Konec! 03 - Miska sem, miska tam

Tož jsem tu zas, abych vám přinesla (miminko, jsem čáp! Ne, kecám, čápi žerou žáby. Miluju žáby. Mám je namalované na stěně, mám žabí hodiny, teploměr, náušnice, asi šest plyšáků, tři žabí misky a nespočítatelně figurek, marcipánů, perníků, propisek a sešitů. Proč bych je jedla? Žáby jsou ťuťu!) další kapitolu téhle naší... věci. Je delší než ta minulá a dává smysl. Trochu. Aspoň myslím. Ehm.

3. kapitola – Miska sem, miska tam

Pod pohrůžkou bolestivé smrti a žádného ramenu Naruto opravdu zůstal v posteli, přece jenom, mučednická smrt, e-e, to není nic pro něj. Bylo by sice mnohem zajímavější, kdyby kupříkladu vyskočil z okna a zaplavil město tisíci plyšových žab, ale my se bohužel musíme držet skutečnosti. Ano, je to tak - vše v tomto příběhu je stoprocentní pravda a nic než pravda, všechno se stalo a Orochimaru skutečně vlastní zubní kartáček s Itachim. (A taky ručník se Sasukem, ale pšššt.) Nicméně, k věci.

Jeho mysl se neustále vracela k prázdnému místu v srdci, kde mu chyběl ten černovlasý hajzl, co si ničeho neváží. (Aki tím chtěla říct, že se Naruto na nemocničním lůžku alespoň posadil, když už jej nemohl opustit, a dramaticky vyhlédl z okna. Paprsky si pohrávaly s jeho obličejem, tvořily zajímavou hru stínů a tak dále, čtenář to jistě sám zná. Hlavou se mu míhaly všemožné myšlenky - vzpomínal na doby, kdy k němu Sakura ani omylem nebyla takhle milá a kdy by ho za to, že se do vesnice zase vrátil napůl mrtvý, rovnou dodělala. Za pomoci těchto myšlenek se jeho sadistický mozek dostal k vzpomínkám na druhého člena týmu sedm. And here we are. Měla to být sice hlubokomyslná úvaha na dvě stránky, ale myslím, že to Aki vystihla docela přesně.)

I přes to, že po svém bývalém parťákovi neustále pátral, nacházel jenom drobnosti, které jeho přítomnost zanechala. Tady že někoho ojel, tuhle, že má pár dluhů, který fakt Naruto nemůže sám splatit, protože by musel prodat minimálně dva své ocasy, tuhle zas tři naštvaný ženský, že se neozval.

Bylo to jako hledání lehkých otázek v testu z chemie. Cokoliv nadějného a slibujícího se převrátilo v noční můru s ocáskem. (Kdo taky nepochopil ten ocásek - Aki koukala na HP jedničku.)

Ano, uvažoval (!) Naruto. Nalézt nějaké informace o Sasukem, které by k něčemu vedly, bylo takřka nemožné. Zametal za sebou stopy tak dokonale, že cokoliv, co Naruto vypátral, jej akorát ještě víc mátlo, než aby mu to pomohlo jej dostihnout. Někdy si ani nebyl jistý, jestli jsou ta vodítka pravá, protože jej naváděla na úplně odlišná místa, která spolu neměla nic společného. Jako by se Sasuke nacházel na několika místech najednou, jako by navštěvoval tolik lidí, že by to v žádném případě neměl být schopný stihnout a i kdyby, Naruto nevěřil, že by jeho přítel něco takového riskoval, že by se tolik ukazoval na veřejnosti, že by nechal vyklouznout tolik informací, vždyť s Akatsuki by se nemohl jen tak dát dohromady, ne? To by způsobilo přinejmenším celosvětovou válku, do které by se zapojilo všech pět velkých národů. A navíc, Itachi už by byl dávno mrtvý, kdyby se Sasuke objevil v jeho blízkosti, tím si byl blonďáček naprosto jistý. Narutovi začínalo být pomalu jasné, že mise infiltrace do Akatsuki, ze které se právě vrátil, byla předem odsouzena k neúspěchu.

Nic už prostě nedávalo smysl a Aki navíc přestal fungovat teploměr.

Jenže, pokračoval Naruto ve své analýze, i kdyby stopy, které po sobě Uchiha zanechával, nikam nevedly, stejně je musel někdo zanechat, aby ho zmátl a odvedl jeho pozornost někam, kde byla úplně zbytečná. Což znamenalo - a na tuto svou úvahu byl později Uzumaki velice pyšný, protože dalece překračovala standartní schopnosti jeho mozku - že se Sasuke buď schovával za klony, které rozesílal do všech koutů nejrůznějších zemí, nebo ho někdo kryl. Jenže nikdo kromě Naruta nebyl schopný vytvořit větší množství klonů. Pouze jinchuuriki disponoval takovým množstvím chakry, že mu to nedělalo žádný problém, a on moc dobře věděl, že i takoví ninjové jako Kakashi-sensei většinou vytvořili tak tři klony a po víc jak hodině manipulování s nimi byli naprosto vyčerpaní. Pochyboval tedy, že by Sasuke něco takového dělal, pokud by se pak nemohl věnovat tréninku a v podstatě ani dělat cokoliv jiného.

Logicky tedy zbývala pouze možnost druhá. Sasukeho stopy… nebyly Sasukeho. A blonďák si byl docela dobře jistý, že ví moc dobře, komu může vděčit za to několikaleté naprosto zbytečné pachtění se za něčím, na čem nebylo ani zbla pravdy. Teď už byl z hloubi duše přesvědčený, že tohle všechno není vina nikoho jiného než toho pitomého hadího muže, který jim Sasukeho odvedl už před tak dlouhou dobou.

