekně : „Byl to jen vtip.“ Nic takového se nestalo. Samozřejmě to byl do očí bijící nesmysl. K žádnému poškození nedošlo a ani nemohlo. Jenže pokud vyslovil rozhodčí podezření, nikdo si neodvážil odmítnout, co kdyby náhodou, odpovědnost by šla za ním. Shikaku na ní mrkl. Měla ho vždycky ráda, byl na ni hodný. Neztratil s ní trpělivost, i když ho jako malá chodila každý den žádat o knihu rodu Nara. Nikdy se na ni nerozčílil ani ji nevyhnal. Občas si s ní povídal, i když tomu, co říkal v té době, příliš nerozuměla.
Po chvilce uvažování do sebe kopla další lahvičku. Zmateně se rozhlédla. Zase se jí před očima začal míhat podivný bílý stín. Zamávala si před očima rukou, ale nezmizel. Vypadal trochu jako přízračná postava v prostěradle. Hloupost, holka pitomá. Okřikla sama sebe v duchu. Pak se znovu ozvala melodie. Velice známá melodie. Jakmile se ji pokusila zachytit, zmizela. Když ji neposlouchala, znovu se objevila.
„Spi mé dítě, spi tichounce.“ Hlas vycházel někde z její hlavy. Sakra, začíná bláznit? Pryč s tím, musíš se soustředit. Teď ji zbývalo už jen jedno. Zavřela oči a nashromáždila chakru. Znala postup velmi dokonale od matky a taky toho dost nastudovala. Stálo ji to obrovské úsilí. Směřovala energii k zranění na boku. Začala se potit. Potřebovala udržet lékařské jutsu co nejdéle. Začínalo to vypadat nadějně, jenže pak najednou nic. Stávalo se jí to často u většiny ninjutsu. Ne, že by jí došla chakra, ale prostě už to déle nedokázala ovládat. Nezvládala léčení. Vlastně se jí povedlo jen zatáhnout ránu na povrchu, aby nekrvácela. Nakonec se otevře. Nedokázala uzdravovat do hloubky. Společně s léky na zastavení krvácení se jí povedlo jakž takž dát se dohromady. Znovu se postavila na nohy. Tenhle zápas musí ukončit rychle, pokud by se jí povedlo vyhrát, měla by čas na odpočinek. Soupeřů hodně ubylo. Tím, že porazila Sasukeho, zůstala jako jediný genin. Dokonce nezbyl ani jeden chunnin, v bojích zůstali jen jouninové. Hodně lidí odstoupilo. Nelíbil se jí pohled na soupisku zbývajících účastníků. Dokáže se spokojit s tím, že se dostala takhle daleko? I kdyby teď skončila, může být na sebe hrdá? Stačí to alespoň na přijetí do nějakého týmu, když nezíská knihu? Uzná Tsunade, že jsou její schopnosti dostatečné? Na všechny otázky bude brzy znát odpověď.

Bezpečnostní tým skončil s prohlídkou. Její soupeř byl na místě. Hlavně se od něho musí dostat co nejdál. Hyuuga jsou nebezpeční na blízko. I když na blízko u nich znamená podstatně dál než u běžných taijutsu technik. Potřebuje dlouhý skok. Nahromadila chakru do nohou. Tentokrát se nesmí nechat překvapit jako při zahájení se Sasukem. Měl aktivovaný byakugan. Nebyla si jistá, jestli je to fér. Boj přeci ještě nezačal. Na druhu stranu jí byla také poskytnuta výhoda, takže to nechala být. Měřili se navzájem pohledem. Stejně jí ty oči naháněly strach. Sharingan pro ni byl něčím známým. Tyhle bílé oči jí připomínaly slepce, i když opak byl pravdou. Navíc i vznešená pěst je dost nepříjemná.
„Start!“
Hyuuga okamžitě vyrazil vpřed. Dlaní ruky směřoval útok na její hrudník. Tedy na místo, kde měl být její hrudník. Ve chvíli, kdy si všimla, že aktivoval byakugan upustila od plánu s mega skokem. Musel si všimnout, jak hromadí chakru do nohou a předpokládal, že uskočí dozadu tím směrem směřoval i svůj úder. Ona se místo toho sbalila do klubíčka a jedním kotoulem se mu protočila mezi nohama. Vyskočila na nohy. Jednou rukou stáhla masku na obličej a druhou upustila několik kuliček na zem. Okamžitě začaly uvolňovat dým. Hustý, černý oblak se rozpínal, až je oba zahalil. Byl naprosto neškodný. Kryl ústup. Tedy za normálních okolností by ukryl její ústup. Jenže někomu, kdo vládne oční technikou by něco podobného nezabránilo, aby ji našel.
