Mise znamenají vše -5-

Trvalo to ještě dva dny, dva nekonečně dlouhé dny, než jsem přestala mít horečku a mohla jsem se hnout z postele, aniž by se mi udělalo šíleně slabo. Celé jsem je prospala nebo alespoň proležela v posteli a celou tu dobu jsem měla pocit, že nikdy neskončí. Byla jsem vážně ráda, když byly konečně za námi a já měla před sebou to záživnější období. Tedy… alespoň jsem doufala v to, že teď přijde.

„Počkej ještě, Kaori!“ zavolala za mnou Hinata, když jsem se už zdravá chystala odejít „domů“.
„Hm?“
„Víš, dneska se tady v Konoze chystá každoroční slavnost letního slunovratu… Nemám tam s kým jít, tak mě napadlo, nešla bys se mnou? Mohla bych ti přitom ukázat Konohu a tak.“
Občas jsi opravdu moc hodná, Hinato, pomyslela jsem si s úsměvem, ale i tak jsem souhlasila. Po těch dnech proležených v posteli jsem menší procházku po vesnici, spojenou s festivalem fakt nemohla odmítnout. Konec konců, mohla bych tam poznat nějaký nový lidi…
„Jo, tak fajn.“
Hinata se usmála.
„Tak… já se jdu připravit a dejme tomu za dvě hodiny přijdu… Dobře?“
„D-Dobře,“ odsouhlasila.
Kývla jsem a s úsměvem jsem vyšla z toho jejich honosného sídla. Pokud se něco nepokazí, mohl by to být super den. Jenže… je vůbec možný, aby se s mojí smůlou nic nepokazilo? Asi těžko.

Docela jsem se divila, že cestou „domů“ jsem ani jednou nezabloudila, protože Konožské uličky mě osobně přišly jedna jako druhá. Ale samozřejmě se muselo něco stát. Když jsem přicházela k domovním dveřím, uvědomila jsem si, že nemám klíč. Nejdřív jsem si povzdechla, ale potom jsem se zasmála. Nemá cenu se stresovat, vždyť ten byt stejně za nic nestojí. Maximálně budu spát pod širákem, vždyť co?! Vždyť to je přece úplně v pořádku…!
Chtělo se mi brečet a smát se zároveň. Bože, to je na nic. Je mi ze sebe samotný špatně.
Když jsem došla ke dveřím, jen tak mimochodem jsem vzala za kliku, kdybych náhodou zapomněla zamknout, ale věděla jsem, že jsem zamykala.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem dveře bez problémů otevřela! Zapomněla jsem zamknout?! Sakra, to se mi snad ještě nestalo. Vážně už začínám šílet.
Vešla jsem dovnitř, zavřela jsem dveře a vydala jsem se do koupelny. Byl tu jen sprchový kout, navíc tak slizký, že když jsem se v něm umyla, připadalo mi, že jsem snad ještě špinavější, ale teď jsem se prostě musela umýt, protože jsem byla zpocená snad na všech místech těla a vlasy jsem měla tak mastné, že jsem se naprosto štítila na ně sáhnout. Svlékla jsem se a vlezla jsem do sprchy. Pustila jsem si vodu a sáhla po mýdlu. Zatím, co jsem se mydlila, zase jsem musela přemýšlet nad tou misí. Nezvládla jsem to. Už po druhý. Všem jsem to zkazila. Určitě kvůli mně museli mít pořádný průšvih. A pak… nechala jsem zemřít našeho klienta. Nedokázala jsem nic udělat. Nic. Vůbec nic…

Zase jsem se rozbrečela. Co se to se mnou děje? Vždycky jsem si myslela, že jsem silná, silnější než ostatní. Myslela jsem si, že to co ostatní nedokážou, já zvládnu. Myslela jsem si, že mě jen tak něco nesloží…

„Nech už toho, Kaori. Chápu, jak se cítíš, ale teď musíš být silná.“

Další vzpomínka mi proběhla hlavou a mně se nahrnulo do očí ještě víc slz a jako by to nestačilo, celá jsem se roztřásla.
Raději jsem si už jen rychle umyla vlasy, spláchla jsem si z nich šampon a vylezla jsem ven ze sprchy, abych zahnala tyhle pochmurný myšlenky a smutný vzpomínky.
Zabalila jsem se do osušky a vyšla jsem z koupelny. Pořád jsem se klepala a z očí mi tekly slzy. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se uklidnit, jenže to prostě nešlo. Stalo se toho příliš na to, abych nad tím mohla jen mávnout rukou. Ještě před chvílí jsem se na ten festival, slavnost, oslavu, nebo co to vlastně je, těšila, ale teď jsem hledala všemožné důvody, proč tam nemůžu jít.

