Hrob nemrtvého 11 - Smyčka se utahuje

Pár osamocených oken už svítilo do tmy, jak se Yugakure začínala pomalu probouzet, ale její ulice byly ještě stále téměř liduprázdné. Vyhovovalo mu to. Řítil se tak rychle, jak jen byl schopen, a oceňoval, že nemá žádné zvědavé diváky. Poslední, co by teď potřeboval, bylo šíření paniky. Konečně dorazil na místo, ale zarazil se. Stál před domem, kde před deseti lety bydlela Hatsuyuki, ale kde bral tu jistotu, že v něm stále žije? A i kdyby ano, má šanci ji tady teď nalézt? Protože pokud je jeho teorie správná, vědí, co dnes přijde a jestli její strážkyně stojí alespoň trochu za něco, a on doufal že ano, tak ji dávno odklidili někam do bezpečí. Když se přiblížil k hlavnímu vchodu, věděl, že dům je prázdný, cítil to. Přesto se rozhodl zaklepat, pak zabušit a ani dveře nepovolily, když se je pokoušel otevřít. Sakra, co teď? Neměl čas po ní pátrat v celé vesnici, zvlášť když si nemohl být jistý ani tím, že v ní ještě je. Jasně!
„Hledej, Práskači! Najdi Hatsuyuki!“ zavelel psovi a ten okamžitě začal větřit.
Ale trvalo to nějak dlouho. Pes přitiskl čumák k zemi a obíhal složité smyčky v blízkosti domu, ale nikam se nerozběhl. Byla pravda, že v posledních dnech nasál tolik pachů, že pro něj muselo být těžké rozeznat ten správný bez nějaké nápovědy. Přemýšlel, jak by zvíře nakopl správným směrem, ale neměl nic, co by bylo načichlé jejím pachem. I když to nebyla tak úplně pravda. Sáhl do brašny a vytáhl malý balíček ovázaný kusem bílé látky. Opatrně ji rozmotal, aby se vnitřku nedotkl a zavolal psa k sobě. Bylo to už deset let, co měla naposledy tento tyrkysový šátek, jenž se ukrýval uvnitř balíčku, na sobě a pravděpodobně na něm po ní nezůstala už ani jediná stopa, ale nic lepšího zkrátka neměl. Práskač mohutně nasál pachy šátku, očichal si důkladně i Palantira, ale nakonec se opět vrátil k domu a dál opisoval podivné křivky. Do hajzlu! Nakopl kámen u cesty a zavřel oči, aby si co nejrychleji mohl promyslet, jak dál. Když je celý deprimovaný opět otevřel, zahlédl v dálce už pouze Práskačův ocas a tryskem vyrazil za ním. Jak předpokládal, vedlo ho psisko pryč z vesnice. Běželi poměrně dlouho, než prudce zastavili, když jim někdo zkřížil cestu. Sasayaki! Zaradoval se, že je přece jen našli, ale letmý úsměv na rtech mu nevydržel dlouho.
„Vypadni!“ zahřímala drobná blondýna v tmavě modrém stejnokroji nepřirozeně hlubokým hlasem a hrozila mu katanou s postříbřeným jílcem, jež držela v levé ruce.
„Musím mluvit s tvou nadřízenou! Naléhavě!“ nedal se odradit.
„Yasu-san...“
„S tvou svrchovanou nadřízenou! A nedělej, že nevíš, koho mám na mysli, sakra, na to není čas!“ poroučel ji vztekle..
„V žádném případě...“ odmlčela se a její pohled jako by náhle mířil do nikam, poté lehce zatřásla hlavou a pokračovala. „Přijme tě, pojď za mnou.“
Vedla je hustým místy trnitým porostem až zanedlouho stanuli před nevysokým skaliskem.
„Dovnitř,“ pokynula mu příkře.
„Kam asi?“ podivil se, protože neviděl nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo vchod.
„Jistě,“ povzdechla si strážkyně, sepjala ruce a vytvořila několik rychlých pečetí pro zemní živel. Okamžitě se v hladké stěně objevil malý průlez a Palantir pochopil, že zrakům nezasvěcených je tento vchod skryt.
„Ten pes zůstane...“
„Ani náhodou!“ skočil jí nekompromisně do řeči. Práskač k tomu připojil krátké ale razantní štěknutí a oba vešli. Kapitán musel být dosti sehnutý, jelikož strop jeskyně nebyl z nejvyšších, a tak pes brzy dostal náskok. Zanedlouho zjistil, že jeskynní chodby jsou spíše labyrintem a byl rád, že ho přece jen nenechal venku.
„Už jsem myslela, že jsi se ztratil,“ šla mu v ústery dívka, když konečně dorazil do rozsáhlého a o poznání vyššího sálu. Tentokráte byla oděna do podobného tmavě modrého stejnokroje, jako její strážkyně, který čítal dlouhé volné kalhoty a krátké kimono opásané blankytným páskem. Avšak přece jen jeden rozdíl tu byl, a sice drobní stříbřití ptáčci vyšití na jejím levém rukávu.
„V pohodě, za tebou bych trefil vždycky,“ usmál se, zcela ignoroval podrážděné zavrčení a s radostí se nechal obejmout.
„To není možné,“ vydechla v úžasu, když se od něj odtáhla a zírala na kus látky, kterou stále ještě svíral v ruce. „To je můj šátek! Takže ty jsi ho měl celou tu dobu? Co já jsem se ho nahledala! Myslela jsem, že jsem ho ztratila a ty... Tys mi ho vzal!“
„Omlouvám se, chtěl jsem...“
„Chtěl jsi mít vzpomínku,“ zářivě se usmála.

