Lovec 04: Doru a Toru

„Tak co?“ otázal se vůdce.
„Dopadlo to špatně,“ odvětil maskovaný.
„Jak špatně?“
„Došlo ke ztrátám.“
„Řekni mi, co se stalo.“
„Ichibi byl uloven snadno. Krátce poté jsme bojovali proti páru shinobi z Písečné. Ty jsme porazili. Vytipoval jsem si i svůj nový cíl. Náhodou jsme na něj narazili, ale ztratili jsme Hidana a bohužel i jinchuurikiho.“
„Co?! Ztratili jste Ichibiho?! Aspoň mi vysvětli, co ten tvůj cíl umí!“
„Má flétnu, ze které dovede vystřelovat takové stříbřité nitky. Dovede používat všech pět živlů, ale bez vyslovení názvu a bez pečetí. Taky dokázal Hidana uspat nějakou věcí, kterou mu narval do krku.“
„Ahh…“ povzdechl si Pein a plácl se do čela.
„Tohle je obrovský problém. Doufám, že aspoň víš, kde se skrývá.“
„Mám mapu.“
„Dobře. Hidana a Ichibiho budu chtít zpět. Ale teď máme dva úkoly – zapečetit Nibiho a najít někoho, kdo by alespoň dočasně zaplnil prázdné místo po Hidanovi. Teď se přesuň k soše.“
„Dobře,“ prohlásil Kakuzu a posadil se. Zvedl ruku a složil pečeť. Nyní stál v podobě astrální projekce v jiné jeskyni, na prstu kolosální kamenné zrůdy. Na prstech obří sochy stálo již šest postav. Čtyři černé a průhledné, dvě reálné. Blondýn s účesem drobet pocuchaným a s utrženým rukávem, který odhaloval ošklivě podrápanou ruku a jeho červenovlasý kolega. Před sochou ležela popálená blonďatá žena.
„Jak šel lov Nibi?“
„Sasori přišel o Hiruko a musel použít Kazekageho. A mě ta potvora málem usekla ruku. Co Ichibi?“
„Toho jsme ulovili bez potíží, ale krátce potom jsme o něj přišli.“
„Že byste s Hidanem přecijen nebyli tak dobrá dvojka?“
„Chtěl bych proti tomu maníkovi vidět bojovat tebe.“
„Zombí dvojka prohrála? A vůbec, co je s tím nesmrtelným maniakem? Říkal jsem si, že je tu nějaký klid,“ ozvala se vysoká postava s mečem na zádech.
„Toho si ten chlap, proti kterému jsme bojovali, vzal s sebou.“
„Ticho. Musíme začít pečetění,“ přikázal Pein a všichni se začali soustředit. Z úst sochy vylétla veliká modrá chakrová koule, která doletěla až k ženě ležící před sochou. Tu vyzdvihla do vzduchu a z úst a očí začaly ženě vylétat červené proudy chakry.
Po dlouhých třech dnech pečetění vytáhla socha z ženy poslední zbytky její chakry a pak ji nechala spadnout na zem. Osoby na prstech sochy zmizely. Kakuzu se v jeskyni znovu postavil a Pein mu krátce vzkázal, aby dorazil za ním. Několik dlouhých dní cestoval do skryté Deštné vesnice. Namířil si to do nejvyšší věže, kde jej již čekal Pein, ale jiný, než obvykle. Tenhle byl mohutný, holohlavý a neustále se usmíval. Piercingy měl rozmístěné jinak a jediné, co měl se starým známým Peinem společné, byly plášť a Rinnegan. Tento plešoun pokynul maskovanému, aby jej následoval. Pein prošel jednou zdí a pak se vrátil se složkou.