Aby její plán vyšel, potřebovala mu ty jeho vše vidoucí oči na chvíli zavřít. Nová várka kuliček nefungovala na uvolnění, ale měla časovač. Chvilku po první vlně se uvolnila další. Jenže tentokrát se zcela odlišným účinkem. Zaměnila chemickou, dráždivou a lepkavou látku za výměšky puchýřníků. Kontakt s nimi byl nepříjemný. Působil dráždivě především pro oči. Jenže Tou měla svou masku, takže její zrak byl stále stejně bystrý. Sice jí nejspíš naskáčou fleky na nezakryté kůži, ale na tom příliš nezáleželo. Hyuuga se motal v dýmu. Viděla ho jasně. Musela využít jeho dočasné neschopnosti. Dým se brzo rozptýlí a ona bude opět v nevýhodě. Nachystala si luk, založila šíp. Jenže ouha. Zabrala, aby natáhla tětivu, nešlo to. Ne snad, že by bylo něco špatně s lukem. Spíš s ní. Připadala si jako když se s ním pokoušela vystřelit poprvé a nestačili jí na to síly. Sice od té doby poctivě cvičila, aby nabrala svaly a zvládla zbraň utáhnout, jenže chybička se vloudila. Vypětím a námahou z předchozího zápasu si namohla svaly. Neměla skoro žádnou sílu v rukou. Třikrát bezúspěšně se o to pokusila. Sakra je tak pitomá, že ji tohle nenapadlo.
„Ty jelito pitomý teď to nevzdej!“ hulákala na sebe. Veškerou svojí zbývající silou, jak tou fyzickou, tak duševní zabrala. Velice pomalu se jí povedlo přitáhnout tětivu k lícní kosti. Přesněji k hraně masky. Něco jiného bylo skrz masku se dívat, druhou věcí bylo střílet. Zamířit nebylo právě nejsnadnější. Soupeře viděla dobře, ale ruka jako by ji neposlouchala a neustále kolem cíle opisovala malé kruhy. V momentě, kdy usoudila, že lepší už to nebude, vypustila šíp. Zásah byl značně ledabylý. Šíp letěl dál. Jen ho škrábla. Hyuuga už se vzpamatoval a vyběhl proti ní. Dým se zvedl. Teprve teď si uvědomila, že právě v tuhle chvíli někteří diváci schytali štiplavou dávku do obličeje. No co, ať z toho taky něco mají. Nezbývalo než se dostat z jeho dosahu. Druhý zádrhel. Namožený sval definitivně zatuhl a jí se ani s vypětím všech sil nepovedlo dát ruku dolů. Jenže teď s tím nemohla nic. Když nehrozilo nebezpečí od puchýřníků zvedla si masku. Nedýchalo se v ní nejlíp a ona bude potřebovat dostatek vzduchu. V tuhle chvíli totiž neviděla jiné východisko než utíkat. Těžko se jí povede složit nějakou pečeť nebo jakkoli bojovat, když nedokáže dostat pravou ruku z úrovně očí. Proč vždycky musí vypadat jako pako? Copak nemůže pro jednou působit trochu důstojně? Co kdyby ji najednou začala svědit kolenní jamka a pupík, jak by se podrbala na obou místech? Zvládla by se vůbec podrbat v kolenní jamce za běhu? Někdy to bude muset s Narutem vyzkoušet. Odvážila se o jeden rychlý pohled za sebe. Pořád měla náskok, ale ne na dlouho, jak se zdálo, ten týpek měl dost šťávy, aby ji doběhl a složil.
„Přidej, Touazuki, přidej,“ šeptala si. Běhala kolem dokola arény a Hyuuga za ní. Když se pokusil ji nadběhnout, otočila se a změnila směr. Když to takhle střídala, alespoň se jí nezačne motat hlava. Kdoví, jestli souvisí velikost kruhu s počtem oběhnutí, které musí udělat, než se s ní začne točit svět. Tou, ale opravdu začaly docházet síly. Zbývá posledních pár minut. Teprve to rozhodne. Dokončila poslední kolečko, zapomněla kolikáté. Nemohla dál. Svět se s ní houpal a chtělo se jí zvracet. Rozhodně nehodlala před celým stadionem ukázat obsah svého žaludku. Stihla se ještě otočit, aby se podívala nepříteli do očí. Vypadal unaveně, udělal nejistý krok. Tou nebyla už schopná ani toho. Hodlal udělat finální tah Hakke Rokujuuyonshou. Rána, která přišla, byla stejně černá, jako ta od Nejiho. Obrovská rychlost. Než stihla spadnout pod silou první přišla druhá a třetí a potom. Ležela na zemi. Pokud se nepletla, tak těch úderů mělo být víc. Jenže žádný další nenásledoval. Možná to jen špatně pojmenovali? No, nejspíš ne. Hyuuga ležel vedle ní obličejem k zemi a nevypadal, že by se chystal vstát. Znak vířivé byl přeťatý vejpůl. Látka nasákla krví, ne moc, ale stačilo to. Přeci jen se jí povedlo ho zranit. Nebyla si tím na sto procent jistá, ale doufala v to. Šíleným během se jí povedlo dostatečně rozproudit krev a jed se tak rychleji rozšířil. Zatracený štěstí.