Vypadám hrozně, jestli mě takhle někdo uvidí, totálně si zničím reputaci. Ještě před chvílí jsem měla teplotu, měla bych být v klidu, nebo se mi to zase vrátí. Určitě tam bude i Naruto, kterýho vidět fakt nechci. Nevím, co si mám vzít, aby to nevypadalo trapně. A…

Najednou jsem uslyšela klepání a hned na to známý hlas: „Kaori?“
Naruto?! Co ten tu ksakru dělá?! A co mám vůbec dělat já?! Takhle mě nemůže vidět!!
Znovu zaklepal. Mlčela jsem.
„Vím, že tam jsi, Kaori.“
Nic jsem neříkala, jen jsem doufala, že odejde.
„To jsi na mě pořád naštvaná?“
Ticho.
„Jdu dovnitř.“
„Cože?!!“
Pozdě. Vzal za kliku a otevřel. Viděl mě, jak sedím na podlaze jenom v ručníku, úplně ubrečená.
Zatvářil se překvapeně, trochu se začervenal a o krok ustoupil.
„Vypadni, deb*le,“ utrousila jsem. Třásl se mi hlas.
„Ty jsi…“
„Co jsem?!“ vyjela jsem po něm, ale když jsem viděla jeho výraz, zarazila jsem se.
„Nedívej se na mě tak.“
„Jo… já… omlouvám se… Jenom jsem ti přinesl klíč…“ koktal zmateně a rezavý klíč, který měl v ruce položil na komodu.
Trochu mě překvapil.
„Už asi půjdu…“ zamumlal a chtěl zavřít dveře.
„P-Počkej!“ zavolala jsem za ním.
Podíval se mi do očí, a já cítila, jak rudnu.
„Totiž… díky.“
Ještě chvíli se na mě divně díval, pak se mlčky usmál.
„Jdi už,“ odpálkovala jsem ho, úplně červená.
„J-Jo, vždyť už jdu…“ rychle odcouval pryč z bytu a zabouchl za sebou dveře.
Dívala jsem se do místa, kde ještě před malou chvilkou stál a začínala jsem si uvědomovat, co se právě stalo. Zatraceně, to snad není možný. Celý je to jako jedno velký klišé. Bože.

Otřela jsem si slzy a klekla jsem si k tašce s věcmi. Pořád jsem je měla v tašce, protože jediná komoda co tu byla, vypadala jako by se měla každou chvíli rozpadnout na prach. Začala jsem se v ní prohrabovat a hledat nějaké oblečení. Pořád jsem ještě nevěděla, jestli chci jít na tu slavnost, ale domluvila jsem se tak s Hinatou, která na mě hned od první chvíle byla milá a laskavá. Možná je ode mě trochu troufalé to říct, ale považovala jsem ji za svoji kamarádku. A kamarádi musí držet při sobě.

Prohrabala jsem celou tašku nejmíň třikrát, než jsem našla moje nejlepší kimono. Bylo krásně žluté, dlouhé asi do půlky stehen a zdobené květinovým potiskem.
Oblékla jsem si ho, ale hned jak jsem to udělala, měla jsem chuť ho ze sebe zase strhnout a roztrhat na kusy. Vždycky se mi líbilo, ale teď mi přišlo maximálně trapné a připadala jsem si v čem jako kašpar. Asi jsem to vážně neměla v hlavě v pořádku.
Vyzkoušela jsem si dvě jiná – jedno bledě modré s potiskem motýlů a druhé krvavě rudé beze vzoru, jenže ta byla ještě o dost horší. Zase se mi chtělo brečet ani jsem nevěděla proč. Byla jsem úplně ubohá.
Znovu jsem prohrabala celou tašku, ale nic kromě zmačkaných triček, zapraných kalhot a páru starých šatů jsem v ní nic nenašla, takže jsem nakonec stejně musela vzít kimono. Vlasy mi mezitím vším stihly uschnout, takže teď sem se zamýšlela co s nimi, ale nakonec sem si je stejně nechala rozpuštěné, protože mi to tak bylo nejpřirozenější.
Ještě jsem si umyla obličej, aby nešlo poznat, že jsem brečela a vyčistila si zuby, aby mi nepáchlo z pusy. Potom jsem si vzala nějaké peníze na útratu a obula jsem se do bílých žabek. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila jsem za do sídla Hyuugů. Jestli mám být upřímná, nejradši bych zůstala doma, ale pořád jsem musela myslet na Hinatu a na to, jak by asi byla zklamaná, kdybych nepřišla. Na chvíli mě napadlo, že je to stejné jako s Jun a že kvůli téhle svojí „obětavosti“ jestli se to tak dá nazvat, jsem se dostala do Konohy, ale teď jsem na to nechtěla myslet.