„Přemýšlel jsem, kdo by mohl zaplnit místo po Hidanovi, a objevil jsem jednoho zajímavého člověka. Jeho jméno je Nuru Kusura. Je mu asi třicet, nosí masku a obvykle se obléká do černého. Specializuje se na boj s Raitonem a mečem. Je to Nukenin, původem z Mlžné. Rád se potuluje v okolí větších měst, obvykle přístavních. Je to všechno v téhle složce. Najdi ho, ale nezabíjej ho! Pamatuj, že to bude tvůj nový partner. A teď už běž, vše co potřebuješ vědět, víš.“ řekl stručně šéf a vyprovodil Kakuza z věže ven.
Kakuzu neotálel a vydal se rychle na cestu. Z Deštné se dostal do Země Ohně a rychle postupoval skrz. Bylo poměrně horké a suché období. Les, kterým Kakuzu procházel, uvadal a skomíral. Během svých cest nepotkal téměř nikoho, a tak ho trochu překvapilo, že potkal dvě individua, jak procházejí jen tak tímhle lesem. Něco si povídali. Čím blíže byli, tím lépe a zřetelněji jim rozuměl.
„To, že je Gunzaku mrtvej, mně nevadí. Odjakživa jsem ho stejně nesnášel.“
„Dobře. Sice to byl náš bratr, a nesnášeli jsme se, takže jeho smrt nás neranila, ale slyšel jsem, že prý má jeho smrt souvislost s událostmi v Písečné.“
„Jak to jako myslíš?“
„Gunzaku tam dělal jednoho z ANBU. Vyslali ho prý proti únoscům Kazekageho. To, že je ta zrůda pryč, mi nevadí, ale kdosi mi řekl, že tam byli dva chlapi v černých pláštích s červenými mraky. Jeden z nich měl masku a druhý byl stříbrovlasý, s kosou. Skrytá písečná na každého z nich vyhlásila odměnu padesát milionů ryou, a já bych je dost rád získal.“
„Když vo tom tak mluvíš, čum, kdo je před náma.“
„He?“ menší ze dvojice zbystřil a zahleděl se na Kakuza.
„To musí bejt von!“ křikl větší a svalnatější. Pak skočil a chtěl pěstí maskovaného srazit k zemi, ten ho ale vyblokoval a odhodil ho na zem.
„Toru, když má hodnotu padesát milionů, myslíš, že ho porazíš takovým útokem?“
„A jo vlastně, ale jak na něj, Doru?“
„Nech to na mě, pak se přidáš,“ Sykl menší a vytáhl tři svitky, které rozvinul, a objevily se tři loutky. První dvě na sobě měly plášť s kapucí, třetí byla koule s hroty, krátkýma nohama a čtyřma rukama. Na břiše dvířka.
„Tare, Yora a Nuki. Tři loutky, které zatím všechny neporazil nikdo. Začnu se svou oblíbenou,“ řekl Doru a z prstů mu vyjely modrá chakrová lanka. Nejmenší loutka z trojice, velká jako dítě, pohnula hlavinkou. Bylo jí teď vidět do tváře, na níž byly jen dvě bílé oči, nic víc. Tato loutka zvedla ručičky a odhalila velké ostré háky.
„Tare,“ šeptl loutkář a začal hýbat prsty. Loutka se velmi rychle rozběhla na Kakuza a chtěla ho hákem pořádné seknout, ale ten se odrazil o zpevněnou Kakuzovu ruku. Loutce byl odpovědí kop, kterému se ale bleskově vyhnula, skočila a objala Kakuza kolem pasu. Ozvalo se hlasité šoupnutí a z místa, kde se loutka svou hrudí dotýkala maskovaného, vyletělo pár jisker. Kakuzu pak na loutku zaútočil silnou ranou, ta ale odskočila.