„Touazuki, musíš vstát,“ Shikaku se nad ní naklonil.
„Cože? Já už rozhodně nevstanu,“ zakňučela. I když stihla schytat jen tři rány, cítila se, jako by po ní přeběhlo stádo krav.
„Když nevstaneš, je to remíza. Nikdo nepostoupí dál.“ Je přeci při vědomí, to by se mělo počítat. Porazila ho.
„Zvládneš to!“
Jak? Jak by to mohla dokázat? Naruto to zvládl. A měl víc zásahů než ona. Musí využít chakru, jakmile nahrne dost do zablokovaného bodu, povede se jí to uvolnit. Možná. Jenže ona v ovládání nebyla příliš dobrá. Zavřela oči. Byla za blázna, leží na zemi v aréně a pokouší se vstát. Hodně zajímavý zápas. Obecenstvo právě kouká na dvě mrtvoly a čeká, jestli se nějaká z nich neprobere k životu. Pryč s tím! Do háje s těmi myšlenkami. Pak přišla tma. Jenže jiná než znala. Ne, tma jako v noci, když zatáhne závěsy. Spíš nicota. Protože kolem nebylo nic, ale přesto, jako by odkudsi vycházelo světlo. Těžko lze nějak vyjádřit ozářenou tmu, ale přesně tak to vypadalo. A potom. Otevřela oči. Shikaku se na ní pořád díval. Zřejmě se to nepovedlo úplně, ale zvládla se přetočit na břicho. Jednu nohu s velkou námahou zasunula pod sebe. Klekla si na koleno. Přidala i druhou nohu. Vzepřela se. Nejistě se postavila. Vypadala jako právě narozené tele s rozklepanými a nejistými kopýtky. Shikaku se spokojeně usmál.
„Vítězem je Touazuki Akame!“ zakřičel k divákům.
„Shikaku-san, prosím, ta lahvička, třetí v řadě od spodu,“ kývla bradou k řemínku na hrudi. Sice se postavila na nohy, ale ruce ještě příliš neovládala.
„Pomůže mu to se rychleji probrat. Myslím tím Tokumu.“
Zdravotní tým si pro ni přišel. Za což byla vděčná, protože se nezmohla vůbec na nic. V momentě, kdy se postavila, se její svaly odmítly dál pohnout. Odvedli ji do místnosti s lehátky a zástěnami. Začali ji léčit. Trpělivě vyčkávala. Bylo to celkem příjemné. Cítila teplo, které se šířilo z rukou mediků. V klidu odpočívala a užívala si oddychu. Do momentu, než se jí nepříjemně zhoupl žaludek. Za chvilku znovu. Sakra už zase.
„Budu zvracet,“ vyhrkla a posadila se. Jeden muž jí akorát v čas stihl přistrčit odpadkový koš na obvazy. Pak už šlo všechno ven. Ne, že by toho nějak moc snědla, ale stejně to nebylo příjemné.
„Toxicita,“ ozvalo se za ní. Stála tam Hokage. Prohlížela si ji se založenýma rukama. Takhle její poprsí vypadalo ještě větší.
„Říká ti to něco?“
„Tak trochu.“
„Tak trochu? Myslím, že by mělo. Při požívání lektvarů by měla být v úvahu brána celková toxicita všech. Velikost jejich dávky, frekvence užití a rychlost odbourávání z organizmu. Podle mě to víš, ale kašleš na to. Dobře jsem tě sledovala. Vzala sis toho příliš, projevují se negativní účinky.“ Vypadala hrozivě, když se naštvala.
„Budu v pohodě,“ odporovala.
„Tentokrát, příště bys nemusela.“ Došla až k ní a prohlédla si její zranění.
„Měla jsi štěstí. Medici tě dají dohromady. Budeš nachystaná na dalšího soupeře. Posledního mimochodem.“
„Poslední?“
„Jo. Tím lékařským jutsu si na mě udělala docela dojem.“ Otočila se a odešla. Opravdu se na ni usmála? Jenže Tou teď začalo dělat starosti něco úplně jiného. Tušila, kdo bude jejím posledním soupeřem. A rozhodně se jí to nelíbilo.