Zaskřípal zuby a ruce samovolně zatnul v pěst.

Věděl, co musí udělat. Nebylo ani moc nad čím přemýšlet, neměl na vybranou. Bude se muset potupně vydat za tou hnusnou, oslizlou brečkou, jež si ještě stále nedobrovolně říkala člověk, a přidat se do Orochimarovy bandy pokusných králíků a hopsajících otroků, které stačí natáhnout na klíček a udělají všechno, co jim Sannin přikáže. Otřásl se nad tou představou. Ale bylo to jasné. Hned, jak se uzdraví, popadne ještě pár dalších lidí a vydají se toho protivného hada hledat.

Samozřejmě, známe Naruta. Jakmile se jednou pohrouží do hlubin své mysli, absolutně zapomene, že taky vůbec existuje něco jako čas, takže ve chvíli, kdy Sakura otevřela dveře a vešla, blonďák zrovna snažící se podrbat na zádech spadl z postele. Teď se k naraženým žebrům, bolavé hlavě a nějakému tomu vnitřnímu krvácení přidá ještě migréna* a boule na hlavě. Další. Ale co, můžeš si za to sám, že.

“Naruto,” zasyčela Sakura nebezpečně. “Řekla jsem ti, abys neopouštěl tu postel!” Stála rozkročená ve dveřích, na sobě ty svoje typické červeno-růžové hadry, v jedné ruce misku ramenu, jež se nebezpečně nahýbala sem a tam, jak se dívka třásla vzteky, a hrozila, že se každou chvilkou vylije.

“To byl omyl, Sakura-chan!” pokoušel se blonďatý mladík o záchranu situace a škrábal se zpátky na zmíněné lůžko. “Jen jsem se lekl, když jsi sem tak vpadla!”

Ale známe Sakuru, ramen už byl v nedohlednu, sbohem a šáteček. Miska se rozlítla na dvě poloviny tím, jak pevně ji růžovovlasá dívka sevřela. Bohužel pro Naruta, jeden díl jí stále zůstal v ruce, a tak neváhala a hodila ji po nebohém nemocném s takovou silou, že by se možná i Tsunade lekla, co že to proboha z křehké dívky vychovala.

Nutno podotknout, že mezi Narutovými vlasy a nudlemi z ramenu stejně ani nebyl poznat nějak zvlášť velký rozdíl.

“Ale já fakt nechtěl! Omlouvám se, Sakura-chan, omlouvám se!” vykřikoval bezmocně, už posazený na posteli a vůbec, on je ten nemocnej, neměla by na něj řvát, to se nedělá. Narušuje jeho uzdravovací procesy. A tak.

“Sakuro, to snad není nutné, ne,” ozval se hlas ode dveří. Známej hlas. Záchrana.

“Shikamaru!” vyjekl Naruto na svého zachránce. Vážně, tohle by jinak hodně bolelo.  

“No jo. Je to otrava, ale nemohl jsem nechat holku táhnout všechen ten ramen samotnou,“ pokrčil rameny culíčkář, zatímco vstupoval do místnosti. V každé ruce skutečně držel jednu misku. „Krom toho-“

„Naruto!“ ozvalo se tak hlasitě, že to muselo vzbudit i mrtvé na konožském hřbitově, a zmiňovaný se v očekávání dalšího úderu trochu přikrčil. Do pokoje však vkráčel Lee. Po rukou. A na každém chodidle se mu vrávoraly další dvě misky s tím prokletým ramenem.

„Lee! Co to děláš?“

„Síla mládí mě žene kupředu!“

„No dobrá, ale proč-“

Svou otázku musel ale Naruto přerušit, aby se mohl soustředit na chytání své odpolední svačiny, kterou se mu mladší verze Zelené šelmy z listové pokoušela – nejspíš v dobré víře, jako vždycky – vyklopit do klína. Naštěstí tu ale bylo Shikamarovo stínové jutsu, které ramen bezpečně doneslo na Narutův noční stolek.

Do pokoje mezitím velice tiše a nenápadně vstoupila Hinata.

Sakura popadla jednu z Narutových nemocničních bačkor a hodila ji po něm. Mrštěná obuv ho silně pleskla do čela a pak se efektním obloučkem odrazila přímo do okna, načež zahučela do stromů v parčíku kolem nemocnice. Lee se s jakýmsi bojovým pokřikem vrhl za ní.

„Au! Proč, Sakuro-chan?“ zakňoural polámaný mladík.

Zmiňovaná bojovně vystrčila bradu a pokrčila rameny. “Protože prostě proč ne.”

________________________________________________________
*Hif: Není bolavá hlava a mignéra to samé…?
Aki: Bolavá jako praštěná? Idk, migréna ze Sakury řevu je podle mě něco jinýho než pár zranění z boje

TATO KAPITOLA MÁ BONUS, NEPROMARNĚTE HO.

Jedna se o ukázku, jak Hifina standartně píše. Když totiž nejsem s něčím spokojená, hned to nesmažu, ale odcentruju to dolů a nad tím začnu psát znovu. Navíc píšeme do jednoho dokumentu obě, čili, no... pak vznikají podobné... podivnosti. Ehm.
Upozornění: Vyhvězdičkovala jsem to, ale je tam fakt dost sprostých slov. Když píšu, nadávám. Hodně.