„Tohle?“ Promnula v rukách cíp šátku. „Mám ho odjakživa, je to můj talisman. Nosí mi štěstí. Ale ano, nosí!“ pokračovala horlivě, když jsem se na ni pochybovačně ušklíbl. „Jak jinak bys vysvětlil, že když jsem ho měla, potkala jsem tebe?“
Mlčel jsem. Nechtěl jsem jí brát iluze, ale bylo jasné, že její talisman je falešný. Protože naše setkání jí štěstí nepřinese. Naopak.

„Nefunguje to!“ štkala mi na rameni a pravou rukou rozvazovala uzel na svém šátku. „Kdyby ano, tak jak by mohli matka a otec... Už ten hloupý kus hadru nechci nikdy vidět!“ přerývavě zalapala po dechu a odhodila ho. „Jak mě mohli opustit?!“ znovu se usedavě rozvzlykala.
Přes oči plné slz ale neviděla, že její drahocenný talisman nedopadl dál než na můj klín.

Vzala si od něj tyrkysové hedvábí a s rozzářenýma očima si jej uvázala kolem krku. Takhle si ji pamatoval, jako veselou a šťastnou dívku s milovaným šátkem kolem šíje. Ale teď nebyla vhodná chvíle zabřednout do nostalgie.
„Očekáváš boj, že ano?“ optal se a posunkem ruky naznačil, že mluví o její uniformě. Byl to pro něj bizarní pohled, protože naposledy tento stejnokroj s něžnou výšivkou viděl na mrtvole její matky před deseti lety. A celým svým srdcem doufal, že nic podobného už nebude muset spatřit.
„Je tu jistá pravděpodobnost, že by dnes mohlo k něčemu dojít, ale je to spíše preventivní opatření,“ sdělila mu nevzrušeně, když se odtáhla.
„A nemá to náhodou něco společného s dnešním zatměním Slunce?“
Šokovaně na něj pohlédla, ale on pokračoval: „Není důležité, jak jsem se to dozvěděl, Hatsuyuki, podstatné je, že oni opět zaútočí. Dnes! Ale proč vždycky o zatmění?“
„Protože při zatmění pečeť svazující démona slábne a jen v tu dobu je možné navrátit mu svobodu. Ale je to jenom teorie, nikdy se tak ještě nestalo,“ pokoušela se svá slova bagatelizovat.
„Všechno je jednou poprvé,“ konstatoval nevesele. „A ty máš moc udržet tu pečeť pohromadě?“
„Jistější by bylo, kdyby se k hrobu jashinisti vůbec nedostali, ale ano, mám jistou moc,“ špitla nejistě.
Příliš ho to neuklidnilo, ale za dané situace bral všechno. Zhluboka se nadechl a vůbec poprvé se pořádně rozhlédl po jeskyni. Krom nich dvou a Hanina útulku pro blechy byly v místnosti ještě čtyři blondýny zhruba Hatsuyukina věku, které ho ani na vteřinu nespouštěly z očí. Tři z nich poznával.
„Nejsme tu všechny,“ špitla, když pochopila, proč je sleduje.
Ulevilo se mu. Představa, že by měl jít chránit jeho pečeť před Yasu, a nechtěl ani vědět kolika jashinisty, pouze s šesti holkami a dalšími dvěma v záloze, mu naháněla husí kůži.
„Kolik jich ještě chybí?“
„Ještě nedorazila Yasu.“
Ta slova jím projela jako nabroušený srp. Jsme v hajzlu!
„Tím chceš říct, že chybí jenom ona? Tyhle čtyři holky a ta protiva venku jsou jediná tvoje záruka bezpečí?“
„Bylo jich osm...“ špitla a zavřela oči.
„Omlouvám se, nechtěl jsem... Počkej, co to děláš?“ vychrlil, když mu došlo, o co se asi právě pokouší.
„Zkouším volat Yasu, ale nemůžu s ní navázat kontakt. Mám strach, že je...“ nedokázala doříct.
Zmocnily se ho obavy, jestli ji tím svým telepatickým šťouráním neprobrala z limbu, protože to by byla katastrofa. Vždyť ona určitě o tomto úkrytu ví! Bylo tedy na místě počítat s nejhorším.
„Musíme odtud vypadnout!“ chytil ji za ruku, ale vysmekla se mu.
„Ne, zatmění nezačne dřív než za hodinu. Není nutné uchylovat se k jeho kryptě tak brzy. A rozhodně nebude bezpečné jen tak se teď potulovat po lese. Zůstaneme v úkrytu.“
„Máš pravdu, v lese to teď jistě bezpečné nebude, ale tady stejně tak! Musíme do krypty hned, dokud máme alespoň malou naději, že je cesta volná. Prostě mi musíš věřit!“