„Co je to za chlapa?!“ vyjekl Doru. „Ty čepele v Tareho hrudi ho přece měly probodat!“
„Kuk!“ zvolal znenadání za Kakuzovými zády Toru a praštil ho tak, že maskovaný odletěl o pár metrů dopředu. Z Tareho zad vyjely čtyři hroty na řetězích, zabodaly se do země a Tare se s jejich oporou vyzdvihl do vzduchu. Jeden hrot se najednou zabodl vedle Kakuza a Tare se začal přitahovat rychle jako blesk, přičemž roztáhl ruce, připraven Kakuzovi zasadit smrtící úder. Jedna jeho ruka dopadla do křoví, druhá spadla na cestu a zlomila se. Svůj cíl zasáhla jen hlava. Maskovaný si začal přitahovat vystřelenou ruku zpátky na své místo. Stihl jen tak tak uhnout, aby ho nepřejela obrovská koule. Uhnul loutce a i Toruovi, který se po něm ohnal rukou s jako meči dlouhými Fuutonovými drápy, které se zasekly hluboko do jednoho stromu.
„Fuuton?“ zamumlal Kakuzu, a z rukou mu vylétly nitky, které se vlnily a kroutily. Vrhl se na Torua, a právě včas. Za ním totiž cosi vybuchlo. Toru se otočil. Ušklíbl se, pak se napřáhl, rozmáchl se – jeho Fuutonové drápy se rozpustily ve vzduchu. S hrůzou pohlédl na svou hruď, do níž se nitky zabodaly jako kopí. Kakuzu si ho přitáhl a s klidem zarazil svou ruku do Toruových útrob. Chvíli se mezi kostmi, svalovinou a vnitřnostmi svého nepřítele přehraboval a pak vytáhl z jeho těla srdce. Druhou rukou si svlékl plášť a pak si Toruovo srdce zašil do těla. Loutkář sledoval tento sled událostí s výrazem krajního zděšení, pak se ale vzpamatoval a znovu začal řídit svou loutku. Ta ze svých dvířek lovila kameny oblepené výbušnými lístky a zuřivě je metala proti Kakuzovi. Ten jim uhýbal a snažil se přiběhnout k Doruovi, ale třetí loutce z pod pláště vyjela ruka s kyjem a Kakuza odrazila. Jak se zdálo, kouli došla munice, takže se znovu dala do taktiky koulení se na protivníka. Nutila Kakuza ustupovat. Ten se pak zatvrdil, do loutky praštil a PRÁSK! Loutku rozmetal výbuch obřích rozměrů. Kakuzu tam stál poškrábaný a ožehnutý, ale jinak v pořádku. Třetí loutce se začal nadýmat plášť. Pak ho roztrhala. Na dva tucty dlouhých rukou trčelo z protáhlého trupu, který se mírné nakláněl dopředu a dozadu na dlouhých nohách. Tato loutka neměla tvář, pouze rozšklebená ústa s ostrými špičatými zuby. Ruce loutky držely zbraně – Katany, kyje, kopí, sekery, kunaie, nože a další. Celá loutka byla z kovu
„Nukiho nepoužívám rád. Je spousta práce ho ovládat,“ prohlásil tiše Doru a loutka se na Kakuza se skřípotem vrhla. Stihl se sotva zatvrdit. Pak už nemohl dělat nic jiného, než uskakovat a bránit se – neustálé útočení Nukiho mu nedávalo jinou možnost. Loutkař je následoval. Doběhli hloub do lesa a Kakuzu šlápl na něco měkkého. Doběhli k bažině. Rychle si uvědomil, že tahle velká potvora musí být rovněž dost těžká, a proklouzl loutce mezi nohama. Pak už stačil jen rychlý a obratný úder, a loutka odletěla do bažiny. Vlivem své tíhy se začala potápět a propadat. Máchání rukama ani pokus o něco, co vzdáleně připomínalo plavání, loutku nezachránilo. Nukimu zůstala trčet nad hladinou jen hlava. Loutkář se pokusil vytasit další svitek, ale černá nit mu ho vystřelila z ruky. Začal couvat, ale klopýtl a spadl.
„P-p-prosím, n-nech mě žít!“
„Ne,“ řekl nelítostně Kakuzu a pár dobře namířenými vlákny ukončil Doruův život.