Poslední z klanu Akame I. - Setkání

V jeskyni plápolal oheň a vykresloval na stěny pokroucené siluety postav. Na zemi seděla žena a držela v náručí malou holčičku. Křečovitě ji svírala, jako by ji chtěla chránit vlastním tělem a snažila se nedat najevo strach, pokoušela se utěšit chvějící se dítě jen svým objetím. Panika hrozila ji každým momentem zaplavit. Pohladila dcerku po hlavě a zabořila jí obličej do jemných vlasů, nasála trpkou vůni bylin. Pevně zavřela oči. Snažila se představit si jiné místo a jiný čas. Přála si být se všemi daleko odsud. Veškerou svou naději upírala jen k tomu, aby přišli včas. Naproti ní klečel její manžel. Cítila jeho pohled. Kolem nich byly rozestavění muži a hlídali každý pohyb. Bavili se jejich beznadějí a ponížením. Zbabělci a ubožáci si užívali svůj pocit vítězství. Největší slaboch z nich přecházel sem tam mezi nimi.
„Toshiro, můj starý příteli,“ promluvil úlisným hlasem, „ty stále nedokážeš pochopit svoji pozici. Nevíš, že teď tady poroučím já.“ Zůstal stát za ženou. Moc dobře věděl, že Toshira bude sledovat jeho pohyb. Ve chvíli kdy se přiblížil k jeho rodině, do očí mu vstoupil zuřivý výraz.
„Nerad bych někomu tady ublížil,“ pokračoval a položil přitom ruku na ženino rameno. Z hlasu bylo patrné, že si nepřeje nic jiného.
„Pověz mi, co potřebuji a můžeme se nějak domluvit. Člověk tvých schopností je u nás vždy vítán.“
„Nemám nejmenší důvod ti věřit,“ Toshira se snažil, aby se mu do hlasu nepromítly emoce. Opět se dal do pohybu, došel až k němu, přidřepl si a podíval se mu do očí.
„Já myslím, že je mi úplně jedno jestli mi věříš nebo ne,“ vítězoslavně se na Toshiru usmál.
„Mám jiné možnosti, jak tě přesvědčit,“ vstal a pokynul svým mužům. Tři z nich se přiblížili k dvojici na zemi. Jeden chytl děvčátko a snažil se ho vykroutit z matčina náručí.
„Prosím, ne, nechte ji,“ zoufale zaprosila a snažila se vší silou přivinout dítě k sobě. Dva muži ji stáhli zpět a zabránili jí v tom. Holčička byla natolik vylekaná, že nevydala hlásku. Jen upírala vytřeštěné oči na svou matku.
„Víš, Toshiro, nechal jsem se tebou inspirovat. Vždycky jsem byl fascinován tvými pokusy. No, teď tu mám dva testovací subjekty. Můžu zkusit najít odpovědi sám. Jsem zvědavý, jak budu úspěšný.“
Jestli do té doby doufala, že je přijdou zachránit, teď veškerá naděje zmizela. Snažil se uniknout i Toshira, naproti ní. Neměli šanci, bylo jich moc. Mohla za to ona, protože nebyla dost silná. Kdyby ji nepřemohli, její manžel by se nikdy nevzdal.
„Jaká překvapení tady máš?“ zeptal se jejich věznitel a radost mu čišela z hlasu. Přehraboval se v brašně s jedy a léčivy. Nemohl mít tušení, co jsou zač. Jen jejich výrobce věděl, jaká nebezpečí se v lahvičkách skrývají. Nakonec jednu vybral.
„Kdopak bude první?“ zeptal se a široce se na ně usmál.
„Vůbec se nemůžu rozhodnout? Prcek nebo mamina? Víte co? Budeme hlasovat, ať je to větší zábava. Notak, chlapi, kdo je pro mrňouse, zvedněte ruku.“

Pamatovala si bolest. Nekonečnou bolest, která překryla všechno ostatní, věci a lidi kolem, myšlenky a pocity. V tu chvíli zmizely vzpomínky a přání. Zmizela dokonce i ona sama. Čas nebyl. Jen nekonečná bolesti. Jasná a zářivá v každé buňce. Bílá bolest. A potom nebylo nic.