Už cestou jsem si mohla všimnout, že se tu vážně něco chystá – a očividně to bude dost velkolepé. Všude v ulicích byla spousta stánků a lidé – většinou to byly starší ženy – v nich prodávali své výrobky – ať už to byly všelijaké druhy sladkostí, šperky, oblečení, nebo třeba dekorace do domu. Věděla, že budu mít ještě dost času na to, si to tady projít, ale i tak jsem letmo pokukovala kolem, jestli neuvidím něco fakt pěkného. Všimla jsem si žlutobílých náušnic ve tvaru květin, které by se mi skvěle hodily ke kimonu. Přešla jsem ke stánku a zeptala jsem postarší černovlasé ženy na jejich cenu, ale jakmile mi odpověděla, vymluvila jsem se, že už musím jít.

Jestli jsem si myslela, že čtvrť Hyuugů, je něco, co musím najít i se zavřenýma očima, tak jsem se šeredně mýlila. Už asi půl hodiny jsem procházela ulicemi, ale přišlo mi, že neustále chodím v kruzích. Nejdřív mi to ani nevadilo, alespoň jsem se pokochala pěknými věcičky ve stáncích, ale teď jsem už začínala být dost na nervy. Po dalších deseti minutách chození už mě začínaly bolet nohy, navíc na mě tlačil čas. Slíbila jsem Hinatě, že do dvou hodin přijdu, jenže jsem hádala, že ty dvě hodiny už dávno přešly a pomalu se táhne na třetí. Proti své vůli jsem byla donucená zeptat se jedné stařenky, která šla zrovna naproti mně a která vypadala, že to tady zná jako svoje boty, kde se nachází „čtvrť klanu Hyuuga“. Chvíli se na mě dívala, jako kdybych právě spadla z nebe, ale když se vzpamatovala, ochotně mi popsala cestu. Měla jsem co dělat, abych si o všechno zapamatovala a byla jsem šťastná, že se mi to povedlo. Poděkovala jsem a pokračovala jsem podle jejích instrukcí. Za květinářstvím doprava, potom chvíli rovně, kolem Ichiraku Ramen, za velkým hnědošedým domem zahnout doleva, jít pořád rovně a rovně, u knihovny zabočit rovněž doleva a tam už to bude.

Pousmála jsem se, když jsem postřehla, že domy se z obyčejných malých bytovek s rovnou střechou a čtvercovými okny pomalu mění v hotové rezidence s nepoškrábanou omítkou, honosnými dveřmi i okny a krásnými ozdobnými střechami. Bylo to tady vážně krásně udržované a čisté, ale i přesto tu byla jedna věc, která mě vyváděla z míry. Všichni lidé, které jsem tu potkala měli tmavé vlasy a světle fialkové oči bez zorniček. Sice se na mě usmívali, ale i tak jsem nedokázala potlačit ten pocit, že sem nepatřím, který nebyl zrovna dvakrát příjemný. Raději jsem se rychle rozeběhla k domu s vysokou hnědou střechou, bílou omítkou a velikou, travnatou zahradou. Na lavičce před domem seděla Hinata a dívala se do země. Její vlasy byly úhledně stažené do vysokého drdolu, na sobě měla modrobílé kimono ke kotníkům a na nohou smetanově bílé páskové boty. Rozběhla jsem se k ní.