Probudila se do mdlého světla a zvláštní hebkosti, která ji obklopovala. Když přišla k plnému vědomí, překvapilo ji, že už nic necítí. Jen podivnou únavu. Podobnou jako když kdysi plavala přes obrovské jezero. Jakmile se dostala na druhý břeh a vylezla z vody, najednou ucítila obrovskou tíhu a únavu. Přesně tak si teď připadala. Všechno se jí začalo vracet. Postupně si vzpomínala. Uvědomila si, kde je. Matka i otec o tom mluvili, ale teď také věděla, že se věci změnily. Vylezla opatrně z postele. Podlaha ji zastudila na nohou. Rozhlédla se kolem, ale byla tu sama. Na stolku vedle postele ležely brýle s tmavými skly.
„Před nikým je nesmíš sundat,“ jako by slyšela otcův hlas. Z jejího pokoje vedly dvoje dveře. Přišla k těm bližším, slyšela tu hlasy.
Seděl na židli u její postele. Vypadala stejně, jako když ji viděl naposledy. Dlouhé, lehce zvlněné stříbrné vlasy, jemné rysy měla po matce, jen se jí přibylo několik drobných vrásek na čele a kolem úst. Díval se na ni a pocity se v něm mísily. Zlost, kterou k ní kdysi dávno choval, možná soucit a smutek a někde hodně hluboko radost, že ji mohl znovu vidět.
„Kakashi,“ zašeptala potichu.
„Ando?“ konečně se probrala.
„Myslela jsem si, že nepřijdeš. Po tom všem, co jsem udělala.“ Měla tichý unavený hlas, který se tolik lišil od toho, který znal. Dlouho mlčel, nevěděl, co jí má odpovědět.
 „Hokage mě seznámil se situací.“
 „Co je s Touazuki?“
 „Ještě se neprobudila, ale podle lékařů je v pořádku.“
 „Viděl jsi ji?“
 „Ještě ně.“ Kakashi dosud nesebral dost odvahy jít se podívat na holčičku, která ležela vedle v místnosti.
 „Prosím, přiveď mi ji. Chci se na ní podívat.“ Hlas se jí roztřásl, jak se snažila zadržet slzy.
 „Není to dobrý nápad. Když jsi v takovém stavu,“ dokončil nejistě. Za ty roky, co byla pryč ji mnohokrát proklel. Mnohem později ji začal chápat. Rozuměl tomu, proč to udělala. Když na ni někdy myslel, doufal, že je v pořádku. Přál ji štěstí. Teď se na ni díval. Sledoval to, jak pomalu umírá a nemohl s tím nic udělat.
 „Je Akame, moc dobře ví, co se se mnou stane.“ Nastalo dlouhé ticho, ani jeden nepromluvil.
 „Kakashi?“ Anda na něho upírala tmavé oči.
 „Prosím, postarej se o ni,“ požádala ho zoufale.
 „V Konoze jsou místa, kde se o děti bez rodin postarají.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl lhostejně a odvrátil se od ní. Natáhla se a chytla ho za ruku. A vši silou, která jí zbývala si ho přitáhla blíž.
 „To nemůžeš. Celý její život jsme utíkali, nikdy nežila s nikým než s námi. Nehrála si s dětmi. Bude ztracená,“ teď už se rozplakala docela.
 „Nesmíš ji trestat za to, co jsem udělala já tobě.“ Kakashiho znervózňovaly plačící ženy. Nevěděl, jak ji utěšit. Nedokázal ji obejmout, nejspíš toho bylo mezi nimi příliš nedořešeného.
 „Mám moc práce, jsem pořád na misích,“ nebyla to výmluva ani lež. V jeho životě není místo pro nikoho dalšího.
 „Dokáže se o sebe postarat, je samostatná. Jen potřebuje někoho, kdo by ji naučil žít ve vesnici s ostatními. Dohlédl, aby se z ní stal dobrý shinobi. Bude pro všechny užitečná vím to.“ Na okamžik utichla.
 „Kakashi, potřebuje někoho ke komu může vzhlížet,“ nedokázala si představit ji jak je sama mezi ostatními. Byla by ztracená. Věděla, že kdyby ji nechala odejít někde do pustiny, měla by daleko větší šanci přežít než mezi cizími. Všechno se musela naučit. Neodpovídal jí. Přemýšlel. Může jí přece občas chodit navštěvovat. Ale vzít si ji k sobě?
 
Ticho přerušilo vrznutí. Mezi dveřmi se objevila drobná postava v nemocniční košili. Nejistě nahlédla dovnitř. Viděla matku ležící na posteli u ní seděl muž se stříbrnými vlasy. Prohlížela si ho a on ji pohled oplácel. Rychle se podívala jinam. Věděla, kdo to je, matka o něm někdy mluvila. Šel z něj strach.
 Kakashi zaměřil pohled na malou dívenku. Vypadala jako její matka, když byla dítě. Měla podobné rysy ve tváři. Stejné vlasy, které se u nich v rodině dědily. Oči měla zakryté podivnými brýlemi s tmavými skly, obroubené měděným plíškem a koženým řemínkem, který jí je připevňoval k hlavě.
 „Touazuki, pojď ke mně,“ zavolala na ni matka, poznala, že je nesvá. Když znervózněla ťukala palcem a ukazováčkem o sebe. Snažila se tak uklidnit. Několikrát gesto zopakovala, než se dala do pohybu. Holčička obezřetně došla k její posteli a nespouštěla oči z Kakashiho, jako by se bála, že každou chvílí zaútočí. Postavila se na opačnou stranu, než seděl on.
 „Tady je nemusíš nosit, jsi tu v bezpečí. Mezi přáteli,“ řekla jí a sundala brýle. Teď se jí konečně mohl podívat do očí. Nejspíš očekával, že budou stejné jako matčiny, ale měla je červené. Vlastně to nebylo zase takovým překvapením. Je to dědičný znak rodu jejího otce.
 „Tohle je Kakashi Hatake, určitě si pamatuješ, jak jsem ti o něm vyprávěla,“ matka měla jeho fotku, byl na ní ještě hodně malý, ale už tehdy měl na obličeji masku a stejné vlasy. Jen ještě nenosil čelenku.
 „A moje dcerka Touazuki Akame,“ děvče rychle sklopilo oči, aby se vyhnula přímému pohledu. Pak chytla matku za ruku a položila ji hlavu na předloktí. Všichni ztichli věděli, že se brzy rozhodne o jejich dalším osudu. Vlastně spíš o osudu dvou z nich.